Ryan

Dneska je závod, závod, který vyhraju... Vstával jsme brzo, jako vždycky, když byl závod. Respektoval jsme závodní pravidla a taky ty Aaronovo. Neplatí mi jen, tak pro nic za nic. Dneska to nebude žádný pití ani válení se v posteli...škoda... Vylezl jsem z postele a zázračně jsem se dostal do kuchyně. Automaticky jsme začal dělat jednoduchou snídani, ještě v polospánku. Zajímavý, jak si člověk zvykne v tomhle autobuse žít.

„Myslel jsem, že ta věc včera vypadla."

Trhnul jsem pohledem ke dveřím, odkud právě vycházel Dante, sledoval jsme jeho pohled a zatraceně, jak nečekaný.... Ten kocour ze včerejška. Rozvaloval se na konferenčním stolku a zíral na mě. Tohle je fakt divný.... Nečekal jsem to, když šel Dante jako by se nic nedělo kolem a prostě vzal otravnýho kocoura se syčením pryč a shodil ho dolů ze stolu.

„Okey, dřív než se z tebe stane seschlá šedesátnice s domem plným koček, tak by bylo fajn probrat dnešní plány. Teda pokud už si tady pro tu chlupatou věc udělal snídani."

Říkám Dante je prostě osina v zadku. Udělal jsme jednoduchý sendvič pro sebe a fajn. Ten kocour dostal rybí konzervu, ale nestěžoval si.

„Celkem by mě zajímalo, jak se sem dostal. Nespí v tvojí posteli, že ne?"

Hodil jsem Dantemu jeden z těch polštářů z pohovky do ksichtu. Trefa....

„Ne, blbče. Co ta tvoje postel?..Jaký to je být tam sám?..."

Teď jsem se dal bod do černýho. Viděl jsme to z Danteho výrazu, a užíval jsem si to dost. Vím, že dřív nebo později povolí, není to prostě v jeho silách.

„Jdi do prdele. Kdy máme první jízdu?"

Pochechtával jsme se přitom, když se Dante zvednul z pohovky. Pokud vím, tak tam venku je teď hotovej bordel. Nesnáším to. Lidi všude kolem, řvoucí hudba a zmatek všude. Už vidím jak se na mě sesypou ty krysy z časopisů s těma nejdebilnějšíma otázkama. Unavuje to. Přešla mě chuť na snídani z toho všeho.

„Zkouška je asi v 10:10 a oficiální je v 15:00."

Věděl jsem to naprosto přesně. Věděl jsem, kde mám být, kdy tam mám být..prostě všechno. Nic tohle nemohlo pokazit.

„Fajn, budu tam."

Dantemu jsme poslední dobou vůbec nerozuměl. Choval se jako vůl už dřív, ale tenhle absťák s ním dělal divy. Jedna věc byla, že vstal oblečený, ta druhá, že chtěl vypadnout. tak brzo.

„Ty někam jdeš?"

„Jo, mami jdu. Neboj, budu opatrný přísahám do osmi jsem doma, pááá."

Kreténe...Nestihnul jsme to na něj zařvat, když vyběhl z autobusu. Viděl jsem přes okna, jak si přehazuje naší bundu na záda a míří ke strojům. Šel jsem se taky převlíct. Stejně se pak budu muset před závodem dostat do kombinézy, ale teď nevadí, když si vezmu džíny a obyčejný tričko. Opustil jsem pokoj a u mých nohou se objevil pár kočičích tlap spolu s dotěrným mňoukáním.

„Smůla, já už nic k jídlu nemám."

Protáhnul jsem se kolem, ale stejně jsem měl ten divný pocit za zády. Zůstal jsme s tát u dveří a otočil se. Ten kocour seděl přímo uprostřed koberce a sledoval mě. Bylo to celkem děsivý. Ignoroval jsme to. Možná bych toho otravu mohl vzít Mel. Z kočky by byla nadšená, nebo taky ne. Potřásl jsem hlavou abych dostal ty myšlenky pryč a nasadil si sluneční brýle. Nechal jsem toho kocoura v autobuse. Dneska bude stejně lepší, když zůstane zalezlý.

Dante

Potřebuju vypadnout a to rychle. Nevydržím v tý byť luxusní krabici už ani minutu. Potřebuju na vzduch. Zajímavý, jak ta kočka najednou dostala právoplatný místo i u snídaně, ale co. Budu to, já kdo se bude smát, až stoupne Ryan tomu Chlupáčovi na ocas a ten mu na oplátku vyškrábe oči. Jo, to bude sranda. Byl tady příšernej zmatek. Sjížděli se první lidi a taky naši soupeři. Nesnáším to. Ani bych nezávodil, ale je to jediný v čem jsem byl aspoň někdy dobrej. Rázoval jsme si to přes parkoviště a štěrk vytvářel všude oblaka prachu. Stačí mi na chvíli, jenom na malej moment se jet projet, a vrátit se chvíli před zahájením bude stačit.

„Dante!"

Trhnul jsme sebou. To snad kurva, ne....Neohlížel jsme se. Co nejrychleji jsem chtěl vypadnout, hlavně, co nejdál od ní.

„Owensi, stůj!"

Radši ne.....Podařilo se mi dostat k mojí motorce. Bingo...V kapse mojí bundy jsme nahmatal klíče a připravil se vypadnout. Už stačilo jen nasednout, když mi byly klíče vytrženy z ruky. Otočil jsme přes rameno. Přímo proti ní, klíče držela v ruce za zády.

„Vrať mi zpátky ty klíče, Brittany."

Zavrčel jsme a ona ani neuhnula. Nechápu, jak jsme s touhle děvkou mohl být. Je fakt, že Britt byla přesný příklad motorkářský holky....velký prsa, zadek a boky, dlouhý nohy, černý vlnitý vlasy, který jí spadaly po zádech.

„Ne, dokud si se mnou nepromluvíš. Chováš se divně. Co to s tebou je?...."

Vztek ve mně jenom narůstal. Proč mě lidi nenechaj na pokoji? Když jsme se choval, jako kretén nikdo se nestaral. Natáhnul jsem ruku k Brittany s otevřenou dlaní a naposled to zkusil.

„Brittany, ty klíče. Hned."

Viděl, jsme jak našpulila rty, který byly pokrytý, tak tunou krvavý rtěnky. Chtěl jsme jí dostat ze zornýho pole, a když už, tak co nejdál ode mě. Když mi začala zničehonic masírovat ramena. Odstrčil jsme jí.

„Dante, jsi jenom rozhozený, vystresovaný, kvůli závodu....chápu to. Můžeme si dát pauzu. Nechám tě, a po turné se všechno vrátí do normálu...."

To si snad dělá prdel?.... Dochází mi trpělivost ten její přeslazený tón, jako bych byl magor byla poslední kapka.Přitáhnul jsme jí za ruce k sobě, a schválně sáhnul i dozadu, kde měla moje klíče. Očividně si myslela, že jí to beru, nebo co a přilepila se na těsno ke mně. Najednou mi byly protivný její ruce. Byly všude. Navíc byla o víc, jak hlavu menší než já. Shlédnul jsme dolů a tvrdě jí to vysvětlil.

„Poslouchej, Brittany....."

„Britt....vždycky jsi mi říkal, Britt."

Frustrovaně jsme si povzdechnul. To je snad jedno, ne.

„Okey, to je fuk. Vypadni ode mně. Nikdy jsme s tebou nic nechtěl mít. Byli jsme přátelé s výhodama, a nikdy jsme od toho nesliboval nic víc. Najdi si jinýho, kreténa. Končím."

Cítil jsme se chvíli trochu hrozně, když se jí zaleskly oči, ale to jsem jí vytrh klíče z ruky a obrátil se ke svojí motorce.

„Ale, ale...to, t-to, nemůžeš. Já tě miluju!"

Musel jsme převrátit oči v sloup. Co holky s touhle větou mají?...Bylo to spíš na zvracení. Pochybuju, že Brittany to myslí vážně. Tahle šla jen po penězích, vždycky co si pamatuju. Vlastně jsem šel za ní, když odkopla Thomase Olivera. Skončil jako závodník a o den na to se s ním rozešla i ona. Kvůli čemu asi?....Přehodil jsme nohu přes motorku a nastartoval. Do cesty mi skočila Britt,. Jak skvělý.... Zajímalo mě jestli ty slzy, tak dobře hraje.

„Miluju tě! Nemůžeš mě tu jen tak nechat!"

Nasadil jsme si sluneční brýle a nechal motor běžet. Vím, že jsem tu právě dělal show pro půlku zaměstananců a většině velkýho publika.

„Ok, Britt....když mě teda miluješ. Proč sis to rozdala za mými zády třeba s Mickem?....nebo ti mám připomenout Clarka opraváře? "

Viděl jsem, jak najednou ty její slzy mizí a tvář jí bledne. To stálo za úšklebek. Věděl jsem i o dalších případech, ale bylo mi to vždycky fuk. Najednou byla její předstíraná maska pryč. Pěnila vztekem, a to mi stačilo. Pořádně jsme nastartoval, couvnul a objel jí s jejím křikem za zády.

„Ty se vrátíš Owensi! Nejsi ten typ!"

Zajímavý, jak mě dokáže urážet, když mě podle ní miluje. Neposlouchal jsme to. Vyřítil jsme s epřes kontrolu pryč a bylo mi jedno, kam.

Suzannah

„A tohle je freska ze 17. století, která byla zrekonstruována podle deníku našeho světového umělce..."

Už přes dvě hodiny jsme s Emmou procházely obrovské muzeum. Miluju muzea. Je tam toho tolik, a stejně mi přijde, že tu nemůžu být moc dlouho, abych stihla všechno prozkoumat. Emma vymyslela vážně skvělý program, když říkala, že má všechno naplánované. V tichosti jsme následovaly průvodce chodbami a sály muzea, až jsme dospěly ke konci.

„Moc vám děkuji za pozornost. Byli jste pozorné publikum, Nashledanou."

Spolu s naší skupinou jsme opustili muzeum a dostali se na slunné náměstí.

„Uff, tak to bylo....ehmmm, nudné a zajímavé?"

Vyprskla jsme smíchy. Emma nebyla ten typ, co by prohlížel se zájmem muzea. To jsme byla vždycky spíš já.

„Jo, přesně."

Naproti nám na druhém konci náměstí se krčila malá cukrárna. Nákupy už jsme měli za námi a já vzala Emmu přímo tam i s taškami.

„Suze, co blbneš?"

Směrovala jsem Emmu ke krámu a pak už mlčela.

„Mám chuť na zmrzlinu, platím."

Vím, že Emma chtěla protestovat. Zaplatila za mě i vstupné do muzea. Nesnáším, když mě někdo obskakuje. Jsem dospělá, a nepotřebuju kreditku bez limitu.

„Už ani slovo. Je to na mně."

Objednaly jsme si poháry zmrzliny. Já se nemohla obejít bez své čokolády a Emma bez třešňové...nesnáším třešňovou. Je až moc sladká.Vzaly jsme si naší objednávku ven kvůli skvělému počasí a zabraly si celý stůl.

„Vážně, chceš jít na ten zahajovací závod."

Zrovna jsme měla na cestě vrchovatou lžičku hořké čokoládové zmrzliny, když Emma položila svojí otázku dneska už myslím po šesté nebo po sedmé.

„Jo, chci. Navíc, nebyl by tvůj táta zklamaný, kdybys tam nebyla?"

Emma jenom pokrčila rameny a pokračovala v cinkání lžičkou do skla, aby nezbyl ani kousek zmrzliny.

„s tátou bych to nějak už vyřídila. Jen tě varuju. Nebude to nic pěknýho, věř mi."

Bylo mi to celkem jasný. Ale mám příležitost, tak proč jí nepropásnout. Dokonce jsme byla natolik připravená, že jsem si vybrala oblečení k závodu. Staré otrhané džíny, tričko a Emmina bunda. To mi musí stačit. Dojedla jsem svojí zmrzlinu a nechala se obsloužit, aby někdo to špinavé nádobí odnesl.

„Aspoň na chvilku. Chci to vidět."

Emma

„Tak takhle to má vypadat na zahajovacím závodě. A já myslela, že ohluchnu až já nevím třeba v sedmdesáti..."

Suze mi křičela do ucha i když stála těsně vedle mě. Tohle nebylo brouzdání po památkách a sezení v kavárně ve městě což jsme dělaly celé odpoledne. Tady rozhodně nebyl ten klid, co v té tiché kavárně nebo i ten rozruch v obchodním centru. Ne, to kdybych tvrdila, tak jsme blázen. Byl tady neuvěřitelný kravál. Všude hlava na hlavě, dunící hudba vyřvávala do dálky, vládnul tu spíš chaos a já se Suze se snažily prodrat davem aniž by jsme neskončily spíš někde na zemi.

„Neměl by tu být někde tvůj táta? Já myslela, že máš něco jako VIP povolení."

Rozhlížela jsme se všude kolem v moři lidí. Neuvěřitelný kolik lidí se objevilo zrovna tady. Jak pak bude vypadat hlavní závod?.... Ta představa byla příšerná. Už jen v tomhle jsme měla chuť zůstat v autobuse. Držela jsem se u Suze a společně jsme se tlačily davem. Rozhodně nebylo dvakrát příjemný šlapat všem na nohy, vyhýbat se loktům a nechat si řvát do ucha.

„Suze?!...Suze, vidíš někde tátu, nebo Viktora, nebo nerada to říkám, ale Reeda, nebo Owense?"

Tentokrát jsem to byla já, kdo se snažil překřičet rockovou skupinu dunící z obřích repráků rozestavěných všude kolem. Pro atmosféru, jo?...jděte do háje... Živě si dovedu představit, jak to tu muselo vypadat dopoledne. Trať byla úhledně čistá a ohraničená bezpečnostními páskami, hranicemi a zábranami. Někteří lidi tu snad i stanovali nebo, co.

„Em, dívej támhle!"

Suze ukazovala přes dav na opačnou stranu. Bylo to na dráze. Jezdci tam vezli na start svoje první stroje. A to mi stačilo. Kde jsou závodníci bude i táta.... Vyrazila jsem tím směrem, snažíc se vyhnout všem, kolem koho jsme potřebovala projít. Suze mi byla v patách tím jsme si byla jistá, protože jsme se otáčela abych to zkontrolovala. Podle Suzahnina výrazu myslím, že i ona měla jinou představu, než jaká je realita. Po asi čtvrthodině jsme se dostala se Suze na konec. Tohle nemohlo být motocrossový turné, tohle se rovnalo spíš filmový premiéře.Prodrala jsme se až k zábraně, kde stálo několik chlapů a drželi..ehm, fanoušky?? na uzdě. Ne tohle bylo prostě bláznivý. Proč mě nepřekvapuje, že jsou tu samý holky?.... Bože, to bylo děsný. Řvaly jedna přes druhou, snažily se dostat dopředu. Měly obrovský transparenty i časopisy. A do toho v čem byly navlečený ony by se v žádným případě jeptiška neprošla. Některá z nich do mě strčila loktem, a vážně jsme nepotřebovala, řešit další problém. Suze měla taky dost, co dělat, aby se držela za mnou.

„Nico!!..vezmi si mě!, Ryane, jsme volná!....Vezmi mě do postele, Dante! "

Měla jsme chuť zvracet. Očividně v sobě ty holky neměli špetku důstojnosti. Bylo to spíš naprosto trapný, podle mě. A ta blondýna s očividnou plastikou prsou na tom byla snad nejhůř. Prostě blondýna z béčkového filmu. Suze mě v jednu chvíli chytila za rameno a já neváhala. Sebe i jí jsem protáhla z davu řičících fanynek rovnou k malé budově, která měla být kontrolní stanice, akde taky museli být všichni závodníci a hlavně táta.

„Kam si myslíte, že jdete dámy. Sem je vstup zakázaný."

Přede mě se postavili dva bodyguardi. Povýšeně se slizce šklebili a neustoupili mi z cesty. Ten vyšší z nich vzal mě za moje ruce, a byla jsme obrácena k davu.

„Vraťte se, kam máte! Nebo budete vyhozeny."

Snažila jsme se kopnout toho idiota aby mě pustil, ale marně. Neviděla jsem, kam zmizela v tu chvíli Suze, ale já jsem byla vláčena zpátky.

„Pusťte mě!...Hej, nechte mě být....Můžu tam jít jsem dcera Aarona Emmersona a tamto byla moje kamarádka. Sakra, zatraceně pustíte mě, už!..."

Slyšela jsem, jak se za mnou otřásá celé tělo bodyguarda smíchy.

„Dobrej pokus, holka, jenže Aaron Emmerson nemá děti. Máš smůlu."

Jo, existují situace, kdy je tátovo tajnůstkaření jenom na potíž...kruci, kde jsi tati?....

Ryan

Radši jsme se ani nevzdaloval od svojí motorky. Všichni tady chceme vyhrát, a já vím, že tihle parchanti tady by mě všichni rádi sesadili. Určitě by pro ně bylo lepší, kdybych teď seděl na zadku v nemocnici se zlomenýma kostma, ale to jim neprojde. Tuhle sezónu si to nemůžu dovolit, ne kvůli Mel. Vytáhl jsem z bundy svůj mobil. Dělal jsme to před závodem často. Prohlížel jsme si fotky Mel, Mel, když bylo ještě všechno v pohodě a já jsem jí honil se zahradní hadicí po zahradě.

„Takže, zase na dráze Reede?"

Ztuhnul jsem. Nenáviděl jsme ten ksicht, který k tomuhle hlasu patřil. Ležérně jsme mobil vrátil zpátky do kapsy a nastavil bezvýraznou tvář. Naproti mně stál Nico Collins. Idiot, kterej si myslel, že je na dráze bohem. Omyl..to jsme byl já.

„Že váháš, Nico. Jako vždycky."

Rukou jsem přejel po laku svojí motorky. Nico je známý tím, že sbírá druhý místa za mnou. Ví, že ho to štve, a já si to náležitě užívám. Jsem to já koho si Aaron vybral. Nicovým sponzorem je sice Construction Industries, ale oba víme, že já jsme to vyhrál.

„No, ne....snad to nejsi ty Nico. Málem bych tě ani nepoznal."

Dante se vynořil odněkud a teď šel po Nicovi. Pozdějc mu budu muset dát malý díky.

„Owensi, nevěřil bych že tě tu uvidím. Myslel jsme, že budeš ležet ještě s nějakou courou v posteli."

Dlaň se mi automaticky zatnula do pěsti. Pokud jde o Nica, tak každý ví, že co se týče repertoáru děvek v jeho posteli, vítězí na celý čáře.

„No, víš Nico. Vlastně jsme se vrátil před chvílí. Ještě rád bych klidně v posteli zůstal, a nenechal tu kočku samotnou, ale znáš mě. Nemůžu si nechat ujít ten zážitek, až budeš zase ksichtem na asfaltu."

Trefa, Dante... Je to už nějakou dobu zpátky, ale pamatuju si na to dost v živejch barvách. Tenkrát Nicovi selhalo řízení a skončil obličejem na dráze. Litoval jsem, že jsem si to nemohl vyfotit.

„Vtipný, jako vždycky Owensi. No, nic. Myslím, že ty holky tam vzadu čekají, takže se uvidíme na startu."

Konečně vypadnul, a já jsem mohl znovu vydechnout.

„Co ten debil chtěl?"

Já i Dante jsme se museli navlíct do stejných kombinéz. Což já si nestěžuju. Reklama je reklama.

„Chtěl mě vytočit, jako obvykle. Buď jsi ale ty prohrál sázku, nebo to bude chtít vysvětlení."

Dante se vedle mě zasmál, ale pokračoval.

„Ale no, tak myslel jsme že mi věříš trochu víc. A jestli tě to zajímá, tak jsme nelhal ta kočka je v buse pořád...jen ne v mojí posteli. Ne říkám ti ta kočka obsadila tvůj pokoj."

Zamrznul jsme na místě. To není vtipný...Vrazil jsem loktem do Danteho, ale ignoroval to. Ten kocour si to odskáče. Musel jsem se soustředit aspoň trochu, i když přes ten řev tam venku to bylo nemožný. Ty transparenty a to všechno je spíš otravný.

„To snad není možný. Ta holka je blázen, kterej magor by tohle udělal?"

Zrovna jsem psal Mel, když Danteho zadržovaný smích spolu se strčením do mě prořízl vzduch. Sledoval jsem Danteho pobavení a pak mi to došlo. Před vchodem bylo vždycky spoustu holek, spoustu řvoucích fanynek, ze kterých mě bolela hlava. Viděl jsme, jak Garry jeden z bodyguardů urputně zápolí s vysokou blondýnkou...Emma. Rvala se jako šílená. Bylo jasný, že působila dost, jako jedna z fanynek tam, i když dost pochybuju, že by vykřikovala jeden z těch otřesných citátů.

„Proč nepoužije propustku?..."

Pokrčil jsme rameny. Na to jsme neměl odpověď. Spíš jsem viděl, že o pár kroků dál byla vystrkována i Emmina kamarádka, Suze. Nedělala takovou scénu jako Emma. Spíš pokojně a s klidem rezignovala.

„Ok, chci Suze ty máš Emmu, nenechám si zničit tvář její manikúrou jako to za chvíli udělá chudáku Garrymu."

Zíral jsme na Danteho, který se vydal neohroženě vpřed. Magor... Po pár krocích jsme viděl, jaks e otáčí.

„Pohni zadkem, já si nenechám od Aarona nakopat ten svůj, až by se dověděl, že mu dcera zabila bodyguarda, nebo spíš se něco stalo tý druhý. Pohni, kámo."

Zaváhal jsem, když jsem poodešel od motorky. Mohlo to být riskantní, ale zahlédl jsme, jak si Garry dost vtipně přehazuje dívčí tělo přes rameno, tak jsme s es povzdechem rozešel za Dantem. Ať to jde k čertu....

Suzannah

Ok, možná jsem to přehnala. Uznávám, že v televizi působila ta atmosféra jinak. Tohle se s tím nedalo srovnávat. Myslela jsme, že Emma to má nějak dojednané, ale teď jí následuju někam v davu. Hudba duní všude kolem, že nic neslyším, a myslím, že jestli mi ještě někdo jednou sáhne na zadek udělám čelem vzad a vracím se do autobusu. Rozhlížela jsme se a jak Emma řekla pomáhala jsem jí najít nějakou známou tvář, až se mi to povedlo. Emma mě táhla za ní až k malý budově, která byla hlídaná. Copak nevidí ty bodyguardy?... Chtěla jsme jí o tom říct, když jsme proklouzly davem ječících holek, ale ucítila jsme silnou velkou dlaň na mém rameni. Za mnou se objevil jeden z ochrankdy a Emma měla před sebou dalšího.

„Tak, jo myslely jste si, že projdete bez propustky, co?"

Jen jsem zírala a mlčela. Já jsem tady nemohla nic říct, myslela jsme že Emma to má na háku, ale když jsem jí viděla, jak mlátí do toho druhého bodyguarda bylo jasné, že ne. Nejsme jako Emma, takže jsem se nechala strčit zpátky do davu. Pozoroval jsme Emmu, jak soupeří s bodyguardem, ale jasně prohrávala.

„Ale, no tak co jste si myslely, že vás tam jen tak pustí!"

Někdo mi to zaječel těsně u mého ucha, a přitom jsem ucítila loket v mých zádech. Zavrávorala jsem a připravovala se na tvrdý pád na zem.

„Když tady spadneš, tak už je dost možný, že tě ušlapou."

Ten hlas.....Dvě ruce mě držely. Jedna moje rameno, druhá můj pas. Rychle jsme se otočila a potlačovala náhlý jekot všude kolem. Ten, kdo mě držel byl Dante. Civěla jsem na něj, ale on mával všem kolem a postrkoval mě s ním pryč. Ani jsme se nesnažila o odpor. Vlastně jsme o chvlí později běžela řízená Owensem do provizorní budovy. Proběhla jsem bez povšimnutí kolem dalších lidí z ochranky a pak se snažila zklidnit dech.

„Přinesu ti něco k pití. Stačí voda?"

Přikývla jsem a opřela se o stěnu. Dante Owens zmizel někde za rohem. Nemám tušení, co tohle mělo být za místo. Ale tohle byla nějaká chodba. Pořád jsme v hlavě slyšela ten kravál, nebo to bylo možná přes ty dveře, nevím. Před sebou jsme uviděla plastový kelímek a chopila jsme se ho. Byl to pomerančový džus. Vypila jsme ho celý.

„Voda nebyla, ale tak jak je vidět džus taky nevadil."

Otevřela jsem oči a přede mnou stál Owens. Byl oblečený do motorkářské kombinézy. Kolikrát mi přišlo vtipné vidět jí na člověku, ale uznávám. Owensovi prostě sedla. Až na tu barvu.

„Mno, pozor abych se nečervenal pod tím, jak si mě prohlížíš. Jsem velmi citlivý."

Snažila jsem se. Vážně snažila, ale nakonec jsem vyprskla smíchy. Takhle jsme se nesmála snad ani s Emmou. Dante Owens a červenat se. Počkala jsem, až mě smích přejde a pak hodila prázdný kelímek do koše, který byl příhodně hned vedle mě.

„Promiň, jen mi ta představa přišla vtipná."

Ze zvyku jsme si chtěla odhodit vlasy pryč, jak jsme byla předkloněná, ale ruka mi prošla naprázdno.

„Co jsi tam vyváděla? Když se dostaneš dopředu musíš dávat bacha."

Opřela jsme se naproti o stěnu do stejné pozice, jako stál on. Překřížila jsme si ruce na hrudi, bundu si přítáhla k sobě nastavila si svůj osvědčený výraz.

„Snažila jsme se dostat za Emmou sem. chtěla najít jejího tátu."

Emma..! A sakra je tam venku!... Trhla jsme sebou a myšlenky mi začaly šrotovat. Dvěma kroky jsem přešla vzdálenost a vzala Owensův loket. Hledala jsme dveře, kterýma jsme se tam dostali, ale bylo jich tam víc.

„Hej, Suzannah. Proč držíš mojí ruku?

Zastavila jsem se a otočila se k němu. Divně se křenil, spíš jak pětiletý kluk, a já pořád držela jeho loket. Pustila jsem ho, odkašlala si a doufala, že mi hlas nezačne přeskakovat.

„Emma je tam někde venku. Nemohl bys jít taky tam ven a vzít jí sem, jako jsi sem přivedl mě?..Počkat. Proč si mě vytáhnul?"

Čekala jsme na odpověď. A bezděčně jsem si všimla, že má hnědě oči, ale ne úplně. Měl v nich zlaté tečky. Zatřásla jsem hlavou, abych to ze sebe setřásla. Pořád mi nešlo do hlavy, co já tu dělám.

„A já si myslel, že mě chceš odtáhnout někam do temný uličky na pět minut."

Hlava mi vyletěla vzhůru a nevěřícně jsme na něj zírala. To jako myslí vážně?... Zřejmě jo, ale věděla jsem, že Dante Owens takhle žije. Flirtování pro něj muselo být, jako druhé dýchání. Ač mi to bylo protivný, věděla jsem, že tak jako tak se mi ruměnec plazí do tváří.

„....ty, asi moc nepoznáš vtip, co? Můžeš být v klidu. Já a Ryan jsme vás viděli, jak se sem snažíte dostat. Určitě už vzal i Emmu, a jestli to vzal jinými dveřmi, vím, kde budou. A proč jsme to udělal...to přeci přátelé dělají, ne?..."

Zamrkala jsme a snažila se tu informaci vstřebat. Emma šla s Ryanem. Nevím, o koho z nich bych se možná měla strachovat víc. Při tom, jak znám Emmu mám možná i větší strach o Reeda.

„Vlastně, jak o tom tak přemýšlím, tak by jsme je měli jít najít. Dřív než odvezou hvězdu závodů na pohotovost. vlastně bych se ani nedivil, kdyby to už někdo neudělal."

Zase se mi chtělo smát. Celá tale situace byla divná, ale tohle ještě divnější. Na to, co jsem četla a slyšela o Dante Owensovi se nikdo nezmínil, že má takovéhle hlášky. Zkousla jsme si radši tváře zevnitř a odvrátila hlavu.

Emma

Neměla jsme sem v první řadě vůbec lézt, ale to ne. Suze chtěla vidět závody, tak ok a co se stane?..jsme tady. Úžasný...Měla jsem šanci se vyprostit jednou nebo dvakrát, jenže jsme se za chvíli ocitla ve vzduchu a přehozená přes rameno. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.

„Okamžitě mě pusť nebo přísahám, že o tuhle práci přijdeš!"

„Jo, jasně. Víš, co radši zmlkni a buď ráda, že tě nedám policajtům za tropení výtržností."

Fajn, vzdala jsme to, a slibovala tátovi, že tohle je naprosto nefér.

„Garry!..Garry, hej. Pusť jí dolů!"

Zacpala jsem si uši, když se všude rozlehl příšerný jekot.

„Ryan!..Koukejte to je Ryan Reed. Zlato, miluju tě!..prosím podepiš se mi!..vyfoť se semnou!"

Reed?..Co ten tady dělá?...Otevřela jsme obě oči a cítila, jak ten boduguard zastavuje a otáčí se, takže já jsme čelila davu přímo přede mnou. Neslyšela jsme skoro nic, přes ten kravál, ale naštěstí museli všichni křičet a zaslechla jsme konverzaci za mnou.

„Ryane. Zalez zpátky. Dneska jsou, jak utržený ze řetězu."

„Vidím, Garry. Jen menší problém. Polož jí na zem slibuju, že jí zklidním."

Chtěla jsme vyštěknout dozadu na Reeda, aby mi nepomáhal. Nepotřebuju žádnou pomoc a už vůbec ne tu jeho. Pak jsme cítila, jak jsme pouštěna na zem a moje tenisky se dotkly pevné země. Zapotácela jsme se a zírala tváří tvář tomu bodyguardu hromotlukovi.

„Ona je mazaná Reede. Tvrdí, že je Aaronova dcera no věřil bys tomu, opravdová blondýna."

Vztek ve mně kypěl. Nenáviděla jsem vtipy o blondýnkách. Já nejsem blbá. Chystala jsem se ohnat po jeho tváři, ale něco nebo spíš něco mojí ruku chytilo.

„Věř mi. Mám s tím trochu zkušenosti. Už nebude dělat problém, že jo Kotě?"

To si ze mě dělá srandu?....Kotě?... Trhla jsme sebou, ale jedna ruka Reeda byla na mém pasu a ta druhá držela ještě stále mojí napřaženou ruku. Ten bodyguard přejížděl pohledem na mně a pak na osobu za mými zády až spustil hluboký smích.

„Ok, Ryane, ale máš jí na sebe. Jestli tvoje přítelkyně někomu ublíží bude to tvůj problém."

Přítelkyně?....Udělalo se mi zle od žaludku. Byla jsme přímo táhnuta někam dozadu a přitom jsem klopýtala, jak jsme se chtěla dostat pryč. viděla jsme pohledy těch holek a nepochybuju, že polovina z nich by mě zabila na místě, nebo si se semnou vyměnila místo, které bych jim s radostí přenechala. Dneska asi pro jistotu spát nepůjdu....

Ryan

Bylo to tak k popukání. Garry úplně nepochopil souvislosti, ale to jak ztratila Emma všechnu barvu z tváře, když si jí spletl s mojí přítelkyní stálo za to. Byla jako v transu, když jsem se jí snažil dostat pryč, a nemluvě o těch holkách tam venku. Kdyby se tam vrátila sežerou jí zaživa. Musím uznat, že Aaron asi celkem něco nevychytal, když nemyslel na to, aby sehnal propustky. Což je dost velká chyba. Vlastně jsme si teď možná kvit. Fajn dostal jsme jí za dveře, který za náma zavřela ochranka a posadil jí na jednu z žídlí. Zaregistroval jsem, jak se blíží i Dante se Suze. Jak bylo vidět ta šla dobrovolně, rozhodně jí Dante nemusel táhnout a ona se mu nesnažila vyškrábat obličej. Mávnul jsem aby to Dante viděl a pomalu se blížili sem.

„Jestli jsi myslíš, že ti teď dlužím, tak to ani náhodou."

Kouknul jsem dolů. Teď už se nekrčila na židli, ale propalovala mě pohledem přes její brýle. Netušil jsme, že brýle můžou být, tak sexy...

„Možná si myslíš, že teď jsme si kvit, ale to ani náhodou. A mimochodem. Ještě jednou mi řekneš Kotě, a já ti rozeberu tvojí motorku na malý kousíčky."

Zíral jsem, jak prskala všude kolem. Připomínala divokou kočku, která by zatnula drápy do všeho, co by jí zrovna stálo v cestě.Radši jsme krok couvnul, ale zrovna v tu chvíli přišel i Dante spolu se Suze. Rozhodně to měl ten bastard s touhle tichou osobou jednodušší, a dával mi to patřičně sežrat, když si všiml Emmy.

„Jsem rád, že vy dva jste ještě oba na živu. Měl jsem celkem strach, takže, když už jsme tu teda všichni, co vyřešit, co se tady děje?"

Bylo vidět, jak k sobě ty dvě hned přiklouzly a vyměňovaly si pohledy. Já jsme si překřížil ruce na prsou. Jak to tak vypadá tady jsou obě na neznámým území. Nemají cestu ven, aniž by je nezadupal ten dav venku.

„Fajn, okey......přišly jsme se jen podívat na závod. Jenže táta zapomněl na naše propustky. Potřebuju ho sehnat. Budeme si teda hrát konečně na přátele a řeknete mi, kde ho najdeme?..."

Tentokrát jsem si vyměnil pohledy já s Dantem. Jsou nahraný. Navíc Aaron by měl být teď s Marcusem a kontrolovat dráhu někde venku. Což ale tyhle dvě nevědí. Rozšířil jsem úsměv. Tu skvrnu od kafe jsme z mých oblíbených džínů už nedostal. Navíc jak to tak vypadá Princezna by se měla naučit pohybovat v týhle branži.

„Jasně, proč ne?..Jenom by jste aspoň mohly poděkovat. Zachránily jsme vám ty vaše roztomilý krčky, tak aspoň malý díky by se hodilo."

A bylo to zpátky. Ty jiskry v očích schovaný za skly. Divil jsme se, že nezačala vrčet a cenit zuby. Tak moc jsme chtěl vědět, co z ní vypadne, když skoro od vzteku začala poskakovat a nadechovala se, ale viděl jsem, jak jí vzala ta vysoká bruneta Suze nekompromisně za rameno a odtáhla jí pár metrů od nás. Začaly si tam obě něco špitat, a neušly mi ty pohledy k nám.

„Měl by sis vážit života. Celkem mám strach, aby nás ve spánku neuškrtila. "

Dante šeptal vedle mě, ale stejně se pořád zubil na scénu od nás. Nevím proč, ale děsně mě tahle hra začínala bavit.

„Neměj péči, mám celou situaci pod kontrolou."

Bylo jasně vidět na těch dvou, že Suze je z nich ta, co asi myslí jako první. Neustále se starala aby přestala Emma gestikulovat a rozhazovala rukama, což se ale zdálo jako nadlidský úkol.

„Zaděláváme si na kurevsky velký problémy, Ryane. Cítím to."

Dante

Kdybych jí tam z venku nedostal, tak jsme si celkem na sto procent jistej, že by jí ty sirény venku ušlapaly. První věc, co jsme si všiml. Byla, že Suzannah má fakt dlouhý nohy a v těch otrhaných džínách na kolenou a na stehnech bych to do hodný holky nečekal. Vypadala vystrašeně, když se mi jí podařilo dostat sem dovnitř a došel jsme jí do automatu pro džus. Vypila ho pěkně rychle. Bál jsme se, že z ní zase nedostanu ani slovo, ale dneska vypadala uvolněněji, než předtím. Navíc se smála mým vtipům, i když to vtipný být nemělo. Byla sranda pozorovat, jak jí růžoví tváře. Na holkách tady se to moc nevidí. Teď jsme jí vedl chodbou, kde byli další dveře kudy musel vzít cestu Ryan. Bylo to divný, ale předtím, když se mnou mluvila, tak jsem se bavil víc.

„Odkud jsi?"

Musel jsem něčím zaplnit ticho, protože to ticho mě vadilo. Dřív jsme nesnášel, když šla Brittany vedle mě a její podpatky byly to jediný, co jsme slyšel, teď bych možná ocenil kdyby Suzannah nějaký měla.

„Jsem z Chicaga. Ty?"

Přibrzdil jsem, ale dělal jakoby nic.

„Jsem z Bostonu, celkem náhoda."

Viděl jsem, jak i ona malinko klopýtla tou informací a vyvalila oči, jako předtím, když jsme si z ní udělal srandu.

„Kecáš. To je přibližně tisíc mil od Chicaga. Myslela jsme, že jsi z Atlanty."

Takže tady je ten problém. Musela přečíst nějaký ty žvásty z časopisů nebo televize. Ani se jí nedivím. Všechny holky to dělaly.

„Ne jsem z Bostonu."

Už jsme byli skoro u východu a já ještě nechtěl vlastně nechat Suzannah hned jít.

„Co myslíš? Kdo na tom bude hůř? Emma nebo Ryan?..."

Já jsme měl jasno, a jak se ukázalo i ona. Bez přemýšlení vyhrkla, jakoby celou dobu myslela jen na to.

„Ryan, naprosto Emma má dneska nervy na pochodu."

Byla dost sebejistá, a já musel jenom souhlasit. Vytáhl jsme mobil z kapsy a začal jen, tak vyklepávat telefonní číslo.

„Co to děláš?..."

Ukázal jsme jí, ať je zticha. A pak tlumeně zašeptal.

„Pšššt, volám rychlou sanitku, kdo ví, jak zle na tom Ryan bude..."

Viděl jsem, jak váhá, jak přemýšlí, jestli si dělám srandu, nebo ne, a já si jí dělal. Mrknul jsme na ní a ona spustila další vlnu smíchu. Uměla se smát i když se snažila to tak moc zastavit.

„Jsi nemožnej. Tohle je vážná věc, a ty si z toho děláš srandu."

Strčila do mě. Ona do mě strčila. Možná, že z týhle holky bude fakt fajn kamarádka. Poznám, když po mně holka jede, a u Suzannah jsme to neviděl. Oplatil jsme jí šťouchnutí a nechal jí se ze smíchu vydýchat.

„Přestaň mě rozesmívat. Takhle odveze sanitka spíš mě."

Nemohl jsme si to odpustit. Neviděl jsme jí se ani jednou zasmát. Na tý snídani jsem z ní páčil, každý slovo a vypadala spíš, jako myš zahnaná do kouta kočkou, tohle bylo o dost lepší. Viděl jsem, už že u stolku u stěny je Ryan s očividně vzteklou Emmou. Stoupnul jsme si teda před Suzannah aby to neviděla.

„V tom případě to beru jako výzvu. Uvidíš. Pořídím si malej blok a budu počítat kolikrát tě rozesměju."

Už zase mě zkoumala. Přejížděla svýma očima. Jasně zelenýma očima všude, až jsem málem spolknul jazyk, když přivřela oči a hledala něco na mém obličeji. Měl jsme chuť jít si to zkontrolovat do zrcadla.

„Jsi zvláštní, fakt zvláštní....."

Zakřenil jsme se jako idiot, když s klidem prošla kolem mě a šla přímo k Ryanovi a Emmě ke stolku. Moment..to znamenalo ano, nebo ne?... Rychlejším krokem jsme si stoupnul vedle ní. Chudák Ryan bylo vidět, že jsem si tu šťastnou kartu vytáhl já. Jo, jsem ten, kdo měl štěstí....

Suzannah

Vážně jsme měla Emmu přihlásit na ty kurzy zvládání vzteku pro začátečníky. Teď by se to třeba hodilo. Dante nelhal. Ryan musel dostat Emmu sem. A jak to tak vypadalo...přišli jsme právě včas. Emma si mě všimla, a já jsem teda proklouzla k ní. Domlouvaly jsme se pohledy. ten její byl jasný jsi-v-pořádku...malinko jsme kývla. Pokud šlo o Emmu dokázala se chovat jako kvočna o toho, koho měla ráda. Chudáka Reeda se to, ale netýkalo. Emma začala neochotně vysvětlovat, jak jsme se sem dostaly. Jak jsme si všimla Ryan měl stejnou kombinézu, jako Dante.

„Jasně, proč ne?..Jenom by jste aspoň mohly poděkovat. Zachránily jsme vám ty vaše roztomilý krčky, tak aspoň malý díky by se hodilo."

Oou...Zaslechla, jsem co Ryan říkal. A hned jsme koukla po Suze. Nesnášela, když jí někdo tlačil do něčeho, co nechtěla, navíc, když k tomu připočtu Reedův neskrývaně namyšlený postoj dosáhnete u Emmy nejvyšší příčky.. Sice by možná malé díky, bylo na místě, ale Reed si hrál s ohněm. Odtáhla jsem Emmu z dosahu dřív než mohla udělat nějakou blbost.

„Hej, hej, hej,......hlavně klid. Uklidni se. Ještě ublížíš sama sobě."

Emma měla v oblibě rozhazovat při vzteku rukama, což nebylo zrovna příjemný, když jsme riskovala, že když jí pustím vystartuje na Reeda se vším, co má.

„Ten je tak namyšlenej. Měla jsem ho na tý motorce srazit silněji. Třeba by mu splasklo ego. Tohle je tak příšerný. Poděkovat?..za co?....Nejdřív jsme jako pytel brambor, pak si tam nakráčí on a ještě mě nazývá Kotě a hraje si, že jsme jeho přítelkyně! Co je moc to je moc..."

Pytel brambor?....Kotě, přítelkyně?....Nechápala jsme nic z toho, ale v první řadě jsem potřebovala Emmu dostat do normálu. Znovu jsme jí tentokrát chytila za obě ruce a držela je na místě, a to i s její pozorností.

„Fajn, teď mi to všechno vysvětlíš znova, nebo tě fakt zapíšu na ty týdenní kurzy se slečnou Walkerovou ohledně zvládání vzteku."

Na to Emma vždycky reagovala. Hned se zklidnila a já pustila její ruce. Chvíli ještě divně upírala oči za moje záda, ale nakonec přestala.

„Nemám mu za co poděkovat, Suze. Akorát mám teď na krku možná víc, jak stovku holek, co mě zašlapou do země, když odejdu."

To mi připomnělo, že já mám možná stejný problém. Rozhodně nestojím o to setkat se s nějakou tváří z toho davu. Nebyly zrovna přátelské.

„Tebe vzal Owens? Promiň úplně jsme zapomněla, když mě táhnul sem."

Zatřásla jsme hlavou. Tohle bylo prostě šílený.

„Jo, dostal mě pryč."

Viděla jsem, že Emma přemýšlí a pak se otočila dozadu. Ryan a Dante se o něčem bavili, ale netuším o čem.

„Nech mě hádat...poděkovala jsi mu hned za dveřma."

Zamračila jsme se. Poděkovala jsem mu?..Vlastně ani nevím. Donesl mi džus, pak jsme si vzpomněla na Emmu a bavili jsme se, takže ne, myslím, že vlastně ne.

„Já, nevím. Myslím, že ne, nebo možná. proč to musíme řešit?"

„Protože je to důležitý! Musíme najít tátu."

Emma se ode mě začala odvracet zpátky. Znovu jsem jí otočila ke mně.

„To tě jedno malé poděkování zabije?"

Tušila jsem, že Emmě se tohle líbit nebude, ale věděla jsem, že nakonec jí stejně dojdou souvislosti.

„Někdy jsi vážně hrozná, Suze víš? Ok, udělám to, ale jestli se pak jen blbě usměje, nebo udělá nějakou hovadinu, tak za sebe neručím."

Mno, bylo to jinak než jsme čekala, ale musela jsme se spolehnout, že to Reed, až tak do extrémů nedotáhne. Pomalým krokem jsme se vrátily zpátky. Rychlým mrknutím jsme koukla na Owense. Asi se ani nepokoušel skrýt pobavení, když přeskakoval z Ryana pohledem na Emmu. Uznávám bylo to legrační.

„Takže, dostanu aspoň menší děkuju?"

Přes rameno Emmy jsem chtěla něco Ryanovi naznačit. Přeci jen myslím, že ani Emma by nebyla nadšená až by řešila s e svým otcem proč nemůže jeho jezdec závodit. Jenže on mě naprosto ignoroval.

„Fajn, máš to mít Reede. Já ti chci...."

„Emmo?...Suzannah?...Co tady, prokrista děláte?"

Trhla jsem pohledem ke zdroji hlasu. Pan Emmerson běžel k nám v ruce s nějakými papíry. Emma se dozadu otočila na mě s její m liščím úsměvem. Vzala mě za ruku a protáhla mě kolem Ryana i Danteho.

„Jéé, ahoj tati. Vlastně tě tady se Suze hledáme. Chtěly jsme se kouknout na závod, a proto jsme tě hledali. Trošku jsme se tady s klukama zdržely, ale už je zdržovat nebudeme, že jo? Měj se Owensi!"

Opravdu jsou chvíle, kdy je Emma nezvladatelná. Přes rameno jsme se ještě otočila a viděla, jak se Dante prohýbá smíchy, a Ryanovi by vztekem mohly začít doutnat oči.

„Jo, jasně čau, Emmo!...Suzannah."

Zamávala jsme přes rameno, ale Suze to ignorovala. Klopýtla jsme, když Emma zastavila a to přímo před panem Emmersonem.

„Ahoj, tati."

Objala ho a dala mu pusu na obě tváře. Já jsme si zatím oprašovala neviditelná smítka z mých kalhot.

„Emmo?..Proč mám pocit, že jsem něco přerušil?"

Vím, že se ptal Emmy, ale přitom se díval pan Emmerson na mě. Radši jsme si podepřela čelo rukou a zakroutila hlavou, když Emma s ladností odpověděla.

„Nic tati, jen jsme se o něčem bavili dole s Reedem a Owensem."