Tak dnešní kapitolka je jen od Emmy :) Snad to nevadí ;) Mimochodem nahoře v médiích je přiložen obrázek. Myslíte, že by takhle mohla vypadat Emma? :)

Emma

„Hodláš se mnou vůbec mluvit?"

Jeho stupidní záda. To je to jediné na co se dívám už deset minut. Nejdříve za ním jedu na motorce přes půlku města aby nás zavezl zpět do motelu, kde jsem měla spát a teď za ním šlapu úhlednou cestičku, jako nějaký stín. Měla jsem po krk toho, že mi nechce odpovědět a taky to, že mne naprosto ignoruje.

„Hej, haló....cos tím myslel?"

V mojí hlavě se pořád přehrávala jeho odpověď. „To znamená, že teď spíš u nás." Co bych si pod tímhle měla představit? Ryan si tím asi nedělal moc starostí, zvládl mě ignorovat po celou cestu až sem. Jakmile moje nohy překročily práh známých dveří rozezněl se halou vysoký pisklavý hlas. Nebylo těžké uhodnout komu patří.

„Ach, a já už si myslela, že jste se někde ztratili!Dobré ráno, dopadlo překvapení podle plánu?"

Úsměv na tváři recepční by se nedal s ničím srovnávat. Pár očí ženy těkal na mojí tvář a poté na ryanovu. U mě ale naskočila obranná kolečka. Překvapení bylo rozhodně výborné, možná až moc... Ryan se zatvářil dost nechápavě a hodil po mně postranní pohled, který bych si přeložila jako: O čem k sakru mluví? Vlastně to bylo poprvé, co se otočil přímo na mě. Rády bych věděla, na co myslí, celou dobu, ale on si jen odkašlal a položil své lokty na pult u recepční.

„Rád bych zrušil pobyt. Přišli jsme si pro naše věci a odcházíme."

Prohlížela jsem si ryanův profil. Ta recepční na něm mohla oči nechat, ale on to nevnímal. Řekla bych, že byl více zaujat deskou na pultu. Vypadal dost unaveně. Jak dlouho asi nespal?... Začala jsem přemýšlet o naší cestě.Byla to dlouhá cesta,skoro bez zastávek a pokud celou noc zůstal vzhůru, tak musel být vystresovaný a vyčerpaný.Skousla jsem se uvnitř tváře. Znovu byl v mém žaludku ten stejný pocit, jak moc pitomě vypadám. Ryan má svůj život, život o kterém nic nevím a nepatřím do něj. Je vyčerpaný a já do něj neustále hučím. Skvělá práce Emmo, fakt skvělá... Při mých vnitřních úvahách došla recepční s Ryanem k nějakému závěru, protože další, co pamatuju je ryanův hlas.

„Tak, jdeš?"

Ve zmatku jsem zamrkala ke schodům, kde už stál Ryan a opíral se o stěnu. Pozoroval mě. S mírným zaškobrtnutím o koberec se moje nohy vydaly jej následovat. Známá chodba s kobercem už nemohla být novinkou. Ryan vsunul klíč do zámku od pokoje číslo třináct, otevřel je a....pouštěl mě dovnitř?! Myslím, že má ústa byla pootevřená dost na to, aby to bylo zřetelné, ale vážně?...On mi drží dveře?! Musel si všimnout mého zírání a zvrátil hlavu dozadu. Tohle gesto bylo rozhodně vyčerpáním, zvlášť, když si vjel dlaní do vlasů.

„Hele, netvař se tak překvapeně. Předtím jsem ti ty dveře držel taky, pamatuješ?"

Tak na tyhle slova mi vylétlo obočí nahoru a zamračení bylo součástí toho výrazu. Můj ukazováček zamířil na Reedovu hruď.

„Tak to ne. Já si pamatuju pád na můj zadek."

Ještě teď mi to bylo dobře známo. Na ryanově tváři se vytvořil úšklebek a strčila bych ruku do ohně za to, že jeho oči zalétly, kam neměli, pak udělal krok dopředu a naklonil se o nepatrné centimetry ke mně. Odmítla jsem couvnout.

„No, tak tomu věř, protože já ti ty dveře milostivě držel, jenže ty sis toho přes svoje zírání, jako do výkladní skříně nemohla všinout, takže?..."

Ústa mi sklapla a já nakvašeně vklouzla do pokoje. Vypadal stejně jako, když jsme ho včera opustili. Ryanovi kroky mě následovaly poté, co zavřel dveře. Téměř automaticky sáhnul po svojí tašce a začal jí znova balit. Házel do ní věci mechanicky, jednu za sebou bez skládání. Byla to snad nervozita? V polovině pohybu se zastavil a vzhlédnul. Jeho oči okamžitě zamířily na mě a já zamrzla. Rozhodně jsem svoje zírání moc neskrývala.

„Ty seš asi hodně přímá, co?"

Konečně i moje končetiny zareagovaly a já svojí tašku vyhodila na druhý konec postele. Abych se nemusela dívat jinak, tak mé ruce šátraly v tašce a kontrolovaly obsah.

„Co tím myslíš?"

Mojí odpovědí bylo spíš zabručení, ale dál jsem pokračovala v práci. Ryan skončil s balením své tašky a teď to byl on, kdo na mě zíral. Mrazilo mne z toho všude.

„Tím myslíš, že si vždycky vezmeš, co chceš. Nikdy se neptáš ostatních."

Tak tohle si o mně myslel?...Kolik pravdy na tom bylo?...Prudce mé nehty zatáhly za zip na tašce a trhly. Naznačoval tím, že jsem sobecká? Nevychovaná? Fajn, možná někdy si jdu za tím, co potřebuju. Život mě to naučil, táta mi to vtloukal do hlavy, ale proč bych mu měla vyvracet něco,co si myslí.

„Mám pravdu a tebe to štve."

Má taška dopadla s ránou na zem a já zabodla oči do těch ryanových. Zvláštní jak je v nich někdy něco víc a jenom mrkne je z něj naprostý idiot. Neuvěřitelný. Pokrčila jsem rameny.

„Hmm, když si to myslíš. Víš, jak se to říká. Protivný mrchy žijou nejdýl."

Moje kroky zamířily z zrcadlu, které stále u postele. V jeho odrazu jsem mohla kontrolovat Reeda a jeho výraz. Samosebou společně s mými vlasy. Vypadaly hrozně. Vytáhla jsem gumičku z culíku a prameny mi dopadly dolů na ramena. Místo hřebenu bylo nutné použít prsty k rozčesání. Nebylo to tak těžké, zrovna tohle byla chvíle, kdy jsem děkovala za kratší vlasy pouze k ramenům a ne tak dlouhým, jako mívala Suze. Och, kruci... Poplašeným během jsem zamířila k tašce, prudce rozepnula zip a hledala mobil. Bingo!

„Co jdeš dělat?!"

Ryan stál hned za mými zády. Mezi jeho obočím byla hluboká vráska. Napadlo mě, že bych jí nejraději vyhladila a držení jeho těla bylo strnulé. Ruce v kapsách, nohy pokrčené a svaly napnuté. Skoro jako k útoku a jeho oči pozorovaly mobil v mojí ruce.Pomalu a opatrně jsem se narovnala do plné výšky. Dost dobře mi došla naše blízkost a má kolena natlačená na matraci. Tohle bylo vážně moc blízko.

„Ehmm, já...jdu zavolat Suze, proč?"

Ryan vypadal, že se uklidnil ale jen o maličkou sekundu později jeho oči ztvrdly.

„Přísaháš?"

Co?... V pokoji bylo najednou moc velké dusno a taky ticho. Bylo těžké i dýchat, protože s každým nádechem do mého nosu pronikla zemitá vůně, rozhodně něco, co už šlo dobře poznat. Čím déle naše bitva pohledů pokračovala tím víc, jsem ničemu nerozuměla. Měl Ryan strach? Strach z čeho? Moje oč zalétla k mobilu v mé ruce a pak k jeho tváři. Myslel si, že chci volat do novin? do televize? Dát jim novinky o jeho sestře?! Dávalo to smysl. Jen z toho mála, co jsem viděla byl Ryan velmi ochranitelský ke svojí sestře. Nepříjemný knedlík prošel mým hrdlem a moje ruka se pomalu zvedala až k ryanovu ramenu. Úplně ztuhnul, ale já ho držela pevně a potřebovala aby to pochopil. V tomhle mi věřit mohl.

„Chci jenom zavolat Suze, potřebuju vědět že je v pohodě. Nemám v úmyslu ohrozit tvojí sestru Ryane."

V duchu jsem se fackovala,za tohle. Byla tam asi dvě vteřiny porozumění nebo něčeho jiného, poté sebou Ryan cuknul a odstoupil ode mě, jako bych ho popálila. Bylo to trapné na obě strany. Moje ruka stále pulzovala od toho doteku. Byl to Ryan, kdo prolomil ticho.

„Fajn, počkám venku."

Sledovala jsem jeho záda a to, jak i s taškou odchází pryč z pokoje a zmáčkla předvolbu pro vytáčení. Mobil začal vyzvánět.

„Emmo?"

Tohle nebyl hlas Suze, byl to Ryan ode dveří. Mobil mi spadl s rukou podél boku.

„Co?"

Ryan vypadal mezi dveřmi celý nesvůj.

„Řekneš jí o Mel?"

Znovu tam byla jeho sestra. Vypadalo to, že jen její jméno nebo zmínka o ní změnila celou ryanovu osobnost.Přemýšlela jsem.

„Chceš abych jí o tom řekla?"

Ryan po chvíli mlčení zavrtěl hlavou a pro mne to bylo jasné znamení.

„V tom případě jí to neřeknu..."

Ryan vypadal, že se uvolnil. Na jeho tváři naskočil výraz, jaký jsem u něj ještě neviděla a bylo to divné. Ten pocit, který byl v mém žaludku, když se tak zatvářil. Byla to moje zpanikařená pusa, co sama promluvila.

„...ale o tom jak ses choval jako idiot jí řeknu!"

Dveře se zavřely, ale nelhala bych, kdybych řekla, že jsem neslyšela smích. Zatraceně, já se taky usmívala a když jsem přiložila telefon k uchu bylo jasné, že jsem zmeškala přijetí hovoru. Kdo ví, jak dlouho byla Suze na telefonu a kolik toho slyšela. Nic méně zněla ospale, jako by zrovna vstávala z postele.

„Brý ráno Em."

Tyhle slova mě uklidnili, alespoň pro začátek."

 A konečná :) Uznávám byla to oddech kapča, ale já myslím, že pěkná. Už teď se jdu vrhnout na psaní čistě pro Suze a Danteho, tak se těšte, protože poteče krev xD Budu ráda za votes a komentáře a promiňte, že kapitola je až pozdě, ale „milý" wattpad mi ji poprvé smazal :/