Zdravím :D

Tak jen aby bylo jasno. Asi víte, že tohle píšu podruhý a tím pádem jsem se rozhodla dát to na dvě poloviny. Do psaní se děsně nutím :( Jak to píšu podruhé jsem naprosto bez zájmu :( A proto je to asi slabší :( To posuďte sami :)

Ryan

Ta mrcha!...Neznal jsem ani její jméno ksakru! Chci něco rozmlátit.Nemám na nic náladu, ale kurva ten časopis!....Drtím ho v ruce. Ne, to kecám. Teď už je v malých kusech na zemi.  Posadil jsem se na svojí postel a hlavu svěsil do dlaní. Tohle není dobrý... Hned u mých nohou vidím ležet výstřižek, kde poznávám tvář tý mrchy.  A do toho mi začne zvonit můj mobil. A ta melodie neznamená nic dobrýho. Natahuju se pro mobil pod polštář a bez toho, aniž bych se kouknul na displej to zvedám.

„Haló?..."

„Ahoj, zlato."

Ach do prdele....věděl jsem to. Lehnul jsem si na postel a připravoval   se na to nejhorší. Tyhle bulváry jsou všude, není možná aby to máma nezjistila.

„Čau, mami....voláš z určitýho důvodu, nebo jen tak?"

V překladu: Už jsi to viděla, nebo ne?...

„Vlastně z obojího. Mel s tebou chtěla mluvit a já taky. Ryana já mně je opravdu jedno, když jsi s dívkami v tvém věku je to normální, ale...."

Zavřel jsem oči a loket si hodil přes oči.

„Mami...."

„Ryane, mně jen není příjemné, když vidím svého syna na obálce časopisu s nějakou lehkou holkou, navíc si představ jaké to je pro sousedy. Kdyby jsi třeba našel nějakou stálejší přítelkyni, tak...."

Uniklo mi uchechtnutí. Přítelkyni, tak jasně.

„Mami, nech ho být. Já s ním promluvím."

Melanin hlas z povzdálí mě probral natolik, abych si na posteli sednul a opřel se o zeď.  Slyšel jsem matku, jak přikryla sluchátko a mluví, něco na Mel, a pak zase na mě.

„Dobře, Ryane, dám ti sestru, a ty mi slib, že zase zavoláš. Miluju tě, ahoj."

„Zavolám, mami. Měj se."

Pak telefon ohluchnul a mohl jsem slyšet, jen divný šustění, jak to přebírala Mel.

„Mami! Beru si telefon k sobě do pokoje!"

Následovalo další dutý ticho přerušovaný zvukem vrzání od zvuku Melanina vozíku, který jsem až moc dobře poznával. Kurva já ten vozík nenávidím...

„Brácha? Jsem v pokoji, tak už můžeš mluvit."

Byl úžasnej pocit jí zase slyšet. Nemohl jsem si pomoct a vytáhl peněženku, ve který byla Melanina fotka.

„Čau, ségra. Jak ti je?"

Mohl jsem si jen představovat, jak teď kroutí očima.

„Víš, jak tuhle otázku nesnáším. Je mi fajn, ale tobě se to teda povedlo. Díky tomu máma dokonce zapomněla i na to, cos udělal na tom závodě. Perfektní brácha, fakt skvělý."

Slyšel jsem v jejím hlase výčitky, takže to nebylo dvakrát příjemný.

„Víš, mně je tohle fakt jedno, ale měl jsi myslet. Vždyť ti to muselo bejt jasný, ne?"

Mel nemohla vidět, jak skřípu zuby. Jen si to představte moje malá ségra mi říká s kým se mám a nemám vyspat, ironie ne?

„Mel, sklapni. O tomhle se s tebou nebudu bavit. "

„Nejsem už malá, Ryane. Jen říkám, že v tom časopise jsou fakt samý kraviny. Nevěřil bys, co tam napsali."

Nečetl jsem to, ale v žádným případě jsem nechtěl, aby to četla Mel. Pozdějc to budu muset vážně přečíst...Vlastně jsem v pozadí hovoru slyšel otáčení stránek.

„Mel?...."

„No?..."

„Zahoď kurva ten magazín. Není to nic pro tebe!"

Bylo fakt nefér, když se \mel začala do telefonu smát. V živý paměti jsem si představil, jak sedí na vozíku na kolenou má ten magazín a s telefonem mezi ramenem a bradou listuje stránkami.

„Ale no tak, hele jestli tě to potěší je to jenom sbírka naprosto přehnanej nesmyslů. Třeba tohle. Otázka číslo sedmnáct....Splnil tento zážitek všechna vaše očekávání? Nebo je Ryan Reed, světoznámý jezdec Emmerson industries pouze sen každé dívky a přitom nesplňuje očekávání?...a tady píšou její odpověď..."

„Mel, teď uděláš jediný a to je to, že to zavřeš a vyhodíš ten časák do koše, je ti to jasný?!"

To poslední, co jsem chtěl je slyšet tyhle sračky z pusy svý sestry. Čekal jsem dokud se Mel na druhým konci nedosmála, jak chtěla. Bylo fajn slyšet jí smát se.

„Dobře, dobře, dobře, vytrhnu ty stránky a skartuju je, spokojenej?"

S úsměvem na rtech jsem kývnul.

„Naprosto, Mel."

Ve stejný chvíli se dveře od mýho pokoje otevřely. Nemohl to bejt nikdo jinej než Dante, takže jsem toho idiota chtěl, co nejrychlejc vyhodit.

„Vypadni, idiote!"

Danteho hlava se objevila mezi dveřma a a poté se dvře rozrazily úplně. ten parchant držel v obou rukách a daleko od sebe pořádně naštvanýho kocoura. Prskal a syčel kolem sebe. Dost dobře jsem mohl zahlídnout pár škrábanců na Danteho předloktí.

„Ryane, kdo je tam s tebou?..."

Zakryl jsem mobil stranou a mávnul na Danteho, kterej nekompromisně zavrtěl hlavou.

„Ani náhodou chlape. Tohle žravý monstrum nám sežere polovinu ledničky. A ty jeho drápy už mě taky pěkně serou...nech si ho u sebe."

S tím přímo hodil prskající čtyřnohou kouli na zem a rychle za sebou zavřel dveře. Začal jsem se mát, přímo do telefonu.

„Ryane, co se tam děje?"

Sledoval jsem, jak kocour syčel a škrábal na dveře. Ta kočka byla fakt naštvaná, ale nakonec se vztyčeným ocasem vyskočil ke mně na postel a lísal se k mojí ruce. Už jsem si na toho kocoura celkem zvyknul.

„Ryane ty tam máš kočku?! Slyším mňoukání!"

Melanin hlas na mě křičel přes telefon.

„Jo, Mel. Je to kocour. Možná by sis ho mohla vzít k sobě, ani nevím, jak se tady vzal."

Vážně začínám uvažovat, že ta kočka mi rozumí. Podle toho, jak zaprskal na mobil u mého ucha mi to přišlo, jako možnost.

„Jéé! Vážně?! Mami! Ryan mi pořídil kočku! Jak vypadá, no tak Ryane, já to chci vědět."

Dřív než mi mohla Mel zničit sluch, jsem odtáhl mobil od ucha a udělal několik snímků kocoura rozvalujícího se na mojí posteli a poslal to Mel.

„Ryane! Ten je dokonalej! Jen je trošku tlustej, ale to nevadí! Kdy tě zase uvidím, brácha?"

Zaklonil jsem hlavu na zeď. Je turné. Nemůžu odjet za Mel ani za mámou.

„Nevím, Mel. Teď to nebude možný, jsem moc daleko od vás."

V telefonu nastalo ticho a já věděl, že Mel přemýšlí.

„A co kdybych já přijela nějak za tebou. Vždyť za ostatníma jejich příbuzný můžou."

Jo, můžou. Rodina nebo spíš jejich holky jezdí za ostatníma, ale Mel by to nezvládla sama. Musela by tu být v něčí péči a vozík jí omezuje. Ne, to nepůjde...

„Mel, oba víme, že to nepůjde."

„Jo, já vím. Stav mých nohou mi to neumožňuje je mi to jasný."

Zatraceně...Nechtěl jsem se dostat na tuhle konverzaci ani na tohle téma, ale kurva je to tady.

„Mel už musím jít, OK? Pozdravuj mámu a dávej na sebe pozor. Přijedu, co nejdřív. Zbývají jen tři závody na kterých se musím účastnit a pak budu celý zbytek roku s tebou. Měj se."

Típnul jsem to a hodil mobil na polštář. Ten kocour se přímo vtíral ke mně, takže jsem ho zvednul a ze všech stran ho prohlídnul. Neměl žádnou tu známku, nebo jak se tomu říká, prostě nic.

„Takže patříš někomu, nebo ne?"

Odpovědí mi bylo divný zamručení. Povídám si tu s kočkou.....to je fakt psycho. Pustil jsem kocoura dolů. Jestli ho dám Mel, tak ho budu muset nějak připravit na mojí sestru. Třeba koupel bude na prvním místě. Rány na dveře upoutaly mojí pozornost.

„Zvedni tu svojí prdel Ryane! Aaron tě chce vidět u něj v buse do pěti minut!"

S nechutí jsem vzal svojí bundu a brýle. Jsou dvě možnosti proč tam musím jít. Číslo jedna: Aaron je nasranej kvůli tomu rozhovoru a fotkám v magazínu..číslo dvě: Naše Princezna byla možná žalovat.

Emma

Nemám dobrej pocit. Žaludek se kroutí, jako bych byla na výletní lodi v zámoří a ne, jako bych seděla v tátově obytném autobuse v pohodlném křesle, už víc jak deset minut.  Táta seděl v křesle naproti mně a listoval nějakou složkou aniž by řekl půl slova, což mi přišlo víc než děsivý.

„Ehmm, tati?..myslíš, že bys mi mohl říct, proč jsi se mnou chtěl mluvit, nebo mi ukaž, kde je koupelna, protože moje snídaně asi nezůstane dlouho na svým místě."

Konečně se na mě táta podíval, ale nezareagoval úsměvem, jak jsem čekala. Místo toho pokrčil rameny a začal se znova přehrabovat ve složce.

„Udělala jsem něco?"

Na stolku jsem zírala na další výtisk časopisu s "onou" obálkou a těkala pohledem na tátu a na ten výtisk.

„Četl jsi to?"

 Nedokázala jsem odolat nutkání se zeptat. Časopis se ocitl v mých rukou a já jím mávala před tátou, který vypadal nezaujatě, ale nakonec odložil tu tlustou složku a začal se mi věnovat.

„Samo sebou, že viděl. Je to denní tisk. Jsem informovaný, pokud někdo něco takového otiskne."

Moje ústa se v šoku otevřely. Jako vážně?.... Moje nevolnost byla rázem ta tam a nahradilo jej rozhořčení.

„Jak můžeš být, takhle klidný?! Ryan Reed se na večírku, který byl prakticky pro něj vyspal s náhodnou courou, která to pak vyžvanila novinářům a teď je to na titulní straně!"

Mrštila jsem časopis zpět na stůl a zabořila se do křesla se založenýma rukama. Mé brýle se svezly níž a musela jsem si je poupravit.

„Emmo, tohle je i moje chyba. Na tu akci se neměli dostat neoprávněné osoby. Mám na tom stejný podíl. Navíc Ryan, je jako každý v jeho věku, copak ty jsi si nikdy neužívala?..."

Fajn, červenání mísené se vztekem nebylo to nejlepší, ale stalo se to.

„To je něco jiného tati, ale tohle je Ryan Reed. Kdo říká, že na tom večírku se hned musel s někým vyspat!"

„V jeho věku je to normální, Beruško."

Nad tátovým oslovením jsem zakoulela očima a přitáhla si jeden z měkkých polštářů k tělu.

„Když jsi byl v Reedově věku potkal jsi taky mámu."

Zamumlala jsem do polštáře a podívala se na tátu, který se na mě usmíval smutnýma očima.

„Ano, potkal a nedá se na to zapomenout. Díky ní, mám teď tebe."

Nechala jsme tátu, aby se zvednul ze svého místa a přitom mne obejmul. Nasávala jsem jeho vůni a spíš dětinsky se tiskla do jeho náruče.

„Jsi s ní ještě někdy v kontaktu?"

Nemohla jsme si tu otázku odpustit a odpověď jsem znala dřív, než se táta ode mě odtáhl se skleslým výrazem.

„Ne. Už s ní nejsem v kontaktu, jako dřív."

Podle tátova výrazu už jsem jej nechtěla nijak trápit, takže mezi námi nastalo hrobové ticho.

„Emmo?.."

„Ano?"

Zvedla jsem hlavu a střetla se s tátovým pohledem.

„Přemýšlela jsi o mojí nabídce?"

O-ou a je to tady.... Propletla jsem své prsty v klíně a zadívala se na tátu. Upřímně jsem na to nepomyslela ani jednou od chvíle, co jsem se vrátila. Táta mi tu nabídku nabídl už před hodně dlouhou dobou, ale já nevěděla, co chci. Táta mi může přenechat všechen majetek i celé Emmerosn industries, ale pod podmínkou, že bych musela vystoupit na veřejnost, nebo zůstanu navždycky jeho dcerou a i taky dostanu slušný majetek. O to tu ale nešlo.

„Já opravdu nevím, tati. Zatím nemám odpověď."

Pár tátových hřejivých rukou přikryl ty moje.

„To je v pořádku, Beruško. Na tohle nijak nespěchám. Zatím jsem stále v dobré kondici."

Se zářivým úsměvem, který se mi vytvořil na rtech se má hlava zvedla.

„To bych řekla, tati. Není tady nějaká žena ve tvém životě?"

Chtěla jsem vidět úsměv na tátově tváři, ale to se nepovedlo. Spíš opak.

„Na tohle už jsem starý, Emmo.Spíš o tebe mám starost, aby se brzy neobjevil někdo, kdo si odnese kus srdce mojí dcery."

Převrátila jsem na tátu oči a zahleděla se na svoje nehty.

„No, v tom případě můžeš být v klidu. jsem v pohodě."

Táta vypadal, že už to dál nechce rozebírat a přede mnou přistála s plesknutím právě ta tlustá složka, kterou listoval. Nahlédla jsem na první stranu, která obsahovala spoustu internetových adres.

„Co to je?"

Listovala jsem stránku po stránce dál, přes různý odstavce plné čísel, výpočtů a organizačními plány. Nerozuměla jsem ale ničemu.

„Plán benefičního závodu. Napadlo mě, že by jsi na tom třeba ráda pracovala. Co ty na to říkáš?"

Vstřebávala jsem tátova slova a šokovaně na něj zírala.

„Já? Jakože mi dáváš na starost celou organizaci? T-to nezvládnu!"

Táta na mě zavrtěl hlavou.

„Ne, celou. Potřebuju někoho, kdo by obvolal všechny dobročinné organizace, charity, dostal to do novin, a obvolal pár lidí. To je celé. A jestli máš zájem, mohla bys to zkusit."

Z posledních stránek jsem vytáhla letáky několika dobročinných organizací a otáčela je ze všech stran. Byl to úžasný nápad. Udělat závod pro pomoc dětem, a jak jsem pochopila bylo tu několik letáků pro zrakově postižené, tělesně postižené i jinak omezené osoby. Přes stránky jsem uviděla tátu.

„A co ostatní? To nikomu nevadí, že všechny peníze půjdou na charitu?"

Táta jen pokrčil rameny.

„Už jsem mluvil s Marcusem, Několik firem a společností se rádo přidá. přitáhne to pozornost jak obyčejných lidí, tak investorů. Vydělá na tom každý."

To jsem pochopila. Všechny papíry jsme složila zpět do komínku a vložila jej do složky. Prsty si vjela do vlasů a rozmýšlela, dokud jsem se nerozhodla.

„Fajn. Jdu do toho. Pomůžu ti a aspoň se nebudu nudit."

Tátovi zazářily oči nadšením a na tváři se mu objevil úsměv ve stejný moment, kdy se autobusem rozlehl zvuk klepání. Tázavě jsem zvedla na tátu obočí a ten se obrátil ke dveřím s hlasitým zakřičením.

„Pojď dovnitř, Ryane!"

A sakra...  Napřímila jsem se jako pravítko v momentu, kdy se dveře otevřely a dovnitř vešel Ryan a sundával si sluneční brýle. Došlo mi že to jsou jiné brýle, než ty, které jsem mu vzala v bazénu. Ups...Jeho pohled sledoval tátu, ale jakmile zjistil i mojí přítomnost, tak se jeho rty stáhly do úzké linky a zastavil se.

„Neruším?"

Jelikož táta věděl, že Ryan je za dveřmi, tak bych musela být blbá, aby to neměl domluvené předem. Popadla jsem složku a mířila ke dveřím. Ryan ze mne nespustil pohled i když měl brýle.

„Ne! Už jsem na odchodu."

Se složkou přitisknutou na hrudi jsem se zastavila přímo před Ryanem, který tak trochu blokoval dveře. Sundal si brýle a já stejně mohla vidět ještě malé červené kruhy pod očima. Tiše a v klidu se moje nohy odmítaly jakkoliv pohnout do momentu, kdy se Ryan uhnul sám. Dveře byly volné a dal mi tak cestu ven. Protáhla jsem se ve svých žabkách kolem něj a pak už jen dvěma kroky po schodech skočila dolů na štěrk. 

Jak jste si určitě všimli, tahle kapitola má jen pohled Emmy a Ryana :D A i ta druhá polovina bude mít :D Upřímně vás varuju, že příběh Suze a Danteho skončí kolem 40.-43.kapitoly ;) Tak a co se téhle kapči týče, co vy na to? :D Budu ráda za votes a komentáře :D Další část bude zítra večer, maximálně v pondělí ráno :-*