Emma

A bylo to tady. Začalo to kolem včerejšího večera a dnes všechno propuklo v obrovskou vřavu. Hudba, světla, poslední úpravy, kontroly, přísná ochranka jak se fanoušci hrnuli na povolené prostory. Závodilo se od rána. Závodnící v různých skupinách nastupovali na dráhu podle seznamu. Ryan měl startovat za dvě hodiny, což bylo dobré, protože já nikde nemohla najít. Včera odešel až moc rychle. Už přes dvě hodiny jsem se pohybovala po tátově boku. Pozorovala jak jedná a řídí s Marcusem svojí práci. A ano, velice jsem se nudila. S propustkou, která mi viditelně visela na krku mi byl umožněn volný pohyb po areálu, jak se mi zachtělo. No, já se rozhodla hledat Ryan a to byla dost možná fatalní chyba. Za to dusivá atmosféra v boxech byla skvělá. Představte si klec do které zavřete všechna divoká zvířata, rivaly. Závodníci připravovali stroje, jednání některých sponzorů nebývalo milé a hodnocení v tabulce bylo zásadní. Velký kolotoč křiku, stresu a hlavně nervozity pohltil tohle místo. Rychle a snad i neviditelně jsem procházela chodbami, až moje uši zaslechly známý hlas. Zastavila jsem ve vteřině a poslouchala. Hlas přicházel z blízkosti. Stačilo odbočit za roh.

„To je skvělé mami, je to perfektní. Ne, nemusíš se o to starat, zvládnu to."

Nenáviděla a milovala jsem ten úsměv, který se objevil na mojí tváři. Potichu jsem se přibížila ke zdi a jen zahlédla záda oděná do kombinézy. Telefonoval a přitom se opíral o zeď. Byl uvolněný, podle hlasu nadšený.

„Dobře. Chci s ní mluvit, je s tebou?"

V hrudi se mi rozlil zvláštní pocit. Možná svědomí, které mi velilo odhalit se. Dobrá nebylo správné odposlouchávat. S velkým nádechem jsem vystoupila z rohu. Ryan se napjal, ale když se naše oči setkaly, tak se jeho rty roztáhly do ještě většího úsměvu. Věděl to? Tiše jsem naznačila, ať pokračuje a opřela se o zeď vedle. Ano, okatě jsem pozorovala, jak se ryanovi rozzářily po chvíli oči.

„Ahoj, Mel... jak je?"

Kdyby to šlo, tak bych se vážně dívala jinam, ale nešlo to. Ryan s úsměvem zaujal místo vedle mě. Oči mi putovaly po jeho těle. Někdo by řekl, že kombinézy jsou příšerné, ale ne já. Ryan Reed se snad v kombinéze narodil a podle jeho šibalského mrknutí to moc dobře věděl.

„Budu opatrný, slibuju. Emma? Jo, je tady vedle. Dám ti jí."

Zamračila jsem se šokem, jak se u mého ucha ocitl ryanův mobil. Já, co?... V té chvíli mi nějak nepřicházela slova.

„Uhm, haló?"

„Emmo? To jsem já, Mel. Chci se omluvit. To, jak jsem s tebou mluvila nebylo správný. Je mi to líto."

Ryanova sestra se mi omlouvala. To bylo dobrý nebo špatný znamení? Zmateně jsem zvedla obočí na Ryana, který se nademnou tyčil a spokojeně uculoval.

„Emmo?"

Rychle jsem se vzpamatovala a uvažovala, co říct. Mám e jí zeptat, jak se má? Není hloupé ptát se jí na její zdravotní stav? Oh, bože nenáviděla jsem tyhle věci. Nasála jsem do plic vzduch, který se mi ale stejně zasekl v krku a nebylo to mojí vinou. Ne, jen to bylo těmi rty, které se mi přisály na kůži u mého krku. Strčila jsem do reedovi hrudi aby se jeho hlava odtáhla a doufala, že moje oči říkají přesně to co chci vyjádřit co-si-sakra-myslíš-že-děláš?!

„Emmo, jsi tam ještě? Já tě vůbec neslyším."

Všechnu svojí pozornost se mi dařilo věnovat aspoň na chvíli hovoru i když ryanovi ruce byly vážně dotěrné.

„Omlouvám se, slyším tě. Je ti dobře? Potřebuješ něco?"

Kámen mi spadl ze srdce, když se dívka na drruhém konci telefonu nahlas zasmála.

„Je mi skvěle, a jen jsem tě chtěla o něco požádat. Kde je Ryan? Může slyšet, co říkám?"

Přitiskla jsem mobil k uchu a zvědavě pozorovala Ryana. I on vypadal zvědavě a to, co dělal mi dokonale pletlo hlavu. Sakra, proč musel být tak dobrý? Ryanova hlava se naklonila na stranu, nááznakem rtů pokládal tichou otázku. Ne,nemohl slyšet, co říká jeho sestra.

„Ne, věř mi o nic nepřicházíš. Je to tady nudné."

Naštěstí Melanine pochopila mojí tajnou odpověď a Ryan si ničeho nevšímal. Dalo mi velkou práci odstrkovat jeho ruce a přitom se věnovat jeho sestře. Byly dvě možnosti. Buď ukončit hovor s jeho sestrou jen kvůli tomu, abych mohla své ruce omotat kolem něho nebo tiše trpět. Cítila jsem se zkaženě jen s myšlenkou, že je dobře, když tohle nevidí dospívající dívka.

„Dobře. Emmo je mi to trapný, ale nešlo by Ryanovi závod nějak rozmluvit? Prosím. Vím, že ta operace byla úspěšná a nejsem pitomá... peníze potřebujeme a tahle nemocnice není nejlevnější, vím to. Nechci aby riskoval jako minule, můžeš s tím něco udělat?"

Stiskla jsem oči k sobě ze dvou důvodů. Ten první: Melaniin hlas zněl, tak zoufale, až mi z toho bylo zle a za druhé: Ryanovi ruce odhalily holý centimetr mojí kůže mezi mým topem a džínami. Zadržela jsem zasyčení.

„Pokusím se udělat, co budu moct, ale nemůžu ti nic slíbit."

„Díky, Emmo... vážím si toho. Teď, už ten hovor ukončíme, protože vážně nechci poslouchat a představovat si, co můj perverzní bratr právě dělá."

Tohle se nestalo, že ne?... Nedokázala jsem ze sebe vydat šokem ani hlásku. Mobil už dávno ohluchl a zůstal nečinně v mojí ruce. Reed se na mě šibalsky díval. To se právě nestalo. Jeho sestra to zatraceně věděla! O můj bože, teď se můžu jít klidně zahrabat někam do písku. Strčila jsem Ryana do hrudi. Ani se nezapotácel.

„Co mělo tohle vůbec znamenat?!"

Ryan se nahlas zasmál a strčil svůj mobil do kapsy, jak jsem mu jej nelítostně podala.

„Menší pokus. Navíc jsem to chtěl udělat hodně dlouho. Chyběla jsi mi."

Sladké řeči, určitě mě na to chtěl dostat ale on právě nemluvil s dívkou, která asi moc dobře tušila, co se tu děje. Arghhh... protivný, roztomilý pitomec. Užívala jsem si, když mě držel, ale moje halva věděla, jak tohle funguje a jak špatné to je. Něco na způsob chození s Ryanem Reedem, k smíchu. Navíc vztahy na dálku prostě nefungují. On tady u táty a já na druhém konci světa. Znám svojí žárlivou stránku natolik dobře, že by to vážně nepřipadalo v úvahu.

„Neskočím ti na tyhle sladký řeči. Řekla jsem ti, o co jde."

Víte líbání ma jednu prostou vadu, možná je to plus... nedokážete moc myslet. A já vážně nenáviděla svoje tělo, nad kterým jsem ztrácela kontrolu. Ryanův polibek byl dobrý, zatraceně dobrý a taky umlčující.

„Někdy si myslím, že moc mluvíš. Děláš z toho velkou vědu. Kdo říká, že o nás musí vědět?"

S rukama kolem pasu jsem tiše uvažovala. Nadšení musela Ryanovi zamlžit mozek.

„Ryane, fakt si nemyslím, že to půjde. Moment, počkat... ty, jsi myslíš, že my dva? Že je vůbec nějaké my?"

Prohlašte mě za nechápavou, ale než znovu něco řeknu, tak chci mít jasno. Ocitla jsem se přitlačená zády ke zdi.

„Myslím, že tohle to dokazuje."

A pak se stal další polibek, který jsem s vervou oplatila. Přitahovala si jej, co nejblíže.

„Nebojíš se mého táty?"

Můj otec byl také jedním z faktorů, který se musel brát v potaz.Ryan se tiše usmál proti mým rtům.

„Aaron je v pohodě, z něho nemám strach. Je starý vlk."

Praštila jsem pěstí do svalu na rameni.

„Právě si nazval mého otce starým."

Oba jsme se tiše umáli a odtáhli se. Oči mi bloudily po místnosti. Tohle se mi nelíbilo. Bylo to divné, praštěné a šílené. Já tohle prostě nedělám. Ryan mi posunul brýle ke kořeni nosu.

„Miluju ty brýle. A fajn, je to v tvojí hlavě... rozmysli si to."

Ryanovi ruce zmizely v rukavicích, které si natáhl a jeho tvář byla vážná.

„Ty mi dáváš ultimátum?"

Rozkazy nepatřily do skupiny věcí, která se mi dvakrát líbila. Ryanovi koutky úst se od sebe odtáhly v úsměvu.

„To není ultimátum. To je jenom šance. Chápu, že být se mnou nneí léhký rozhodnutí. Zvlášť pokud nechceš vystoupit na veřejnost, uvědomuju si to, takže ti dávám šanci.Co kdybys teď pohnula svým zadkem a dostala ho na dráhu. Budu potřebovat štěstí."

Hlava se mi točila, jak jsem šla chodbou po boku Ryana. Vládla mezi námi tichá souhra. Až k odbočce, kde jsme se měly oddělit. Zůstala jsem zticha, protože to bylo prostě zvláštní.

„Takže přibližně za hodinu na startu?"

S nadějí v hlase jsem se zeptala a odolávala nápadu se nadechnout Ryanovi kolínské.

„Buď tam přesně. Zatím se vyhýbej všem idiotům."

Ryan byl odvážnější než já. Tvrdý polibek přistál na mých rtech a nutil mě otevřít ústa. Samosebou jsem nedokázala odolat. Oddělili jsme se od sebe údýchaní a omámení.

„Ty se drž od chamtivých fanynek a hodně štěstí."

Náš moment narušila série spousta kroků a pak také hlas, který donutil mě i Ryana ztuhnout. ryan vypadal víc, než připravený kohokoliv zmlátit, když se z roho vynořil další závodník oděnný do kombinézy.

„Reede, právě tebe hledám. Sorry, nechtěl jsem rušit. Co je s Owensem?"

Závodník, který k nám přišel byl oblečen v barvách jiného týmu. Sponzorské nášivky na jeho kombinéze byly odlišné. Patřil k jinému sponozorovi, než k mému otci. Ryan se uvolnil.

„Je v prdeli, Turnere. Nenastoupí. A teď vypadni."

Hnědovlasý jezdec se zazubil od ucha k uchu. Pod paží svíral helmu.

„Je fajn mít tě zpátky. Ani mě nepředstavíš? Budu hádat. Emma Emmersonová."

Oči se mi rozšířily šokem. Jak to mohl vědět?! Dlaň se natáhla ke mně.

„Alex Turner, Suzannah mi o tobě něco málo řekla. Zbytek jsem si dal dohromady. Kolují tu různý fámy. Jen jsem chtěl vědět, že je Suzannah v pohodě, říkám to nerad, ale přirostla mi k srdci."

Jen z chování nového příchozí jsem mohla říct, že je vtipálek. Hravá nálada z něj přímo sálala. A také se museli s Ryanem blíže znát. Jeho jméno mi jen mlhavě vybavilo málo informací.

„Srandu, stranou. Dante nebude na dráze."

Tvář Alexe Turnera se stáhla.

„To je tvrdý. Těšil jsem se, že Nico bude vytočený k smrti. Tak teda nic. Už půjdu... rád jsem tě poznal Emmo."

Vyjekla jsem menší bolestí i překvapením, jak mě Ryan strčil před sebe.

„Hej, Turnere! Dostaň jí ven místo mě. Musím jít ještě za Jacobem."

Nesnáším, když někdo rozhoduje za mě a hodlala jsem to Ryanovi pěkně barvitě vyjasnit.Bohužel bylo pozdě. Alex Turner mě vzal klidně za paži.

„Jasně, žádný problém."

Škubla jsem sebou, jak zmizel Ryan se smíchem v odbočce a nechal mě tak napospas neznámu člověku. Jak mi mohlo dojít, že není sériový vrah?

„Pusť mě, zvládnu jít sama."

Turner zvedl ruce poraženecky do vzduchu.

„Ano, madam. "

Převrátila jsem oči v sloup a následovala Alexe skrz boxy. Spoustu očí mě měřilo nenávistnými pohledy a hlavně zvídavými nebo naprosto tím stylem, kdy vás někdo svléká očima. Chlapi... Divila jsem se, jak dokázal vtipálek udržet zavřenou pusu, dokud mě nenasměroval správným směrem.

„Jsi vážně taková jak jsem si myslel. Nezoufej, ještě se dneska uvidíme. "

Co?! Jakoby se odehrálo čarovné zaklínadlo stál vedle mě strýček Marcus. Táhl mě ven, přes vřavu lidí, až k okruhu a pak rovnou přes VIP vchod k sekci pro sponzory. Přesně pro Emmerson industries. Můj otec a ještě několik pracovníků sledovalo a skenovalo průběh závodu. Záda mého otce byla u vyhlídky. Svým dalekohledem se přímo díval na dráhu. Bylo to tak trochu staromódní, ale táta měl své metody. Postavila jsem se vedle něj.

„Našla jsi Ryana?"

Nervózně jsme si zastrčila pramen vlasů za ucho. Skandování fanoušků bylo slyšet, až sem. Zrovna se jel jeden ze závodů do postupu a můj otec ani neodložil dalekohled.

„Uhm, jo... vlastně jo. Připravuje se na závod."

Horší otázka byla, jak mohl vědět, že jsem hledala Ryana. Ještě několik minut proběhlo v tichosti, kdy se na velké tabuli zobrazovali průběžné výsledky závodů a vrchní komentátor informoval o každé maličkosti.

„Víš, možná jsem ti měl říct o novém opatření, které jsem zvolil nainstalovat. Rozmístil jsem několik kamer na různá místa, kvůli normě bezpečnosti."

Můj neutrální výraz nahradilo nechápavé zamračení, když táta poprvé odložil dalekohled a naše pohledy se střetly. Jeho výraz byl vypočítavý, takový který jsem výdávala předtím, než podepsal výhodnou smlouvu. Přiložila jsem si nabídnutý dalekohled k očím a zaostřila na dráhu.

„Fajn, to je dobré. Myslím, sníží se riziko."

Uznale jsem hvízdla nad ostrou zatáčkou, která se podařila jezdci s s číslem tři.

„Ano, to určitě. Vlastně jsem zrovna před chvíli zjistil, že možná kamera v chodbě devět nefunguje správně."

Tahle konverzace s tátou byla zvláštní. Odtrhla jsem oči od dráhy i dalekohledu abych čelila pohledu na tátův notebook. Zbledla jsem. A do háje... Sakra... Knedlík uvíznul v mém krku. Dívala jsem se na objímající se pár. A ne jen tak ledajaký pár. Závodník s logem emmerson industries držel v pasti dívku...mě. Kruci, kruci, kruci.... Cítila jsem jak mi všechny krev putuje dolů.Tátů neutrální výraz mě mátl ještě více. Jakoby právě neviděl záznam jeho dcery líbat se s jeho závodníkem, vzal z mých rukou dalekohled a díval se na dráhu. Nevěděla jsem, co říct a bylo tohorší než telefonát s ryanovou sestrou. Jazykem jsem si navlhčila rty.

„Tati, já ti to můžu vysvětlit."

Můj otec odložil dalekohled a prohlížel si mě. Zatraceně, já vždy věděla, že pokerface mám po tátovi.

„Myslím, že vysvětlení je naprosto jasné. Pokud chceš znát můj názor tak se to těžko přiznává, ale je to tvá volba. Jsi dospělá a Ryanovi plně důvěřuji. Na druhou stranu je lepší vědět, že nad tebou budu mít aspoň trochu dohled, než nad tím pokud by sis začala s někým v Sydney. Ryana budu moci vyhodit, pokud se něco stane."

Ústa se mi naprázdno otevřela.

„Tu poslední část, jsi myslel jako vtip, že ano?"

Ostrý pohled očí, které byly rozdílné od mých se na mě díval.

„Vypadám, že právě žertuji o chození s mojí dcerou?"

Uhm, ne. Nevinně jsem pokrčila rameny a doufala, že je tahle divná konverzace za mnou. Takže za prvné: můj otec udělal něco jako povolení chodit s Ryanem a za druhé? Co je tohle za alternativní verzi vesmíru? Ještě dalších několik minut jsem ztuhle seděla na židli v rohu a přemýšlela.

„Tohle není vězení beruško, ale závody. Máš volnou možnost pohybu, takže můžeš jít kamkoliv chceš."

Ok. Vystřelila jsem ze židle jako bych seděla na žhavých uhlících a hnala se odtud pryč. Ten řev kolem byl příšerný, ale moje cesta byla jasná a to rovnou do garáží.

Omlouvám se za rozdělenou kapču, ale v téhle kapitole se toho stane hodně a já to vážně nestíhala :/ Je to je pohled Emmy, ale druhá půlka se už bude střídat. :) Tak zajímá mě, co si o kapče myslíte :) Vote x koment :P Zítra přidám druhou půlku a rozhodně půjde o nervy :D