Bez okecávání se jde na to ;)

Emma

Vanilkově žluté stěny, hustý koberec pod mýma nohama, elegantně rozmístěný nábytek včetně podle mě královské postele a oknem s výhledem do zahrady - pokoj pro hosty v domě Reedových. Může být tohle ještě víc šílenější? ...Natažená na měkké matraci a zírající do stropu. Přesně tak jsem teď byla a k tomu lapená v myšlenkách. Před očima jsem viděla Ryana, jak nesl svou sestru s lehkostí do auta. Jeho sestra nezvládne sama chodit. Je na vozíku, ale oni vypadali tak spokojeně. Vtipkovali, když jí Ryan nesl hlavními dveřmi na parkoviště a pokládal jí do auta. Dokonce sám a s velkou precizností připevnil vozík na auto aby nespadl. Byl to skoro idylický výraz v jeho obličeji, který jsem mohla sledovat a měl jen jednu jedinou chybu. Mě. Nešlo si nevšimnout změny reedovi nálady, jakmile si mě všimnul. Kdyby mě jeho matka stále nehlídala jako jestřáb, tak už bych dávno ujela pryč. Nechtěla jsme nijak obtěžovat. Ryan, jeho matka a jeho sestra. Do háje ... Ta dívka je úžasná. Může jí být maximálně čtrnáct, ale je chytrá. To můžu říct a taky posedlá svým bratrem. Ryan se mi úspěšně vyhýbal a já zůstala v tomhle pokoji, kam mi hodil věci. Bylo to útulné, ale užíralo mě moje svědomí. Ještě asi před hodinou šel Ryan s Melanií ven. Donesl jí v náručí na deku v trávě a pořád klábosili. Smáli se, ale tohle nebyl ten typ úsměvu, co měl Ryan na obálkách nebo kdekoliv jinde. Smál se z hluboka a plných plic. Dokonale. Zabíjelo mě sedět a dívat se na ně. Jsem jedináček,nemohu chápat pouto, které k sobě mají. S těžkým srdcem jsem se pustila do práce. Matematické grafy příprav pro benefiční závod, propočty a zajišťování harmonogramu. Byla to šílená práce ale pokaždé, když moje oči zabrousili přes okno na zahradu, kde hvězda motorkářských závodů a představitel Emmerson industries hrál šachy s křehým děvčetem, které vypadalo jako malý anděl, mi došlo, že dělám správnou věc. Koneckonců mohla jsme mluvit se Suze a zítra ráno odjet.

Suzannah

Spokojeně jsem se chtěla protáhnout při ranním probuzení, když mi došlo, že tahle možnost padá. Och ne, ne, ne, ne, ne......to není dobrý. Tohle je ta samá strana postele na které jsem usínala včera nebo není?... Něco těžkého se tlačilo na moje záda, moje ruce byly obaleny dalším párem rukou, které byly pokryté inkoustem a strčila bych ruku do ohně, že jsem na krku cítila cizí dech. První nastoupila panika. Nebyl to dobrý nápad, prostě nebyl a pak se dostavilo logické myšlení, tělo mi ztuhlo a já se odmítala pohnout. Jak se tohle mohlo stát?...nechci to vědět. Zamrkala jsem na budík u nočního stolku. Bylo skoro devět a můj mobil ležel na stejném místě, kam jsem ho položila. zvláštní. Pamatovala jsem si jak nastavuji buzení za hodinu možná déle. To teď nebylo důležité. Hlavní bylo dostat se odtud. Jenže jak?... Byla jsem prakticky obalená...ehm Dantem. Moje noha byla zaklíněná někde mezi dalšími kotníky, ruce v obležení dalších paží. Pohled mi cestoval po liniích černého a barevného inkoustu. Předtím mě nenapadlo si je blíže prohlížet, ale teď to bylo jinak. Dante za mnou stále pravidelně oddechoval.Tohle musí skončit... To vědomí mi vehnalo slzy do očí, ale prožila jsem sen mnoha holek. Strávila celý den s populární hvězdou Dantem Owensem a dokonce s ním strávila noc i když ne, tak jak si většina dívek představuje a probudila se takhle s ním v posteli. Perfektní vzpomínka na perfektní léto. Navždy. Zlehka jsem se pokusila vytáhnout nohu ze sevření. Šlo to lehce. Dante zamručel, ale pak byla moje noha volná. Kdyby tohle někdo viděl, tak by tohle opravdu vypadalo komicky. Dolní polovina těla mi visela přes okraj postele na zem, přitom vršek byl stále uvězněn na matraci. To nebyly moc dobré vyhlídky. Ještě kus... Natočila jsem hlavu. Dante nevypadal na ranní spáče a i teď mu musely vadit moje vlasy. Asi po pěti vteřinách zabrblal a otočil se. Byla jsem volná. S povzdechem jsem sklouzla na podlahu. Doufejme, že si tohle stejně nebude pamatovat, protože co byse stalo? Co by si myslel? Bylo by mu trapně?...Nechtěla jsem tak přemýšlet. Já jsem malá a chudá holka z Chicaga, on je Dante Owens. Dneškem moje dobroodružství skončilo, ať už bylo jakékoliv. Po špičkách se moje nohy dostávaly ke dveřím a já se ani neohlédla. Viděla bych jen stočené tělo na matraci a to nebylo pro mě. Dante si už bude muset najít někoho jiného, kdo jej ohlídá s jeho zraněními. Důležité je...žádný otřes mozku. Holá chodidla se dotkly podlahy v těsné chodbě a dveře od pokoje s eza mnou tiše zavřely. Konec. Tohle slovo, pět písmen mi létalo hlavou. Proč mi z toho bylo špatně?...Nevěděla jsem, ale ztuhla jsem v okamžiku, kdy se o moje nohy otřelo něco chlupatého. Reflexivně jsem se podívala dolů a jakmile spatřila zdroj toho pocitu, nemohla jsem si pomoct a zaječela.

Dante

Doprdele! Pronikavý křik, který by probral i mrtvolu se nesl prostorem. Jeden jediný pohled na postel mi stačil, abych věděl co se děje. Nikdy jsem nevstal tak rychle. Čekal jsem cokoliv jen ne to, co jsem uviděl jakmile jsem vyběhl z pokoje. První byla vidět Suzannah. Stála na konferenčním stolku jen v tom lehkým pyžamu, vlasy měla v kompletním nepořádku a v rukou svírala polštář. Neječela, ale všimla si mě.

„Dostaň ho ode mě!"

Ho?... Přeskenoval jsem očima zbytek autobusu a našel zdroj toho proč je Suzannah vyděšená. Neviděl jsem tu příšeru od chvíle, co Ryan odjel ale očividně si našel cestu zpátky. Právě teď si čtyřnohý kocour hověl na podlaze a kočičí oči upíral se syčením nahoru, kde na špičkách balancovala Suzannah. Možná mu omylem šlápla na ocas nebo tak něco, protože to vypadalo, že je naštvaný.

„Je to jen kocour Suzannah. Promiň, vůbec mě nenapadlo, že by se mohl vrátit."

Nemusím kočky. Zvlášť tenhle kocour mě štval, že se sem nějakým zázračným způsobem dostal a vylekal Suzannah. Pár zelených očí mě sledoval, když jsem se pomalu plížil dopředu, abych Suzannah sundal. Nevypadala, že to má v úmyslu. Upírala oči jen a jen na tu chlupatou kouli na zemi.

„Vrátit?! Takže tady si celou tu dobu byl?! Počkej až to řeknu Emmě! Budeš na dietě!

Dobře asi mi uniká pravý smysl jednoduché konverzace mezi holkou stojící na skleněný desce stolu a kocourem, který se protahuje na koberci. Odkašlal jsem si a přitom se snažil nevnímat už jen pohled na dlouhý nohy.

„Je to jen kocour Beauty."

Myslím, že tohle stvoření je opravdu neškodný. Chlupatý, kulatý sice měl drápy, ale nedalo se to srovnávat s horšíma věcma jako třeba zabíjejícím pohledem, který byl vyslán mým směrem. Ona byla vážně navztekaná.

„Tohle není jen kocour! Tohle je zplozenec pekla! Má na svědomí moje dvě trička, jednu sukni, mé záclony a v neposlední řadě mojí esej o Romeovi a Julii z minulého roku. Říkám ti drž ode mě ty pracky pryč!"

Očividně tu bylo něco divnýho. Právě jsem se vzbudil v šoku, že tady Beauty ječí. Můj mozek není připravenej na takový myšlení. Pořád jsem sledoval Suzannah, která nevypadala, že by chtěla slézt dolů z toho blbýho stolu.

„Fajn, tohle moc nechápu. To je tvůj kocour?"

Suzannah seskočila ze stolku a hodila polštář na pohovku. Klidně by mohla očima metat blesky, ale stále neopustila pohledem to zvíře.

„Nevím, co mám odpovědět. Tak napůl možná. Je Emmy. Já ho měla doma jen na pár týdnů přes prázdniny. Chudinka Douglas. Prostě nechci aby byl poblíž mě. Jak dlouho sem chodí?"

Zamyslel jsem se a přitom ignoroval, jak ocour vyskakuje na kuchyňskou linku. Bohužel Beauty to vadilo. Rozběhla se a mávala rukama ve vzduchu.

„Jdi pryč! Tam se dává jídlo! No tak, zmiz!"

Ten kocour se ani nepohnul a já pozoroval, jak se Suzannah rozhlíží, dokud se nedívá s otázkou na mě.

„Máš tu někde koště?"

Proč koště?... Opravdu jsem byl zmatený z celé téhle situace, ale dávalo to smysl. Ta kočka se tu objevila na začátku turné. Emma si musela přivézt kočku na velký turné. To není normální, ale je jasný, že budeš ílet až se to dozví. Dokonce i Ryan bude překvapený, až zjistí, že jeho chlupatý přítel patří amazonce. To je sakra šílený... Ukázalo se, že zmínka o koštěti vyvolalo v tom stvoření pořádnou reakci. Chlupatá koule spolu se zasyčením a vytasenými drápy seskočilo z linky a klidilo se pryč při suzahnině vítězném úsměvu. Skoro mohla vytasit pěst do vzduchu na znamení triumfu. Bylo to k popukání.

„Čemu se směješ?"

A ztuhnul jsem. Nejsem expert na takovýhle situace. Pár zelených očí si mě měřil proti sobě. Bylo to zvláštní, ale Beauty dokázala v jedné chvíli běsnit vztekem a v té další jí do tváří stoupal ruměnec. Zubil jsem se dál a nic neříkal. Nebylo to třeba. Tohle sice nebylo perfketní ráno, ale stálo za to. zvlášť, když dlouhé prsty zkoumaly ránu na mojí hlavě.

„Už nekrvácí. Mělo by se to rychle zacelit."

Nešlo si nevšimnout skleslýho výrazu v těc jejích očích. Zatraceně. Nikdy jsem se takhle nechoval, ale měl jsem chuť jí zabalit do svých rukou a donutit jí vyklopit obsah její hlavy. Teď jsem si musel vystačit s pozvednutím její brady.

„Hej, jsi v pohodě? Vyspala ses?"

Ani mě něco takovýho nenapadlo se zeptat. Musela se vyspat. Úmyslně jsem vypnul budík, který nastavila jakmile jsem zjistil, že pravidelně oddechuje a pak usnul taky. I tak se musela probudit dřív, než já a najít....no, tohle. Ta vlezlá potvora si olizovala srst na gauči. Nechutný.

„Jo, vyspala. A ty?"

Oči jí nervózně těkaly do stran, prsty si proplétala do sebe se značným neúspěchem. A sakra, jasně, že jsem spal. Nemohl bych říct ne. Zvlášť, když si ještě teď pamatuju vůni kokosu. Musím zjistit jestli používá nějaký šampon s kokosem. Kruci, o čem to přemýšlím?!...

„Tohle je asi konec dvaceti-čtyř hodin, co?"

Suzahnin i můj pohled zamířil na digitální hodiny na mikrovlnce. Deset hodin. Sedělo to přesně. Dneska se vrátí Emma. Ona a Beaut budou mít vlastní program a jak znám aaronovu princeznu, tak mi nedovolí dostat se k Suzannah. Bylo m ifuk, co Beauty udělá, ale položil jsme ruce na její boky. Ztuhnula ale ani se nehnula.

„Jo, náš den právě skončill. Docela smůla."

Chtěl jsem tuhle situaci zlehčit. Usmát se, ale bylo to tragický, nešlo to. mohla být Suzannah moje holka? Na zkoušku? Zvládla by to? Vadilo by jí to? Měl jsme tu otázku v hlavě, pálila mě na jazyku ve chvíli, kdy se ze zavřeného pokoje začala nést melodie vyzvánění. Zahrálo jen pár tónů a Beauty se vytrhla ode mě a běžela do pokoje. Zavřela za sebou dveře a bylo slyšet, jak zvedá telefon. Sesunul jsem s edo křesla. Doprdele...Byl konec. Proč mi tolik vadilo, že tohle znamenalo konec?! I ten kocour se mi prakticky vysmíval. Vyletěl jsem zkřesla, jakmile se dveře od pokoje otevřely a vyšla Suzannah s mobilem u jejího ucha.

„Aha, takže dneska nepřijedeš?"

Co to kurva?... Postávala tam u kuchyňské linky, ošklivě se zadívala na kocoura v polštářích a pak ke mně.

„A zvládneš to opravit?"

„Dobře, dobře, jen jsem se zeptala. Jistě, že o tobě nepochybuju. Já? Bavím se. Jsem v pořádku Em. Ne, nic mi není ,opravdu se tu nenudím. Jo, měj se....ahoj, uvidíme se."

Odložila mobil a zvedla oči od koberce. Svrběly mě prsty, protože jsem cítil, že se něco chystá říct, ale sakra vypadalo to dobře. Na tváři jí hrál nervózní úsměv.

„Emmě se rozbila motorka. Dnes nepřijede."

Zatraceně ano! Mám další den. Dalších dvacetčtyři hodin.

HOTOVO! :D Co vy na to? :) Pardon k tomu psaní jsem se nemohla dokopat :/ Ale snad se líbilo :) Další kapitola bude od Emmy a Ryana, tady bylo jen malé zabroušení k Emmě a Ryanovi, tak to napravím :) 

PS: určitě chápete, že se blíží škola -_- a já jen chci aby jste pochopili, že škola je u mě přednější než psaní. Proto myslím až se během cca 14 dnů zaběhnu do režimu bude to v pohodě a zase si vymezím stálý čas na psaní.Zatím neznám rozvrh, takže nevím. jen chci aby jste s tím počítali :-*