Doufám, že si tohle užijte a aspoň na chvíli to „utiší" vaší touhu po pokračování xD

Ryan

Po celé gáraži se vznášely výpary ze sprejů a barev. Musel jsem dokonce otevřít vjezd do garáže jinak by byla možnost udušení tím svinstvem víc, než pravděpodobná. Trvalo mi necelou hodinu vyměnit vadnou součástku a byl jsem víc, než přesvědčen, že je všechno dokonalé. Zbývala jen poslední zkouška. Nejraději bych prostě nastartoval, nechal motor burácet garáží, ale neměl jsem v ůmyslu aby Emma upustila leknutím pistoli, kterou měla v ruce a způsobila by nepořádek, který by si vyžádal nové škody. Byla jako v transu. S bílými rukavicemi a rouškou přes její ústa se pohybovala kolem mého stroje. Dávala mi prostor k jejímu pozorování. Ona věděla, co dělá. Neviděl jsem její práci a stále mi nešlo do hlavy, jak ona... jak může být někdo takový natolik komplikovaný. Blond vlasy měla vyčesaná do toho sexy ležérního drdolu na vrcholu hlavy a její brýle dělaly její zelené oči jen většími.

„Zíráš na mě."

Neuhnula očima od mého Kotěte. Pomalé tahy klouzaly po plášti a nanášela vrstvu barvy na povrch. Před půlhodinou pracovala se štětci, mohl jsem vidět její prsty jak kloužou po hladkém kovu a její plné soustředění. Kdyby nemluvila byla by... přijatelná. Zvedl jsem se z křesla a přešel do bezpečné vzdálenosti za její záda. Skladba v mém mobilu skončila a nahradila jí pomalá píseň „Nothing else matters" Nechápu, proč je na mém playlistu, ale ta píseň má nějakou hloubku. Emma odložila pistoli na stolek a stáhla si roušku ze rtů.

„Nejsem tak pitomá Reede, takže dej laskavě oči z mého zadku dřív, než použiju jednu z těhle věcí abych ti zmalovala obličej."

Kočka má drápy... Moje koutky úst cukaly nahoru. Nemá šanci. Tvrdím to stále, kdyby držela její pusu zavřenou nebyla by tak otravná. S obrovským zaujetím čistila nástroje do čistých hadrů. Tahle holka měla prostě problém. Udělal jsem krok vpřed, vyhnul se místům, kde moje zlatíčko nalakovala a hledal reakci jejího těla na mě. Napjala se, ztuhla a její oči se zúžily do malých štěrbin. Přesně v tu chvíli připomínala přesně toho zpropadeného kocoura... jak, že se to jmenoval?...to je jedno.

„Dotkni se toho čerstvého laku a já ti zaručuju, že budeš šest stop pod zemí dřív, než se naděješ."

Zasyčela na mě její rozkazy. Skupina Mettalica opakovala refrém a zvuk kytary spolu s bicími se plížil stěnami. Kdepak, mám v úmyslu z ní dostat, co nejvíc... Pravou rukou, jsem přejel po své bradě. Zapomněl jsem se oholit a myslím, že v tom nebyl ten problém.

„Přece bys nechtěla fanoušky připravit o tuhle tvář, Emmo."

Z jejího hrdla se ozval hořký smích.

„Tvoje ego je neuvěřitelný. Děláš to často, že se měníš z blbce na někoho normálního během okamžiku?"

Mohl bych jí argumentovat. V její hlavě musel chybět nějaký filtr, který by zabránil její puse říkat slova přímo. Kdy mě naposled tak přímo urazila holka? V mém domě? V mojí garáži? Kurva, na týhle planetě nikdo takový nebyl... Roztáhl jsem paže a protáhl se.

„Narozením a výchovou, kotě. Co ty?... Chladná mrcha uvnitř i na povrch, že?"

Arogantně jsem s eusmíval, jak mrštila hadr do rohu místnosti. Otočila se tak rychle, až mě ostrost jejího pohledu překvapila.

„Hele, mám toho už plný zuby. Ty o mně nic nevíš, nevíš ani jednu podstatnou věc, ani jednu jedinou zatracenou věc, která by ti dala právo mě soudit, tak proč nedržíš hubu?!"

Naštvaná vypadá roztomile...doprdele, divný myšlenky. Na tváři se mi usadila vážná tvář. Právo soudit? Kde bylo její právo soudit? Naklonil jsem se tak blízko jak to jen přes motorku šlo, jen pár centimetrů dělilo naše nosy od sebe.

„Tak mi o sobě něco řekni, protože z toho, co vím, tak jsi jen zahořklá a zaujatá proti mně a víš co? myslím, že vím proč..."

Triumf se usadil na mojí tváři. Myslel jsem, že nebudu kretén, ale její slova po jejím výletu do baru mi v halvě zůstaly. Právě teď zaváhala, ten mírný, vyděšený lesk v koutcích jejích očí byl dost velkým pojítkem. Měla kolem sebe vysoký hradby, které se nalomily, ale nehodlala ustoupit.

„Opravdu? Tak mě pouč, ty slavná hvězdo."

Říká si o to, ona si o to zatraceně říká. Zatnul jsem zuby a zachytil její oči. Mohla by vrhat blesky pokud by to bylo možné.

„Fajn, když to chceš slyšet... nenávidíš mě, protože žárlíš. Žárlíš na to, že znám tvého otce, znám dokonce všechny členy tvé rodiny..Gretu, Viktora a především Aarona. To nemůžeš překousnout co?! A víš, co si možná myslím?..."

Její ústa byla doširoka otevřená, zorničky rozšířené a já přemýšlel, jak s eze mě stal takový bastard. Smrtící úder musel přijít. Vytáčela mě, mátla mě, hrála si s mojí hlavou a stála mě víc, než jeden problém.

„Já si myslím, že si nepřiznáš, že mě někde hluboko uvnitř chceš."

Emma

Bastard... Víc, jak dvě hodinu tu pracuji na jeho zatracené motorce, dávám do pořádku jeho drahocenný lak. Držím se zuby nehty abych po něm něco nehodila a snažím se o jeho plnou ignoraci, ale není to možné. Byla jsem podrážděná, podrážděná a nervózní z celé té opravy. Až by Ryan dokončil opravu znamenalo by to volnou cestu k odjezdu a mně se z jedné maličké části nechtělo odjet. Chtěla jsem více poznat jeho sestru, více nahlédnout do jeho života, odkrýt víc z jeho neformální stránky, poznat někoho, kdo nevystupuje před kamerami, netráví čas na dráze, tu stránku osobnosti, která působila snesitelněji, než egoistický kretén, který převzal vedení. Moje ruka vystřelila dřív, než bych mohla zareagovat a vlhost mě štípala v očích. Dlaň mě pálila ale ten pocit zadostiučinění, jak se ryanova tvář obrátila stál za to. Protáhl si čelist, zkoumal bolavé místo a já cítila slzu, která mi stekála po levé tváři.

„To jsem si zasloužil."

Stroze jsem přikývla a odvrátila se.

„Blče!"

Vztek ovládal moje tělo. Bolest, vztek a pravda...bože, on měl pravdu. Já celou tu dobu žárlila. Žárlím od svých patnácti let. Potřebovala jsem s enadýchat čerstvého vzduchu, zavolat Suze, najít jediný pevný bod v mém světě a to nebylo možné tady. Rozmazaný pohled mi padl na dveře.

„Do prdele, Emmo!

Nemohl mě zastavit. Rázovala jsem si to dlouhými kroky z garáže po šterkové cestě někam na zahradu. Na kůži se mi leskly kapky zlaté barvy, ale bylo mi to fuk. Ksakru to je takový, takový debil.

„Zastav!"

Ani náhodou... Přes rameno jsem zřetelně ukázala svůjj prostředníček. Hledala jsem očima místo, kde bych mohla vychladnout, vypustit páru, vypořádat se s jeho slovy, zavolat tátovi a Suze a pak odtud vypadnout jakýmikoliv prostředky. I kdyby to znamanalo tátu požádat o odvoz. Ryan Reed je příliš pro moje nervy.

Ryan

Tohle není dobrý, tohle není vůbec dobrý... V plánu nebyla takováhle reakce. Vrazila mi facku a já si to zasloužil, ale nejhorší byl její výraz. Posral jsem to... Aaron mě zabije.

„Zastav!"

Kráčela někam do zahrady, možná ani nevěděla kam, ale její zvednutý prostředníček mě definitivně poslal na jiný místa.

„Nech mě být Reede!"

Kéž bych mohl... Frustrovaně jsem si rukama prohrábl vlasy. Tohle nebyla dobrá situace. Stála napjatá jako struna, otočená zády. Možná brečela, slza, kterou jsem viděl předtím byla jasný důkaz. Potřeboval jsem aby se uklidnila, do prdele já potřeboval aby nic neřekla.

„Emmo?"

Narovnala se v ramenou a ztuhla. Dlaně se jí podél boků zaťaly v pěst, jak se opírala o tu největší jabloň, která na naší zahradě je. Trhla sebou vší silou.

„Co ode mně ješt krucinál chceš?! Víš ty co?! Mám toho dost! Jsem unavená, nervově vyčerpaná! Mám prázdniny, které jsem měla strávit se svojí nejlepší kamarádkou a svým otcem na turné, ale já jsem tady! Vyřizuju desítky telefonátů! Starám se o organizování velkého humbuku a víš, co je nejhorší?!...ty! Já se ti omluvila!"

Stál jsem v naprostém šoku. Emma rozhazovala rukama, lapala po dechu a sršela vztekem.

„...omluvila jsem se ti, chápeš! Jsi jako někdo s bipolární poruchou! Řekni můžu za to snad já, že se chováš kvůli mně jako naprostý idiot?! Fajn, možná žárlím, že můj otec v tobě našel něco jako syna místo dcery, kterou poslal jako začínajícího teenagera do Sydney, ale kašlu na to, ok?!"

Její tvář byla červená, oči skelné. Tohle byla část uzavřené Emmy. To, co držela zamčené a schované za jejími hradbami. Udělal jsem pár kroků vpřed, ale ona couvla. Pěstí praštila do kmenu stromu.

„Zatraceně, tohle není fér. Proč je to tak těžký?!"

Emma

Nebudu brečet, prostě nebudu... Připadala jsem si jakoby se strhla část prázdnoty ve mně a otevřela se hráz. Dlouho potlačované pocity šli na povrch. Co si o mně teď myslel?... Stál za mno, vím to. Nehýbal se. Už mi bylo ze všeho zle. Když už se hroutím, tak ať s plnou parádou. Zaklonila jsem hlavu abych nastavila tvář chladnému vánku a slunci.

„Emmo, já..."

„Ne, mlč. Víš na jednu stranu ti závidím. Vidíš, co vlastně máš? Sestru, která tě nadevšechno obdivuje i když moc nechápu proč. Tvoje matka působí, jako skvělá žena a jediné, co dáváš mně je odměřený kretén, kterému jeho ego sahá až na Měsíc. Prostě to vzdávám..."

Mezi mnou a Ryanem nastalo ticho. Narušovalo ho jenom šustění listí, hluk projíždějících aut u silnice a dost možná někde za křovím nebo plotem poslouchali zvědaví sousedi tuhle show. Přesně v tenhle moment jsem se cítila volněji.

„Tohle je to, co si myslíš? Nedávala jsi mi příliš možností. Jsi první člověk, co zjistil příliš. Jsi neplánovaná střela, která se vřítila do poklidnýho plánu....šílím z toho. Ty jsi ta, co mě drží v hrsti. Stačilo by zavolat jedno číslo, říct pár slov a Mel by byla médii roztrhaná na kusy."

Vzduch unikl z mých plic. Ryan stál blízko, tak blízko, že neexistoval žádný osobní prostor a pokud ano, tak se zdál minimálním. Zavrtěla jsem hlavou.

„Nejsem mrcha, jak si myslíš... možná trochu. Slíbila jsem ti, že nikomu nic neřeknu. Pamatuješ?"

Studovala jsem očima kůru stromu. Vypadala velice zajímavě.

„Pamatuju, ale nemohl jsem ti věřit."

Chápala jsem to. Možná jsem si to ale nechtěla připustit. Stále tu byla ale jeden zbývající fakt.

„Vůbec nic o mně nevíš Ryane, to ti nedává právo mě posuzovat ."

Bála jsem se pohnout. V nosu mě dráždila slná vůně a na záda se mi tlačila další váha. Jak jsem se z facky dostala do takové situace. Strnula jsem, když se na mém rameni objevila dlaň. Pomalu mě otáčela, dokud jsem se nedívala do páru tmavě karamelových očí. Zpanikařila jsem, blbosti a bláboly se promítalymojí myslí, tělo šílelo z nedostatku osobního prostoru. Nesnášela jsem sama sebe za takovou reakci.

„Není to tím, že bych nenáviděla tebe, vlastně možná jo, trochu... jednu tvojí sobeckou stránku nebo dvě, vlastně vím, že jsi skvělý závodník, ale někdy se prostě chováš jako blbec bez mozku. Nesnáším když s tebou otec mluví jakoby tě znal už léta a já...

Kruci...Nemohla jsem dýchat. Umlčel mě ale nebyl to nepříjemný způsob umlčení. Má záda se tiskla k drsné kůře, můj nos obklopila silná vůně a instinktivně mé ruce zachytily široká ramena. V ústech jsem cítila chuť máty společně s něčím dalším. Ten polibek mě pohltil natolik, až jsem zapomněla na všechno, skoro na všechno... do prdele! Já líbám Ryana Reeda!... Prudce jsem otevřela oči a zatlačila do pevných ramenou. Naše rty se od sebe odtrhly a já lapala po dechu.

Ryan

A kurva... tohle nebylo plánovaný. Ksakru já jí chtěl jen nějak umlčet, zastavit to nesmyslný blábolení. C o si z toho zapamatuju?... chutná jako třešně. Její zelený oči těkaly do stran kolem, vypadala dost omámeně. Co teď?... Kdyby to nebyla právě ona, ona Emma Emmerson, tak bych jí opřel o ten strom a zopakoval to. Pod tou chladnou slupkou byla skrytá vášnivá stránka. Byla by sranda jí poznat blíže. Tiché odkašlání upoutalo mojí pozornost a teprve teď jsem si uvědomil stisk dlouhých prstů na mých bicepsech. Sklouzla pažemi dolů.

„Fajn... tohle, ať to bylo cokoliv se nestalo, jasný? Jedno slovo a rozeberu ti tvojí holku na malý kousíčky."

A ledová královna byla zpátky... Nevím proč, ale usmál jsem se, když ta malá mrškla podklouzla pod mými pažemi a mmílovými kroky rázovala po trávníku směrem k domu. Vlastně se snažila zdrhnout jako by jí za patami hořelo a já nedělal nic lepšího, než zíral na její zadek. Opřel jsem se o jabloň a převaloval chuť na jazyku...miluju sladké. Mojí pozornost upoutal pohyb ve druhém patře. Vzhlédl jsem a zahlédl pohybující se fialové záclony ve druhém patře... ta malá šmíračka. Moje malá ségra pravděpodobně viděla to všechno... super. Můj mobil zavrněl v mojí kapse a když jsem ho vytáhl, blikala na mě přijatá textovka.

Dante: Zavolej

Stiskl jsem předvolbu a nechal číslo vyzvánět u mého ucha, zatímco emmina silueta zmizela v domě. Dante zvedl na třetí zazvonění.

„Čau chlape, půjdu rovnou k věci. Jedu závod, dnes večer a potřebuju vědět, kdy se vrátíš..."

Sesunul jsem se po kmenu do trávy. Úplně jsem na závod zapomněl, vypadl mi z hlavy, ale já nemůžu odjet. Stačí mi tři dny. Tři dny a pak se po melanině vyšetření vrátím na turné do chaosu.

„Za tři dny, něco tu mám. Jak jdou přípravy?"

Něco v dantově tónu mi říkalo, že s eděje něco divnýho. Možná byl sjetý, ale před závodem by to ani idiot jako on neriskoval.

„Zatím skvěle, svět jeúžasný místo. Co amazonka? Stále ti ještě neodřezala důležitý části tvý anatomie po čas spánku?"

Děsně vtipný... vlastně, když o tom přemýšlím...

„Hej, co se děje?! Mám snad pravdu?!"

Na druhém konci telefonu se míchal smích a ještě jiný zvuk. Počkat. Zaslechl jsem slova a ženský hlas, křehký a melodický hlas.

„Drž hubu, jasně že ne. Ledová královna je otravná jako vždycky. Kdo je u tebe? Neříkej, že už jsi prohrál sázku, říkal jsem to."

Vyhrál jsem, já věděl, že Dante nemá tolik vůle. Bohužel zvuk na druhém konci telefonu všechno vyvrátil.

„Hrozně vtipný. To je Beauty debile. Už budu muset jít, příprava na závod nepočká. Pro dnešek zaujmu tvoje místo a udržím Collinse stranou. Jestli chceš zamávám ti do kamer... zlom vaz, chlape."

Blbec. Telefon ohluchnul a zůstal ticho. Co tím myslel a moment..kdo je Beauty?! A co myslel tím s Collinsem? Štve mě, že nebudu závodit, abych tomu kreténovi ukázal, kde je jeho místo, ale Dante se nikdy necpal dopředu. Zůstával vzadu v záloze, hlídal mi záda. Moje hlavy byla pro dnešek přepracovaná. Nepomohlo ani tomu sledovat, jak Emma projíždí s mel na vozíku hlavními dveřmi. Mel držela na klíně tác s limonádou a talíři. Oběma hrál na tváři úsměv, jak sjížděly malou rampu. Emma zářila, ale skoro jakoby vycítila můj pohled uhnula. Naše oči se střetly, představoval jsem si, jak se zelené oči zužují do kočičích štěrbin. Jeden okamžik stála tam a v dalším se odvrátila. Emma Emmerson byla záhada, ale fajn... záhady se dají řešit. Jaká tajemství skrývá ledová královna?... Zvedl jsem se ze země abych se připravil pro odpolední oběd. Zbývalo udělat pár věcí, které musely projít mojí hlavou. Včetně toho zda tu Emma zůstane nebo ne a zda provedu poslední zkoušku na emmině motorce nebo možná povolím některé součástky.

Tadá! Já jsem na sebe za tohle docela pyšná xD Tak, co vy? Už bylo načase s tím nějak pohnout a nakoupnout ty dva k akci, co? xD Budu ráda za vote , komenty atd. PS. Ignoruji komentáře typu? Kdy bude další? :/ Já vím, že jste nedočkaví, ale já nevím, kdy to pokračování bude :(