♥ Ou-jé :D Já jsem tak dobrá, že už dneska tu mám další a taky poslední část, tak si to užijte. Postupně budeme těm dvěma vtloukat rozum do hlavy xD ♥

Emma

Vědoucí a děsivý. Přesně tak bych popsala výraz paní Reedové, jakmile jsem opatrně procházela kolem ní zpátky do pokoje pro hosty. Nestarala se, ale všechno věděla. Včetně toho jaký mám hlad, protože na tom malém nočním stolku vedle postele stál tác se sklenicí pomerančového džusu a ty nejlepší lívance se sirupem na světě. Byla to záhada a jakmile bylo i moje břicho nacpané k praknutí byl čas. Hodila jsem na sebe tepláky a vytahané tričko spolu s výměnou čoček za mé brýle. Popsala bych se jako připravená i když moje nálada tomu neodpovídala. Potichu a se zadržováním dechu jsem našlapovala po schodech dolů a jen tlumené hlasy mě zastavili.

„Neměl bys tolik vyvádět, uvolni se."

Ztuhla jsem na místě a neodvažovala se pohnout. Měla bych se otočit, odkašlat si nebo prostě dát jakkoliv najevo svojí přítomnost. Rozhodně nebylo dobré stát tiše za pootevřenými dveřmi a poslouchat rozhovor Ryana s jeho sestrou. Překvapilo mě, že ryanův hlas zněl v odpovědi unaveně.

„Že to říkáš zrovna ty. Jsem v pohodě Mel. Co ty, dobrý? Máš bolesti?"

Nastalo ticho, ale v mojí hlavě byl přesný obrázek. Ryanův obličej kde je mezi jeho obočím vráska a nervózní úsměv, kterým se snaží zlehčit situaci.

„Trochu, ale je to dobré. Jsem v pořádku. Co Emma? Nevypadala moc v pořádku."

Jedna věc byla poslouchat cizí rozhovor, ale něco jiného bylo poslouchat jak se někdo baví o vás a nevím, jestli jsem byla připravená slyšet ryanovu odpoveď.

„Koho to zajímá. Brzo zmizí a pak tě vezmu třeba na pár hodin do hor nebo kamkoliv budeš chtít. Jen my dva Mel, já a ty."

Do háje... Odposlouchávání se mi vymstilo. Bylo to, jako by mi nikdo drtil srdce v mém hrudníku spolu s plícemi. V tom hlase byla jemnost, něha a rozhodně láska. Já byla jako olověné závaží na ryanově noze. Už nebylo potřeba abych se mučila ještě víc. Strčením do dveří jsem dala dost hlsitě najevo svojí přítomnost a zakolísala ve dveřích jakmile moje oči vyhledaly nový obrázek. Ryanova sestra seděla na vozíku v rohu garáže a Ryan klečel před ní. Její nohy byly vyhozeny na jeho kolenou a Ryan sám rytmicky roztíral krém po dívčiných lýtkách. Přestal, když si mě všiml stát ve dveřích. Stala se ta stejná změna. Rysy v obličeji mu ztvrdly, držení v ramenou se napřímilo jako by ze mě cítil hrozbu. Dívka v křesle se ani nehnula, ale usmála se mým směrem.

„Konečně jsi tady. Můžeme začít."

Aniž by se na mě Ryan podíval a otřel ruce do opodál ležícího ručníku. I on se převlékl. Jeho věcí nahradily klasické tepláky a tílko. Jen jeho přístup zůstal stejný, chladný. Zašeptal několik slov do dívčina ucha a jakoby nic nevážila jí zvedl z vozíku. Pozorovala jsem, jak mu jeho sestra omotává ruce kolem krku a nechává se nést do blízkého pohodlně vypadajícího křesla. Předtím uniklo mému zkoumání, ale teď ne. Velké proutěné křeslo naplněné polštáři se skrývalo v blízkosti pacovního stolu a podle knih, které byly úhledně poskládány v okolí nebylo pochyb o tom, že křeslo je hojně používané. Ryan položil dívku do křesla a postaral se, že kolem ní pečlivě omotal deku. Nedokázala jsem pohnout jediným nervem v mém těle. Tak moc to k Ryanu Reedovi nesedělo a přeci jen to vypadalo tak domácky.

„Nemáš nic lepšího na práci, než tam tak stát a zírat?"

Podpásovka... Nachytal mě. Ryan se napřímil do plné výšky, jak odstoupil od jeho sestry, která na něj hodila ošklivý obličej a zasyčela jeho jméno. Zastala se mě, což jsem ocenila, ale bylo to jedno. Měl pravdu. Rychlými kroky a plná soustředění jsem se postavila k upevněné motorce. Bylo načase zapojit mozkové závity a ukázat, co dokážu. Zvlášť mě motivoval úšklebek na ryanově tváři, když mi přinesl bednu s nářadím a položil jí na zem těsně ke mně. Vyzíval mě a já tu výzvu rozhodně neodmítla. Pustila jsem se do práce i za zvídavých pohledů dvou párů očí, ponořila jsem se do práce, nechala svoje znalosti pracovat a z části uklidňovat. Tátova garáž bylo i mé oblíbené místo a tohle se od ní nijak nelišilo. Koutkem oka jsem pozorovala i Ryana, který se zaobíral vlastní prací ale hlídal mě. Mohl jak chtěl. Pomalu a opatrně jsem odstraňovala součásti pláště a kontrolovala vnitřní součástky za zvuku otáčení stránek za mými zády a nakonec za zvuku hlsitých bubnů a kytary, když Ryan spustil playlist na svém mobilu. Nedala jsem najevo nic, ale jakmile melodie zaplnila moje myšlení bylo všechno kompletní, holka, která trávila hodiny v otcově dílně při poslechu drsné hudby. To jsem byla já a ryanův hudební vkus se příliš nelišil od vkusu mého otce, až na to, že do playlistu byly nepochybně zařazeny i skladby čistě dívčího charakteru pro jeho sestru. Ryan Reed byl prostě starostlivý pitomec.

Ryan

Věděla, co dělá...přiznávám. Aspoň na chvíli jsem mohl přemýšlet a mít klid. Moje místo, něco jako moje zasraná svatyně....tím byla moje garáž a aspoň na chvíli bylo všechno perfektní. Mel byla ponořená do jejích knih přesně v tom křesle jako vždycky a celou místností rezonovaly zvuky kapely, kdy nebylo slyšet jediný slovo. Pracoval jsem na své motorce. Klasická údržba. Očistit, doplnit olej, benzín a vyleštit lak. Kurva... Zaklel jsem, jakmile jsem uviděl dlouhý škrábanec na jednom ze svrchních plášťů na boku stroje. Barva byla naprosto sedřená a vzor malby narušený. Do prdele... V mojí paměti nebyl moment, kdy by se to mohlo stát, ale bylo to tam a zrovna tyhle úpravy nebyly v mých silách. Aaron mě určitě zabije. Vybrousil jsem jisté očividné nedokonalosti a věnoval se jen práci. Povinností bylo každých patnáct minut kontrolovat Mel. Ona nevnímala protože četla její zamilovaný romány. Vytáčelo mě to. Většina z těch příběhů byly vymyšlený sračky, ale zároveň to bylo něco, co jsem pro Mel chtěl. Úžasnej pohádkovej konec, jenom pro ní, i kdybych se musel vyrovnávat s tím, že jednou přijde nějaký bastard, který půjde po mojí sestře. Má se na co těšit, ale postarám se o to. Mell bude chodit, znovu běhat a možná začne i znova závodit.

„Zatraceně, kruci, sakra!"

Nepochybný zvuk, který přeřval hudbu mě donutil vstát ze židle. Emma poskakovala kolem motorky a její ruce byly pokryté černým olejem. Musela zapomenout zavřít uzávěr. Hloupá, začátečnická chyba. S triumfálním výrazem jsem se blížil k ní a hodil jejím směrem jeden z hadrů právě pro tenhle případ.

„Problém?"

Systematicky se snažila otřít si přebytečný olej z rukou ale nedařilo se to. Vypadala frustorvaně a naštvaně. Neušlo mi, jak Mel odložila svojí knihu při náhlém povyku zatímco já už z bezpečnostních důvodů ztlumil hudbu.

„Nevím! Já zatraceně nevím, v čem je háček!"

Hodila hadr do kouta jen těsně os úhledně rozestavěných částí pláště. Myslím, že by zvládla rozebrat tu motorku na malý kousky během chvíle. Pochodovala v kruhu kolem motorky a vypadala, že je myslí někde pryč. Rozhodně ne tady. Prstem si znovu posunula brýle ke kořeni nosu. Byly to takové ty černé s extra černými, tlustými obroučkami, které bych na holce nečekal, ale k ní seděly. Stejně jako olej, který si rozmazala po tvářích. Nevypadala pak jako modelka, ale jako holka od sousedů, dokud nepromluvila.

„Podrž to."

Emma prošla kolem mě a přitom mi do ruky hodila ten samý šroubovák, který měla předtím. Teď byl celý umazaný od oleje a klouzal z rukou. Zašklebil jsem se na nepořádek v mých rukou. Nesnášel jsem to. Při mojí práci muselo být všechno čisté. Hodil jsem šroubovák k ostatním věcem a pozoroval, jak Emma strká ruce dovnitř a prohledává motor. Ačkoliv v té chvíli byl dobrý výhled na její zadek nikam to nevedlo. Zvlášť, když si za mnou Mel odkašlala. Skvělý, moje malá ségra mě nachytá při něčem takovým.

„Ryi? Mám žízeň,mohl bys dojít za mámou, aby mi udělala ledový čaj?"

Mel seděla v křesle a zaklapla svojí knihu někde uprostřed. Měla žízeň, ale v očích jí jiskřilo stejně jako pokaždé, když něco plánovala a mně se nelíbilo nechávat jí a Emmu v jedný místnosti samotné. Neznamenalo to nic dobrýho.

„Mám fakt žízeň brácha, navíc bych měla dostat další dávku léků."

Kurva, zapomněl jsem... Melaniny léky. Jsem idiot. Vystřelil jsem z garáže a ještě ve dveřích se zastavil. Emmina postava se skláněla nad motorkou a Mel jí přitom zvědavě pozorovala dokonce mi provokativně zamávala. Stejně jako bych to udělal já. Nelíbilo se mi to, ale co...srát na to, nebudu pryč dlouho. Co by se mohlo stát?...

Emma

Co tomu je? Kdyby to šlo rozebrala bych kousek po kousky, součástku po součástce ale pak bych to nedokázala dát tak rychle dohromady. Vlastně pokud bych t vůbec dokázala. Tohle byla tátova parketa a pro mě to bylo až příliš dlouho, co jsem se motala kolem samotné výroby. Měla bych si vzít taxíka a možná prostě odjet, ale moje hrdost mi to nedovolila. Přiznala bych porážku a svým způsobem bych musela přiznat neschopnost tátovi, to bych nedokázala. Ne, nechtěla jsem.

„Je pryč."

Co? Slabý hlas bylo to jediné, co mě vytrhlo z myšlenek a když jsem se otočila, střetly se moje oči s párem stejných, jaké měl Ryan. Akorát tyhle jiskřily nevinností. Ryanova sestra si mě zvědavě prohlížela a její kniha byla odložená na vysokém komínku. Až příliš pozdě se do mého systému dostala její slova. Je pryč...kdo? Pohled mi přeskenoval garáž. Ryan byl pryč. Opravdu mě, tedy nás tu jen tak nechal? Zjevně ano. Najednou jsem začala být nervózní, protože tahle situace byla až moc divná. Přede mnou sedí dívka, která je vlastně příšinou všechno zmatku a taky dívka o které nic nevím.

„Odešel pro moje pití. Nevrátí se nějakou chvíli."

Znovu se ozvala a já těkala očima kolem. Bylo neslušné tu jen tak stát, a já zoufale hledala něco, kam bych se posadila. Bohužel jsem si taky byla vědomá špinavých rukou od oleje. Nakonec volba padla na zem. Opatrně jsem se sesunula na podlahu do tureckého sedu. Ryanova sestra, která jak jsem se dozvěděla je celým jménem Melanie byla menšího vzrůstu, hubená ale s nádhernýma očima a blond vlasy. Připomínala malého anděla. Jediné, co mě mátlo byly její nohy. Vypadaly normálně, obyčejně vyvinutě, zatímco já čekala obrázky tenkých nohou jako z encyklopedie. Ne, vím až moc dobře, že její nohy vypadají pevně a stabilně, stejně je ale na dolní polovina těla jako ochrnutá. Skoro jakoby děvče vycítilo mé hloupé a nemístné myšlenky, tak deky zmizela a odkryla nohy, které ke kolenům zakrývaly šaty. Bylo mi trapně, hodně trapně.

„Nervy v dolní polovině mého těla nereagují. Nemůžu chodit, nebo stát...je to jako by byly ze želé."

Polkla jsem knedlík v krku z trapné situace, když přes sebe Melanie znovu přehodila deku a skryla tak své nohy. V hlase měla skrytou lítost, kterou se snažila brát s úsměvem. Musela jsem ze sebe něco dostala.

„Já, opravdu nevěděla. Omlouvám se, mrzí mě to."

Bylo mi špatně z mého chování, ale dívka nade mnou se jen tiše usmála.

„Co ti je líto? Že holka, kterou neznáš nemůže chodit? Nic to není, teda je, ale na světě jsou na tom někteří lidé hůř než já. Moje nemoc je proti některým nic. Věř mi."

Mohla jsem sedět s otevřenou pusou na zemi a vzhlížet do milé tváře. Tahle dívka byla neuvěřitelná. Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším taková slova z úst dopívajícího a tak mladého. Přikývla jsem a pokusila se o milý úsměv. Brýle mi opakovaně sklouzly z nosu. Nádhera.

„Jsi úplně jiná, než jsem tě čekala."

Tahle slova získala mojí pozornost. Nevím, co jsem očekávala ale v hlavě mi vyskočila ryanova slova. Měla stejný úsudek jako on. Obrnila jsem se k prvnímu šoku a zalétla očima ke dveřím. Ryan se ještě nevracel.

„Můj brácha má jiný představy než já, nech ho to vstřebat. Jen jsem vůbec netušila, že existuješ, teda zní to divně, ale já vím o motocrossu všechno a tvůj táta... proč o tobě nikdo neví? To mi docela vrtá hlavou."

Tak to bylo správný. Nevím proč, ale ryanova sestra vypadala jako opak toho Ryana kterého jsem nesnášela. Skoro jakoby ona měla ty kladné emoce. S lehkostí jsem jí vyprávěla zkrácenou verzi o mém životě, dětství, studování a popustila uzdu fantazie při popisování závodních momentů nebo slavných chvil při závodech. Zářily jí při tom oči, prozradila mi, že touží aby mohla svého bratra povzbuzovat přímo na dráze a nejen s mámou v televizi a v tom momentu mi hlavou projela přelomová myšlenka. Uložila se mi do paměti. Dostanu jí tam... Ona se smála stejně jako já, když přišla řeč ke Quintonovi a já ani nevím, jak k tomu došlo. Bylo to jako si povídat s mladší verzí Suze. Plachá a chytrá. Když už nás obě bolely tváře od smíchu, tak mi oči padly na vystavěný komínek knih. Ukázala jsem na ně velice opatrně.

„Ráda čteš?"

Melanie se zadívala na knihy a kývla.

„Jo, čtu prakticky pořád. Ryan mě zásobuje samými novinkami. Skoro už to nemám kam dávat. Kupuje mi spoustu věcí."

Znovu se uvnitř mě něco sevřelo. Jen mi to připomněla jak jsem se šíleně pletla v něm, v ryanovi. Měl světlé chvilky a možná, kdyby se dvě třetiny svého času nechoval jako idiot mohla bych ho respektovat nebo s ním obyčejně mluvit. Můj výraz musel něco prozradit.

„Ryan není, tak špatný. Jen má moc velkou zodpovědnost na svých ramenou, víš tak nějak se mi líbí, co s ním děláš."

Moje ústa se otevřela naprázdno a já žádala mozek aby se zapnul. Dívka v křesle se zachmuřila a propletla si prsty v klíně, jak pokračovala v jejím povídání se začervenalými tvářemi.

„Nepamatuju si, jak vypadal můj otec, opustil nás, když bylo Ryanovi třináct. Prakticky nahradil tátovo místo, staral se o mě, staral se o mámu, měli jsme dluhy ale stejně jsem jako holka měla nejlepešího bratra na světě. Závodili jsme spolu, Ryan miloval motorky a když se pak dostal na závody...bylo to úžasný. Všechno pak mělo být lepší."

Na konci se Melanii roztřásl hlas a hádám, že bojovala se slzami. Muselo to být těžké ale mé podvědomí mi říkalo, že to nejhorší teprve přijde.

„Ryan byl skvělý, neuvěřitelný ale jednou jsem upadla z ničehonic ze schodů. Odvezli mě do nemocnice a zjistili, že jsem nemocná. Náš život se změnil a Ryan zahořkl, uzavřel se, vyčítá si to, co se mi děje. Kdyby si to mohl vzít udělal by to a před rokem mě moje nohy zradily úplně. Hele já vím, co dělá, jak se chová, ale dělá to aby nás chránil, aby chránil mě."

Můj krk byl stažený emocemi. Proboha. Tohle byl ten nejdojemnější příběh jaký jsem slyšela. Celý příběh zněl jednoduše a složitě zároveň, chtěla jsem zjistit víc, nabídnout pomoc nebo prostě cokoliv. V té chvíli nabité emocemi mě nenapadlo nic jiného,než tu dívku opatrně obejmout. Dělala jsem, co se dalo aby mé ruce nezašpinily její oblečení v tom jemném objetí.

„Je mi to líto."

Opatrně jsem zašeptala a odtáhla se. Melanie to vzala znovu s úsměvem na tváři, stopy po smutku byly pryč, jak zakroutila hlavou.

„Mně ne."

Vyměnily jsme si soucitné úsměvy ve chvíli, kdy se dveře rozletěly a Ryan prakticky vběhl dovnitř.

„Mel?! Mám ten čaj!"

Pro mě tam byl malý moment pochopení a v mé hlavě se tvořil další obrázek. Ochranitelského Ryana a to, čím si procházel. Chránil svojí sestru, stejně jako otec chránil mě. Mohla bych si jen představovat, co za další tajemství skrývá, ale přeci jen se můj pohled na něj změnil. Možná do nového světa. Byl čas si to přiznat. Neznáš ho Emmo, vůbec.

Ryan

Jak dlouho může trvat udělat ledový čaj?! No, je to zatraceně dlouhá doba... Připadalo mi to jako hodiny, kdy jsem čekal až máma všechno připraví. Šílel jsem jen z toho vědomí, co se tady mohlo dít a jen podle záludného úsměvu na Melině tváři nebo toho obličeje Emmy, která se dívala jakoby mě viděla poprvé mi došlo, že se tu stalo něco divnýho. S tácem v ruce jsem se sehnul k Mel. Seděla tu příliš dlouho a její léky čekaly na požítí.

„Stalo se něco? Jsi v pohodě? Nemám ti promasírovat nohy? Jsi ztuhlá? Máš bolesti? Je ti špatně nebo cokoliv? Řekni mi to Mel."

Mluvil jsem možná jako pitomec, ale sypaly se ze mě otázky, které mě napadaly když Mel upíjela ze sklenice a já bedlivě dohlížel na to, aby spolkla všechny tablety. Poté se Mel nadechla a zamyslela.

„Ne, všechno bylo v pohodě. Ano. Ne. Ne. Ne. Ne. Spokojený?"

Hrála si se mnou, jako vždycky. Moje sestra je zasraně chytrá a já jsem na to kurevsky pyšný, aleněkdy to leze na nervy. Ani za milion bych si nezapamatoval v jakém pořadí jsem se na otázky ptal. Doufal jsem, že podle úsměvu je všechno v pohodě a zvedl jí z křesla. Omotala mi v rutině ruce kolem krku a já jí jemně podepřel pod koleny a zády. Vzadu na krku mě mravenčilo od jasně známého pozorování, ale bylo mi to u prdele. Jednoduše jsem Mel vzal a nesl ke schodům.

„Ryane, mám přeci vozík."

Mel to udělala jako vždycky, připomněla mi to. Chtěl jsem tu zatracenou věc rozebrat při každém pohledu, takže jsem jí neodpověděl a jen jí silněji stisknul. Stoupal jsem s ní po schodech až k jejímu pokoji, kde jsem jí položil na postel. Měla na tváři ten typ úsměvu pro který by někdo i zabíjel. Přesně ten jaký jsem na ní měl tak rád.

„Nemusel jsi to dělat."

Usmál jsem se a přitom skenoval Melanin pokoj. Možná potřebovala novou skříň na knihy nebo bych jí mohl pořídit nový psací stůl. Cokoliv, jen aby jí všechno vyhovovalo. Teď jsem jí jen pomohl usadit na polštářích.

„Jenže já chtěl a to je rozdíl. Zavolám mámu, jo?"

Jedna z věcí, které jsem nenáviděl ještě víc byla Melanina nesamostatnost. Udělal bych pro ní cokoliv, ale oblékat jí nebo jí koupat by pro nás oba bylo víc, než traumatické. Zvlášť pro ni. Mel kývla a zavrtala se v polštářích. S pusou na čelo jsem chěl odejít z pokoje.

„Ryane?"

Zastavil jsem.

„Jo?"

Vypadalo to, že Mel o něčem přemýšlí a už jen z toho pohledu mi vrtalo hlavou o čem.

„Buď na Emmu hodný jo? Je fajn, není taková jak myslíš."

Poslední slova, která jsem čekal a totálně zmrazila moje myšlenky. Nemohl jsem na to odpovědět, vlastně ani nevím, jak bych odpověděl, ale Mel se naštěstí odvrátila na bok a nevěnovala mi pozornost. Odešel jsem z Melanina pokoje a mámě vysvětlil, co je třeba. Pro ní to byla běžná záležitost, zatímco já jen přemýšlel o Melaniných slovech. Líp se to řekne, než udělá...

Tramtadadá! :D Doufám, že vás kapitola respektive poslední část potěšila, a taky to, že je takhle brzo :D Budu ráda za komenty, vote, reads ♥ :D A setkáme se zase u příštího pokračování. Myslím, že tam ještě stále uvidíme Emmu a Ryana a po nich bude následovat náš „sladce přeslazený pár" Suzannah a Danteho :D