Ještě než, se pustíte do kapitoly za kterou bych zasloužila metál (dámy 4 936 sov :-O) Jukněte do médií a do komentu mi napište názor zda byste souhlasily s touhle představou Suzannah ;) Samozřejmě teď si jí musíte předělat na brunetu xD

Suzannah

Fajn, uklidni se. Klidně dýchej, nádech, výdech ...Věci mi vypadávaly z rukou, konečky prstů se mi třásly a myšlenky se mi pořád zatoulávaly k Dantemu. Bylo lákavé přijmout jeho nabídku. Jedna moje polovina si přála být s ním a ta druhá, co přemýšlela věděla, že je dobré se od něj držet dál. Tady šlo, ale o jediný den a já si poprvé v životě dovolila zariskovat. Jeden den, dvacetčtyři hodin vedle něj a já s tím souhlasila, aniž bych věděla, co mě čeká. Dante mi dal půl hodiny ve které jsem strávila prvních patnáct minut oblékáním. Nikdy jsem netrávila příliš času oblékáním, ale teď jsem se nachytala, jak pozoruji svoje rysy v zrcadle a vybírám oblečení až příliš dlouho. Jenže proč?... Snažil se jen o milé gesto, protože mu to Ryan nařídil. Nebylo v tom nic víc. S vervou jsem nacpala dvě jablka do mého malého batohu, který byl teď plný jídla, láhve vody a dalšími věcmi, které mě napadly přidat. K mému štěstí se přesně v okamžiku, kdy mé nehty zatáhly za zip batohu přiřítila k autobusu červená motorka. A já nepotřebovala nápovědu, abych věděla, kdo je jezdcem. Dante...

Dante

Přesně na čas. Bylo nutný zařídit pár věcí. Jako například poslat vzkaz Aaronovi, že budu mimo město a beru sebou i Suzannah, navíc bylo víc než nutný vzít sebou tuhle rudou krásku. Zvláštní a šílený bylo, když mojí první myšlenkou byla představa Suzannah v tomhle sedle. Sakra...abstinence dělá divy. Odepnul jsem přezky helmy ve chvíli, kdy z autobusu vykočila Suzannah. Pro dnešek bylo ideální počasí na projížďku i můj plán, ale uvítal bych aby bylo klidně větší teplo a Suzannah si mohla vzít něco lehkého. Nebylo pochyb, že se zajímá o módu, nejsem odborník, ale na nohou měla klasický tenisky, dál pokračovala kalhoty, které jí končily pod koleny a její horní část těla zakrývalo klasické bílé tílko. Byla sexy a možná si to ani neuvědomovala.

„Ehm, v pořádku?"

Suzahniny oči nezůstávaly pozadu. Nechal jsem jí prostor, aby si o ona mohla prohlédnout mě a já přitom zopakoval svojí prohlídku. Vlasy měla opět v gumičce, ale tentokrát její vlasy ležely na pravém rameni a vysoko na hlavě jí seděly sluneční brýle. Začínala se mi líbit ta červeň, co se jí vždycky vplížila do tváří, když byla v rozpacích.

„V nejlepším. Můžeme vyrazit?"

Suzannah se dívala trochu skepticky, jak si prohlížela mě a motorku. Nemusela se bát.

„Ty chceš abych jela na tomhle?"

Rozhodně vypadala vyděšeně, ale bylo nezbytné jet takhle. Pokud by to bylo extra vážné, tak bych byl schopný sehnat auto, ale já chtěl vzít Suzannah na projížďku. A možná chci na sobě taky její ruce... Vyklepal jsem tu myšlenku z hlavy a počkal dokud Suzannah nepřijde ke mně. teprve teď jsem si všiml batohu, který měla na zádech. Usmál jsem se. Splnila, co jsem po ní chtěl.

„Nemusíš se bát, jsem opatrný řidič."

Suzannah zúžila oči do malých škvírek a já zvedl ruce na znamení míru. Možná jsem zapomněl, že tahle holka o mojí kariéře něco ví.

„Na dráze je to něco jinýho, ale s tebou pojedu opatrně. Věř mi, pamatuješ? Dnešek je můj."

Skoro jsme slyšel, jak jí šrotují kolečka v hlavě a otáčejí se, když hledala nějaké skryté významy. Lehce jsem jí nabídl druhou helmu, kterou jsem vzal pro ni a ona ji vzala do svých rukou a myslím, že na chvíli se zadívala k nebi, než promluvila.

„Jen doufám, že neskončím rozmáčklá na asfaltu někde na dálnici."

Tyhle slova jsem asi neměl slyšet, ale mluvila až příliš nahlas. Pomohl jsem jí usadit se za mě. Byla ztuhlá jako prkno a vypadalo to, že se neuvolní. Opravdu musela tahle holka pochopit, že jí nekousnu. Jenom kdyby chtěla... Sáhl jsem za svoje záda a zachytil její zápěstí. Dřív, než stačila prostestovat jsem obě její ruce obmotal kolem mého pasu a zahákl je přesně uprostřed. Nemohla by se udržet jen tak. Suzannah se ani nepohnula, ale už se nesnažila ruce vyprostit. Držela se a přitiskla se ke mně ještě víc, když jsem nastartoval. Do prdele byl to úžasný zvuk, ale pocit jak se suzahnin hrudník tlačí na moje záda byl ještě lepší.

Suzannah

Je to úžasné. Vždycky jsem si chtěla jízdu na motorce vyzkoušet, ale v televizi to vypadalo úplně jinak. Tady cítím jak mi vítr ovívá končetiny, zvuk motoru mi vibruje každou buňkou v těle a nemluvě o tom, že jsem natlačená na záda Danteho Owense. Myslela jsem si, že se ho budu muset držet, ale nesebrala jsem odvahu to udělat, dokud on sám nepomohl mým rukám na místo. Bylo mi dobře se vším tím rychle ubíhajícím okolím kolem, bez starostí, kdy se nemusím starat o svou matku ani o školní stipendium. Užívala jsem si, co m ibylo nabídnuto. Dante měl pravdu. Nebavila jsem se a možná to byla má sobeckost a žárlivost, ale měla jsme zlost na každou dívku, která kdy tohle zkusila. Už nebylo pochyb, že Dante používá specifickou kolínskou. Bylo to silné, jako nějaké koření o kterém máma nikdy nemluvila a taky možná jako hřebíček na Vánoce. Mohla bych to dýchat pořád i když mi to měnilo mozek na kaši. Bohužel přesně, kdy jsem si přála, aby tahle jízda neskončila, tak Dante odbočil a zastavil. Překvapeně jsem zamrkala po okolí. Nedošlo mi, že jsme vjeli do města, ale právě teď nebylo pochyb. Zaparkovali jsme před obří budovou s hlásajícím nápisem „Galerie". Seskočila jsem sama dolů z motorky a začala skákat nahoru a dolů.

Dante

Soudě podle jejího směšnýho a roztomilýho poskakování v jejích teniskách si myslím, že má radost a já si zatraceně oddechnul. Tuhle sezónní galerii jsem vygooglil na poslední chvíli, ale zdá se, že to má úspěch.

„Jej, páni. Vypadá to úžasně. Půjdeme tam, že jo?"

Kurva...Stačil jeden jediný úsměv a byl jsem v prdeli. Nevím, jak to tahle holka dělá, ale rozhodně na to musím přijít. Uvědomuje si to? Suzannah mi podala její helmu a já jí vrátil na místo. Místo svojí helmy jsem vytáhl kšiltovku a sluneční brýle. Rozhodně by nebylo dobrý, aby mě dnes nikdo poznal. Beauty se na to zatvářila trochu překvapeně.

„Ehm, myslím, že tam uvnitř nebude tolik světla."

Byla roztomilá. Její zelený oči jen dokreslovaly rysy v jejím obličeji.

„Přestrojení. Nerad bych, aby se mi na lokty pověsily fanynky nebo novináři."

Znova se jí tváře zbarvily tou sexy růžovou a sklonila hlavu k silnici, než nasadila zářivý úsměv. Zabíjel bych pro ten úsměv a já zjišťoval, že začínám být kvůli téhle sladké brunetě dost hluboko.

Suzannah

Galerie! Vzal mě do galerie! Nechápu jak jej tohle mohlo napadnout, ale je to perfektní. Tohle je putovní galerie je celkem štěstí na ni narazit. Nebylo mi úplně jasné nakolik je Dantemu příjemné schovávat obličej pod stínem kšiltu, ale už jen z jednoduchého důvodu moje ruce u pokladny popadly hrsku letáčků k volné prohlídce. Netřeba říkat, že jsem se v mapě budovy zvládla ztratit během pěti minut a proto převzal z bezpečnostních důvodů orientaci Dante.

„Znovu zaboč doprava. Tam už jsme byli."

Měla jsem namířeno do chodby, která mě vítala obrovskou napodobeninou od Picassa. Nepřišlo mi, že bych tohle už jednou viděla. Otočila jsem se na Danteho, který zkoumal mapu a přitom si nadhodil batoh na rameni. Opravdu vypadal vś mým batohem se vzory květin poněkud komicky, ale trval na tom, že jej ponese.

„Jsi si jistý? Tohle jsem ještě neviděla."

Dante zvedl hlavu a několika kroky byl u mne. Nevadilo mi to, držel se u mě celou prohlídku. Nebyl jako Emma, která se s oblibou postavila doprostřed místnosti a počkala, až si všechny exponáty prohlédnu. Dantův ukazováček zamířil na podivně zkroucenou keramickou sošku.

„Ale jo viděla. Támhle to jsi prohlásila za napodobeninu zplozence pekla asi před čtvrthodinou."

O něco pozorněji jsem si prohlížela bílé rysy a došlo mi, že má Dante pravdu. Ta soška mi hrozně připomínala tu chlupatou bestii. Živě si vzpomínám na podzimní prádniny před dvěma roky. Ten kocour mi tenkrát rozcupoval mojí seminární práci na malý kousíčky. Za trest jsem jej hodila do vany a když vylezl, tak vypadal přesně jako tahle soška. Vlastně jsem na toho kocoura ani jednou nepomyslela. Chlupáč se do v autobusu neukázal a já jej rozhodně nemám zájem nahánět, kdo ví kde.

„Dám ti dolar za tvoje myšlenky."

Zamrkala jsem a zaregistrovala kroutící se bankovku před mým obličejem a taky ruku, která jí držela. Pozvedla jsem obočí a zadívala se do blízké tváře.

„Jenom dolar?"

Dante roztáhl rty do úsměvu a klidně vytáhl z kapsy další. Zdálo se mi tohle celé jako divný sen. Jsem tu Dantem Owensem v galerii umění a ještě se bavím. není to jen někdo s kým by holka jako já neměla, co dočinění, ale taky někdo, kdo si nepamatuje, jak moje dlaň dopadla ve facce na jeho tvář. Ke dvěma bankovkám se s povzdechem přidala třetí.

„Fajn, tři dolary ale výš, už nejdu. "

Při zklamaném dantově obličeji jsem Danteho odvlekla pryč. Bylo to příjemné. Vlastně to vypadalo, že tohohle drsného závodníka umění opravdu zajímá. Každý exponát si prohlížel se zvláštní pečlivostí. Opatrně jsem se k němu přikradla ale nevylekala jej.

„Zajímá tě umění?"

Zdálo se mi to nebo se právě Dante začervenal?... Uhlově černé pramínky mu padaly do tváře a bránily mi ve výhledu. Odkašlal si.

„Máma mě jako malýho kluka tahala po těhle věcech. Maluje takže na takovýhle místech byla doma."

Jeho máma. Přišlo mi topěkné, takto mluvit o své rodině. Už jednou zmínil, že jeho rodiče se velmi milují a právě proto taky vlastně pokouší tu sázku mezi ním a Ryanem. Čím déle jsem si prohlížela jeho profil tím víc otázek mě napadalo. Měl pravdu, když tenkrát tvrdil, že časopisy, televize a noviny neříkají všechno, neříkají pravdu. Zadívala jsem se na obraz krajiny před námi. Obraz byl vážně nádherný. Slunce vrhalo stíny přes vrcholky skal na mýtinu za nimi.

„Půjdeme?"

Dante uchopil mojí ruku a já na místě ztuhla. Otočil se na mě a chytil moje oči do těch jeho. Hlavou mi vířily myšlenky. Co tohle vůbec je? ...Dvacetčtyři hodin ....Dante Owens. Dřív, než stačil koloběh myšlenek skončit u nějakého závěru nás Dante vyvedl z budovy do slunečného odpoledního slunce.

Dante

Co dál? ... Plán s galerií mi vyšel, ale tím má genialita končila. Rozhlížel jsem se kolem a moc mě toho nenapadalo. Možná by chtěla jít Suzannah nakupovat. Otočil jsem se k ní. Už asi pět minut jsme držel její ruku ve svojí a lhal bych, kdybych tvrdil, že to není dobrý pocit. Měla na očích sluneční brýle a trpělivě čekala.

„Co chceš jít dělat teď?"

Rozhlédla se kolem a pak se nervózně otočila na mě. Něco jí napadlo, ale styděla se to říct. Trochu jsme jí stiskl ruku, ale nebyl připravený jí pustit.

„Co si jít udělat piknik do parku? Vlastně začínám mít docela hlad?"

Střelil jsem očima k nedalekému okraji zeleného parku. Stromy tam poskytovaly stín a několik rodin tam už mělo připravné odpolední občerstvení. Zapomněl jsem na oběd a není divu, že musela mít hlad. A jestli má hlad, tak se nají. Nasměroval jsme jí přesně k parku a nechal jí vybrat místo pod stromy.

Suzannah

Dobře, dobře....jen se uklidni holka. Tohle není rande, tohle není schůzka. Je to posezení s kamarádem, kamarádem, který tě má hlídat...bezva. Sklouzla jsem po obrovském kmenu dubu na trávu a vyhřívala se ve slunečních paprscích. V tuhle dobu bych byla zůstala zavřená v autobusu, ale sedím tady, prostě šílené. Po očku jsem pokukovala, jak Dante vyskládává z batohu všechny věci mezi nás. Bylo tam něco málo k jídlu, ale až teď mi došlo, že jemu to pravděpodobně nebude stačit.

„Je ti něco?"

S malým zavrtěním hlavy jsem převzala z jeho ruky zabalený sendvič a pořádně se zakousla. Měla jsem takový hlad, ale byla to chyba. Cítila jsem, jak mi šťáva z rajčat stekla po bradě a snažila se tu „zkázu" poplašeně setřít. Díky bohu se v mém zorném poli objevil ubrousek a já po něm chňapla a pak se zostuzeně odvracela očima.

„Ehm, promiň."

Dante se tiše smál. Ještě více mě to ztrapnilo a z takové pitomosti mi bylo do breku. Nevím proč. Dante se natáhl ještě blíž ke mně a já nechápala, co jde dělat. Díval se na mě a o malý moment později mi přejel palcem po spodním rtu. Vyslalo to elektrické šoky do celého mého těla.

„Drobeček."

A pak to bylo pryč. On byl pryč. Najednou zase seděl naproti mně a ukusoval ze sndviče jakoby se nic nestalo ale já bych přísahala, že můj ret elektrizoval.

„Děkuju."

Tentokrát jsem ukusovala ze sendviče po mini-kouscích a rozhlížela se kolem. Vypadalo to tu opravdu pěkně.

„Mluv se mnou."

Oči mi vystřelily nahoru. Dante už dojedl a pozoroval mě.

„Vždyť mluvím."

I já dojedla a hluboce se napila vody. Měla jsme plánu láhev uzavřít, ale Dante jí jemně přebral z mých rukou a zaklonil hrdlo, aby se mohl napít také. Odvrátila jsem se. Mělo by mi to připadat nehygienické, ale jen moje mysl věděla, na co myslela.

„Myslím tím řekni m iněco o sobě. Víc. Třeba jaká je tvá oblíbená barva? Co ráda jíš? Kde jsi vyrůstala? Možná něco o svojí rodině?"

Zamračila jsem se a vyschlo mi v krku. Moje stydlivost měla několik výhod a jednou z nich bylo i to, že se mě nikdo nevyptával, ale jen těch pár otázek mě ponořilo do chmur. Nerada jsem tak přemýšlela. Moje dětství nebylo dvakrát růžové, ale vždy jsme na tom byla lépe než většina. Chudá a neoblíbená zrzka s pihami po celém obličeji a těle. To jsem bývala. teď to vlastně není o nic lepší. Ne, o tom jsem se s někým jako je Dante bavit nechtěla. Pokud si něco odvezu z tohoto léta, tak to bude vzpomínka na úžasný den s Dantem Owensem. Nahodila jsem na tvář obří úsměv.

„Akvamarínová. To je moje nejoblíbenější barva a milujispeciálně upravený smažený sýr na grilu mého strýčka, vyrostla jsem na předměstí Chicaga a mám nejúžasnější mámu na světě. Jsi na řadě."

Zahryzla jsem se zuby do jablka a vyčkávala na Danteho odpověď.

„Zelená. Jablečný koláč. Půlku dětství jsem strávil v rodiným domě v centru Bostonu a v mezičase se poflakoval kolem města. Moje máma dělala kadeřnici a táta na stavbě, nemám žádný malý otravný sourozence ale jako kluk jsem měl psa."

Opravdu jsem poslouchala každé jedno slovo a všechno se mi ukládalo do paměti, ale nedokázala jsem nevyjádřit překvapení, když se zmínil o domácím mazlíčkovi.

„Co jsi měl za rasu?"

Vzpomínky mi hned zaletěla k čtyrnohému uzlíčku srsti v mém náručí. Dante se přisunul o další kus ke mně.

„Měl jsem bernského salašníka. Říkávali jsme mu Paw, ale umřel, když jsem měl čtrnáct."

Cítila jsem najednou lítost.

„To je mi líto Dante."

Dante se otočil ke mně a zalesklo se mu v očích.

„Ty máš ráda psi."

Nebyla to otázka, ale konstatování. Ano, mám ráda psi. Uhnula jsem očima a znovu si kousla do jablka.

„Ty nejen, že máš ráda psi, ale jednoho máš. Přiznej se. Co je to za rasu?"

Vykulila jsem na Danteho překvapeně oči. Jak to mohl vědět? Možní ani Emma o Douglasovi neví, i když to mohla odvodit z jedné fotky v mém pokoji. Dante vypadal, že se nevzdává. Komicky zahýbal obočím a nezbedné jiskry mu zářily v očích.

„No?"

Zahodila jsem ohryzek a zvedla ruce. Dobře, vzdávám se.

„Mám doma zlatého retrívra. Jmenuje se Douglas."

Dante vypadal, že rozumí ale nepohnul se, aby mi dopřál prostor.

Dante

Má psa se jménem Douglas, její nejoblíbenější barva je akvamarínová a miluje smažený sýr. Můj mozek si ty informace ukládal jako cenné cennosti hluboko do paměti. Nemluvě o tom, že kokos se vznášel všude kolem. Snažil jsem se přijít na to, co to je. Její šampon na vlasy? Sprchový gel? Co sakra?!.. Seděla tam, koupala se ve světle a vlasy jí hrály kaštanovými odstíny. Byla hádankou. V jednu chvíli se bavila, jako v té galerii. Byla uvolněná a přebíhala od jedné věci k druhé, usmívala se ale v dalším okamžiku se uzavřela. Byla stydlivá a nesmělá, vlastnosti, který jsem u holky neznal, ale hodlal jsem ty její brány prolomit. S Emmou se bavila a já si stanovil cíl, že i se mnou se bude cítit pohodlně. Zapracuji na tom.

„Ehm, Dante?"

Promluvila. Konečně. Nechtěl jsem jí do něčeho nutit a prohlížel si její tvář. Zelené oči se zlatými jiskrami k ní seděly, ale s popraškem pih na nose byla k sežrání. Zajímalo mě, zda těch pih skrývá pod make-upem ještě více, pokud nějaký má.

„Ano, Suzannah?"

Zdála se extrémně nervózní, dokonce se kousala do rtu. Kreslila prstem kroužky do hlíny.

„Co je tohle?"

Její prst zakmital mezi námi dvěma. Mlčel jsem a přemýšlel. Co tohle bylo? Já sám nevím. Ale rozhodně jsem nelitoval toho, co se děje. Suzannah si moje mlčení vyložila jinak.

„Tím myslím. Tohle není rande ani nic takovýho, ne?"

V plicích mi došel vzduch. Rande? Neplánoval jsem rande. Vlastně tohle bylo dost k smíchu. Nebyl jsem na rande...no, od střední. Suzahniny oči vypadaly natolik zmateně a vystrašeně, že to bylo děsivý. Neměl jsme na to odpověď. Vlastně jsem nechtěl říct ani ne. Chtělo na to jít chytře. Odkašlal jsem si.

„Byla jsi někdy na rande?"

Zbledla jako křída a pak odvrátila oči s červenými tvářemi. Napadlo mě, jak moc se červená a na jakých místech ještě.

„Ne."

To mě poser.... Vstřebával jsem tu informaci. Tahle holka, tahle sexy, chytrá holka nebyla celou střední na jediným rande?! Je to možný? Její prsty bubnovaly o její koleno. Zvedl jsme pohled k ní.

„Já byl na rande naposledy v prváku. Vzal jsem tu holku do kina a pak..."

Zvážil jsem, co všechno můžu Suzannah přeci jen říct a vyváznout z toho s čistým svědomím.

„A pak co?"

Ona byla ta, kdo položil tu otázku. Uvěznil jsem její oči aby se ani nepohnuly.

„A pak jsem se s ní líbal za kinem. Takže myslím, že pokud mě nebudeš líbat, tak tohle žádný rande nebude."

Viděl jsem jak se celá napnula a prohlížela si mě odshora až dolů. Usmál jsem se na ní.

„Takže hodláš mě líbat nebo ne, pokud ne tak je jasné, že tohle rande není."

Bylo to tam. Do prdele, napadlo jí to! Dal bych krk za to, že mi koukala na rty a já se neubránil abych zhodnotil ty její. Vláčné, růžové... odvrátila se.

„Tak to mám štěstí,že tě líbat nechci. Půjdeme dál?"

Suzannah

Oh-můj-bože....to bylo tak trapné. Ale alespoň jsem měla jasno. Bylo jasné, co je pro Danteho rande. Tohle je pro něj jen laskavost pro mě. Kdyby o mě měl zájem, tak by určitě postupoval jinak. Právě teď jsme se vraceli zpátky. Po prozkoumání obchodu se suvenýry odkud si odvážím spousty pohlednic a malý skleněný střep ve kterém je zasklený list dubu. Ten prodavač říkal, že je ze stromů z toho parku a Dantemu přišel ten střípek prostě perfektní. V tuhle chvíli je na dně mého batohu a já si jen užívám cestu zpátky. je mi jasné, že tohle je naposled a snažím se z toho vytěžit, co nejvíce včetně Danteho objímání. Připadám si jako bych selhala. Nedržela si odstup a teď se ve mě něco hluboce zakořenilo a já to nemohla vytrhnout. Zavřela jsem oči, abych o tom už nemusela přemýšlet a pevně stiskla látku danteho bundy.

Dante

Jen doufám, že si nevšimla té menší...no kilometrové objížďky. Potřeboval jsem to. Bylo to až příliš dobré na to, aby to skončilo. Její stisk, ona za mými zády. Skoro jsem si myslel, že usnula, ale zvedla hlavu v okamžiku, kdy jsem zastavil. Začínalo se stmívat ai práce tady se blížily ke konci. bylo hotovo, všechno připraveno pro další závod a zítra se doladí poslední detaily s tréninkem ne kterém nesmím chybět. Ryan se jej neúčastní proto bude prezentace Emmerson industries na mě.

„To už jsme tady?"

Pomohl jsem Suzannah sklouznout dolů ze sedla. Vypadala unaveně. Chtěl jsem jí pomoct, ale odtáhla se až moc brzo a zbrkle. Přímo couvala ode mě k autobusu.

„Dante, děkuji ti za dnešek. Nikdo pro takovýhle perfektní den neudělal a já jsem ti za to moc vděčná. Vážně, byl to...perfektní den. "

Postavil jsem stojan do správné polohy a nechtěl jí nechat tak sndano proklouznout. Blížil jsem se k ní, když zápolila s odemykáním dveří do autobusu.

„Já bych ti měl poděkovat, že jsi souhlasila. Můžu dovnitř?"

Pomohl jsme jí odemknout, ale zatarasila mi s jejím úsměvem cestu.

„Ne, to nebude potřeba. Už jsem unavená a ještě musím zavolat Emmě. Slíbila jsem jí to, a pak půjdu spát. Takže...dobrou noc?"

Byla rozhodnutá a tohle znamenal dnešní konec. Dobrá. Ustoupil jsem a nechal jí prostor.

„Dobrou noc, Suzannah."

Vstoupila do autobusu a dveře se za ní zavřely. Ještě jsem stál nějakou dobu před autobusem s plánem na dnešní noc.

Suzannah

„Emmo, on byl vážně milý. Vzal mě do města do galerie umění, pak do parku a povídali jsme si, než mě odvezl zpátky."

Přidržovala jsem si mobil mezi uchem a ramenem a snažila se nalakovat poslední nehet na pravé noze. Emma celou dbu mlčela, ale vím, že poslouchala každé moje slovo, když jsme jí popisovala můj dnešní den.

„Počkej, počkej, počkej! On tě vzal na motorce?!"

Tušila jsem, že Emma bude vyvádět. Zavřela jsem lahvičku s modrým lakem a položila jí na noční stolek.

„Emmo mně se to líbilo. Slíbil mi, že neudělá nic, co nebudu chtít a navíc nedělal nic špatnýho. Povídali jsme si."

„Jo a o čem? O tom kolik holek bylo v jeho posteli?"

Začínala jsem být podrážděná a z části i naštvaná na Emmino chování. Byla nabroušená ale neznala Danteho. Prostě měla založenou tupou představu ', která byla mylná. Posadila jsem se do polštářů.

„Emmo, prosím. Opravdu není takový jaký myslíš, že je. Je jiný."

Nastalo ticho a já podle oddechování do telefonu přemýšlela zda Emma praktikuje její dechové cvičení, aby se uklidnila.

„Já vím Suze, ale mám o tebe strach,to nezměníš. Jen se mi prostě nelíbí, že je zrovna on kolem tebe. Víš, že bych tě ráda viděla raněnou."

Zmateně jsme zamrkala a chytila telefon do ruky.

„Co tím myslíš?"

Nastalo dlouhé ticho.

„Suze, znám tě. A nevím, jestli sis toho všimla, ale podle tvého hlasu jsi nadšená. Varovala jsem tě, že Dante Owens je hráč a tys mi slíbila, že se od něj budeš držet dál. Prosím, jen si dej na sebe pozor, ano?"

Oči mi bloudily po pokoji, dokud se nezastavily na budíku. Zelené číslice oznamovaly jedenáctou, ale v mojí hlavě byl nepořádek. Jak by mi mohl Dante ublížit? Možná, že jsem dnes podlehla svým pocitům a dávným teenagersým snům, ale bylo to jen jednou. Teď, už jen uvidím možná na závodech a sem tam kolem. Navíc nebyla možnost, že bych se stala Danteho zářezem na posteli. Nechtěla jsem na to teď myslet a obrátila pozornost jinam.

„A kde jsi vlastně teda ty?"

„Ehm, no u Ryana. Ubytoval mě v pokoji pro hosty. Zítra ráno odjedu a kolem poledne bych měla být zpátky. uvidíš. Nachystám bohatý program, abych nám to vynahradila. Bude to skvělé!"

Chtěla jsem Emmě odpovědět, ale celé mé tělo sebou trhlo, když se celým autobusem rozlehla rána. Autobus se prakticky otřásl a já byla vyděšená. Co se děje?...bouřka?! Ustalo to, už se nic nestalo, ale zdálo se mi, jako by o chvíli později udeřil do zdi menší náraz. Něco se muselo dít venku.

„Suze?! Suze jsi tam? Co se děje?"

Přitiskla jsem si mobil k uchu a pomalu vyšla z pokoje. Plížila jsem se abych vyhlédla ven, ale nebylo vůbec nic vidět, dokud do přistavených lamp pro bezpečnost nevstoupily dva stíny. Šokem jsme zalapala po dechu a nedokázala zadržet výkřik.

„Dante!"

„Suze, proboha, co se tam děje?!"

Emma mi řvala do ucha a já zpanikařeně sledovala, jak se dvě siluety utkávají v souboji pěstí. Nebyl čas.

„Emmo, musím jít, pak ti zavolám!"

Můj mobil letěl někam na koženou pohovku a já nedbala na nedostatek mého oblečení nebo obuvi. Jen v županu, který mi plál kolem těla jsem vyskočila ven a běžela zjistit, co se stalo.

Dante

Ten hajzl! Věděl jsem to. Ten sráč si myslel, že za ní půjde, až já půjdu spát, ale mýlil se. Čekal jsem tu na něj, když mě Suzannah nepustila dovnitř a on se objevil velice brzy. Nemohl zaklepat ani na ty podělaný dveře, protože v tu chvíli, jsem jej odtáhl za límec a mrštil s ním o stěnu autobusu. Ten debil se ještě zasmál.

„Ale, ale, ale...neříkej, že ji chceš."

Zabiju ho! Můj pravý hák se setkal s jeho čelistí. Zavrčel, ale ne dost. Vrhl se na mě. Neměl šanci. Nico je kretén, co vyrostl až příliš jednoduchým světě. Neumí se prát. Opakovaně jsem do něj mlátil a ignoroval jeho ubohý rány.

„Nikdo na ní nepoloží ruce. Nikdo! Kurva je ti to jasný?"

Všechno šlo stranou. Šílel jsem z představy, že zrovna on je poblíž ní. Nikdo se k ní nedostane. Vypadalo to, že jemu to nestačilo. Měl málo síly ale stále dost prořízlou hubu.

„Ta mrcha za tyhle sračky nestojí Owensi."

Podařil se mu jeden dobře mířený úder na moje žebra, ale to bylo všechno, co jsem mu byl ochotnej dát. Do hřbetu dlaně jsem si otřel v rychlosti krev , která se odněkud vzala a chystal se pokračovat.

„Ne! Dante!"

A pak jsem jí uviděl. Neměla tu být. Tohle neměla vidět. Co tu vůbec dělá? Běžela možná i naboso, kvůli tmě to nebylo vidět, ale rozhodně běžela rovnou sem. Rozptýlila mě a já dostal tupou ránu na spánek. Debil...

„Určitě bude Brittany zajímat jakou sis našel náhradu."

Chtěl jsme Nica zabít. Určitě bych jen pomohl celému světu a závodům, bohužel se naše potyčka dostala ž moc daleko. Viděl jsem George a Fabia mezi prvními. Naši bodyguardi a ještě další. Brzo mě Fabio s Georgem odtáhli od toho sráče a tím mu zachránili život.

„Do prdele, co blbneš Dante?"

Fabio mi to syčel do ucha a dva chlapy mě držely v drtivým sevření. Nemohl jsem ani přemýšlet dokud jsem stále viděl tvář toho kreténa, což byl orychle nahrazený jinou tváří a jiným hlasem. Bohužel ne tím, kterým bych chtěl slyšet vidět.

„Dostaňte ho do autobusu. Okamžitě. A ty už se uklidni."

Aaron zkoušel ten svůj drsnej pohled a já se vymanil ze sevření Fabia a George. Konečně jsem měl volné ruce a dobrý pocit.

„Co se stalo? Je v pořádku?!"

Suzannah!... Otočil jsem se abych viděl drobnou Suzannah stát proti vyděšenému Fabiovi. Nevěděl, co s ní dělat, ale ani jí nedovolil dostat se dál. Netřeba říkat, že sebou Suzannah dost dobře, škubala. Kolem byla desítka dalších lidí a přihlížejících, ignoroval jsem je.

„Beauty!"

Trhla hlavou přes Fabiovo rameno, který se také otočil a ve chvíli rozptýlení. Její oči vyhledaly moje a pak se rozběhla. Zastavila se těsně přede mnou a bože byla krásná. Možná ze mě mluví otřes mozku, ale teď už to vím. Chci tuhle holku. Chci Suzannah.

„Jsi v pořádku? Co se tu stalo?! Máš tady krev! Má tu někdo lékárničku?!"

Chytil jsme jí kolem pasu, když chtěla jít pryč. Určitě bláznivě hledat lékárničku. Nepustím jí.

Suzannah

Krvácí. Nad obočím u jeho spánku má ránu. Nechápu, co se tu stalo, ale Nico Collins je na tom o hodně hůř. Nedostala bych je od sebe. Záchranou mi byl jen včasný příchod Emmina otce, který všechno zařídil. Srocovaly se tu další a další lidé a já měla víc, než podezření na těžké zranění hlavy u Danteho. Nehnul sebou a musel mě držet.

„Všichni se vraťte odkud jste přišli! Není tu nic k vidění! Rozejděte se!"

Pan Emmerson měl zaslouženou autoritu. A to i v županu, který měl obvázaný kolem těla. To on mi položil ruku na rameno a já očekávala křik, ale jeho hlas byl mírný.

„Tohle mě mrzí Suzannah. Viktor tě odvede do autobusu."

Jen kousek odtud se usmívala známá tvář pana Viktora, ale já se ani nepohnula. Za jedno dantův stisk zesílil.

„Ne, bude se mnou!"

Otočila jsem se a pokusila se o úsměv na Danteho a skrýt zmatení před panem Emmersonem. Otřes mozku. Ne ten to vypadalo a pan Emmerson těkal pohledem mezi námi dvěma. Cítila jsme červeň ve tvářích, protože možná viděl něco,c otam nebylo. Krom toho, že tu stojím v pyžamu a lehkém županu. Příbližil se k Dantemu a já se děsila toho, co přijde. Aaron Emmerson by se nedostal do takové pozice, kdyby nebyl trdý.

„Tak za prvé: Nevím, co se tu stalo, ale budu chtít vysvětlení. Za druhé: Budu na tebe křičet a za třetí: Právě jsi porušil hlavní pravidla, moc dobře víš, co se teď taky může stát. Jsi jeden problém za druhým a myslím, že Suzannah u toho nemusí být."

Pan Emmerson odstoupil a já sledovala, jak se Dantemu napíná čelist, žíla na krku mu nebezpečně tepala, ale nakonec se na mě podíval a pustil moje boky.

„Budeš ve svém autobuse, přijdu za tebou, až to skončí."

Tvrdý a přitom jemný rozkaz. Přikývla jsem a doufala, že mu někdo specializovaný udělá něco s ránou na jeho hlavě.

„Pojďme slečno Suzannah."

Klidně jsem se nechala od Viktora odvést do autobusu. I na tomhle starém muži to vypadalo, že je vyčerpaný, ale jinak to vypadalo, jakoby byly tyhle věci normální. Nesměle jsme se na Viktora otočila.

„Je to špatné?"

Pan Viktor si mě prohlížel zvědavýma očima, než zavrtěl hlavou.

„Tohle je byznys slečno Suzannah, nejsou tu špatné a dobré věci, ale řeknu vám, pro Danteho to nevypadá moc růžově. Na druhou stranu, věřím, že okolnosti budou ještě zajímavější."

A s tím Viktor odešel. Nechal mě sedět v autobuse v koženém křesle, potopenou v úvahách a nepředstavitelných myšlenkách. Alespoň jsem chvíli času využila k telefonátu pro Emmu. Doufala jsem, že pana Emmersona nenapadne jí tohle vyzradit. Bylo téměř jisté, že by ještě teď v noci naskočila na motorku a jela sem. Pro teď se spokojila s menší lží ve které figurovala jen malá poloviční pravda. Jakmile jsem položila telefon bylo jasné, že neusnu. Zůstávala jsem vzhůru a zírala do tmy ven čekajíc, až se ty zpropadené dveře otevřou. 

POKUD JSI NEČETL/A HORNÍ TUČNÝ TEXT, TAK SE VRAŤ A PŘEČTI SI HO!

Takže jelikož se nad tímhle morduji dva dny tak bych byla ráda za ohlasy. Dlouho jste se na to těšily a myslím, že jsem vám to teda splnila. Tak se nebojte vyjádřit, kladně nebo záporně to je fuk :D Votes taky potěší ;) 

PS: kapitola je dneska extra věnovaná....(díky, že jsi mě rozptylovala, schválně je proto tahle kapitola tvoje a doufám, že ti Nicův rozmlácený obličej zlepší náladu :P)