17.kapitola - Rozchod rozchoď!

Suzannah

„Fakt nechápu, co tady dělám. Uznávám, že tenhle pokoj?...můžu to vůbec nazývat pokojem?....v životě jsme neviděla obytný autobus. A teď v jednom bydlím....máma tomuhle nikdy neuvěří. Možná jsem jí v Chicagu neměla nechávat... Setřásla jsme tu myšlenku pryč. Ona je v pohodě. Tenhle mini obytný prostor byl fajn. Ta postel byla největší jakou jsem, kdy měla a taky nejměkčí. Jenže ty stěny byly moc nudné. Pustila jsem hudbu z mobilu abych se do ní naprosto ponořila a začala vytahávat věci z kufru. Lepící páskou jsem lepila plakáty, nákresy, návrhy...cokoliv na stěnu. A teprve pak jsem byla spokojená. Nechtěla jsem opustit teď už můj „dočasný-nový pokoj", i když Emma něco dělala vepředu. Co já vím, co. Pustila jsme se do nedokončeného návrhu, jenže jsem postrádala inspiraci. Jak se jmenuješ, Krásko?.....Dante Owens....přemýšlela jsem, co se mu mohlo stát. Vypadal přesně jako na fotkách v časopisech, i když možná naživo o něco líp. uznávám, že jsem možná byla jako stovky těch holek venku, co vzdychalo nad jeho fotkou, ale nebyla jsem naivní. Už mnohokrát jsem četla články o tom, jak byl hvězdami večírků, které nikdy neopustil sám. Proč se vůbec starám...byl opilý, tak opilý že jsem snad nikdy nikoho, tak opilého neviděla. Být střízlivý, tak si mě ani nevšimne.

Dante

V životě jsem se neprobudil s takovou kocovinou. Umřít by možná v tu chvíli bylo lepší, než ta největší bolest hlavy na týhle planetě spolu s „oknem" které nenapravil ani uznávaný lék na kocovinu - aspirin. Myslel jsem, že horší už to být nemůže, a docela jsem se hrozil otevřením ranních novin. Kupodivu jsem neudělal v opilosti nic, z čeho by se svět zhroutil...dobré. Pamatuju si na ty dvě holky a pak slabě na Aarona, pak mám naprosto nic, ale pohled ráno do zrcadla kromě toho, že jsem vypadal, jako ztroskonanec byl i dost pěknej otisk na tváři. Ryan o tom měl nějaký kecy a já kruci nevím, kde jsme k němu přišel. Zkoušel jsme to. Hodiny jsem přemítal o tý párty. Chystal jsme se pryč vzít ty dvě kočky..Aaron mě zastavil....a já chtěl na záchod....pak si pamatuju, že jsme něco říkal Ryanovi, a pak že jsem se probudil u sebe v pokoji. Už je to nějaký pátek, co jsme dostal facku od holky....aspoň doufám, že to mám od holky. Naposled to bylo myslím na střední, od té doby se už nenašla holka, která by to udělala. Paměť mi prostě stávkovala....blbá kocovina..... Jediný, co mi furt leze do hlavy je, co já vím jestli je to vzpomínka, ale jsou to vlasy...zrzavý. Dlouhý závan vlasů a pak ostrá bolest na tváři. Nemůžu si vybavit nic jinýho, takže tipuju, že to byla zrzka.

„Vlezeš už do toho autobusu, nebo mám tě mám nakopnout?"

„Vždyť jo, sakra."

Zasnil jsme se. To je toho. Se svojí taškou jsem prošel autobusem k pokojům. Nevěnoval jsme tomu pozornost. Bylo to jako vždycky, ale když jsem se vrátil Ryan musel mít kreténský kecy. On tu sázku myslel vážně, ale já smrtelně taky. Nepřejde mě to. Dřív jsme do našeho autobusu zvali tolik holek, kolik bylo možný. Některý nakonec skončili u mě v posteli, jiný u Ryana. Měl jsem toho nad hlavu. Ryan měl jít najít Aarona, a já měl jiný věci na starost. V pokoji jsem si vzal čistý věci, svojí bundu, brýle který by zakryly moje opuchlý oči a kšiltovku. Když jsem chtěl odejít seděl už na sedačce u Ryana Aaron. V tu chvíli jsme si vzpomněl na tu novinu, co jsem se dozvěděl. Aaron Emerson má dceru....Emmu Emmerson....říkám, blbej nápad míchat kocovinu se šokujícími zprávami po ránu. Potřeboval jsme vypadnout ještě dřív než odjedem. Aaronova péče je to poslední, co potřebuju. Dostal jsme se pryč dřív než se to mohlo zvrtnout. Měl jsem dost věcí na vyřizování. Přes provizorně zaparkovaný autobusy jsem se po okrajích dostával k autobusu, který jsem hledal. Jednou jsem se zastavil. Přes stěny jednoho z autobusu jsem slyšel melodii. Na moment jsem poslouchal. Neznal jsme tu kapelu, ale mělo to celkem rytmus. Docela mě zaujala koho napadlo pouštět si zrovna tohle. Nevadí.... Posunul jsme si kšiltovku víc do čela a našel autobus, co jsem hledal. Zabušil jsme na dveře.

„Hej, Britt?...jsi tam?...."

Suzannah

Než přišel Viktor hrály jsme tu dětinskou hru. Nechápu, jak jsme u ní skončily. Bylo fajn vědět, že ty lidi na druhý straně nevím, že je pozorujeme nebo, že na ně ukazuju. To potom, kdo ví, jak bych skončila. Schválně jsem si prohlížela ostatní. Bylo mi jasné, že takovéhle případy jsou spoustu zmatku, ale tohle bylo jako hotové staveniště. Lidé byli všude..naprosto. A dost vtipně mezi sebou kličkovali. Pak bylo ale vidět, jak se všichni ženou do správných autobusů. I já si všimla pohybu pod naším oknem. Prošel tam on. Poznala jsme ho. Měl koženou bundu, kšiltovku a sluneční brýle. Hlavu držel skloněnou a vlasy mi vyčuhovaly pod kšiltovkou. S rukama v kapsách prošel přímo pár centimetrů ode mě. Měla jsme pocit, jakoby každou chvíli zvednul hlavu a podíval se přímo sem nahoru. Lekla jsme se, aby Emma nezjistila, kam se dívám. Neměla jsme nejmenší chuť jí říct pravdu o tom, co se stalo na párty v tom pokoji. Rychle jsem proto stočila pohled na nějakého muže, co skládal zavazadla do kufru, kam se nikdy nemohly všechna vejít. Stejně jsem ještě jednou mrkla rychlým pohledem na jeho záda.

„Zdravím, slečny....mám být vaším řidičem."

Já i Emma jsme slezly z pohovky a otočily se na Viktora. Viktor mi byl sympatický. Připomínal mi takové ty milé strýčky ze seriálů, kteří se neumějí mračit. Navíc mi říkal slečno Suzannah....copak to šlo neoblíbit si takového člověka?....

„Dobrý den, Viktore."

Emma pomohla Viktorovi s bundou a hodila jí na pohovku. Nabídla Viktorovi pití a obsluhovala zatímco já tam stála jako sloup. Ani mě nenapadlo zjistit, kde co je...teď vypadám, jako úplný idiot. Byla jsem nervózní, co udělat. napadlo mě, že půjdu za Emmou, ale ta se v kuchyni pohybovala jakoby přesně věděla, kde co je...super.

„Klidně se posaďte Suzannah....také se posadím. Na má stará záda to bude nejlepší. "

Nemotorně jsme si sedla. Viktor byl vážně ten nejvíc usměvavý člověk jakého jsme kdy potkala. Emma přinesla na stůl připravený sendvič a položila jej na talíři před Viktora.

„Snad si to ještě pamatuju."

Nechtěla jsem vypadat nezdvořile a začala si číst bezdůvodně obálky časopisů na stolku, když se Viktor pustil do sendviče.

„Je výborný Emmo. "

Emma nechala Viktora a mě u stolu a přitom zmizela v koupelně. byla jsme celá nesvá. Bez Emmy jsem s nikým sama nezůstávala. Utekl mi menší pohled na Viktora, který mě nachytal. Viděla jsem, jak položil teď už prázdný talíř a oklepal si ruce. Viděla jsem, jak zvedá ruku k ústům a pak tiše šeptá.

„Myslím, že vám neřeknu nic nového Suzannah, ale sendvič e jsou to jediné, co Emma zvládne udělat k jídlu. Předpokládám, že za ty roky jste to už zjistila."

Viktor vypadal, jakoby mi svěřoval tajemství anglické královny a já si nemohla pomoct. Vyprskla jsme smíchy. To jsem zjistila velice brzo. Emma byla v kuchyni bezradná. Naučila jsem jí pár rychlých snídaní, ale u ní to zahrnovalo sendviče, cereálie s mlékem, nebo nanejvýš míchaná vajíčka. Teď už jsem to i chápala. Greta jim musela vyvařovat odmalička.

„Ha, ha, ha...moc vtipné, Viktore. Je ještě něco, jak mě pomluvit. Náhodou jsem se za ty roky něco naučila.....já už se nezměním. Ale Suze umí vařit prakticky se vším a cokoliv."

Sklopila jsme hlavu na koberec. Emma si vážně umí vybrat chvíli.... Je pravda, že vařit jsme uměla. Máma mě učila dobře a nejen ona.

„To je ale skvělé, Emmo. Bez ní bys taky možná byla o hladu."

Všimla jsme si jak, Emma vyplázla jazyk na Viktora a ten se jen usmál, podal jí prázdný talíř, který pak skončil ve dřezu.

„Umět vařit je umění, jak říká moje známá. Já jsem se naučil to základní. Kde jste s eučila vy, slečno Suzannah?"

Ruka mi začala obkreslovat malé kroužky. Snažila jsme si vzpomenout, co jsem odpověděla Emmě, když se mě na to zeptala. Jenže jsem si nevzpomněla. Ups...

„Hmmm, no já...mě učila máma."

Prosím, prosím, prosím....

„To je skvělé Suzannah. Vaše matka musela být opravdu dobrá kuchařka."

Vytvořila jsme doufám milý úsměv a koukala z okna.

„Tvoje máma?....já myslela, že tvoje teta Lucy?...."

Panika na místě.....

„No, jo...teta Lucy, taky ale máma především."

Odmávla jsem Emmu pryč a radši se, co nejvíc ponořila ke čtení časopisu. Nadskočila jsem a časopis mi vyletěl z rukou na zem, když se rozeznělo troubení všude kolem. Zmateně a překvapeně jsem se podívala a Viktor se zvedal ze sedačky přecházejíc dopředu zabírajíc místo za volantem.

„Připoutejte se, prosím...zdá se, že závodní turné právě začalo."

Viktor se připoutal a to samé i já a Emma, která zabrala místo vedle mě. Ošila jsme se, když k našim nohám přiběhl Quinton a přirozeně se stočil do klubíčka u Emmy. Sedělo se tam dobře a Viktor udržoval plynulou konverzaci celou dobu, co opravdu kolona několika autobusů jela v řadě za sebou.

Dante

„Už jsme si myslel, že tě půjdu muset jít hledat. Nebo možná, ne.....měl bych na trati o konkurenci míň."

Prásknul jsme dveřmi autobusu. Náš řidič byl chlápek, co moc neměl radost, že mě vidí, ale to já taky ne. Ignoroval jsme ho. Autobus se dal do pohybu a já se kodrcavě snažil dostat do pokoje.

„Kde jsi byl?..."

Zatínal jsme zuby, když se mi podařilo narazit do nočního stolku přimontovanýho ke stěně. Ryan se opíral pro stabilitu u dveří.

„Myslím, že už jsem dospělý mami, nemusím ti to hlásit."

Byl jsme naštvanej, utahanej a taky jsem neměl sebemenší náladu řešit něco, co potřebovalo používat myšlení.

„Fajn, tak se tě zeptám normálně: Proč máš kurva na krku rtěnku?..."

Do prdele.....Přetáhnul jsme si triko přes hlavu a dostal se k zrcadlu. Na krku jsme měl viditelně rozmazanou rtěnku. Rukou jsem se pokusil jí setřít, ale nešlo to. V zrcadle jsme viděl úšklebek toho blbce. Hodil jsem trikem dozadu. Ryan ho chytil.

„Wohou...možná si tohle měl nechat v autobuse tý, která si tě označila."

Chtěl jsem řvát. Věci nešly podle plánu, jak jsme si představoval. Odstrčil jsme Ryana z cesty a v koupelně rtěnku setřel. Nevěřil bych, že rtěnka může tolik držet.

„Prohráls sázku, tak brzo?..fajn, pro kérku můžeme jít hned zítra a jen tak ze zvědavosti. Která za to stála?....."

Švihnul jsem pohledem do zrcadla přímo na Ryana. Slova jsme drtil mezi zuby.

„Neprohrál jsem. S žádnou jsem se nevyspal. Tohle mám od Britt."

Dřel jsme svůj krk ručníkem až jsem tam měl červenej flek, ale lepší než rtěnka.

„Co jsi dělal u Britt?....."

To co bylo nutný....Ručník jsme hodil na zem a vrátil se do pokoje. Jasně, že s Ryanem za zádama. Z tašky jsem vytáhnul nový triko a oblékl si ho.

„Rozešel jsme se s ní."

.„Děláš si prdel?...."

Nevšímal jsme si toho. Radši jsem začal vybalovat, což za jízdy nebylo tak lehký.

„Ne, co ja kurva tak těžkýho to pochopit?"

Ryan ztichnul. Třeba už mu došli kecy...

„Jak to vzala?...."

Otočil jsme se přes rameno. Ryan stál ve dveřích s vážným výrazem. Při takovýmhle výrazu mu každý hádá starší věk než má. Pokrčil jsme rameny.

„Na stupnici od jedný do deseti to byla asi čtyřka."

Ve skutečnosti to bylo devítka. To, co jsem nečekal. Britt pro mě byla kamarádka s výhodami. myslel jsem, že ona to tak bere taky. Ne, že se mi vysměje do tváře a vrhne se na mě se slovy: „Neboj, já tě přesvědčím...." A pak to šlo z kopce.Už jsem slyšel od holek tolikrát slova „Miluju tě" že už to ani nepočítám. Slyšet to Britt bylo ale ještě víc nečekaný. Byl jsem možná bastard, když jsme jí viděl, že začne brečet nechal, ale vyrazila mě.

„Jsi kretén Dante Owensi...namyšlenej, bezohlednej kretén!"

Necítil jsem k Brittany tohle. Nešlo to překousnout. Nikdy jsme jí tak nebral a to, že jela s námi, jako pomocnice byla jen výhoda.

„Nevěřím ti. Musela vyšilovat......kolikrát jsem si říkal, že na tebe kouká jinak."

Zastavil jsme Ryana. Zrovna teď nepotřebuju ten jeho užvaněnej zadek tady v pokoji.

„Sklapni. Fajn, vyšilovala.....řekl jsem jí, že se s ní rozcházím, ona, že mě miluje a pak mě vyrazila spokojenej?...."

Nečekal jsme odpověď. Autobus v tu chvíli nadskočil na hrbolu a Ryan vypadnul z mýho pokoje.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top

Tags: #romance