Harry prudce vyletěl do sedu. Byl politý potem. Zrychleně dýchal, a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Úlevně vydechl, když zjistil, že je stále ve svém pokoji, v Zobí Ulici č. 4. Od oněch traumatických událostech, na Odboru Záhad, ho neustále trápili děsivé noční můry, kde viděl Siriuse znovu umírat. A nejen, že viděl umírat svého milovaného kmotra, ale dokonce i Cedrica. Buď se vracel na Odbor Záhad, ke kamenému oblouku. Nebo se opět vracel na hřbitov. Nikdy by nevěřil, že to řekne nebo, že na to byť jen pomyslí, ale... tak rád by se teď vrátil k hodinám Nitrobrany! Kdyby ho tak slyšel Snape. Co by si pomyslel?

I když, nad tím ani nemusel, nějak zvlášť přemýšlet. Zcela určitě by ho zahrnul svými peprnými nadávkami o tom, jaký je arogantní idiot. Ale, nešlo se mu divit. Po té, co viděl Snapeovu vzpomínku na jeho pátý ročník, už víceméně chápal, proč se k němu tak choval.
Zavrtěl hlavou. Nebude přemýšlet o tom sklepním netopýrovi. To, že byl opět u Durslyeovích ho naštvalo, až dost. Raději tedy zavřel oči, a ponořil se do spánku...
👨‍❤️‍👨
Mistr lektvarů vytěsnil ze své mysli další vzpomínku. Vzpomínku na jednoho, nejmenovaného brýlatého nebelvíra. Měl svých problémů už tolik, že ho to sžíralo za živa. Pán Zla, Draco, Brumbál a teď ještě Potter. Útrpně zavřel oči. Kéž by mu alespoň jednou, jedinkrát Merlin přál. Ale, jak už mnohokrát řekl, život prostě není fér. Tak to bylo, je a vždy i bude. A především u něj...