Emma

„Opravdu by se hodilo, kdyby jsi nám obstaral nějaké propustky, nebo cokoliv jiného, tati.“

Podupávala jsme ze zvyku nohou do země u táty. Nemám páru, kam nás táta zavedl, ale bylo mi to jedno. Přišel právě včas. Málem jsem vpadla do Reedovi pasti. Omluva a dík v tu chvíli nebyli na místě.

„Dobře, Beruško. Nechám pro tebe i Suze vystavit papíry. Nenapadlo mě, že sem budeš chtít jít  a vzít sebou  Suzannah.“

„To je možná trochu na mně. Donutila jsem  Emmu, aby jsme šly, nechtěla jsme si to nechat ujít. V životě jsme nebyla na motocrossovém závodě.“

A bylo to tam. Táta zkoumal Suze a pak mu v očích začali tancovat překvapivé ohníčky. Hodil postranní pohled na mne a já si jenom odfrkla. Právě jsi nám zajistila prvotřídní prohlídku, Suze....

„Opravdu?... v tom případě vám zajistím, aby jste měli nejlepší výhled na trať. Musím jít za Marcusem doladit detaily. Chovejte se jako doma.“

Táta vzal štos papírů do ruky a vyřítil se pryč, my dvě, já a Suze jsme zůstaly samy.

„Uznej, že tohle byl špatnej nápad.“

Unaveně jsme si odfrkla. Tohle opravdu nebyl plán dne, ale budiž. Chceme závody, fajn. Zavázala jsme si pevně tkaničky na svých botách a zkontrolovala brýle na nose. Suze mi neměla šanci toho moc říct o jejím výletě s Owensem, ale to nevadí. Chvilku jsme bloudili chodbami, až jsme dorazily do místnosti, kterou jsem hned poznala. Přípravka....Místnost, kde se shromažďovali před závodem všichni jezdci. Dolaďovali a kontrolovali poslední úpravy na strojích, probírali strategii a studovali dráhu mezi sebou. Motalo se tady i několik důležitých sponzorů. Každý měl svého favorita to bylo jasné.

„Proč se tady dvě sexy holky, takhle krčí, hmmmm?“

Já i Suze jsme nadskočily leknutím při hlasu za našimi zády. Zbrkle jsme se otočily a ostražitě si prohlíželi narušitele za námi. Vysoký blonďák v zelené kombinéze s helmou pod paží u boku. Byl mi nějak povědomý, ale nemohla jsem k němu přiřadit žádné jméno. Suze se rozšířily oči, když na něj zírala.

„Spolkly jste jazyky?..nevadí, to je něco na co jsme zvyklý.“

Blonďák se ušklíbnul a opřel se o stěnu vedle nás. Byla jsme nervózní z jeho pohledu, když mě prohlížel od hlavy až k patě a zase zpátky. Chtěla jsme uhnout jeho pohledu, který byl spíš slizký.

„Nico Collins?....“

Zamračila jsme se na Suze a pak na toho kluka. Nico Collins...No, jasně. Závity v hlavě mi začali pracovat, a já si vzpomněla kdo to je. Zbůhdarma jsem nakrčila nos, jestli existoval člověk, kterého jsem nemohla snést víc než Ryana Reeda byl by to Nico Collins.

„Jo, bingo Zlato a ty jsi?....“

Sledovala jsem, jak Suze pokládá ruku do jeho napřažené a přímo zbožně mu civí do tváře. Vážně jí musím trochu zaučit, aby trochu odolávala těmhle úsměvům....

„Suze, Suze Bayerová...ahoj.“

Teď se rozšiřující pokřivený úsměv přesunul na mě a jeho pravá dlaň se opřela o stěnu vedle mého obličeje. Měla jsem, co dělat abych ruku neodstrčila. Nesnáším, když mi někdo leze do osobního prostoru.

„A ty jsi?....“

Neskrývala jsme protočení očí. Takovýhle techniky vážně zabíraj?.... Nahmatala jsem Suzahninu ruku a trhla s ní tak aby se vzbudila z jejího transu ze zírání na Collinse. Na Nica jsme pokrčila rameny a vytvořila mezi námi prostor, i když zřejmě nepochopil a šel snad ještě blíž.

„Zkus si to vyhledat na internetu.“

Řekla jsem mu do obličeje a při jeho výrazu, který se změnil z vítězného a sebevědomého na zmatený a poté naštvaný s eprotáhla i se Suze kolem. Ani jsme se nenamáhala otočit, když jsem s eSuze odcházela pryč.

„Emmo, víš kdo to byl....Nico Collins! A ty jsi ho poslala ty víš, kam...“

Frustrovaně jsme vydechla a zastavila Suze v polovině jejího výlevu. Chytila jsme jí za obě ramena a dožadovala se její pozornosti.

„Suze, přestaň blbnout. Seber se trochu. Nemůžeš tu padnout na zadek z každýho obličeje, kterej měl někdy fotku v časopise. Jo, vím, kdo to byl..Nico Colins...někdo, kdo skočí do postele se vším, co má nohy a prsa. Vzpamatuj se, pro lidi tady je flirt jako dýchání, ty máš na víc, Suze....okay?“

Doufala jsme, že si Suze vezme moje slova k srdci, a pochopí to. Vážně nechci, aby si ještě kvůli mýmu nápadu ublížila. Pustila jsme Suze a nechala jí vstřebat mojí řeč, přemýšlela jsem, co bude teď, ale nakonec bylo rozhodnuto, když se všude začala ozývat ozvěna hlasu z amplionu.

„Všichni jezdci, nechť se dostaví ke startovní čáru, je čas to tady konečně rozjet, lidi!“

Ryan

„Všichni jezdci, nechť se dostaví ke startovní čáru, je čas to tady konečně rozjet, lidi!“

Konečně... Na to jsem konečně čekal. Neváhal jsem a přešel na svoje místo. Teď pro mě nezáleželo na ničem jiným než na výhře, na tom být první a vyhrát.

„Ryane!...“

Trhnul jsem hlavou směrem odkud jsem hlas Aarona zaslechl. Viděl jsem ho běžet ke mně a u mě se zastavil.

„Zlom vaz, Ryane.“

Vzal jsme to vážně. Ostatní hustili do svých jezdců kecy o výhře, ale ne Aaron. Jen mi dal plácnutí do zad, široký úšklebek a tvrdě po mě hodil mojí helmu. Chytil jsem jí a beze slova si jí nasadil. Přezky automaticky zapadly na svoje místo a zčásti helma ztlumila ten kravál okolo. Hudba a řvaní kolem se ztišilo do přijatelnější fáze. Dante startoval na pozici o několik míst ode mě. Bylo bez šance na sebe vidět.  Přehodil jsem nohu na motorku a vypnul. Nevnímal blesky od foťáků, ani jásající dav nebo jakýkoliv jiný sračky kolem....prostě nic. Jednalo se jen o rovnou trať, nic co bych nezvládl. Vzhlédnul jsme nahoru abych viděl na digitální tabuli. Začalo odpočítávání posledních minut. Všichni jsme stáli na startu, připravený a každý z nás prahnul po tom jediném...po výhře...jenže, ta už je moje. Očima jsem prolétl dav kolem. Bude peklo se v cíli nechat zasypat všema těma novinářema a ječícíma holkama.....otřesný. Zastavil jsem se u jedné osoby. Proč mě nepřekvapuje, že zůstaly?...Vlastně to bylo očekávaný. Stála tam na kraji s Aaronem, Marcusem a taky se Suzannah. Nachytal jsme jí, že na mě zírá. Pořád jsme byl naštvaný za to, že Aaron překazil tak super hru. Nevadí, zvládnu jí to vrátit... Měla překřížený ruce přes bundu a popostrčila si brýle na kořeni nosu. Musel jsem něco udělat. Zvednul jsem jednu ruku a udělal jsme něco, co jsme věděl, že naštve jí. Pro ostatní to bylo mávnutím ke všem, já jsme k tomu přidal ještě svoje znamení. Posílám ho pokaždý jenom pro Mel, protože vím, že bude sledovat záběry v televizi. Poslal jsem imaginární polibek do davu a speciálně směrem k  okraji, kde stála. Jo, efekt se dostavil. Ukázala dost zřetelně prostředníček. Byl jsme rád, že mám helmu a každý nevidí, že se křením jako idiot, byla to prostě sranda. Časomíra začala odpočítávat posledních deset vteřin. Zaujal jsme pozici a nastartoval. Vzduch hned naplnilo napětí a zvuky startování od všech strojů....7...6...5... Otočil jsme se přes rameno. Jo, dívala se.... Spokojeně jsem se otočil zpátky. Sleduj, Princezno....  Siréna ohlásila start. Rychle jsem vystartoval a jediné, co pro mě v tu chvíli existovalo byla trať přede mnou.

Emma

Blbec jeden.... Tátu jsme nakonec našli až tady. Celkem jsem si už zvykla na ten kravál. Ono, když to člověku v jednom kuse řve do uší, tak s tím asi nic nenadělá. Bylo neuvěřitelné kolik tady bylo lidí. Tolik fanoušků, tolik lidí, co přišlo za zábavou a taky tolik lidí, co přišli jen proto aby vytěžili z co nejlepší reportáže a nabrali peníze. Viděla jsme, že každý z jezdců měl vlastní taktiku. Viděla jsem Nica Collinse, který se snažil zaujmout každou vteřinou, která uplynula od chvíle co vstoupil na start, někdo nehnutě seděl a nechal si ho hlavy vtloukávat rady od sponzorů nebo trenérů pokud je měli. A pak jsem se zastavila u Reeda. Táta nikdy do svých jezdců nehustil hloupé rady. Táta věděl, jak jezdit, ale měl své zásady. Ryan seděl na své motorce naprosto soustředěný, jakoby žil jen pro ten okamžik. I z té dálky jsme si všimla jeho zvedajících se  a poté klesajících širokých ramen. No, páni, co to kruci dělám?....Ale byl otočený. Nemohl mě vidět, takže jsme ve své dedukci pokračovala. Ale otočil se. On se otočil. Nemohla jsme se jen, tak otočit. Myslel by si ,že vyhrál a to jsme nechtěla zase já. A to, co udělal. Nejsme blbá, aby mi nedošlo, že to poslal mně...výzvu. Naštvaně jsme mu ukázala, co si myslím,  a pak závod začal. Siréna se rozezněla a motorky se v obrovské rychlosti rozjeli dopředu. Moc dobře jsme věděla, jaká rychlost to je, a jak ostrá a nebezpečná může i začáteční rovná trať být.

„Ryan je dnes v kondici, bude mít dobrý čas, na jeho první závod.“

Nadskočila jsme, když se táta opřel vedle mě a na tabuli sledoval záznam závodu, když závodníci zmizeli z viditelné sekce od našich míst. Reedovo číslo bylo devatenáct, každý závodník měl svoje číslo, a právě teď číslo devatenáct vedlo. Reed se řítil, jako první udával tempo, ale na zády mu dýchalo číslo pět.

„Kdo je pětka?“

Táta si vedle mě povzdechnul a přidržel si u ucha telefon. Mluvil s Marcusem přes řídící věž, jestli všechno probíhá v pohodě.

„To je Nico Collins, je dobrý jezdec....jen stále druhý.“

Sledovala jsme dění na velké obrazovce. Přelétávala jsme pohledem i na ostatní obrazovky, ale nejvíce jsme sledovala dění v čele závodu. První kolo uběhlo v pořádku. Z reproduktorů se ozvala informace o celkovém průběhu závodu se stálou pozicí Reedova místě v čele za ním Collins a pak někdo, koho jsme neznala. Naklonila jsme se k tátovi.

„Kde je Owens?...“

Od táty se ozval zvláštní zvuk, a pak očima prohlédl obrazovky. Ukázal tu, která ukazovala tak střední část. Několik jezdců za sebou ve velmi těsném závěsu se neustále předjíždělo a měnilo pozice.

„ Jedenáctka...Dante není na takovéhle tratě. Je do terénu. Kryje, ale záda Ryanovi.“

Vyhledala jsem si číslo jedenáct na zádech jednoho ze závodníků, a chvilku ho sledovala. Zůstala jsme stát, když se táta po chvíli vzdálil a křičel něco do jeho telefonu. Jeho místo zaujala Suze, která se objevila s dvěma kelímky limonády. Vděčně jsme si od ní jeden vzala.

„Takže, fandíme někomu nebo ne?....“

Upila jsme z vychlazené limonády a vrátila se ke sledování dění na obrazovce. Collins teď nebezpečně dotahoval na Reeda. Zavrtěla jsme hlavou.

„Nevím, ale volím to menší zlo.....co číslo patnáct?“

Suze chvilku zkoumala všechny tabule než našla a zjistila, kterého jezdce myslím. Bylo to smutné, ale byl to ten poslední. Mlčky jsme sledovaly jak končí druhé kolo. Vedení se nijak neměnilo.

„Víš, díky za to, co jsi řekla předtím. Chovala jsem se jako naprostá husa. vlastně, jak bláznivá puberťačka...díky, Em.“

Koutkem oka jsem hodila pohledem po Suze. Svírala kelímek oběma rukama a hrála si s lemem svojí bundy. Myslela to vážně, to jsem na ní dokázala poznat.

„Nemáš mi za co děkovat, Suze, jen jsem chtěla abys to věděla.....“

Usrkla jsme si ze své limonády. Nechala jsme to plavat, teď už jsme řekla, co jsme chtěla.

„Já, jen chci...no, víš. Měla jsi pravdu. Padla jsme na zadek pokaždý, a udělala za sebe hlupáka. Mělo mi to dojít prostě ti děkuju. A ty víš, že nejen za tohle...“

Chtěla jsme se začít hádat, ale hromadné zalapání po dechu od snad stovky lidí a změnění atmosféry přitáhlo pozornost nás obou k tomu křik komentátora nešel přehlédnout.

„Máme tady zvrat události, lidi!!! Číslo pět, Nico Collins se právě ujal vedení!!! Předjíždí Ryana Reeda s číslem devatenáct a přebírá vůdčí pozici. Bude tento závod historicky prvním, kdy se bude Collins pyšnit na zlatém místě?....“

Trhla jsme sebou a zírala na obrazovku, kde opravdu. Reed jel, až jako druhý....kruci!...

Ryan

To do prdele ne!....Uvolnil jsme v pozornosti a ten kretén mě v zatáčce předjel. Jediný, co jsme měl před sebou byly záda Nica. Nemůže vyhrát, to prostě kurva nemůže. Zbývala poslední polovina tratě. Měl jsem ještě jednu poslední šanci. A jestli si ten blbec myslí, že jí nevyužiju, je na pěkně velkým omylu. Blížila se poslední zatáčka...moje šance. Naplno jsme držel plyn, řítil se ve velký rychlosti, co jsme dokázal z toho všeho vymáčknout. Neslyšel jsem nic, jen jsem potřeboval vyhrát, to bylo to jediný, co jsme věděl. Vyhrát, aby mohla Mel na terapii, vyhrát, aby mohla znovu chodit..... Bylo tam v zatáčce minimum místa, ale muselo stačit. Počítal jsme s tím, že toho idiota nenapadne, tak rychle zareagovat, a to se ani nestalo. Slyšel jsme zvuk od toho, jak skřípaly pneumatiky a pak i zápach, když se spálily. Bylo to padesát na padesát, že to nevyberu a zlomím si vaz. doufal jsme, že to bude to první.

Emma

V publiku se ozvalo několik zděšených výkřiků. Stála jsem jako přikovaná a viděla, jak táta běží k zábradlí a křičí. Nevím, co protože jsme to neslyšela. Jako ve zpomaleném záběru jsme viděla, jak Reed vjíždí do těsné zatáčky ke Collinsovi. Vjel těsně vedle něj a v zatáčce se začal nebezpečně naklánět. Bylo to prakticky nemožné a taky nebezpečné. Bylo to jako několik zpomalených záběrů, když se motorka i s jezdcem nebezpečně naklonila do prudkého úhlu. Čekala jsme, kdy se motorka zřítí k zemi v plné rychlosti, ale nestalo se to. Motorka se při návratu do rovinky začala zvedat zpět a Ryan Reed se znovu ujal prvního vedení. Až teprve pak mi došlo, jak velkou tíhu jsme měla na hrudi a teprve teď se nadechla, aniž bych si uvědomila, že zadržuji dech. Z okolí na mě zaútočilo spoustu zvuků a jásotu až jsem si zakryla uši. Zahlédla jsem tátu, který si znatelně oddechnul, kroutil hlavou, když sledoval motorku Ryana Reeda, když si vjel jednou rukou do vlasů a něco řekl do telefonu. Ozval se konec závodu. Číslo devatenáct vjelo do cílové rovinky...Ryan Reed vyhrál.

Ryan

Ano, ano, ano, ano...kurva, prostě jo... V jednu chvíli jsme se viděl rozmlácenej na tom asfaltu přímo na trati, ale nestalo se to. Vyhrál jsem, vyhrál jsem a znovu předjel toho kreténa. Projet cílem bylo jen koncem toho všeho. Smykem jsem zaparkoval. Chtěl jsme si dát sprchu, protože jsme si jistej, že pot mi tekl naprosto všude. Dal jsme si trochu načas než jsme si sundal helmu, ale hned, jak jsem to udělal, stalo se to, co vždycky. Blesky z foťáků mě oslepovaly ze všech stran a jekot se nedal zastavit. Přiběhl ke mně tým s láhví studený vody a odvedli mojí motorku. Nenamáhal jsme se s tím, a sklenici si jednoduše vylil na hlavu. Kus dál ode mě zastavil Nico. Mile rád jsme si užíval jeho výraz...prostě k nezaplacení.

„Pane, Reeede poskytnete menší rozhovor pro náš časopis?...jaký máte pocit z výhry? Proč jste zvolil tak riskantní manévr?....“

Nechtěl jsme nic víc, než se vrátit do našeho busu, a chtěl využít zmatku, když přijeli i ostatní, ale nebylo to možný. Dva bodyguardi u kterých jsme neznal jméno ani jednoho z nich mě měli dostat bezpečně tam. Stejně by to chtělo mnohem větší posilu.

„Zlato, podepiš se mi!!, Miluju tě! Vezmeš si mě?!.....Reede, tady!...Devatenáctko, hej!...“

Pořád a pořád ty samý věty mi řvali do uší. Za tu cestu se podařilo třem z těch bestií pověsit  se mi na krk a sundat je bylo mnohem těžší :D Novináři na mě mířily svoje foťáky a já věděl, že pár slov jim říct musím jako reklamu. Prohodil jsme něco málo a podepsal pár slušně vypadajícím lidem, co mi dali. Tričko, časopis, ruku, nebo tak, jak si řekli. Připadalo mi, že jsme tam strávil možná i hodiny jen tím, než jsme se dostal k autobusu. Rovnou jsme zamířil dovnitř a zabouchnul za sebou dveře. Sprchu jsme až nechutně potřeboval, ale vyhrál jsem. Ještě sice budu muset převzít ten pohár, ale to už je jen formalita. Peníze pošlu hned na Melanyin účet. A to je jen první výhra....