Už je hodně pozdě v noci, ale já stejně píšu a tady je další kapitola xD Bohužel jsme se vrátila pozdě z venku a nestihla jsem kapitolu napsat večer, takže tady je ta očekávaná kapča. A užijte si jí ;) No, co říkáte Dante+Suzannah=???

Dante

Euforie. I když by mělo být nepohodlný sedět na tomhle křesle u Aarona v buse, tak můj pocit neustával. Pořád jsem měl před očima Nicův rozmlácený ksicht.

„Dante! Vnímej mě!"

Aaronovi pěsti dopadly na malý stůl přede mnou a nešlo si nevšimnout doutníku, který šéf držel mezi prsty. Myslel jsem, že přestal. No, zjevně ne.

„Kvůli čemu jsi to začal? Nebo tvrdíš, že si začal Collins?"

Aaron přešel ze svojí vzteklý formy do role kliďase a to nikdy neznamená nic dobrýho. V hlavě mi tepalo a rozhodně jsem necítil svůj žaludek na svém místě, ale všechna bolest byla dobrá. A na Aaronovu otázku? Usmál jsem se. Nebyla možnost, aby si ten srab začal. Na to neměl koule. Aaron věděl, co vyčíst z mojí tváře. Dlouze potáhl kouř dovnitř a pak se celým autobusem nesl hnusnej smrad.

„Uvědomuješ si, že tě můžu vyhodit? Financuju tě Dante a ty to jen tak zahodíš. Vím moc dobře, že Nicolas Collins je idiot, ale tohle?... podělal jsi to Dante. Moje otázka je proč?"

Svíral jsme pěsti, když mi hlavou projel okamžik, kdy moje levačka odtáhla toho bastarda od těch dveří. neměl v sobě ani kousek cti nebo morálky. Nico byl debil a Aaron byl... naštvaný.

„Proč mám takový pocit, že s tím má co dočinění Suzannah?"

Kurva... Aaron nebyl na hlavu. Uměl si dát věci dohromady. Sledoval mě, ale stejně se mu ramena napínaly vztekem. Suzannah s tím měla společného nic a přitom všechno. Neodpověděl jsem. Vypadala vyděšeně, když jí Viktor odváděl pryč. Aaron hodil doutník pryč.

„Vypadni. Budu muset s Borisem zařídit odškodnění. Jisté je, že ty do závodu nenastoupíš."

Ztuhl jsem v půlce pohybu ke dveřím. Nenastoupím?... Aaron praštil znovu do stolu.

„Řekl jsem ti vypadni!Podle toho, co vidím nebudeš schopný pozítří nastoupit, takže opusť-můj-autobus a najdi si zatraceně Beth ať ti ošetří rány. Nechci tě tu vidět!"

Vyhověl jsem Aaronovi a vypadnul z toho místa. Všechno se vyřeší zítra, ale dneska, teď bylo všechno jasné. Nehodlal jsem jít za Beth, ale za někým úplně jiným. Slíbila mi dvacetčtyři hodin a já myslím, že mé ultimatum vyprší, až dnes ráno.

Suzannah

Nic nefunguje! Přešlapuju na místě, chodím dokola, koušu si nehty nervozitou. Nic nezabírá! Naivní část mě doufala, že možná přijde. Proč se vůbec takhle chovám?! ... V hlavě se mi odehrává pořád jedno a to samé. Dante jak mlátí Nica Collinse, je jako bojový stroj, nezastavuje. Bylo to děsivé. Mám chuť do něčeho kopnout, když se dveře otevírají, rozestupují se do stran a pak tam stojí on. Na ukazováčku se mu houpe klíč.

„Ahoj Beauty."

Moje oči přeměří každý centimetr a mám zlost, když vidím, že s ránou na jeho spánku nikdo nic neudělal. Oblečení má špinavé, vlasy rozcuchané a přesto, že mu pan Emmerson vyhrožoval křikem tu stojí a usmívá se. Chladný noční vzduch pronikající skrz dveře mě nutí utáhnout su župan těsně k sobě.

„Mohu dál?"

Ruce má strčené v kapsách bundy, když tam skoro pobaveně stojí a čeká. Čeká na mojí odpově'd a já přitom stojím jako přimražená na místě, neschopná se pohnout. Ještě před chvílí jsem vyšilovala, tam venku to muselo vypadat, že se ze mě stal blázen a když je konečně tady v pořádku, tak já...ztuhnu.

„Mých dvacetčtyři hodin vyprší, až za devět hodin Suzannah."

Nerozuměla jsem mu, ale teprve ve chvíli, kdy Dante klidně vystoupal nahoru a nechal za sebou dveře zavřít se daly moje nohy do pohybu. Prosvištět kolem Danteho bylo snadné, otvírala jsem poličky, skříňky a teprve u přihrádky kousek od řidiče bylo to, co jsem hlědala. Bingo... I s malou ještě stále uzavřenou, bílou krabicí v rukách jsem se otočila a našla pár očí, jak na mě zírá. Co bylo na tom?... Tohle byl Dante, Dante Owens můj přítel, nebylo třebýt nervózní, když se mnou byl v jedné místnosti.

„Um, sedni si někam."

Očekávala jsem, že začne protestovat, ale se svýma očima na mě se posadil do křesla. Mně tedy nezbylo nic jiného, než se posadit na stolek proti němu. Krabice lékarničky byla naštěstí kompletní. Důležitá byla rána na jeho spánku. Vypadala jen povrchově, ale stejně se o něj měl někdo postarat. Bez řečí jsem na kousek vaty nakapala dezinfekci. Dante zasyčel, když se nacucaný chomáč dotknul rány.

„Promiň, musím to vyčistit."

Krev musela přestat téct už dávno, ale i tak to vypadalo ne vznik pořádného strupu. Rozhodně mi přes tvář přebíhaly stíny. Zlost, vztek, lítost. Na jazyku mě pálilo mnoho otázek.

Dante

Pracovala rychle, čistě. Prsty jí přebíhaly sem tam a chvílemi se tvářila jakoby kousla do citronu. Aaron měl pravdu. Až moc dobře mi byla jasná tepející bolest v mý hlavě a nemluvě o žebrech, ale nehnul jsem se. Až příliš se mi líbilo jí pozorovat při práci.

Suzannah

Hotovo. Na Dantově čele vynikal čtvercový kus náplasti s polštářkem. Bylo to nejmenší, co jsem já mohla udělat. Zasloužila jsem si přeci vědět, co se stalo?... Stačilo zkontrolovat jen další šrámy na danteho obličeji spolu se zakrvavenými klouby levé ruky a dělalo se mi zle.

„Proč ti to někdo neošetřil?!"

Vyletěla jsem. Vztekle jsem zavřela lékárničku a odhodila jí na pohovku. Ruce se mi posunuly k tělu a zubyy se mi drtily o sebe. Tohle moje hlava moc nezvládala, ale danteho dotek na mých tvářích už vůbec ne.

„Hej, jsem v pohodě. Díky, zvládlas to líp, než kdokoliv tady."

Zázrak byl, že jsem se neodtáhla. Prokrista, co tady takhle dělám?!... Dante se ani nepohnul. Vzrůstala ve mně nervozita z toho, jak si mě prohlížel. Skoro jako by měl zájem, ale ne to nebylo možné. To ta rána na hlavě. Ano! Otřes mozku, zkreslené vnímání, nesrozumitelné pocity a činy. Musel se dostat do postele a to rychle. Jemně jsem jeho ruku z mého obličeje odstranila.

„Je pozdě, měl by sis jít lehnout."

Vstala jsem a zvětšila, tak vzdálenost mezi mnou a Dantem. Seděl v křesle a nehnul se. Chtěla bych zjistit, proč to udělal? Co se stane teď? A jaké to bude mít následky, ale nebylo fér to po něm chtít vědět. Ne v jeho stavu. Župan mi visel na tělě. I přes to, že byla už dost pozdní noční hodina pochybovala jsem, že usnu. Dante zvednul hlavu.

„Ještě mám několik hodin."

Zvědavě a překvapeně jsem zamrkala.

„Cože?"

Opravdu v mojí hlavě přelétaly různé návrhy, jak to mohl myslet, ale nic normálního mne nenapadlo. Dante vstal a pomalu došel ke mně. Připomnělo mi tu to chvíli, kdy jsem doběhla k němu ještě před víc jak hodinou a měla obrovský strach.

„Slíbila jsi mi dvacetčtyři hodin. Prosím, nemůžu ti teď vysvětlit důvody...."

Zděsila jsem se, když dantovi ruce přistály na jeho ráně a chytil se za hlavu. Asi měl bolesti. Všechno mohlo počkat do zítřka, ale on teď nutně potřeboval spánek a to spánek pod dozorem. To se pan Emmerson nepostaral o jeho péči?!...Zachytila jsem dantův loket. Pro mě bylo nemožné ho udržet, kdyby upadl. Znamenalo by to příliš těžké váhy.

Dante

Nemůže zůstat tady. Je mi jasný, že by se Nico nevrátil, ani by to s jeho přeraženým nosem nezvládl, ale šílel jsem z představy, že by tu zůstala ona a navíc sama. Musí mít otázky, ale nemůžu jí na ně odpovědět. Já sám se nemůžu vyrovnat s chaosem ve svojí hlavě. Počká to do zítřka. Chytil jsem její ruce. Předtím se jenom napnula, když jsem na ní sáhnul stejně jako teď.

„Jak jsem řekl, zítra dostaneš odpovědi na všechny otázky. Vím, že v tý tvý hlavě jsou, ale jen nezůstávej tady. Ne sama. Pojď ke mně."

Bylo mi jasný, že se okamžitě odtáhne. Skoro vyděšeně se rozhlížela kolem a já se modlil k podělanýmu bohu aby tohle vyšlo.

Suzannah

C-cože?!.. Tohle přeci nedávalo smysl. Musel to být trik. Nemůžu jít k Dantemu. Mozek mi jednoduše vypověděl službu. Myšlenky se rozbíhaly jinam, než měly. Dante se díval těma tmavýma štěněčíma očima a ticho mezi námi bylo nepříjemné. Bylo mě jej tak líto.

„Nemám žádné špatné úmysly, jak si myslíš."

Dante to skoro zavrčel a tyčil se nade mnou během okamžiku.

„Prosím Beauty."

Neví, co mi pokaždé dělá, když to vysloví. Nikdo si o mně nemyslel, že jsem hezká. Moje máme se nepočítá a Emma také ne. Řekl to, když byl opilý, ale když je střízlívý, zní to ještě lépe. Opravdu si potřebuju držet odstup od něj. Připadám si tak moc divně. Couvla jsem.

„Kde bych spala?"

To byl podle mě hlavní problém, ale on zareagoval jakoby to byla samozřejmost.

„Můžes spát klidně u mě, je tam uklizeno a já si lehnu k Ryanovi. Jen dnes Suzannah. Nebudeš sama."

Polkla jsem naprázdno a probírala všechny možnosti. Nebudeš sama. Nakolik Dantemu věřím? Co mám dělat? Kdyby tady byla Emma věděla by co dělat, dokonce i moje máma by si věděla rady, ale já byla bezradná. Při uvědomění, že by tohle mohl být poslední společný čas s Dantem a tím i konec mého velkého snu se mi zvednul žaludek. Zítra ráno všechno skončí, tak proč ještě jednou nezariskovat?

„Tak dobře, ale jen dnes.Vezmu si pár věcí."

Přísahala bych, že jakmile jsem skočilapro pár nezbytností do svého pokoje, tak Dante zamumla něco ve smyslu jeho sprostého slovníku a slova „ano". Pod ruku mi jako první přišel batoh ještě z dneška. Hodila jsem do něj pár věcí jako byl zubní kartáček s hřebenem na vlasy, tepláky a čisté prádlo. I sbatohem jsem vykročila z pokoje a Dante ode mě s úsměvem batoh přebíral.

„Pamatuj, že to je jen na dnešek."

Protože pak tohle skončí... Všude bylo nutné zhasnou světla a pak také zamknout celý autobus to bylo rychlé, ale nervozita mi svírala vnitřnosti každou vteřinou. Dante nás oba proplétal kolem autobusů. Znějakého hloupého důvodu jsem našlapovala tiše jako myš. Opravdu byla vyhlídka na rušení nočního klidu to poslední, co bych chtěla ale nakonec Dante zastavil a to ne moc daleko od našeho autobusu. Tenhle autobus se dost podobal našemu. Byl koro identický.Dante otevřel a já přímo skočila do obytného prostoru, jen co se ukázala příležitost. Přeci jen jedna odlišnostu tu byla. Když byl náš autobus s bílým uklidňujícím interiérem, zde bylo všechno černé. Od kožených sedaček až po kuchyňskou linku a lednici.

„Dozadu a pak doprava. Jak jsem slíbil je všechno uklizeno."

Následovala jsem danteho záda a nechala ho otevřít dveře do těsného prostoru. Vypadal stejně jako můj. Postel, stolek. A měl pravdu, když sliboval, že je tam uklizeno, bylo. Hodila jsem batoh na podlahu vedle postele a čelila Dantemu ve dveřích.

„Děkuju. Bolí tě ta rána?"

Mojí pozornost pořád přitahoval ten bílý čteverec připevněný náplastí. Dante nevypadal, že je mu nejlépe. nebylo se čemu divit. Mohl mít otřes mozku, už teď mi bylo jasné, že nebudu spát. Ne, v mém batohu byl můj skicák a tužky spolu s mobilem na kterém budu každou hodinu kontrolovat čas i Danteho.

„Trochu, ale jsem v pořádku. Dobrou noc."

„Dobrou noc."

Zopakovala jsem a sledovala zavírající se dveře. Zůstaly zavřené jen dvě vteřiny, než se znovu otevřely a v nich stál zase Dante.

„Suzannah?....Líbil se ti dnešek, že jo?"

Dnešek byl nejúžasnější den mého života... Úsměv se mi vkradl na rty.

„Jo, Dante. Děkuju ti za něj."

Koutky úst se mi nestáhly dolů ani, když odešel a já poslouchala, kdy se zavřou dveře ve vedlejším pokoji. Udělal to brzy a jakmile se tak stalo moje ruka sáhla po vypínači lampy na zdi. Osvětlily se tak strohé stěny. Nic na nich nebylo, police byly prázdné a v rohu pokoje stály úhledně složené kufry. Zvláštní. Nepředstavovala jsem si dantův pokoj tak..uklizeně. Dokonce i povlečení bylo ustláno a srovnáno. Tvrdila bych, že tam nespal, ale to bych nemohla cítít tu vůni z polštářů.

Dante

Ležím na ryanově posteli a stále nemůžu usnout. Nevím odkud přišel ten nápad vzít ji sem. Dnešek nebo už včerejšek?....Byl tvrdý a teď to bude ještě horší. Tuším, že Aaron to nebude mít lehké. Ten bastard by mohl podat žalobu, ale může si to zkusit. Mám dost peněz na to, baych toho kreténa dostal. Zasmál jsem se do tmy v okamžiku, kdy se dveře na malou škvíru otevřely. Ztuhnul jsem a čekal. Vklouzla tiše do pokoje. Pohybovala se jako stín, nepochybně věděla, jak je rozmístěný nábytek. Ale ona měla spát, tak co tu dělá?... Nechtěl jsem jí viděsit, ale bylo jen pár důvodů proč by zrovna Suzannah lezla po kolenou ke mně do postele. Za prvé: Je náměsičná. Za druhé: Možná má strach a za třetí: Ještě jednou je náměsíčná a neví,co dělá. Rukama jsem se podpíral pod hlavou a pozoroval Suzahninu siluetu ve tmě. Její ruka se sunula po polštáři ke mně. Tohle bylo fakt divný.

„Ehm, Beauty....proč nespíš?"

Přidušeně vykřikla, když si připlácla ruku na ústa a sletěla z matrace. Moje reflexy nezareagovaly dost rychle aby jí zachytily předtím, než se ozvala rána. Rozsvítil jsem a našel Suzannah jak sedí na podlaze.

„Jsi v pořádku?"

Pomohl jsem jí vstát a posadit na matraci. Vypadala rozkošně a trochu zaskočeně, když nervózně poposedala na posteli.

„Myslela jsem, že spíš."

Zamračil jsem se.

„A proto ses kradla ke mně do postele?"

Tváře se jí zbarvily do růžova a švihla mě jejími vlasy, jak se otočila.

„Nevím, co sis myslel ale není to tak jak to vypadalo! Já tě přišla zkontrolovat."

Bylo vtipné, co řekla. V žádném případě mě nenapadla její varianta, ale nepohrdl bych tím. Sakra...zvrácený myšlenky... Odkašlal jsem si.

„A proč jsi mě chtěla zkontrolovat?"

Podívala se na mě jako na blázna. zelené oči se jí rozšířily, když jí sekly po mém čele. Její prsty se propletly.

„Můžeš mít otřes mozku je nutný aby tě někdo každou hodinu zkontroloval."

Starostilvá. Má starost, starost o mě. Už dost dlouho tu nebyl nikdo, kdo by měl zájem o něco jinýho, než moje peníze nebo v opačným případě to, co mám v kalhotách. Ona byla jiná. Zůstávala vzhůru extra kvůli mně, ale to nebylo potřeba. Nemusela se tady plížit, kdo ví kolikrát aby mě zkontrolovala. Ona potřebovala spánek. Chytil jsem jí jemně za rameno.

„Musíš jít spát."

Tvrdohlavě zavrtěla hlavou.

„Ne, budu tě kontrolovat. Ty jsi ten, kdo má zranění na hlavě, takže taky potřebuješ spát."

Pobaveně jsem zvednul obočí. Takže ona k tomu byla opravdu rozhodnutá.

„A to se sem hodláš přikrádat každou hodinu? Nemyslíš, že mě tak spíš vzbudíš?"

Chtěl jsme jí dostat do postele aby si už nedělala starosti, ale její myšlenky byly jinde. Z její odpovědi mi málem zaskočilo.

„Tak budu spát tady. Přinesu si polštář."

Zmizela mi z očí dřív, než jsem stihnul zareagovat. Pro jistotu jsem se silně štípnul do lokte zda je tohle skutečný. určitě to nemohla říct. Ne, Suzannah, ale jen o moment později se vrátila s mým polštářem a dekou. Ovšem nehodila ty věci na matraci vedle mne, ale na zem. Co to kurva?...

„Dobrou noc."

Suzannah si klekla na podlahu a ve vteřině mi došlo, co se chystá udělat. Nepřipadalo to v úvahu.

„Na to zapomeň nebudeš spát na podělaný studený podlaze!"

Nešlo si nevšimnout, že sebou trhla. Zamrzla. Viděl jsem to už dříve a došlo mi, že holka jako ona má zřejmě problém s vulgarismy. No, to nebude lehký... Moje pravačka vjela do mých vlasů a snažil jsem se uklidnit. Nebude spát na tvrdý zemi.

„Vylez si n postel Beauty, já budu spát na zemi."

Pokud si přála mě každou hodinu kontrolovat fajn, ale já v tom případě budu ležet na podlaze, ona v měkké posteli a ani jeden z nás nebude spát. Super plán. Chtěl jsem vytáhnou její polštář nahoru ale strhla ho zpátky. Zjevně naštvaná.

„Ne! ty jsi ten, kdo má možný otřes mozku, takže to nepřipadá v úvahu. Tečka."

Sakra, Suzannah! Frustrovaně mi hlavou vířily myšlenky. Neměl jsme páru kolik času ještě zbývá do svítání, ale tušil jsem, že to moc nebude. Dobře, já nemůžu spát na zemi, ona nemůžu spát na zemi. Napadlo mě jedno.

„Tak si vlez na postel ke mně. Bude tím vyhověno oběma. Já tě nenechám spát na podlaze a ty nenecháš mě, tohle je logický řešení, aby ses nemusela plížit dveřma každou hodinu."

Trpělivě jsme čekala na její reakci. Kousala si spodní ret. Těkala pohledem na mě, na povlečení na celou postel a zase pryč. Viděl jsme ten okamžik, kdy se obracela k negativním myšlenkám.

„Ani se tě nedotknu Beauty, přísahám. Ty budeš spát na jedný straně já na druhý, slibuju, že se ti nic nestane. Věř mi."

Tahle postel nebyla extra velká, ale kvůli ryanově extra přání, že pro jeho zadek potřebuje velkou postel mu bylo vyhověno. A bože budu mu za to muset poděkovat. Divil jsem se, že nemůžu slyšet ty kolečka myšlenek jak se v Suzahnině hlavě protáčejí.

Suzannah

Tohle přece nepůjde. Jsi padlá na hlavu?... Nikdy jsem nespala s nikým v posteli. Teda až na mého miláčka Douglase, ale vlézt si na jednu matraci s Dante Owensem? Kdy se to stalo? Byla jsem ospalá a to taky jen z toho důvodu, že se mi podařilo usnout. Můj plán selhal. Nešla jsem kreslit do skicáku, ale naopak jsem usnula v nadýcháných dantově polštářích a vzbudila se později. Teď se mi chtělo do těch polštářů upadnout znova. Racionální myšlení šlo stranou. Dante má otřes mozku, musí bý unavený a strávil se mnou úžasné odpoledne. Můžu mu věřit. Beze slova jsem popadla polštář a hodila ho na postel Dante to sledoval svýma očima a kamennou tváří. Mobil, který byl doteď skrytý v kapse u mého pyžama jsem nastavila na vyzvánění za hodinu a půl zatímco Dante vytáhl na matraci a mojí deku. Nechal mi prostor. Posunul se na samý okraj a já s obavami vydechla, když jsem si všimla oblečení na jeho bocích. Já měla jen šortky a tílko. Na stupnici od jedné do deseti, jak divné tohle bylo?...jasná jedenáctka. Nepoznávala jsem se v tom, co dělám, ale Dante zůstal otočený zády, když jsme vklouzávala pod přikrývku na samém okraji matrace.

„Dobrou Beauty."

Zavrtala jsem se do deky až po krk a vdechovala vůni. Byla to jako droga, ale stejně tam byla má nervozita, která mi nedovolovala se uvolnit. Dante zhasnul a ponořil všechno do tmy.

„Dobrou Dante."

Mumlala jsem do hebkého povlečení a čekala až mě aspoň na chvíli pohltí únava. K mému překvapení se tak stalo velice brzy. Bylo jasné, že zítřkem se všechno zboří, sen skončí, já se probudím. Konec krásné pohádky.

Jen pro zajímavost máte za sebou 3 009 slov ;) Budu ráda za vaše názory jako vždycky, hodně to postrčí ke psaní :D I když nevím, jinak myslím, že příští kapitola bude ze všech čtyř pohledů našich hrdinů takže by to mohlo být zajímavé. Mějte se a pokud to někdo čtete už takhle brzo, tak vám říkám: „Dobrou noc a jděte spát :D"

PS: Děkuji vám za 4.místo v romancích :3 :3