Tak a tady máte druhou část :D Je to kratčí :(

Ryan

Ta mrcha!...Neznal jsem ani její jméno ksakru! Chci něco rozmlátit.Nemám na nic náladu, ale kurva ten časopis!....Drtím ho v ruce. Ne, to kecám. Teď už je v malých kusech na zemi.  Posadil jsem se na svojí postel a hlavu svěsil do dlaní. Tohle není dobrý... Hned u mých nohou vidím ležet výstřižek, kde poznávám tvář tý mrchy.  A do toho mi začne zvonit můj mobil. A ta melodie neznamená nic dobrýho. Natahuju se pro mobil pod polštář a bez toho, aniž bych se kouknul na displej to zvedám.

„Haló?..."

„Ahoj, zlato."

Ach do prdele....věděl jsem to. Lehnul jsem si na postel a připravoval   se na to nejhorší. Tyhle bulváry jsou všude, není možná aby to máma nezjistila.

„Čau, mami....voláš z určitýho důvodu, nebo jen tak?"

V překladu: Už jsi to viděla, nebo ne?...

„Vlastně z obojího. Mel s tebou chtěla mluvit a já taky. Ryana já mně je opravdu jedno, když jsi s dívkami v tvém věku je to normální, ale...."

Zavřel jsem oči a loket si hodil přes oči.

„Mami...."

„Ryane, mně jen není příjemné, když vidím svého syna na obálce časopisu s nějakou lehkou holkou, navíc si představ jaké to je pro sousedy. Kdyby jsi třeba našel nějakou stálejší přítelkyni, tak...."

Uniklo mi uchechtnutí. Přítelkyni, tak jasně.

„Mami, nech ho být. Já s ním promluvím."

Melanin hlas z povzdálí mě probral natolik, abych si na posteli sednul a opřel se o zeď.  Slyšel jsem matku, jak přikryla sluchátko a mluví, něco na Mel, a pak zase na mě.

„Dobře, Ryane, dám ti sestru, a ty mi slib, že zase zavoláš. Miluju tě, ahoj."

„Zavolám, mami. Měj se."

Pak telefon ohluchnul a mohl jsem slyšet, jen divný šustění, jak to přebírala Mel.

„Mami! Beru si telefon k sobě do pokoje!"

Následovalo další dutý ticho přerušovaný zvukem vrzání od zvuku Melanina vozíku, který jsem až moc dobře poznával. Kurva já ten vozík nenávidím...

„Brácha? Jsem v pokoji, tak už můžeš mluvit."

Byl úžasnej pocit jí zase slyšet. Nemohl jsem si pomoct a vytáhl peněženku, ve který byla Melanina fotka.

„Čau, ségra. Jak ti je?"

Mohl jsem si jen představovat, jak teď kroutí očima.

„Víš, jak tuhle otázku nesnáším. Je mi fajn, ale tobě se to teda povedlo. Díky tomu máma dokonce zapomněla i na to, cos udělal na tom závodě. Perfektní brácha, fakt skvělý."

Slyšel jsem v jejím hlase výčitky, takže to nebylo dvakrát příjemný.

„Víš, mně je tohle fakt jedno, ale měl jsi myslet. Vždyť ti to muselo bejt jasný, ne?"

Mel nemohla vidět, jak skřípu zuby. Jen si to představte moje malá ségra mi říká s kým se mám a nemám vyspat, ironie ne?

„Mel, sklapni. O tomhle se s tebou nebudu bavit. "

„Nejsem už malá, Ryane. Jen říkám, že v tom časopise jsou fakt samý kraviny. Nevěřil bys, co tam napsali."

Nečetl jsem to, ale v žádným případě jsem nechtěl, aby to četla Mel. Pozdějc to budu muset vážně přečíst...Vlastně jsem v pozadí hovoru slyšel otáčení stránek.

„Mel?...."

„No?..."

„Zahoď kurva ten magazín. Není to nic pro tebe!"

Bylo fakt nefér, když se \mel začala do telefonu smát. V živý paměti jsem si představil, jak sedí na vozíku na kolenou má ten magazín a s telefonem mezi ramenem a bradou listuje stránkami.

„Ale no tak, hele jestli tě to potěší je to jenom sbírka naprosto přehnanej nesmyslů. Třeba tohle. Otázka číslo sedmnáct....Splnil tento zážitek všechna vaše očekávání? Nebo je Ryan Reed, světoznámý jezdec Emmerson industries pouze sen každé dívky a přitom nesplňuje očekávání?...a tady píšou její odpověď..."

„Mel, teď uděláš jediný a to je to, že to zavřeš a vyhodíš ten časák do koše, je ti to jasný?!"

To poslední, co jsem chtěl je slyšet tyhle sračky z pusy svý sestry. Čekal jsem dokud se Mel na druhým konci nedosmála, jak chtěla. Bylo fajn slyšet jí smát se.

„Dobře, dobře, dobře, vytrhnu ty stránky a skartuju je, spokojenej?"

S úsměvem na rtech jsem kývnul.

„Naprosto, Mel."

Ve stejný chvíli se dveře od mýho pokoje otevřely. Nemohl to bejt nikdo jinej než Dante, takže jsem toho idiota chtěl, co nejrychlejc vyhodit.

„Vypadni, idiote!"

Danteho hlava se objevila mezi dveřma a a poté se dvře rozrazily úplně. ten parchant držel v obou rukách a daleko od sebe pořádně naštvanýho kocoura. Prskal a syčel kolem sebe. Dost dobře jsem mohl zahlídnout pár škrábanců na Danteho předloktí.

„Ryane, kdo je tam s tebou?..."

Zakryl jsem mobil stranou a mávnul na Danteho, kterej nekompromisně zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou chlape. Tohle žravý monstrum nám sežere polovinu ledničky. A ty jeho drápy už mě taky pěkně serou...nech si ho u sebe."

S tím přímo hodil prskající čtyřnohou kouli na zem a rychle za sebou zavřel dveře. Začal jsem se mát, přímo do telefonu.

„Ryane, co se tam děje?"

Sledoval jsem, jak kocour syčel a škrábal na dveře. Ta kočka byla fakt naštvaná, ale nakonec se vztyčeným ocasem vyskočil ke mně na postel a lísal se k mojí ruce. Už jsem si na toho kocoura celkem zvyknul.

„Ryane ty tam máš kočku?! Slyším mňoukání!"

Melanin hlas na mě křičel přes telefon.

„Jo, Mel. Je to kocour. Možná by sis ho mohla vzít k sobě, ani nevím, jak se tady vzal."

Vážně začínám uvažovat, že ta kočka mi rozumí. Podle toho, jak zaprskal na mobil u mého ucha mi to přišlo, jako možnost.

„Jéé! Vážně?! Mami! Ryan mi pořídil kočku! Jak vypadá, no tak Ryane, já to chci vědět."

Dřív než mi mohla Mel zničit sluch, jsem odtáhl mobil od ucha a udělal několik snímků kocoura rozvalujícího se na mojí posteli a poslal to Mel.

„Ryane! Ten je dokonalej! Jen je trošku tlustej, ale to nevadí! Kdy tě zase uvidím, brácha?"

Zaklonil jsem hlavu na zeď. Je turné. Nemůžu odjet za Mel ani za mámou.

„Nevím, Mel. Teď to nebude možný, jsem moc daleko od vás."

V telefonu nastalo ticho a já věděl, že Mel přemýšlí.

„A co kdybych já přijela nějak za tebou. Vždyť za ostatníma jejich příbuzný můžou."

Jo, můžou. Rodina nebo spíš jejich holky jezdí za ostatníma, ale Mel by to nezvládla sama. Musela by tu být v něčí péči a vozík jí omezuje. Ne, to nepůjde...

„Mel, oba víme, že to nepůjde."

„Jo, já vím. Stav mých nohou mi to neumožňuje je mi to jasný."

Zatraceně...Nechtěl jsem se dostat na tuhle konverzaci ani na tohle téma, ale kurva je to tady.

„Mel už musím jít, OK? Pozdravuj mámu a dávej na sebe pozor. Přijedu, co nejdřív. Zbývají jen tři závody na kterých se musím účastnit a pak budu celý zbytek roku s tebou. Měj se."

Típnul jsem to a hodil mobil na polštář. Ten kocour se přímo vtíral ke mně, takže jsem ho zvednul a ze všech stran ho prohlídnul. Neměl žádnou tu známku, nebo jak se tomu říká, prostě nic.

„Takže patříš někomu, nebo ne?"

Odpovědí mi bylo divný zamručení. Povídám si tu s kočkou.....to je fakt psycho. Pustil jsem kocoura dolů. Jestli ho dám Mel, tak ho budu muset nějak připravit na mojí sestru. Třeba koupel bude na prvním místě. Rány na dveře upoutaly mojí pozornost.

„Zvedni tu svojí prdel Ryane! Aaron tě chce vidět u něj v buse do pěti minut!"

S nechutí jsem vzal svojí bundu a brýle. Jsou dvě možnosti proč tam musím jít. Číslo jedna: Aaron je nasranej kvůli tomu rozhovoru a fotkám v magazínu..číslo dvě: Naše Princezna byla možná žalovat.

Emma

Nemám dobrej pocit. Žaludek se kroutí, jako bych byla na výletní lodi v zámoří a ne, jako bych seděla v tátově obytném autobuse v pohodlném křesle, už víc jak deset minut.  Táta seděl v křesle naproti mně a listoval nějakou složkou aniž by řekl půl slova, což mi přišlo víc než děsivý.

„Ehmm, tati?..myslíš, že bys mi mohl říct, proč jsi se mnou chtěl mluvit, nebo mi ukaž, kde je koupelna, protože moje snídaně asi nezůstane dlouho na svým místě."

Konečně se na mě táta podíval, ale nezareagoval úsměvem, jak jsem čekala. Místo toho pokrčil rameny a začal se znova přehrabovat ve složce.

„Udělala jsem něco?"

Na stolku jsem zírala na další výtisk časopisu s "onou" obálkou a těkala pohledem na tátu a na ten výtisk.

„Četl jsi to?"

 Nedokázala jsem odolat nutkání se zeptat. Časopis se ocitl v mých rukou a já jím mávala před tátou, který vypadal nezaujatě, ale nakonec odložil tu tlustou složku a začal se mi věnovat.

„Samo sebou, že viděl. Je to denní tisk. Jsem informovaný, pokud někdo něco takového otiskne."

Moje ústa se v šoku otevřely. Jako vážně?.... Moje nevolnost byla rázem ta tam a nahradilo jej rozhořčení.

„Jak můžeš být, takhle klidný?! Ryan Reed se na večírku, který byl prakticky pro něj vyspal s náhodnou courou, která to pak vyžvanila novinářům a teď je to na titulní straně!"

Mrštila jsem časopis zpět na stůl a zabořila se do křesla se založenýma rukama. Mé brýle se svezly níž a musela jsem si je poupravit.

„Emmo, tohle je i moje chyba. Na tu akci se neměli dostat neoprávněné osoby. Mám na tom stejný podíl. Navíc Ryan, je jako každý v jeho věku, copak ty jsi si nikdy neužívala?..."

Fajn, červenání mísené se vztekem nebylo to nejlepší, ale stalo se to.

„To je něco jiného tati, ale tohle je Ryan Reed. Kdo říká, že na tom večírku se hned musel s někým vyspat!"

„V jeho věku je to normální, Beruško."

Nad tátovým oslovením jsem zakoulela očima a přitáhla si jeden z měkkých polštářů k tělu.

„Když jsi byl v Reedově věku potkal jsi taky mámu."

Zamumlala jsem do polštáře a podívala se na tátu, který se na mě usmíval smutnýma očima.

„Ano, potkal a nedá se na to zapomenout. Díky ní, mám teď tebe."

Nechala jsme tátu, aby se zvednul ze svého místa a přitom mne obejmul. Nasávala jsem jeho vůni a spíš dětinsky se tiskla do jeho náruče.

„Jsi s ní ještě někdy v kontaktu?"

Nemohla jsme si tu otázku odpustit a odpověď jsem znala dřív, než se táta ode mě odtáhl se skleslým výrazem.

„Ne. Už s ní nejsem v kontaktu, jako dřív."

Podle tátova výrazu už jsem jej nechtěla nijak trápit, takže mezi námi nastalo hrobové ticho.

„Emmo?.."

„Ano?"

Zvedla jsem hlavu a střetla se s tátovým pohledem.

„Přemýšlela jsi o mojí nabídce?"

O-ou a je to tady.... Propletla jsem své prsty v klíně a zadívala se na tátu. Upřímně jsem na to nepomyslela ani jednou od chvíle, co jsem se vrátila. Táta mi tu nabídku nabídl už před hodně dlouhou dobou, ale já nevěděla, co chci. Táta mi může přenechat všechen majetek i celé Emmerosn industries, ale pod podmínkou, že bych musela vystoupit na veřejnost, nebo zůstanu navždycky jeho dcerou a i taky dostanu slušný majetek. O to tu ale nešlo.

„Já opravdu nevím, tati. Zatím nemám odpověď."

Pár tátových hřejivých rukou přikryl ty moje.

„To je v pořádku, Beruško. Na tohle nijak nespěchám. Zatím jsem stále v dobré kondici."

Se zářivým úsměvem, který se mi vytvořil na rtech se má hlava zvedla.

„To bych řekla, tati. Není tady nějaká žena ve tvém životě?"

Chtěla jsem vidět úsměv na tátově tváři, ale to se nepovedlo. Spíš opak.

„Na tohle už jsem starý, Emmo.Spíš o tebe mám starost, aby se brzy neobjevil někdo, kdo si odnese kus srdce mojí dcery."

Převrátila jsem na tátu oči a zahleděla se na svoje nehty.

„No, v tom případě můžeš být v klidu. jsem v pohodě."

Táta vypadal, že už to dál nechce rozebírat a přede mnou přistála s plesknutím právě ta tlustá složka, kterou listoval. Nahlédla jsem na první stranu, která obsahovala spoustu internetových adres.

„Co to je?"

Listovala jsem stránku po stránce dál, přes různý odstavce plné čísel, výpočtů a organizačními plány. Nerozuměla jsem ale ničemu.

„Plán benefičního závodu. Napadlo mě, že by jsi na tom třeba ráda pracovala. Co ty na to říkáš?"

Vstřebávala jsem tátova slova a šokovaně na něj zírala.

„Já? Jakože mi dáváš na starost celou organizaci? T-to nezvládnu!"

Táta na mě zavrtěl hlavou.

„Ne, celou. Potřebuju někoho, kdo by obvolal všechny dobročinné organizace, charity, dostal to do novin, a obvolal pár lidí. To je celé. A jestli máš zájem, mohla bys to zkusit."

Z posledních stránek jsem vytáhla letáky několika dobročinných organizací a otáčela je ze všech stran. Byl to úžasný nápad. Udělat závod pro pomoc dětem, a jak jsem pochopila bylo tu několik letáků pro zrakově postižené, tělesně postižené i jinak omezené osoby. Přes stránky jsem uviděla tátu.

„A co ostatní? To nikomu nevadí, že všechny peníze půjdou na charitu?"

Táta jen pokrčil rameny.

„Už jsem mluvil s Marcusem, Několik firem a společností se rádo přidá. přitáhne to pozornost jak obyčejných lidí, tak investorů. Vydělá na tom každý."

To jsem pochopila. Všechny papíry jsme složila zpět do komínku a vložila jej do složky. Prsty si vjela do vlasů a rozmýšlela, dokud jsem se nerozhodla.

„Fajn. Jdu do toho. Pomůžu ti a aspoň se nebudu nudit."

Tátovi zazářily oči nadšením a na tváři se mu objevil úsměv ve stejný moment, kdy se autobusem rozlehl zvuk klepání. Tázavě jsem zvedla na tátu obočí a ten se obrátil ke dveřím s hlasitým zakřičením.

„Pojď dovnitř, Ryane!"

A sakra...  Napřímila jsem se jako pravítko v momentu, kdy se dveře otevřely a dovnitř vešel Ryan a sundával si sluneční brýle. Došlo mi že to jsou jiné brýle, než ty, které jsem mu vzala v bazénu. Ups...Jeho pohled sledoval tátu, ale jakmile zjistil i mojí přítomnost, tak se jeho rty stáhly do úzké linky a zastavil se.

„Neruším?"

Jelikož táta věděl, že Ryan je za dveřmi, tak bych musela být blbá, aby to neměl domluvené předem. Popadla jsem složku a mířila ke dveřím. Ryan ze mne nespustil pohled i když měl brýle.

„Ne! Už jsem na odchodu."

Se složkou přitisknutou na hrudi jsem se zastavila přímo před Ryanem, který tak trochu blokoval dveře. Sundal si brýle a já stejně mohla vidět ještě malé červené kruhy pod očima. Tiše a v klidu se moje nohy odmítaly jakkoliv pohnout do momentu, kdy se Ryan uhnul sám. Dveře byly volné a dal mi tak cestu ven. Protáhla jsem se ve svých žabkách kolem něj a pak už jen dvěma kroky po schodech skočila dolů na štěrk.

31.kapitola 2/2

Ryan

Emmu jsem tady rozhodně nečekal, ale sklidila pole, jak nejrychleji to šlo. poslední, co jsem za ní udělal bylo zavření dveří, jakmile vyskočila z autobusu.

„Sedni si, Ryane."

Udělal jsem, jak Aaron řekl a neušel mi pohled na hozený časopis na stole. Do prdele...  Ta zpropadená stránka byla nepřehlédnutelná. V ruce jsem skoro drtil svoje brýle.

„Hele Aarone, co se týče toho večera, já to fakt nevěděl, takže..."

„Jestli myslíš tohle, tak už je vše vyřízeno.  V každém případě bych i tak ocenil, aby jsi se držel na takovýchto akcích od těchto aktivit, co nejdál. Rozumíš mi, Ryane?"

Aaron hodil celý časopis do koše a mně se dost ulevilo. Bylo mi to jasný.

„A teď, proč jsi vlastně tady. Už jsem to probral s Marcusem a ještě pár lidma.....příští závod bude benefiční."

Benefiční?!.... Vyschlo mi v krku. Ne. To prostě nepůjde. Výhra by pak šla na charitu a já potřebuju každej pitomej dolar, aby Melina operace mohla vyjít. Zatnul jsem dlaně a nemohl přemýšlet. To prostě nepůjde. Uvolnil jsem poslední výdech a vážně promluvil na Aarona.

„Aarone a je tohle oficiální? Protože řekněme, že já bych ty peníze z výhry...."

„Neříkej, že peníze jsou ti cennější  než pomoc charitě, Ryane. Myslel jsem, že máš víc rozumu a ne bordel, jako tam má většina ostatních."

Sakra... Rukama jsem si vjel do vlasů. Tohle není dobrý.

„Aarone, hele tak to není."

„Opravdu, tak jak to tedy je, Ryane?"

Zvedl jsem hlavu. Tenhle výraz na Aaronově tváři mi připadal podezíravej, ale držel jsem jazyk za zuby, do doby než si Aaron ležérně sundal sako a hodil ho na křeslo.

„Víš Ryane...už delší dobu na tebe mám jednu otázku. Proč veškeré tvé odměny a výplata zmizí z tvého účtu ve chvíli, kdy je tam vložím a převedou se jinam, to je mi záhadou."

Kruci... Ten účet je tak nastavenej. Všechno se převede na Melanino konto pro její péči, jak jsem to podepsal s bankou. Všechno napětí ve mně bylo připravený prasknout.

„Ryane, jak dlouho se známe?"

To ticho kolem bylo fakt hororový. Nemohl jsem Aaronovi nijak odporovat. Je mi devatenáct proboha.

„Je to už skoro pět let Ryane. Pět dlouhejch let, kdy čekám, že by ses zmínil o svojí sestře."

Kurva... Zvedl jsem se. Nemůžu tu bejt. Ne, pokud se Aaron dozvěděl  o Mel. Cesta ke dveřím mi přišlo, jako jediný východisko.

„Zastav a sedni si, Ryane. Nebudu to opakovat."

Moje nohy se na místě zastavily. Když šlo  o Aarona věděl jsem, co to je respekt a můj zadek nějak našel zase místo v tom křesle. Aaron si založil paže na hrudníku.

„Myslel sis, že na to nepřijdu? Mám přehled o penězích, kterým vám všem platím a na co je používáte. Bylo pošetilý si myslet, že na to nepřijdu."

Tohle není dobrá situace...  Jsou chvíle, kdy si o Aaronovi myslíte, že je v pohodě, ale tenhle chlap dokáže vyvolat mráz po celým těle. Má prostředky a peníze. To všechn mu stačí, aby udělal, co chce...

„Kolik potřebuje tvá sestra na léčbu?"

Vztek nebo já nevím, co projel mým tělem, pohled mi vyjel k Aaronovi, který vypadal smrtelně vážně.

„Nepotřebuju pomoc, Aarone. Já se o Mel dokážu postarat  stejně, jako  o mámu. Nepotřebuju peníze!"

Nedovolím nikomu, aby si tu se mnou hrál na samaritána. Zvládnu to, jako vždycky sám. Aaron zvednul ruce v obranném gestu.

„To není, to co jsem myslel....vím, že to co děláš, děláš dobře, ale měl bys vědět, že bych ti mohl pomoct, pokud bys potřeboval. To o co mi jde, je, že jednou z organizací, která je ve sbírce pro příští závod zapsána je i ta samá, ve které je evidována tvá sestra. Měl bys to zvážit, protože potřebuju, abys mi pomohl s organizací."

Tohle-není-kurva-možný.... Nevěděl jsem, co říct. prostě netušil, protože moje hlava byla prázdná.

„Cože jsi říkal Aarone?"

„Říkám, že ty asi něco víš, o tom žít s postižením, takže mě napadlo, že bys ses třeba rád účastnil organizace tohohle programu, ocenil bych to třeba pár body na tvé odměně, ale má to menší háček...."

Tenhle výraz nevěstil nic dobrýho, když se takhle Aaron tvářil neviděl jsem, na tom nic dobrýho, ale nějaký způsob, jak pomoct Mel, nebo vlastně komukoliv mi nevadila. Mel to ráda uslyší, ale jakej háček?...

„Jakej to má háček?"

Aaron zvlnil rty do úsměvu, kterým klamal novináře, ale ho s tím hned poslal do háje.

„Organizaci už jsem svěřil do rukou svojí dcery."

Ok, tak tohle je naprosto v háji.... Moje nadšení bylo hned na nule. S ní spolupracovat v žádným případě nebudu, a dal jsme to asi Aaronovi patřičně najevo, protože jeho výraz byl pobavený.

„Co se týče organizace to má dcera zvládne, jako každý druhý, nemám pochyby o jejím talentu."

„Jo, a co třeba její náladovost, namyšlenost a taky nesmíš zapomenout na její tvrdohlavou povahu....doprdele! Mluvím nahlas!"

Asi není nejlepší nápad pomlouvat dceru mýho šéfa v jeho autobuse, když mi může kdykoliv nakopat prdel, ale jak říkám. Mojí hlavě to asi nedošlo a Aaron to vzal líp, než jsem myslel.

„Uznávám, že má dcera je trochu impulzivní, ale má spoustu stránek, které jsou lepší. Možná, že to brzo zjistíš Ryane."

Víte je docela děsivý, když máte pocit, že vám váš šéf dohazuje jeho  dceru, ale nechte to plavat.

„Myslím, že ty její "dobrý" vlastnosti jsou skrytý pod dost silnou vrstvou princeznovský rozmazlenosti..." tím a taky za sexy očima. Kurva na co to myslím?!...

„To bude pravděpodobně moje chyba. Dost jsem Emmu rozmazloval, takže se není čemu divit, že je trochu citlivá co se týče jejího chování. Nebyl jsem nejlepší otec."

Ale aspoň jsi byl nějakým....Nastala taková ta trapná chvíle, kdy dva chlapi v místnosti mlčí a řeknu vám. Není to nijak příjemný.

„Fajn, myslím, že by to mohlo stačit. Vypadni z mého autobusu, Ryane. Nejsi jediný, kdo by potřeboval prospat kocovinu, takže ven!"

Se smíchem jsem se zvednul z křesla. Netipoval bych, že má Aaron kocovinu, alespoň na to nevypadal, ale hodlal jsme odtud vypadnout, tak jako tak.

„A Ryane?....Nezapomeň, že naše dohoda stále platí."

Když jsem se u dveří otočil Aaron už byl ve dveřích svojí ložnice. Myslím, že Emma nepotřebuje ochranu, kruci vždyť ona by podle mýho zvládla nakopnout koule jakýhokoliv idiota.... Nasadil jsem si brýle ještě před tím, než jsem nohama dostoupnul na štěrk před busem a zavřít za sebou dveře. Měl jsem dobrou náladu, ale lhal bych, kdyby mě někdo nekopnul do žaludku v momentu, kdy jsem jí zahlédl. Emmu, jak stála u mojí motorky a s ní stál kretén Nico. Nevím, co dělám, ale moje kroky zamířily přímo tam. Ať už z toho důvodu, že jedna z Nicových rukou byla na mým stroji, nebo z toho, že tou druhou dost chytře mířil dotknout se Emmina zadku. Mimochodem její zadek byl sexy. Nedá se nic dělat. Jdu plnit naší dohodu Aarone...

Emma

Víte dneska to vypadá na smolnej den... Vážně jsem nečekala, že tady bude on. Jediný, co mě zaujalo byla Ryanova motorka a moje svědomitost, že barva stále drží, jak má. No, drží, ale byl to blbej nápad.

„Víš, tak trochu jsem pátral. Jsi fakt záhada víš to?"

Nevím, jestli ostatním holkám připadá přitažlivý, když jim kluk leze do osobního prostoru, ale jestli se ta jeho ruka pohne ještě byť jen o půl centimetru, tak toho mám po krk. Nejdřív se nějak dotknul mojí ruky, ale vysvětlete mi, jak se skoro dostala na můj zadek, když mezi náma stojí Ryanova motorka?

„Pusť mě, nebo tě fakt varuju, že tě něco bude bolet."

Slova jsem drtila mezi zuby a dost uvažovala o tom, že Nicovi vrazím pěst mezi jeho oči.

„Ale no tak, Kotě....vystrkuješ drápky, chápu. No, tak s pravdou ven. Pracuješ pro Aarona Emersona, že jo?"

Viděla jsem ten Collinsův hladový pohled, když si prohlížel složku, kterou jsem si tiskla k tělu a za to, co se stalo potom se nebudu ospravedlňovat. Zvuk dopadnutí mojí dlaně a pak taky pálení, které možná budu cítit v pravé ruce ještě zítra byl úžasný pocit. Nico ode mne odskočil a držel si svojí tvář. Fajn, tohle byl ovtipný. Na Collinsově tváři se rýsoval viditelný červený otisk mojí ruky.

„Já tě varovala, Collinsi."

Tím to mělo skončit. Já měla odejít, ale moje zápěstí se octlo v drtivém stisku a Nicova druhá ruka byla na mých zádech. Přitahoval si mě k s sobě až jsem byla jen pár centimetrů od jeho obličeje na němž jsem viděla hodně naštvaný výraz. Můj pohled těkal do stran. Tohle není dobrý....to tu nikdo není?...

„Tohle nebylo vtipný, kotě. Nemám rád hry, a tímhle sis to pěkně zavařila....zaplatíš za to."

Silně jsem polkla. Nejsem pitomá, ale asi jsem udělala teď pěkně velkou chybu. Pocítila jsem strach, který mi proudil tělem.

„Dej z ní ruce pryč, nebo ti je obě přelomím Nico."

Ten hlas... Využila jsem rozptýlení ve chvíli, kdy Nica upoutal objekt za mnou a škubla s rukou z jeho sevření. Moje nohy zavrávoraly na štěrku, ale byla jsem ustálena rukou, která se jemně obtočila kolem mého pasu a poté břiše. Nerada to říkám, ale děkovala jsem Ryanovi. Ok, možná později mu poděkuju.Propalovala jsem Collinse pohledem, jak zíral na Ryana, a přitom si přehodil svojí bundu přes rameno.

„Ale, ale, ale....vypadá to, že už jsi stačil obhlídnout nové zboží, co Ryane?"

Oficiálně tohohle kreténa nenávidím.. Bylo mi celkem ukradený, co dělám, ale tiskla jsem se k ryanovu boku a přitom si užívala nicův pohled.

„Vypadni odtud. Od mýho stroje i od ní."

Nico neřekl nic, ale otočil se a myslím, že ryan ani já jsme nespustili pohled z jeho vzdalujících se zad.

„Sráč jeden."

Ryanův hlas upoutal mojí pozornost a vrátil mne do normálu. S odkašláním jsem od něj ustoupila a začala si oprašovat své věci a kontrolovat složku. Všechno vypadalo v pohodě.

„Emmo?..."

Vzhlédla jsem. Ryan držel sluneční brýle v ruce a pozoroval moje pohyby. Cítila jsem se nesvá. Co teď?... Těkala jsem pohledem kolem, ale neviděla jsem moc východisek.

„Jo?..."

Zamumlala jsem a přitom se zády dotkla jeho motorky. Ta se zakymácela, ale naštěstí nespadla.Krucinál...

„Proč ses bavila s tímhle kreténem?"

I přes to, jak jsem teď uvažovala o jednoduchým děkuju a sbohem jsem pohledem vyletěla k Ryanovu obličeji.  Někde v mým mozku je, jak doufám, něco čemu se říká pud sebezáchovy, ale jak říká Suze...u mě je asi značně nevyvinutý.

„Proč jsem se s ním bavila?! Já se s ním nebavila a vůbec, nemáš mi, co nařizovat s kým se mám bavit a s kým ne."

Popadla jsem složku a ráznými kroky se protáhla kolem Ryana. Bohužel, Pokusil se mě úspěšně chytit.

„Bože, ty seš fakt tvrdohlavější, než osel. Zastav, krucinál, aspoň něco bych si zasloužil."

Dobrá udělala jsem to. Stála jsem na místě a zírala Ryanovi do očí, ať se mu to líbí nebo ne, já pohledem první neuhnu., on se zdál rozhodnut mi to vyvrátit, protože moje počítání vteřin trvalo do třiceti-tří než mě to přestalo bavit. Frustrovaně jsem zavrčela a rozhodila rukama.

„Arghh! Fajn! Děkuju, jasný?! Poděkovala jsem, je tvoje ego spokojený?!"

Posunula jsem si brýle na nose a sledovala, jak se Ryanův úšklebek mění do velkýho, pobavenýho úsměvu.

„Naprosto, ale vsadím se, že to umíš i líp. Zapracujem na tom."

Ten arogantní idiot....  Mohla jsem skřípat zuby o sebe a byl zázrak, že mi blesky nesršely z očí. Proč mě pořád takhle vytáčí?.... Šťouchla jsem do něj ukazováčkem.

„Ty! Přestaň mě už takhle štvát. Líbil ses mi víc, když si ležel na zemi v tom parku s otřesem mozku!"

Odpovědí mi byl hlasitý smích a poté mrknutí mým směrem.

„No, co si pamatuju, tak ty jsi taky vypadala víc rozkošně, než teď, Beruško."

Mou jedinou zbraní byly papírové desky a já začala horečnatě uvažovat, jakou silou jimi můžu Ryana praštit, ale moje vymýšlení ďábelského plánu bylo přerušeno vyzváněním z ryanovi bundy. Mohla jsem jenom sledovat, jak mobil rychle zvednul a přiložil si ho k uchu. Něco do telefonu zamumlal, a pak vypadal, jako by viděl smrtku nebo co. Pro něj jsem se stala prakticky vzduchem, když se ještě s telefonem rozběhl kdoví kam. No, úžasný.... Já se se složkou vrátila do autobusu k Suze. Na svojí posteli a s telefonem v ruce začala moje práce. Už nevím kolikrát jsem musela zopakovat větu.

„Dobrý den. Volám ve jménu Emmerson industries a ráda bych projednala informace ohledně benefiční akce, která se týká...."

Tak a konec :D Nevíte jakou mám radost, že je tahle zpropadená kapitola za mnou :D Budu ráda za komentáře a jako vždy votes :) Je úžasný jakou mám ve vás všech podporu :D Děkuju vám za to ;) Je možné, že určitě najdete překlepy :/ Dopisovala jsem to teď prakticky v noci :( Tak neváhejte mi to napsat :) Taky se nedivte jestli je kapitola nějak kostrbatá :( Psát to podruhý bylo pěkně na nic :(