Tak po extra hnusném psacím bloku, který už nikdy nechci zažít se vracím zpátky :D Byla jsem na hraně to uznávám, byl den, kdy jsem chtěla skončit, ale hrozně moc děkuju vám, že jste se ozvaly, protože vědomí, že to tolik lidí čte a líbí se vám to mě pohnalo dopředu, takže to nebudu protahovat a tady je další kapča. xD 

Emma

Chci aspirin. Dám cokoliv za něco proti bolesti hlavy a když už jsme u toho...odkdy se svět točí? Nepamatuju si, že by mi bylo někdy tak hrozně, ale další co vím, je že můj žaludek protestuje proti čemukoliv a dávím se nad plastovým kbelíkem v mé blízkosti.

„Opatrně, měla bys něco sníst."

Rozpoznávala jsem ten hlas, ale přišel mi jako poslouchaný z ohromné dálky. Rozhodně byl ženský a v mém zorném poli se objevila ruka s malým talířem se dvěma croissanty. Přijala jsem je a teprve poté pomalu a opatrně zvedala pohled od nemocničních pantoflí přes tepláky po zelenou halenku, až kruci...k starší ženské tváři, která mi nebyla cizí. Ruka s jídlem mi zamrzla na půli cesty k ústům. Uvažovala jsem, co udělat a jako první by taky bylo fajn zjistit, kde to jsem. Pohled se mi zatočil na pomalované stěny plné dětských motivů a plastové židle.

„Nemocnice. Jsi v nemocnici a vypadá to, že máš pořádnou kocovinu. Ryan mi něco málo vysvětlil. No tak, sněz to a ještě tady. Tu máš."

Od štíhlých prstů jsem převzala kelímek s vodou a všechno vypila. Měla jsem takové tušení, že v tom bylo něco rozpuštěné. Když jsem všechno vypila, chtěla jsem poděkovat, ale ta žena byla pryč. Zůstala jsem sama v té prázdné místnosti. Vlastně to vypadalo jako nemocniční pokoj. Prázdný nemocniční pokoj. V pokoji byla dvě prázdná lůžka, jedno okno, kterým proudilo do pokoje světlo a pak židle po obvodu stěn, když nepočítám malé stolky u postelí. Navíc, já se teď válela na zemi vedle plastového kyblíku. Otřásla jsem se odporem a rychle se vydrápala na nohy, což nebyl nejlešpší nápad. Hlava se mi zatočila.

„Oh, no konečně. Už jste se probudila!"

Netuším, kde se vzala ta drobná žena v úboru nemocniční sestry, ale malá brunetka v modré košili a i stejně tak zbarvených kalhotách byla najednou v pokoji s obřím úsměvem na tváři a v náruči nesla složená prostěradla a povlečení. Poněkud nechápavě jsem na ní zaostřila zrak. Sestřička hodila bílý komínek na nejbližší lůžko a přispěchala ke mně.

„Jste v pořádku? Můžu vám něco přinést? Musíte být ztuhlá ze spánku."

Tohle bylo vážně divný, ale následovala jsem pohled té brunetky a spatřila deku přehozenou přes jednu židli hned za mnou a také polštář. Já si vůbec nepamatovala, že bych tu usnula. Vlastně si nepamatuju, jak jsem se vůbec dostala sem. Z mého „okna" mě vytrhlo odkašlání.

„Tohle by jste asi měla sníst a já se postarám o tohle."

Nejdříve putoval pohled sestry k talířku v mé ruce, který jsem si neuvědomila, že držím a poté popadla kbelík ze země a odnesla jej pryč. Tahle situace byla trapná, ale přesně v ten samý okamžik se ozval i můj žaludek a dva křehké croissanty byly až příliš lákavé. Oba jsem je snědla přesně načas, když do pokoje znovu vklouzla stejná sestřička a pustila se do převlékání lůžek. S odložením talířku jsem si snažila vybavit poslední věc, což byl barman a pak jsem to měla zamotané, ale matně se mi vybavovala tvář Ryana.

„Mám zavolat vašeho přítele?"

Vyvalila jsem oči na sestru, když mou hlavou prolétla její otázka.

„Cože?!"

To byla moje odpověď a já nutně potřebovala zjistit, co za chaos se tady děje. Sestřička se omluvně usmála a začervenala se. Přitom byla tak přibližně o pět let starší, než já.

„Omlouvám se, já si jen myslela, že ten mladý muž, co vás sem přinesl je..no, však víte."

Mohla by být tahle situace ještě trapnější? Pohled mi padl na deku přes židli spolu s polštářem. Zjevně mi došlo, jak jsem strávila noc.

„Je mi to líto, jestli jsem vás urazila, ale docela se tu vaším odchodem způsobil povyk víte, a no dávalo to největší smysl."

Hlas sestry za mými zády mě vytrhl z myšlenek. Vlastně zněla dost lítostivě. Promnula jsem si spánky a doufám, že mile se na ní otočila.

„Ne, to je v pořádku. Neurazila jste mě. On není můj přítel. Nevíte, kde bych ho, ale našla?"

Malá brunetka vypadala, že si oddechla a pak se rozhlédla po pokoji, než se na mne podívala.

„Celou noc byl v tom pokoji vedle, aspoň to se na sesterně povídá."

Nemohla jsem polknout a opatrně jsem rozhodovala další otázku. Něco mi říkalo, že vím jaký pokoj je vedle a hned se mi zvedl žaludek při vzpomínce na to, jak jsem se chovala. Jak pěkně pitomě to muselo vypadat.Odkašlala jsem si.

„Mohu se zeptat, co je té dívce?"

V momentu, kdy otázka opustila mou pusu sestřička zbledla v obličeji a zakroutila hlavou. Ve spěchu posbírala špinavé povlečení, které podle mě nestihla převléct na obou lůžkách a spěchala ke dveřím, kde se ohlédla.

„Opravdu nejsem někdo, kdo má dovoleno podávat tyto informace. Nejste člen rodiny, alespoň tak mi to bylo řečeno. Omlouvám se. "

A zmizela. Znovu jsem tam zůstala sama, ale chtěla jsem odtud pryč. Nejdříve najít Ryana. Vysoukat ze sebe něco podobné omluvě...o můj bože, fakt jsem myslela na omluvu Ryanu Reedovi?...svatý peklo...a pak odjet zpátky za tátou. Další bodem programu pak bude se Ryanovi vyhýbat po zbytek léta. Jak jednoduché. S několika dlouhými výdechy a nádechy a taky spoustou přemlouvání jsem vykročila nohou na nemocniční chodbu. Bylo tam celkem rušno a já se raději ani neodvážila zkontrolovat svůj vzhled. Což jsem asi měla vzhledem k tomu, že jsem na sobě cítila zápach alkoholu a nemluvě o tom, že by se mi hodila sprcha a taky čisté oblečení. Zabočila jsem a velice opatrně nakoukla přes velké čelní sklo. Nečekala jsem zrovna pohled na to, co jsem viděla. Ale zatraceně, tenhle úsměv jsem na tváři Ryana Reeda ještě neviděla. Byl přirozený, ne ten typ úsměvu, který dával novinářům a na obálky časopisů, nebyl to ani ten, kterým dokázal holky svlékat kalhotky během okamžiku. Líbil se mi. A ještě lepší byl pohled na usmívající se dívku. Předtím byla bez života, ale teď měla v očích jiskřičky a usmívala se stejně jako Ryan. Hráli spolu kámen-nůžky-papír a rozhodně se nedalo popřít, že jsou sourozenci. Bylo to do očí bijící. Ztuhle jsem na to zírala a z části záviděla. Já nemám sourozence, ale mám Suze. Nerada jsem si přiznávala jediný fakt. Neznám Ryana Reeda.

Ryan

Och, k sakru ano!..Moje mel je silná, je vzhůru a já nemůžu být kurva šťastnější. Chtěl jsem být první koho uvidí, až se vzbudí. Aby věděla, že jsem přijel, aby jsem jí jako pokaždé dokázal, že tam vždycky budu. Byl jsem podělanej strachy, že to nestihnu, když jsem jel tím pomalým taxíkem sem, ale zvládl jsem to. Všechno napětí opadlo, když ona otevřela oči s tím nebeským úsměvem, kterým musí každýho poslat na kolena. Je to jako osvobození. Bděl jsem celou noc a nedokázal usnout. Tolikrát jsem si přál ležet v tý posteli místo ní, protože ona si to nezasloužila.

Emma

Cítila jsem štípání vlhkosti v koutku mých očí a nevšimla si, že mne přeci jen někdo pozoruje. Byla to ona. Ryanova matka. Bylo mi trapně, že mne takhle nachytala, ale na tváři jí hrál úsměv, stejně jako já měla oči opuchlé od pláče i přes smích na její tváři. Už jsem nemohla otálet. Jemně jsem zaklepala na dveře od pokoje a vstoupila. Každý se na mě otočil. Hlavně Ryan mnou vypadal zaskočen a po pár sekundách vyskočil ze židle těsně u lůžka. Všimla jsem si jeho sepjatých rukou, jak držel křehkou ruku dívky. A pak tu byla ta dívka. Vypadala překvapeně a opravdu krásně i přes to, že ležela na nemocničním lůžku. Myslela jsem, že bych měla něco říct, ale došla mi slova. Stála jsem ve dveřích a dívala se, když se Ryan naklonil k dívce, políbil jí na čelo a něco pošeptal do ucha, než se vydal ke mně. Vycouvala jsem ode dveří bez jediného pohledu na něj. On zavřel dveře od pokoje, kde jsem skrz okno zahlédla, jak se žena vrhá s úsměvem k lůžku a bere dceru do usměvného objetí. Já následovala Ryana, jak vstoupil do vedlejšího pokoje, kde jsem spala. Zavřel za námi dveře a nastala jedna z nejtrapnějších chvil mého života. Ticho a oční kontakt s Ryanem Reedem, kdy ani jeden z nás netušil, co říct.

Ryan

Fajn, měl bych být klidný, ale rád bych věděl, co se teď děje v její hlavě. Máma mi říkala, že se vzbudila a přitom zvracela. Postarala se jí prý o malou snídani a nějaké léky přesně pro tyhle případy. Uznávám, že dnes vypadala Emma příšerně. Přesně jako po bláznivé noci. Posílal jsem mámu, aby jí během noci párkrát zkontrolovala, možná jsem to měl být já, ale ani sestry mě od Mel nedostaly. Bylo to nepříjemné a trapné. Musel jsem prolomit ticho, protože to bylo k nevydržení. Bohužel jsem svou větu „Jak se cítíš?" vyslovil ve stejný moment, jako když ona vyhrkla slova, které bych od ní nečekal. „Omlouvám se." Ztuhnul jsem a přemýšlel, jestli to vážně řekla. Nebyl jsem si jitý,

„Co jsi to řekla?"

Mlčela. Zrovna teď vypadala jako zvíře chycené do pasti. Její oči vypadaly obrovsky, jak se dívala plná nejistoty. Z jedný strany mě to štvalo, ale užíval jsem si to. Udělal jsem krok dopředu a ona začala couvat. Neměla to dělat. Byl to pro mě signál. Vytvaroval jsem na rtech úšklebek a pokračoval až k ní, skončila nalepená na jedno z těch lůžek.

„Emmo?"

Celá sebou trhla, když jsem jí narušil její osobní prostor, ale jestli chci od týhle holky něco slyšet je to tohle. Už několikrát mi došlo, že Emma není malá, ale není tak vysoká jako já. Její nos je v úrovni mojí brady.

„Nic, a jinak. Dík za optání, už je mi líp."

Pousmál jsem se. Snažila se to zamluvit. Nevyjde jí to. Nemohla mi nikam utéct a ona to věděla. Viděl jsem, jak jí v očích probíhá ten boj, který prohrála. Protočila drze očima a vsadím se, že mě nazvala dost ošklivými jmény v její hlavě.

„Hele fajn, omlouvám se, jasný? A zároveň ti chci, no...."

„Jen to řekni."

Naklonil jsem se nad její hlavu a vdechnul zvláštní vůni. Nemohl jsem zjistit, co to bylo ale cítil jsem něco sladkého a kurva vonělo to dobře. Hrudník se jí zvedal a klesal, když se snažila mluvit.

„Fajn, děkuju ti. Moc si toho nepamatuju, ale pomohl jsi mi. Určitě bych to zvládla i sama, ale fajn, beru to."

Tvrdohlavost. Její největší vlastnost. Rozhodně musela přijít věta. „Zvládla bych to sama." Uchechtnul jsem se a pak jako debil ztuhnul. Její ruka byla položená na mojí hrudi. Přesněji na levý straně mýho hrudníku. Nemohl jsem se hnout. Její dlaň byla přitisknutá na moje srdce a musela slyšet jak silně mi najednou bije. Do prdele..

„Melanie, její jméno je Melanie, že ano?"

Skoro jsem nezachytil její slova, jak měla sklopenou hlavu, ale všechno mi zamrzlo. Právě kvůli tomu jsem jí přivedl sem, abych jí řekl, že o tom musí mlčet. Jenže teď bylo jediný, co jsem před sebou viděl byla Emma s očima, kterýma vzhlížela nahoru a prsty přejížděla po materiálu mého trička. Dřív než se tohle mohlo zvrhnout jsem chytil její zápěstí a odtáhl ho.

„Ano, jmenuje se tak."

Zmlkla. Vlastně to vypadalo,že je ztracená v myšlenkách.

„Co jí je?"

Zatnul jsem zuby. Nesnáším tuhle otázku, ale vždycky přijde. Každý se na ní zeptá, a pak se tváří soucitně, ale to je mi k ničemu. Mel nepotřebuje ničí lítost. Potřeboval jsem prostor a radši se otočil k Emmě zády.

„Záleží na tom? Jen stačí, když tohle nikomu neřekneš, rozumíš?"

Zněl jsem jako blbec. Já jsem žádal tuhle holku, která je jako horská dráha, aby mlčela před světem o mojí sestře, aby nezavolala do nějakýho podělanýho rádia nebo časopisu a nepřivydělala si pořádnej balík.

„Nikomu to neřeknu, neboj se."

Při jejích slovech jsem se otočil. Nedokázal jsem poznat, jestli lže nebo ne.

Emma

Oh můj bože!..Nedokážu si představit, že bych tohle někomu řekla. Proč bych to dělala? Je zjevné, že Ryan drží svou rodinu pod pokličkou z dobrého důvodu. Novináři a televize by z té dívky udělali senzaci, spíše jen hračku. Ryan chránil svou sestru stejně, jako táta chrání mě. Bylo to, o proboha..roztomilé? Konečně jsem mohla znovu volně dýchat. Předtím to nešlo v takové blízkosti s ním, ale neušlo mi, že se vyhnul mé otázce ohledně jeho sestry. Opravdu mě zajímalo, co je té dívce, ale chápu, že to není moje věc. Tohle patří ryanovi a jeho rodině.

„Víš, já tedy..myslíš, že bych mohla mluvit s tvou mámou, abych jí poděkovala, než odjedu?"

Ryan sebou malinko cuknul, ale oklepal se a zkoumavě si mě měřil. Přísahám, že jsem si skoro připadala jako nahá.

„Odjedeš?"

Zvláštní, že v jeho otázce byl zajímavý podtón. Přikývla jsem.

„Jo, vlastně si myslím, že celé tohle je tak trochu moje vina. Bude lepší, když tě tu nechám, nemám právo tě tu zdržovat. Zavolám tátovi, abych mu dala vědět a vyzvednu si věci z hotelu. Táta možná pošle Viktora, aby mě vyzvedl."

Rozhodně nebylo v mém plánu opakovat to celé znova. Přála jsem si odtud vypadnout a pak se zahrabat do postele. Protáhla jsem se kolem Ryana na chodbu dřív, než mi mohl odpovědět. Vlastně jsem čirou náhodou skoro vrazila do ryanovi matky, když vcházela do vedlejšího pokoje. Mile se na mě usmála, zatímco já panikařila.

„Ups, moc se Vám omlouvám. Promiňte můžu s vámi mluvit?"

Žena se na mne mile usmála a já očekávala, že náš rozhovor proběhne na chodbě, ale ona mne vtáhla do pokoje a zavřela dveře.

„Ahoj."

Má hlava se otočila aby se pohledem střetla se zlato-hnědýma očima mladé dívky na lůžku. Vlastně vypadala uvolněně, jak tam seděla opřená do polštářů a v rukách svírala knihu. Chabě jsme zvedla prsty a zamávala.

„Ehm, ahoj?"

Odpověděla mi úsměvem.

„Tohle je má dcera, Melanie."

Ryanova matka přistoupila k lůžku a zastrčila Melanie pramen vlasů za ucho. Já cítila, jak se mi potí dlaně a taky určitě i jíná místa na která jsem nehodlala myslet, ani si je představovat.

„Ehm, já se vám chci vážně moc omluvit, za moje chování a ráda bych vám poděkovala..."

„Už nic neříkej. Bylo to hloupé nedorozumění. Pokud tomu dobře rozumím, tak Ryan na tom, má taky svůj podíl. Mě můžeš říkat Eleanor, a ty jsi Emma, správně?"

Mrkala jsem jako o závod a doufala, že má brada nesahá až k nemocniční podlaze. Tohle prostě nesedělo. Vůbec to nesedělo.

„Ano, Emma, Emma Emersonová."

„Emersonová? Jako příbuzná Aarona Emersona?"

Zadívala jsem se na dívku na lůžku, která vypadala ohromeně a já taky. Vlastně má hlava byla prázdná ohledně toho, jak se mám zachovat a kolik toho o sobě prozradit.

„Omluv jí, naše Mel je blázen do takovýchto celebrit. Je jako její bratr. Zajímá jí všechno, co se týká závodění."

Usměv se mi vkradl na rty. Paní Reedová vypadala celkem v pořádku s tím, že její dcera je blázen do strojů a namakaných motorkářů.

„Mami, to není pravda, ale to není možný. Kde je Ryan? Chci si to s ním vyřídit, že i to neřekl."

Pořád jsme byla pozorována párem zvědavých očí a rozhodla se jít výjimečně s pravdou ven. Přišlo mi to správné.

„Jo, máš pravdu. Aaron Emerson je můj otec. Víš, kdo to je?"

Dívka vyvalila oči a těkala pohledem na svou mámu doprava.

„Děláš si srandu?! Jasně, že vím kdo to je! Jen blázen by to nevěděl, ale to není možný. On nemá dceru."

Chudák se dívka mračila a usilovně si mě měřila. bylo jasné, že na tohle přijde.

„No, ale je to tak. Nekecá, bohužel. Je Aaronova dcera."

Kdyby to šlo vyskočila bych deset metrů do vzduchu od toho, jak mě Ryan vylekal. Ani jsem ho neslyšela přijít, ale dalo mi to důvod dokončit, proč jsem vůbec tady. Dlaně se mi otřely o džíny a já mávla do vzduchu.

„Dobrá. Bylo vážně milé vás poznat, ale už raději půjdu. Děkuju Vám moc za všechno a tebe jsem ráda poznala Melanie, až budeš někdy něco potřebovat zavolej mi."

Nevím, proč jsem to řekla, ale chtěla jsem se postarat, aby Melanie dostala moje číslo a zavolala mi, až bude něco potřebovat. Otočila jsem se na odchod a přitom mě následoval Ryan.

„Pojedu s tebou do hotelu."

Neslyšně to za mými zády zašeptal a já si chystala prostest jakmile budeme na chodbě.

„Moment, zastavte! Ryane?!"

Rozhodně měla Eleanor hlas, který dával najevo, že není radno si s ní zahrávat. Myslím, že jsem ztuhla v půlce pohybu a zmateně se zadívala na Ryana, který si masíroval čelo.

„Mami prosímtě..."

„Ne, o co tu jde? Odjíždíš?"

Otázka byla mířená na mě a já byla přímo probodávána děsivým pohledem.

„No, já...."

„Jo, to přesně dělá, odjíždí."

Ryan omotal ruku kolem mého předloktí a táhl mě pryč. Nedostali jsme se ani za dveře.

„Ryane! Tady Emma je určitě po vaší cestě vyčerpaná, nespala a ještě před pár hodinami bloudila po městě. Určitě ještě není ve stavu, aby odjela! Chovej se slušně!"

Zírala jsem s otevřenou pusou. Kdo by čekal, že v téhle ženě je tolik síly. Ryanova ruka se posunula na úroveň mého kříže a já úplně zamrzla.Zajímalo mě jestli si to uvědomuje, protože, když jsem se na něj podívala, tak hrál oční bitvu se svojí matkou. Vlastně bych to sledovala dál, ale přidušený zvuk zezadu pokoje upoutal mojí pozornost víc. Byl to smích. Potlačovaný smích od Melanie. Prohlížela si mě a v očích jí plály zvláštní ohníčky a už vůbec jsme nechápala, co znamenalo, když zavrtěla s úsměvem hlavo ua skyryla svůj výraz za stránkami knihy.

„Mami, Emma zavolá jejímu otci. Aaron pro ní určitě pošle Viktora a ten jí odveze, není o tom pochyb."

Malinko, opravdu jen nepatrně jsem se snažila odtáhnout od vůně kolínské a hřejivého stisku, jenže ten bastard mě přitáhl ještě blíž. Co to vůbec mělo být?....Mezi Aaronem a jeho matkou probíhal rozhovor, který jsem ale nevnímala, no...měla jsem. Po chvíli jeho stisk povolil a Ryan prošel navztekaně kolem mě. Hodila jsem pohled na jeho matku a ta se na mě usmívala. Nechápavě jsme vyběhla na chodbu za Ryanem, který mířil pryč. Proplétala jsem se kolem sestřiček, pacientů a návštěvníků, než se mi podařilo ho dohnat.

„Hej, co se tam stalo?..co to znamenalo?"

Ryan si mumlal kletby pod nos a úplně mě ignoroval. Teda ignoroval mě, dokud jsem s ním nesrovnala krok a nestrčila mu do lokte. Teprve potom se na mě nepatrně otočil a zachytil můj pohled. S povzdechem mi odpověděl.

„To znamená, že teď spíš u nás."

Co to k sakru?...

Dante

Leštil jsem motorku v jednom boxu. Bylo tu po ránu ticho. Něco,co se tady jen tak nestane, ale bylo to lepší, než ležet v posteli. Ryan bude týden kdoví kde,....zmešká jeden závod. Byl jsem tu tak dlouho, dokud zrovna moje holka nebyla v nejlepším pořádku. Nehodlal jsem zjišťovat, že se před závodem něco posere.

„Kurva, říkám vám, že tohle vyjde. Neslyšeli jste to? Reed je ze hry a co jse slyšel tak, ta blondcka taky, ale pamatujete na tu druhou kost?"

Debil. Je jen jeden člověk, který způsobí, že chci rozmlátit něčí ksicht a ten pak vymáchat v motorovým oleji. Nico. Slyšel jsem ho. Nešlo to přeslechnout, jak se blížil k boxům a nebyl sám. Vlastně nebylo trestný poslouchat.

„Vole, nekecej! To nedáš. Aaron by tě kurva zabil, kdyby to zjistil."

Zatnul jsem pěsti. Hadr v mojí ruce putoval na podlahu a já se skryl za roh. Měl jsme tak perfektní výhled na kretény, co přišli dovnitř. Bylo to úchylný. Nico byl mužská děvka, někdo, kdo si nezasloužil místo tady, ale já byl jen pár okamžiků od toho abych mu spravil nádobíčko.

„Kdo říká, že se to dozví. Říkám vám, že ta holka mě chce. Do týdne budou její stehna obtočený kolem mýho pasu, ani nezařve, věřte mi. Vsadíme se."

Kurva, kurva, kurva..Mluvily o ní. O Suzannah. Do prdele. Ten zkurvysyn. Aaron by rozhodně Nica z turné vyřadil v nejrychlejší možný kapacitě, ale já bych ho zabil. Neudělá to. jen z myšlenky na ruce, který má Nico na mojí....do prdele..na Suzannah jsem chtěl cokoliv rozbít a něco zabít. Měl jsem Suzannah na starosti a pokud vím neopustila tu černou plechovku už dva dny a podle toho, co jsme zrovna slyšel je jasný, že nenechám Nica sáhnout na něco,co je moje. Kurva, zabiju Nica za to, že říkal tyhle sračky. Je načase se postarat o svojí povinnost.

Tak a je to za námi :D Doufám, že se vám návrat líbil ;) Budu ráda, když mi dáte vědět zase formou votes a komentářů, jsem zvědavá kolik všeho bude, když se vás minule ozvalo tolik :D Budu ráda za reakci, co si třeba myslíte o situaci s Nicem a Dantem?...hmmm? :)

PS: Jo a ten obrázek nahoře tam je proto, že jsem byla trošku „nakrknutá" z komentářů holek, co pořád píšou, že chtějí přítele a kluka :) Někdy je to až k pláči :/ Nejsem věřící, ale tenhle citát nebo prostě obrázek se mi líbil a nesouvisí s kapitolou, jen se mi líbil, tak klidně napište, co na to vy ;)

PPS: Buďte rádi, že kvůli vám jsme zůstala ještě dlouho vzhůru a psala místo toho jít spát :P Jinak by byla kapča až večer po mém příjezdu z výletu ;)