Ryan

„Jasně, mami jsem na cestě..ještě tak deset minut a jsem tam. Ne, nic jí neříkej, chci aby to bylo překvapení!"

„Tak, dobře Ryane..buď opatrný, ano?"

„Jako, vždy, mami."

Zavěsil jsem a hodil mobil na sedadlo spolujezdce. Řídit auto není úplně můj styl, ale neměl jsem náladu jet čtyři hodiny do Bostonu a zpátky na motorce. Tohle bylo mnohem jednodušší řešení. Vstával jsem už v pět hodin ráno, abych se vyhnul dopravní špičce a dostal se domů, co nejdřív. Měl jsem za sebou už víc, jak třetinu cesty a projížděl známými ulicemi. Už jsem se těšil na Melaniin úsměv, až mě uvidí. a taky to, co pro ní mám. Zaparkoval jsem autem na příjezdové cestě u nízkého menšího rodinného domu. Měl jsem jim koupit větší...  Vystoupil jsem z auta a ze zadních sedadel sebral jsem ze zadních sedadel několik zabalených krabic. Nechal jsem to zabalit, bude to tak pro Mel lepší.  Už když jsem šel k verandě, tak se dveře otevřeli a vyšla mi naproti moje matka. Vždycky jsem svojí matku obdivoval, byla to silná žena, ale za posledních jedenáct let zestárla snad o dvacet let. Ve tváři se jí objevily vrásky a její dříve dlouhé hnědé vlasy začínali postupně bělat.

„Ryane! Počkej pomůžu ti."

Moje matka Helen seběhla schody verandy a šla mi pomoct. Na to mohla klidně zapomenout.

„Ahoj, mami."

„Ahoj, Ryane, dej mi něco můžu něco vzít."

Odstrčil jsem matku stranou a v klidu nesl krabice dovnitř.

„V žádném případě. Není to nic těžkýho."

„Ryane, už snad milionkrát jsem ti opakovala, že toho kupuješ zbytečně moc."

Jo, mohla být sebevíc naštvaná, ale já to stejně dělal. Všechno jsem položil na stůl v kuchyni počkal na mámu až přijde. Bylo tu čisto, jako vždycky.

„Jak dlouho se zdržíš Ryane?..."

„Mám den volno. Kde je Mel?"

Moje matka začala připravovat něco v kuchyni.

„Je ve svém pokoji. Sleduje nějaký film. Dáš si něco kávu, čaj, nebo pivo?"

Začal jsem sbírat všechny krabice ze stolu a mířil dozadu, kde byl Melaniin pokoj.

„Nic nechci mami, dík. "

Melaniin pokoj byl až vzadu. měla odsunuté dveře takže jsem jí viděl zezadu. Seděla v křesle pod dekou před televizí. Nějak mě neudivilo, když jsem viděl, že sleduje Deník Princezny...ona ten film milovala. Vůbec jí nedošlo, že tam jsem, takže jsem se opatrně přikradl zezadu ke křeslu a sehnul se k jejímu uchu.

„Koukám, že Deník Princezny, tě nikdy nepřejde."

„Uh, Ryane! Ryane, ty jsi doma!"

Bylo až šílený a neuvěřitelný, jak se rozzářila..miloval jsem to. Obešel jsem křeslo a sehnul se aby jsem jí mohl pevně obejmout.

„Já jsem tak ráda, že jsi tady Ryane, jak dlouho tu zůstaneš?...Myslela jsem, že odjíždíš brzo na turné."

„Ahoj, Mel....něco pro tebe mám."

Musel jsem se smát, jak si hned zakrývala oči, ale stejně zvědavě nakukovala.

„Ale, né! Ryane, další dárky?"

Přikleknul jsem na zem ke křeslu a podal jí jednu ze tří krabic. Bylo to zabalený do modrýho papíru s modrou stuhou od jedný holky, která to v tom obchodě balila. Vím, že na mě přitom pomrkávala víc než bylo nutný.

„Páni! Ryane...děláš si legraci. Díky moc! Strašně jsem je chtěla."

Hodil jsem papír, který jí zbyl na klíně pryč a nechal jí aby si prohlídla nový pár conversek. Byly to přesně ty, co jsem viděl, že chtěla žádný jiný.

„Tak a teď otevři další."

Podal jsem jí další krabici a Mel s opatrností položila boty vedle. Zvědavě a s očekáváním si krabici vzala a začala trhat papír na kousky.

„Ježíš, Ryane!...Mami! Pojď sem to musíš vidět!"

Jo, tohle rozhodně stálo za to.....Naše matka vběhla vyděšeně do pokoje.

„Melanie, co se děje, jsi v pořádku?"

Věděl jsem, že máma je vyděšená, ale když viděla Mel s krabicí v ruce uklidnila se.

„Mami dívej, Ryan mi dal všechny tyhle knížky...koukej to je poslední díl, ale ještě neměl vyjít! Má vyjít až příští týden! Díky, Ryane!"

Nechal jsem se od Mel přitáhnout pro pusu a vzal nejmenší krabici byla tak akorát na ruku.

„Ještě tu na tebe čeká jeden dárek, Mel."

Nechal jsem Mel aby odložila krabici na stranu a do ruky jí dal nejmenší dárek. Znovu se pustila do balícího papíru než se jí podařilo roztrhat obal úplně.

„To je úžasný, díky brácha. Mami, vidíš to. Jsou tam podpisy snad všech...."

Křivě jsem se usmál na mámu, která zakrývala svůj úsměv nad zamračením.

„Jsou tam všichni, do jednoho i s věnováním."

Trvalo mi tři týdny než jsem dostal slušnou fotku a podpis od každýho závodníka od nás, ale její úsměv stál za to.

„Mel, Co kdyby jsi si šla číst ven?"

„Tak, jo dobře....."

Zvednul jsem se z podlahy a odhodil opatrně deku co měla Mel pryč. Sehnul jsem se a zvednul Mel z křesla.

„Mami, můžeš prosím."

Máma byla vytržená z transu, jak se dívala kamsi  okna.

„Uch, jistě Zlato, už jdu....jen okamžik je vedle."

Držel jsem Mel nahoře a ona se mě držela kolem krku. Byla podle mě na jedenáctiletou holku, až moc lehká.

„Jak se máš?"

Mel zvedla hlavu a položila si jí na moje rameno. Nespouštěla ze mě pohled.

„Je mi fajn. A teď když jsi tady tak je to ještě lepší...."

Usmála se, ale bylo mi jasný, že lže.

„Tady Ryane."

Máma konečně vjela s vozíkem do pokoje a já do něj pomalu posadil Mel a připoutal jí. Nenáviděl jsem ten její výraz pokaždé, když jsem jí připoutával.

„To je v pořádku. Díky, Ryane, mami..zvládnu to sama."

Tohle mě vždycky drtí na kusy a mámu taky, ale ta už to dělá automaticky. Mel se sama s vozíkem otočila a vyjela ze dveří hned směrem do kuchyně s fotografiemi na klíně. Jakmile zabočila za roh tak se na mě máma podívala a zasunula dveře, aby se zavřely.

„Ryane, neměl jsi jí toho tolik kupovat, víš, jak drahé to muselo být?"

Začal jsem sbírat a mačkat všechen balící papír, co v pokoji zůstal.

„Mami, já jsem to koupil...vím kolik to stálo a je mi to úplně jedno."

„Já vím, ale Ryane měl by jsimyslet taky na sebe a......."

„Arghhh, mami tohle poslouchat nebudu. Probírali jsme to mnohokrát. Jak je na tom?"

Matka sklopila pohled. Tohle bude kurva zlý..... Vzal jsem mámu a dovedl jí k Melaniině posteli, kde jsem jí posadil.

„Její poslední  výsledky z testů byly lepší než ty minulé....."

Tohle byla dobrá zpráva, ale nijak mě neuklidňovalo že matka začíná slzet a tiše vzlykat.

„...ale doktor Stevenson jí chce nasadit úplně novou proceduru. Pokud by prý pokračovala v braní stejných léků, jako teď tak by se to mohlo ještě zhoršit. "

To není úplně nejhorší...Mel má naději, vždycky jí měla...Objal jsem mámu a nechal jí.

„V čem je problém?"

Děsilo mě to, co bych mohl slyšet.

„Ta procedura, co chtějí pro Melanie je velmi nákladná Ryane. Doktor Stevenson mě o tom varoval, že to nebude nic, jako předtím. Ta procedura je prý série několika testů a terapií. Je to prý bolestivé a je jen na Mel, jestli to zvládne. Buď by mohla znovu chodit, nebo jí to taky připoutá na vozík úplně."

A do prdele....Nemohl jsem dýchat. Tohle bylo něco, co jsem nechtěl slyšet. Moje Mel....moje sestra....Matka mi moc nepomáhala, když vedle mě vzlykala.

„Kolik to bude stát?"

„Doktor Stevenson říkal, že kolem 15000 dolarů, Ryane...tolik nemáme."

15000 dolarů....To bylo dost, až moc. Vstal jsem z postele a začal přemýšlet. Nedovolím to...seženu peníze na Melaniinu léčbu...bude chodit, když bych vyhrál několik závodů v řadě, nebo se dost vytěžilo z turné, a nebo bych mohl prodat motorku....jo, to půjde seženu dost peněz....

„Ryane, vím nad čím přemýšlíš...prosím buď opatrný. Máme o tebe příšerný strach, když závodíš, já mám příšerný strach....když by se ti něco stalo, je to tak nebezpečné."

„Mami zvládnu to.....peníze dostaneme, postarám se o to, ano. Všechno bude zase v pohodě."

Matka přikývla a utírala si slzy do kapesníku.

„Dobře. Můžeš jít za Melanie?, chvíli tady zůstanu, nechci aby mě takhle viděla."

Beze slova jsem odsunul dveře a zase je za sebou zavřel. Mel jsem našel, jak sedí na verandě a prohlíží si fotky. přitáhnul jsem si křeslo k ní vedle jejího vozíku a pozoroval ji.

„Máma brečí, mám pravdu?"

Přikývl jsem, ale ona se na mě nepodívala.

„Brácha, já chci zase chodit......ale nechci aby se ti něco stalo."

Vzal jsem Mel za ruku a donutil jí aby se na mě podívala.

„Mel, ty budeš zase chodit, Ok?.....a já kvůli tobě vyhraju každej závod, kterýho se účastním"

„Já vím, ten poslední závod byl naprosto úžasnej, jak jsi všechny předjel...."

Konečně se jí vrátila lepší nálada....

„Já vím, taky že to bylo jednoduchý neměli šanci, víš."

„Vím, proti tobě nemá nikdo šanci....vážně musíš na tak dlouho odjet?"

Byla to smůla, ale jo.

„Je to velký turné, Mel.....ale budu ti psát a volat, každý večer, nebo kdykoliv budu moct a uvidíš mě v televizi."

„Dobře, budu na to čekat každý večer."

Usmál jsem se a začal jí popisovat přípravy na turné.....bylo skvělé strávit odpoledne s ní.

Emma

Miluju svého otce....Je to tak. Většina otců by svou dceru vzali nejspíš možná do nákupního centra, nebo do salonu, ale ne můj otec. Jeho může napadnout strávit odpoledne v zábavním parku za městem. Celé odpoledne jsme s tátou vyzkoušeli snad veškeré atrakce...byla to zábava. Užívala jsem si tátu bez obleku jen ve starých jeanách a košili s černými slunečními brýlemi. Měla jsem strach, že by tátu mohl někdo poznat a naše společné odpoledne bude zničené...to se nestalo. Bylo trošku divné, jak nás ostatní návštěvníci parku pozorovali, ale mně to bylo jedno........táta i já jsme si ty roky odděleně chtěli vynahradit.

„Můžeme si sednout, Zlato...."

Byla jsem už docela unavená ze všech těch atrakcí a hluku, takže jsem následovala tátu k lavičce u stánku s občerstvením.

„Dáš si něco? K jídlu nebo pití?..."

„Jo, ráda tati."

Zabrala jsem pro nás místo na jedné lavičce a o chvíli později si ke mně přisedl i táta se dvěma porcemi smažených hranolek spolu s jedním kelímkem piva a limonády.

„Díky."

S chutí jsem si vzala jednu porci a pustila se do ní. Bylo to horké, ale ne zas moc.

„Takže zítra je ten velký den?"

Bohužel....

„Jo, zítra...letadlo má přiletět v 08:00 a pak to všechno začne."

Smála jsem se ale měla jsem z toho sevřený žaludek.

„Už jsem o tom informoval Viktora, odveze tě a vezme domů, nebo kamkoliv jinam mu řekneš až vyzvednete tvojí kamarádku...Suzannah, že ano?"

Zasténala jsem.

„Jo, Suzannah,ale nevím tati, jak bude reagovat když jí vyzvedne limuzína. Už teď jsem jí vyděsila a když jí udělám tohle tak nebude moc nadšená....nechci skončit jako Quinton ."

Dokončila jsem se smíchem a snědla dalších několik hranolek.

„Nenechám tě jít samotnou na letiště, ještě to Viktorovi zavolám. Myslím, že podle toho, jak jsi o své spolubydlící mluvila to pochopí...dej tomu čas. Tvoje matka taky dvakrát nezářila, když to všechno prasklo."

Začala jsem se smát, když jsem si vzpomněla na příběh táty a mojí mámy. Prakticky jsem na jejich zamilovaném románku vyrostla.

„Nech toho tati. Já doufám, že ona mi nerozstříhá moje oblečení, jako máma tobě."

Oba jsme se začali smát až nám tekly slzy od smíchu.

„Dobře, dobře.....to je něco na co nerad vzpomínám. Pojď pro dnešek máme dost. Užil jsem si to Beruško...jsem tak rád, že jsi zase doma."

Táta si mě přitáhl do objetí a dal mi pusu na čelo. Pevně jsem ho objala nazpátek a společně jsme se vrátili k autu a pak domů. Po společné klidné večeři jsem zalezla do postele. Měla jsem SMSku od Suze, že právě odlétá. Dalo mi to práci jí odepsat ale pak jsem usnula. Zítřek bude šílený....