Ryan

Tohle bylo nanejvýš divný.....Měl jsme zvláštní pocit, když jsme s Dantem vypadli odtud. Bylo to jistý. Nevěřil jsem jim. Ta bruneta ušla i když měla hlavní slovo. Ne, to spíš ty oči Emmy se za těmi jejími brýlemi divně leskly. Poznám, když na mě někdo šije boudu.

„Shodnem se na tom, že tohle bylo mimo chápání?"

Kopal jsem špičkama tenisek do štěrku přede mnou. Jedna věc byla, že Dante tohle bral jako přirozenou záležitost. Vůbec nebral v potaz, že mu jde o krk a může klidně skončit, když se těm holkám něco nebude líbit. Spíš rozmazlený princezně se to nebude líbit... Teď jsem mohl Dantemu odpovědět, protože jsme byli u našeho autobusu.

„Ty holky jsou divný. Viděl jsi to. Mně se to nezdá."

V autobuse jsme ze sebe shodil bundu. Chtělo to sprchu a to rychle. Já musím vyhrát první závod.... Přetáhnul jsme si triko přes hlavu a přešel k lednici. Vytáhl jsem naprosto perfektně vychlazenou láhev piva. Nestaral jsem se o Danteho. Zmizel ve svým pokoji okamžitě, co jsme přišli Začal jsem pracovat na svým plánu, už včera v noci.....nemám zrovna náladu čekat. Je jasný, že to nedá, ale proč si trochu nepomoct. Sednul jsem si na pohovku a překřížil si kotníky. Zadělával jsem si na problémy, to je naprosto jasný. Loket jsem si hodil přes oči. Chtěl jsem mlátit do věcí. Jediný na co jsem se měl soustředit měli být závody, závody, peníze a Mel, jenže teď musím dělat chůvu ještě panovačné Aaronově dceři. Autobusem se rozezněla skladba. Vystřelil jsem z pohovky a vřítil se do mého pokoje. Můj mobil vyřvával z mojí postele. Zvedl jsem ho. Na displeji jsem viděl Melaniinu fotku.

„Nazdar, Mel."

Z druhého konce telefonu jsem slyšel její smích. Bože, tak dlouho jsem jí neslyšel se smát....

„Ahoj, Ryane. Chtěla jsem ti zavolat. Viděla jsem to v televizi. Vážně teď bydlíš v jednom z těch autobusů?..."

Měla dobrou náladu, to jsem poznal. Vylezl jsem si na postel a deku hodil na zem. S telefonem u ramene jsem se opřel o čelo postele a poslouchal.

„Ty, můžeš zavolat kdykoliv. Mel. A jo Mel. Zrovna v tom autobusu jsem. Líbilo by se ti tu, Mel. Pošlu ti pak pár fotek."

I když to Mel nemohla vidět křenil jsem se jako idiot, když jsem pohledem přejížděl po zoufalým prostoru mojí ložnice.

„Já, vím...ale mamka říkala, že tě nemám rušit, když se připravuješ na závody."

Slyšel jsem přes telefon, že není moc nadšená. Mohl jsem si představit, jak nabručené zírá z jejího okna, nebo možná z verandy.

„Blbost, Mel. Řekni to i mámě. Volejte ve dne v noci, okey? Jak ses dneska měla?"

„Moc dobře ne. Máma se mnou byla v nemocnici. Zkoušeli mi nějaká vyšetření, a taky brali brali krev. Výsledky nám dají během týdne."

Oh, do prdele..to jsem přestřelil. Nevzpomínám si, že by o tom matka mluvila. Prudce jsem se posadil na posteli. Mobil jsem pevně stiskl. Nenáviděl jsem, když šla Mel na testy. Testy byly špatný. Došlo mi, že moc dlouho mlčím, ale krk jsem měla suchý.

„M-Mel?..a jsi v pohodě?"

Byl jsem vystrašený jak peklo. Měl bych tam být u ní. Měl bych být doma s ní a ty vteřiny ticha byly mučením.

„Jsem, Ryi. Není to poprvý, navíc jsem přemýšlela, že bych mohla po celým pokoji nalepit takový ty hvězdy, co svítěj ve tmě. Co ty, na to?"

Změnila téma. Fajn, dobrý a účinný. Mobil jsme si chytil mezi krk a rameno. Začal jsem přehrabovat svojí tašku. Někde jsem určitě měl spisy ohledně Melaniiny léčby. Někde tu, kruci byly....

„Ryane, jsi tam?..Máma by s tebou chtěla mluvit."

Mobil mi málem vypadnul a skončil na zemi, když jsem konečně našel tu složku. Bingo....

„Jsem tu, Mel. Jasně, dej mi mámu."

Očima jsem projížděl telefonní čísla doktorů, čísla a ceny, všechny účty a pravděpodobný plán. Žádné testy mít dnes neměla.

„Dobře, ahoj Ryane. Mám tě ráda."

„Já tebe taky, Mel."

Mobil ohluchnul a naslouchal jsem šumění. Ty papíry nedávaly smysl.

„Ahoj, Ryane, zlato."

„Proč byla Mel na nějakých vyšetřeních?"

Vyjel jsem hned, jakmile jsem slyšel matku.

„Aspoň pozdravit by jsi vlastní matku mohl!"

Okraje spisů jsem sevřel v ruce tak silně, až se prohnuly.

„Ahoj, mami.....proč byla má sestra na podělaných  vyšetřeních o kterých nemám ani  páru?"

Byl jsme naštvaný, jako spíš frustrovaný. Matka na druh straně mlčela, ale pohybovala se. Slyšel jsem cvaknutí zámku a pak taky vrzání pružin v posteli.

„Ryi, nerozčiluj se. Bylo to nutné. Dnes ráno měla horečku. Musela jsem jí tam vzít.

Kurva..horečka....

„Jak jí je teď?"

To, že měla horečku nebylo vůbec dobrý. Musel jsem věřit, že to bylo normální, jako u jiných dětí.

„Už líp. Pořád leží jenom v knihách."

Hodil jsem celou složku na podlahu, která s hlasitým „Plof" dopadla na zem.

„Ryane, co to bylo?"

Měl jsem tušit, že to matka uslyší.

„Nic, mami."

„Ryane, řekni že tam nikoho nemáš."

Oh, bože....

„Jsem sám, mami.....tak buď v klidu."

Matka byla zticha nějakou chvíli, a já se začínal upřímně nudit.

„Zítra máš závod viď?...buď opatrný, ano? Vážně nechci aby můj jediný syn skončil v nemocnici se zlomenými žebry kvůli hloupým závodům."

„Mami! Motocross není hloupý, jo budu opatrný. Vyřiď za mě Mel dobrou noc, už musím jít. Měj se."

Poslední slova jsme vrčel do telefonu, pak ho razantně típnul a hodil na postel. Nejradši bych všechny ty kraviny zametl pod koberec. Po několika minutách nicnedělání  jsem se sehnul přes postel a zvednul složku zpátky. Letmo jsme zachytil nějaký pohyb...a to blízko u mě. Seděl jsme v tichosti. Slyšel jsem divný zvuky, ale nemohl jsem je přiřadit. Skvělý, ještě začnu magořit.... Začetl jsme se do papírů, ale po chvílí jsem zase něco cítil. A pak jsem konečně našel zdroj. Pod dekou, kterou jsem předtím hodil na zem se rýsovala zřetelná boule...a hýbala se. Co to kurva je?... Sledoval jsem ten pohybující se objekt a slezl z postele. Hrbol se rychle přibližoval ke kraji, až k tomu nakonec došlo. První bylo klubko zrzavých chlupů, které vykouklo ven. Pak pár bílých tlapek, vztyčené uši a zelený kočičí oči. No, páni.... Kleknul jsme si na kolena. Mohlo to být ještě kotě, ale ani se nehnul, když jsem na něj zíral.

„A ty ses sem dostal, jak?"

Odpověď jsem nedostal, ale ten zvědavec popošel blíž. Pořád civěl kočičíma očima na mě, až se mi začal třít o koleno. Nikdy jsme neměl kočku, natož domácí zvíře, ale tohle bylo dost ujetý. Vzal jsem návštěvníka za hřbet.

„Tohle není zrovna nejlepší místo na úkryt."

Jak jsem zjistil byl to kocour. Vypadalo to na takový ten druh domácí kočky, co se umí válet jenom na gauči. Nevím, jestli mají kočky známky, jako psi ale tenhle kocour rozhodně, žádnou neměl.

„Fajn, dělám to nerad kámo, ale nemáš tu, co dělat."

Vzal jsem kocoura ven z pokoje a pak i ven z autobusu. kdo ví, co by se stalo, kdybych se v noci probral a šlápnul třeba na jeho ocas. Před autobusem jsem toho kocoura položil na zem. Rozhlédl jsme se kolem, ale naštěstí jsem neviděl nikoho, nestačil jsme nic udělat, když se mi ta koule prosmýkla u nohou a byla zpátky. Vrátil jsme se do provizorního obýváku. Rozvalený na polštářích na gauči tam chlupatá koule čekala.

„Okey, kámo, ale jen na jednu noc."

Vzdal jsem to. Myslím, že ten kocour by si nějak našel cestu zpátky. Navíc bylo celkem divný mít v autobuse kočku, kterou bych tipoval k nějaký starý důchodkyni.

„Proč je tohle...v našem autobuse?"

Dante stočil pohled na gauč, kde zrovna teď klidně ten kocour začínal podřimovat, a pak skončil u mě. Možná, že bezpečí jeho pokoje bylo narušeno.

„Nemám páru. Byl tady už když jsme přišel."

Dante zkřivil ksicht do úšklebku,  a já si nemohl odpustit do něj rýpnout.

„Máš něco proti kočkám?"Dante s klidem sednul na pohovku, ale na úplně opačný konec, což bylo dost srandovní.

„Ne, jen se budu velmi bavit, až tě Aaron za tohle zabije."

Odmávnul jsem, to.Aaron  se nic nemusí dozvědět.

Emma

Quintone, kde krucinál jsi?.....

Šíleně mě bolely nohy, strávila jsem několik hodin chozením kolem a hledala perského kocoura. Měla jsme ho nechat doma s Gretou. Sice by pak byl  tak tlustý, že by se stěží dostal z mojí postele a do roka by umřel na zvýšený cholesterol, ale pak bych ho tady nehonila.  Vztekle jsem nadávala skrz zuby a vracela se k našemu autobusu. Vynechala jsem kvůli tomuhle oběd i večeři. Suze jsme nechala soukromí v autobuse, a co z toho mám?....Nervy v háji, bolest nohou a zničený tenisky...díky Quintone.

Ryan

Sakra ta kočka snad nikdy nejedla?... Neměl jsem v plánu jít někam shánět žrádlo pro kočky, ale ten kocour sežral všechno. Všechno včetně mojí večeře.... Už půl hodiny počítám všechny máminy účty a bolí mě z toho hlava. Ten kocour zatím nechce vypadnout, ale je celkem ujetý tu ležet a počítat účty, když se mi neustále ten kocour strká hlavu, kam nemá. Vypadá to, že jeho majitel nebo majitelka, jestli někdy nějakého měl ho udělal závislým na drbáním za ušima.

„Neříkej, že se dáš na účetnictví, pořídíš si roztomilý malý byt a budeš tam žít šťastně až do smrti s touhle chlupatou příšerou?..."

Zařval jsme na Danteho ať vypadne sehnat si zábavu na večer, což ho nasralo a zmizel ve svý ložnici. I ten kocour se naježil a pak zklidnil, když Dante vypadnul. Jo, tahle kočka pozná, když je někdo jako osina v zadku.... Už bylo dost pozdě. Měl jsem toho dost a když k tomu připočtu zítřejší závod...je čas jít spát. Uklidil jsem papíry až mi došlo, že ten kocour pozoruje všechno, co dělám.

„Uhni, kámo v mojí posteli spát teda nebudeš."

Ani se nehnul. Fajn.. Otočil jsme se a odešel dát si sprchu, když jsme se vrátil byl jsem rozhodnutý vysvětlit, že moje postel je jenom moje. Sakra, už si dokonce povídám s kocourem.... Jenže to nebylo potřeba. moje postel byla prázdná a to mi stačilo.

Emma

Byla jsme tak moc unavená. Moje nohy mě zabíjeli a to doslova. Byla jsme ráda, když jsme zvládla sprchu a převléct se do pyžama. Ty, hloupý, pitomý, nevděčný, líný....kocoure!....Suze šla spát už asi před hodinou, protože přesně v tu dobu ztichnul ten kravál z její ložnice. Doslova jsme spadla na svojí postel a peřinu si přitáhla až k bradě. S jekotem jsme vyskočila, když se mi něco otřelo o lýtko. Moje dveře se pak v tu ránu otevřely a v nich stála Suze.

„Co se děje?..."

Stála jsem před svojí postelí a třeštila oči na matraci. Peřinu jsme měla omotanou kolem sebe a zíral na mě pár kočičích očí.

„Quintone!..Ty, mizero!..."

Vrhla jsme se zpátky na postel a vzala zrzavé klubko do náruče. Quinton se ošíval, ale nakonec se nechal vzít. Není možný, aby byl celou dobu tady.....nebo jo?

„Právě si mi zkrátila život nejmíň o deset let, když si tady zaječela jako by tě někdo vraždil a jenom kvůli týhle potvoře?..."

Chtěla jsme Suze odseknout, ale měla pravdu. Quinton byl pěkný mizera. Omluvně jsme se podívala přes rameno, i když bylo jasný, že tohle mi Suze nežere. Potřásla hlavou, jako by sklepávala šok a pak zívla.

„Říkala jsme ti, že se ukáže a teď jdu spát...znovu."

Suze zmizela, zavřela dveře od pokoje, a pak jsme přes stěnu slyšela, jak její postel zapraskala a pak ticho. Držela jsme Quintona u sebe a polohlasem jsme mu nadávala, jako vždycky to vůbec nevnímal. Došlo mi, že celý den nic nejedl. Měla jsme připravenou misku s granulemi na jeho místě u dveří, ale když jsem ho tam postrčila. Přikrčil se a zasyčel na misku. Protočila jsme oči.

„Tak, fajn..jak chceš, rozmazlenej, kocoure. Čím tě krmila, Greta?...Stejně musíš mít hlad, ale jak chceš."

Zhasla jsme lampičku, otočila se na bok a zabalila se do deky. Cítila jsem, jak Quinton na mojí postel vyskočil, přelezl mě a pak se stočil do klubíčka vedle mě. Nakonec jsme usnula taky.