Po několika dnech - kdy profesora Obrany zastupoval ředitel Bradavic - se Severusovi konečně udělalo lépe. ,,Pitomá bipolárka!" chtěl začít prskat Severus, když vstával v pátek - o týden později - ráno z postele. Cítil se, jakoby proležel v posteli ne týden, ale celý rok. Jenže už by si měl zvyknout. Protože takhle to bylo vždy, když se jeho nemoc odstavila. A on si stále nemohl zvyknout na tu slabost, co vždy po té přišla. A kvůli tomu se nenáviděl. Najednou zaslechl hlasy.

,,Do hajzlu, já za to přece nemůžu, Draco!"

,,Ale můžeš! A neříkej mi Draco!"

,,A jak ti mám, sakra, říkat?! Malfoyi?! Nesnesitelný sobče?! Arogantní narcisto?! Zasranej Smrtijede?!"

Uslyšel hlasitou ránu o zeď a potom těžké zalapání po dechu: ,,Už nikdy, nikdy mi neříkej Smrtijede!!" Draco zjevně držel Harryho pod krkem a mířil na něj hůlkou. Rozhodl se urychleně zakročit, protože opravdu, ale opravdu nechtěl Brumbálovi vysvětlovat, proč jeho Vyvolený skončil jako násada na koště... nebo hůř. Jako kus škvarku. Natáhl na sebe černý župan a vyšel z ložnice. Hůlku měl - pro jistotu, že by musel Pottera bránit - v ruce.

,,Mohli by jste se ztišit, pánové? Moje komnaty nejsou pro účel hádek." zarazil blížící se vraždu, kterou se jeho kmotřenec - soudě, dle jeho výrazu šílence - zřejmě chystal spáchat. Jakmile ho však Draco uviděl, vykašlal se na svou chtíč Potterovi vyškrábat oči a vrhl se k Severusovi.

,,Salazare, jsem tak rád, že už je ti líp!" vypískl jako dítě, které dostane hračku a objímal ho kolem pasu tak silně, jakoby ho už nikdy nechtěl pustit. Severus ho samozřejmě objal na zpět. Koutkem oka pohlédl na Harryho, který od nich stál kousek jako tvrdé i. Od doby, co přijel Harry do Bradavic spolu, kromě oné hodiny, kterou Harry málem zaspal, nemluvili. A oba dva moc dobře věděli, proč.
👨‍❤️‍👨
,,Měl jste mu říct, že máte bipolární afektivní poruchu." odvážil se říct Harry, když Draco naštvaně práskl dveřmi a opustil Severusovi komnaty, a následně i sklepení.

,,Měl by o mne strach a není třeba mu přidělávat více stresu, než je schopen unést." odvětil na to nezaujatě Severus.

,,Víte, co mě zaráží? Že, i když se děje cokoliv, stále mluvíte jako učebnice." prohodil Harry a mírně se pousmál.

,,To máte tak, pane Pottere. Když si člověk zažije to, co já, tak..." náhle se však zarazil. Harry nechápal, proč se najednou profesor tak zarazil.

,,Tak co?" nechtě sice vyzvídat, ale... nebudeme si lhát. Zajímalo ho to.

,,Ale nic. Nechte to plavat, pane Pottere. Pokud si dobře vzpomínám tak za pět minut začíná snídaně." odvedl Severus řeč jinam.

,,Jak -" Harry vykouzlil Tempus a skutečně. ,,Jak to víte?" zeptal se ohromeně.

,,Vím o všem, co se zde šustne," vysvětlil tajemně Severus, mezitím, co přešel ke dveřím. Otevřel je a a zadíval se na Harryho. Harry pochopil a vstal z křesla, od kterého se přesunul ke dveřím. ,,Uvidíme se na Obraně proti černé magii," Harry přikývl a vyšel ze dveří. ,,A pane Pottere," Harry se otočil. ,,zkuste příště spát, pokud možno v noci a ne v hodině."

,,Eh, pokusím se," usmál se Harry. ,,Nashledanou, pane profesore."

,,Nashledanou, pane Pottere." a pak už jen sledoval, jak se před ním zavírají dubové dveře.