Emma

Více než jednou jsem se nachytala, jak notuji s hlasy zpěváků skupiny, která se rozléhala garáží a pohybuji se ve zběsilém rytmu. Byla to zábava nechat se odreagovat, bohužel to bylo až šíleně stupidní. Nemohla jsem si pomoct abych je nesledovala, nesledovala ryanova vzdalující se záda, když pomalu a opatrně stoupal po schodech s jeho sestrou v náruči jako by byla peříčko. Nikdy by mi slova jako starostlivý, ochotný a laskavý nepřišla na mysl v souvislosti s Ryanem Reedem až doteď. Spolu s hlasitou kapelou v uších a textu písně o nespravedlivém životě se mi do zorného pole dostala z poloviny rozebraná motorka. Přeci s tím něco muselo být. Nedávalo mi to smysl. Nechtěla jsem tátu zklamat, prostě jsem se nechtěla vrátit s rozbitou motorkou, prostě ne.

„Tohle nemá cenu. Jdi od toho, podívám se na to sám."

Hlava mi vystřelila vzhůru, abych si všimla Ryana, který se opírál o dveře. Jakmile zaregistroval můj pohled, sklopil hlavu k zemi a přešel ke mně. Odstrčil mě pryč a sám strčil ruce do trupu mechaniky. Kýval přitom hlavou do rytmu hudby, která málem trhala ušní bubínky a vypadal... klidně. Sakra...

„Rozčiluje mě, jak tam jen tak stojíš. Nech mě pracovat."

Ryanův hlas překřičel i hlasitou hudbu a poprvé mi to ani nevadilo. Kdybych si měla sáhnou t na samé dno mého svědomí byla by tam možná špetka vděčnosti za pomoc, protože oprava nebyla v mých silách. Využila jsem chvíli času, abych si pozorně prohlédla interiér celé garáže. Hlasité basy musely otřásat zdmi, ale stejně mě okolí uklidňovalo stejně jako přejíždění dlaněmi po kovových policích, které byly minimálně zašpiněné. Bylo tam všechno, co by v každé garáži mělo být a ještě něco navíc. Jen pohled na křeslo a knihy byl jasným důkazem, že tu Melanie tráví spoustu času. Ryan musel též a já doufala, že neví o mém pozorování. Zůstával skloněný nad motorkou, plně soustředěný a já si představila, jak často musel někdo vidět stejný obrázek. Očekávala bych, že jeho garáž bude až po strop naplněná výstřižky z novin a časopisů o jeho slávě a trofeje ze závodů a ocenění zaberou přinejmenším jednu vitrínu, ale tady nebylo nic takového. Všechno, co by tahle garáž mohla říct je, že patří nadšenci do motorek. V momentu, kdy jsem dokončila celé kolečko prohlídky garáže hudba ztichla. Stejně jako jsem ztuhla já, ztuhl i Ryan. Naše oči se střetly a byl to on, kdo s povzdechem vstal a vydal se k jeho mobilu, který byl připojen k přehrávači. Zatajila jsem dech, protože to ticho bylo neúnosné. Jediným zvukem byly ryanovi tiché kroky po místnosti.

„Je vybitý."

A těmihle dvěma slovy, které vyzněly stejně jakoby oznamoval něčí pohřeb se posadil zpátky k práci. Bylo to divné, bála jsem se pohnout, protože on vypadal naprosto nesoustředěně, roztěkaně. Hudba musela k jeho rozptýlení a klidu patřit. Mlčení bylo jako mučení. Pomalými kroky jsem přešla na druhou stranu místnosti. Ryan vypadal, že si mě nevšímá, ale nachytala jsem jej, jak mě pozoruje. Svojí pozornost jsem věnovala stroji přede mnou. Velmi dobře jsem jí poznala. Každý kus byl vyleštěn do bodu lesku a nenašla jsem jediné smítko na sedadle nebo kdekoliv jinde. Jak táta tvrdí, ta motorka žila. Černá barva dodávala trochu drsný vzhled a zlaté linie a kontury dračí kresby dodávaly jakousi úctu a vznešenost celé kráse, teda až na týhlý škrábanec na boku. Zamračila jsem se při svém nálezu a moje vrásky se musely ještě víc prohloubit, když mi do největší spáry v laku vklouzly konečky nehtů. Celkem tam byl jeden větší a pak série menších škrábanců kolem. Kazily celkový dojem.

„Co to děláš?"

Nadskočila jsem a narovnala se v zádech. Ryanův hlas byl až příliš blízko a když jsem se otočila, zjistila jsem, že nestojí ani metr ode mě. Nakláněl se mi přes rameno a nevypadal nadšeně. Prakticky mi narušil osobní prostor. Bylo načase najít svůh hlas.

„Ehmm, já?... dívám se."

Ryan se zatvářil skepticky a v očích se mu divn zalesklo. Nedokázala jsem určit, co to bylo. Skoro jakoby si uvědomil, ja blízko stojí se otočil a vydal se zpátky na místo.

„Fajn, tak se teda... dívej."

Jeho slova byla skoro vrčením a síla,kterou mrštil hadr od oleje do kterého si otíral ruce témř fascinující. Já tu nemohla jen tak sedět a pozorovat jeho, jak tu pracuje a taky se mi nechtělo jít tam nahoru, abych se dostala do cesta ryanově matce. Znamenalo by to další šanci na výslech, která se mi nelíbila. Díky, nechci... Nadechla jsem se abych se uklidnila a zároveň vyslovila slova,která mě dráždila v krku.

„Můžu to dát do pořádku."

Okamžitě jsem litovala, že nedokážu držet svojí pusu zavřenou. Těch několik dlouhých vteřin bylo jako věčnost. Bylo zřetelné, jak ryan ztuhnul, svaly se mu napnuly a oči mu těkaly mezi mnou a jeho motorkou. V hlavě se mi ozvala tátova slova. Tahle motorka je pro ryana cenností, kus jeho života, něco na čem mu záleží. V očích měl odmítnutí a já věděla, že musím ještě přihodit další částku, aby mi to dovolil.

„Vím, co dělat. Dokážu to dostat do původního stavu. Možná jsem nedokázala zjistit, co je s motorkou, ale opravit tohle bude hračka. Ber to jako obchod. Spravíš to a já ti dám do pořádku ten plášť. Platí?"

Vynaložila jsem obrovské usílí, abych držela klidný hlas bez třesu nebo zadrhávání. Ryan váhal, bylo to vidět na jeho tváři. Nedůvěřoval mi, dokonce se jeho výraz změnil v pobavení, když utahoval nějakou součástku uvnitř motorky a kroutil hlavou.

„Dobrej pokus, fakt dobrej, ale většinou si takovouhle práci nechám dělat od profíků. Nepodceňuju tvý schopnosti, ale všechno na ní musí být perfektní a bylo by fajn, kdyby tu kresbu dokončil někdo, kdo jí dělal i předtím. Aaron se o to postará, neměj péči Kotě, mám všechno pod kontrolou."

Snažil se mě naštvat, bavilo ho mě štvát. Při té stupidní přezdívce se podíval přímo na mě s tím jeho pobaveným úšklebkem mě chtěl vyvést z míry. Škoda, byl k tom blízko ale já moc dobře poslouchala, co řekl. Skoro jsem si představovala, jak v jeho hlavě naskakuje pomyslné skóre: Ryan jedna, Emma nula. Špatně. S esem rukávu jsem se posadila na stůl a přehodila si nohu přes nohu. Ten pohyb ryanovi neušel a mně dodal sebevědomí. Zaplnit ticho konverzací bylo lepší, než nic.

„Aha, rozumím. A ten člověk, co tohle udělal? Setkal ses s ním?"

Nohama jsem houpala ve vzduchu a užívala si najednou to vzrušení ze zkoumání Ryana. Neměl sebemenší ponětí, ae bylo jasné, že tu kresbu mohu opravit teď a nebo bude stát za týden u táty v dílně.

„Ne, nesetkal. Byl mimo město. Máš s tím snad problém? Jinak nechci ti to připomínat, ale už jsi jednou týhle krásce ublížila. Pamatuješ?"

Přesně na tohle jsem čekala. Na tu chvíli, kdy vytasí tuhle událost. Naší srážku. Přišlo mi, že od té nehody muselo upůanout několik měsíců, ale opak byl pravdou. Ano, jeho motorka skončila se škrábanci kvůli té nehodě a jen díky tomu skončila taky pod mýma rukama, ale táta jí opravil. Nebylo na tom nic špatného. Naštvaně jsem se zamračila a našpulila rty. Tuhle hru můžeme hrát i dva.

„Pamatuju? Och, počkej ty myslíš toho idiota, který mě tenkrát srazil, co? Toho blbce, co mě obvinil kvůli kravinám, i když jsem se ho jen snažila probrat. Jo, na to si vzpomínám. V bezvědomí, jsi byl fakt milejší, je to moje oblíbená vzpomínka."

Přepište výsledky dámy a pánové. Ryan jedna, Emma jedna...remíza, prozatím. Ryan odložil všechno nářadí, co měl v rukách a otočil se na mě. Věnoval mi celou pozornost a vím, že byl naštvaný, přinejmenšímpodrážděný.

„Už ti někdo řekl, jak drzá jsi? Jela jsi příliš rychle, nedělej ze sebe neviňátko. Kdybys do mě nevrazila, nemusel jsem si nechávat nátěr opravit."

A ani bys tam neměl tohle... Já a i Ryan jsme museli myslet na to samé, protože naše pohledy dopadli na motorku ve stejný okamžik. Posunula jsem se do lepší pozice.

„Za prvé, ty jsi byl ten, kdo do mě narazil a za druhé, bez té nehody by jsi neměl tohle na lásce tvého života, takže to je trochu oboustranné. "

Ryan mlčel, jakoby se rozhodoval, co by teď měl udělat. Nakonec mu úsměv cukal za koutky.

„Ty se nepoučíš, co? Proč ti na tom tolik záleží? Říkám ne, nenechám tě na tom dělat."

Tentokrát se úsmev vkradl na moje rty.Dostala jsem ho přesně na to správné místo.

„Co když vím, kdo to udělal? Co, když dokonce vím, že ten „někdo" nebyl mimo město."

Ryan se zamračil ale bral to s humorem.

„I tak by byla moje odpověď ne, Emmo."

Potlesk za použití mého jména. To se vlastn hodí, ale já jsem právě pomyslně vytahovala eso z rukávu.

„Požádala jsem tátu, aby mě jako autorku nezmiňoval. Už jen podle našeho setkání si myslím, že by to nevyvolalo příjemné vlny, v jedné části ti řekl pravdu. Nebyla jsem úplně mimo město, ale jela jsem vyzvednout Suze na letiště. Viktor mě odvezl."

Ryan jedna, Emma dva... vítězství. V ryanově tváři byl vepsán šok, jak se ani nepohnul. Nemohl uvěřit. Seskočila jsem ze stolu a nahnula se ke spodku motorky, abych sáhla pod jeden z kusů a nahmatala místo, kde jsem se podepisovala. Písmena byla mírně vystouplá.

„E.T.E., moje iniciály. Celým jménem jsem Emma Theresa Emmerson. Teď už mi věříš?"

Polekalo mě, jak Ryan prudce vstal a mrštil s nástrojem v jeho ruce o podlahu. Cinkavý zvuk prožízl vzduch.

„Zatraceně!"

Rychle se přesunul k policím a začal se přehrabovat věcmi, jakoby něco hledal. Doufala jsem, že jsem něco nepřehnala, protože to by nebylo dobrý. Asi po dvou minutách se uklidnil, ale stále se neotáčel.

„Fajn, dělej si s tím, co chceš jen... to oprav."

Připadala jsem si jako o Vánocích, ale okamžitě jsem se začala shánět po potřebných věcech, bohužel u mě bylo nulové tušení, kdo je hledat, ať jsem se dívala kamkoliv, neodvažovala jsem se přehrabovat se v něčích věcech.

„Ryane? Máš někde barvy, pistoli a nějaké štětce nebo čisté kusy látky?"

Už jen z jeho překvapeného výrazu bylo jasné, že nemá, ale chtěla jsem to spravit. Aspoň z části splatit ten pomyslný dluh. V hlavě mi naskočil nápad.

„Řekni mi, kde najdu nějaký obchod s potřebami třeba pro kutily, nebo umělecké přípravky. Dojdu je koupit."

Líbila se mi představa malé prohlídky města a dostat se z tohohle domu. Možná bych našla i nějaký čas, ke srovnání myšlenek a chaosu v mojí hlavě. Ryan váhal, střídavě se díval na mě, na rozdělanou práci a ke dveřím. Rukou si prohrábl i jeho vlasy a já poznala, že tohle je jeho gesto, kdyř je nervózní nebo frustrovaný.

„Je to nedaleko, obejdeš dva bloky a najdeš menší obchod. Timovo železářství, měl by mít všechno."

Perfektní... Nadšením jsem se chystala vyběhnout nahoru a převléct se možná bych se ani převlékat nemusela, ale výhled na nakupování v teplákách a tričku se mi nelíbila. Zastavila jsem se přímo přede dveřmi.

„Emmo?"

Jeho hlas byl divně zbarvený a opíral se v zamyšlení o zeď, když jsem se na něj otočila.

„Počkej na mě. Možná vím, co tomu je. Budu potřebovat součástky, které tady nemám."

Jde se mnou?... Dobře tohle bude divné. Musel něco vyčíst z mého výrazu, co si vyložil po svém protože v jeho odpovědi bylo pak víc hněvu, nebo rozhořčení.

„Hele nejsem z toho nadšený o nic víc, než ty jasný. Musíme tam oba, takže dostaň svůj zadek do sprchy a za půl hodiny tě chci vidět dole. Jdi."

Jen tak tak moje reflexy zareagovaly abych zachytila láhev svištící vzduchem přímo ke mně. Netušila jsem, co to má být, ale odpověď přišla hned sama od sebe.

„Sundáš tím ze sebe olej. Jdi už máš jen dvacetosm minut."

Brala jsem schody po dvou jaoby mi za patami hořelo a neodpustila si zavolat jedinou poznámku.

„Pitomče!"

Odpvědí mi byl smích z garáže, kvůli jehož poslouchání jsem málem vrazila do paní Reedové, která nesla plný koš prádla. Naštěstí jsem se rychle vyhnula.

„Moc se omlouvám, nedávala jsem pozor. Jste v pořádku?"

Ryanova matka se jen usmívala a pak se její úsměv ještě víc rozšířil, když si mě prohlížela a pak uviděla plastovou láhev v mé ruce. Nekomentovala to, jen se znovu tajemně usmála a protáhla se s košem kolem.

„Užij si sprchu, má milá. Potřebuješ ji."

V té chvíli jsem se opravdu začala obávat o svůj vzhled. Vběhla jsem do pokoje a jako smyslů zbavená vytahovala čisté věci. Nic mě nemohlo připravit na zjev, který se objevil v zrcadle v koupelně. Olej byl na mých rukou, tvářích, dokonce i trocha na čele a něco se rozprsklo i na moje tričko a tepláky. Prostě nádhera. Horká voda odplavila většinu nečistot, ale je pravda, že s olejem to bylo trochu složitější. Bylo mi dokonce jedno, co mi Ryan hodil. Zabralo to. Tekutina voněla jako mýdlo a odsraňovala olej z mojí kůže. Do deseti patnácti minut jsem stála v pokoji oblečená v džínách, tričku, bundě a teniskách. Konečně to bylo něco normálního a známého. Vlasy jsem rozpustila a nechala vlhké vlny usychat na mých ramenou zatímco jsem čistila své brýle. Přesně na čas, jsem pak sbíhala schody do přízemí abych málem vrazila do Ryana. Taky měl tenisky, k tomu džíny a pohodlně vypadající mikinu s logem nějakého fotbalového týmu. Na hlavě měl naraženou kšiltovku, která bránila v pohledu na jeho obličej a všechno ještě stížil černými slunečními brýlemi. Asi půl minuty jsme se hodnotily a prohlíželi, než jsem ticho přerušila.

„Takže tohle je tvůj....inkognito vzhled?"

Přikývl a udělal prohlídku mého oblečení.

„A tohle je asi tvůj převlek, co?"

Zavrtěla jsem hlavou. Převlek? Co si myslel? Že normálně chodím v šatech za několik tisích s kabelkou značky Prada a čivavou u nohou s vysokými podpatky?! Seskočila jsem z posledního schodu a mrkla na Ryana jen abych vyvolala další reakci. Předsudky jsou hloupé, teď už to vím a hodlám to ukázat i Reedovi. Celý ztuhnul, když jsem se chytila jeho ramena a postavila se na špičky abych byla o něco vyšší.

„Ne, zlato tohle je moje realita."

To má za to kotě... Stejně rychle jako jsem svůj manévr pustila jsem se taky pustila ustoupila, protože jsem věděla, že můj úsměv se nedal přehlédnout. Paní reedová nebyla nikde k nalezení ale doufala, jsem, že Ryan jí informoval. Vstoupila jsem na trávník a zadívala se do začínajícího odpoledne. Ryan stál pořád ve dveřích. Možná byl stále ještě vykolejený.

„Tak jdeš?!"

Můj hlad ho probral z transu a zavřel za sebou dveře. Jop, tohle ještě bude zábava...

!OZNÁMENÍ, PROSÍM PŘEČÍST!

Omlouvám se, že jsem kapitolu nedala delší dobu. Pár lidí je kvůli tomu na mě asi naštvaní, ale pardon, fakt nestíhám :/ Pokud bych kapitolu nedala třeba víc, jak 2-3 týdny. Ozvala bych se, ale jinak nic psát nebudu. Berte to takhle: Do školy dojíždím a domů se vracím v 16:00 každý den :/ Do toho máte  učení, rodinný práce a povinnosti, někdy není čas a nálada ke psaní, takže klidně celý týden nic nepřidám. Tak to prostě je. Nejsem stroj a ocenila bych, kdyby jste to pochopili :/  Často bývám utahaná a i když nápady mám, psát se mi nechce. Myslím, že i tak jsem na tom dobře. Nějak extra velké mezery, že bych nepřidávala měsíc nemám :/ To je asi všechno, co jako oznámení řeknu.

Ke kapitole: Jako vždycky budu ráda za vyjádření, jak se vám to líbilo nebo ne. To vždycky potěší :)

PS: Moc děkuji Makena16 a Alkaleya za jejich nominaci do Wattpad Awards podzim 2015 :) Moc si toho od nich cením a doufám, že  tedy příběh Nenáviď mě podpoříte i vy ostatní, až bude možné hlasovat. :)