Suzannah

„Dobře a co teda tohle?"

Izzy mi mávala před očima stříbrnými koktejlami. Flitry přímo zářily. V hlavě mi okamžitě naskočila několika místná suma, kterou tyhle šaty stojí. Padl by na ně můj půlroční plat. Stejně jako na ostatní věci, které mi Izzy za poslední hodinu ukázala. Nelíbilo se mi tohle centrum. Křičelo to slovy drahý, luxusní a pro mě nedostupný. Před očima mi zase někdo luskl prsty, Izzy.

„Už zase o tom přemýšlíš! Haló?! Na cenovky se nedívej, máme tohle."

Poraženě jsem svěsila ramena, jak Izzy mávala s kreditkou mezi prsty. Stále nechápu, jak jsem se nechala k tomuhle přemluvit. Snad stokrát jsem přímo škemrala aby mě Izzy vzala do normálního obchodu. Někam, kde se na mě prodavačky a zákazníci nebudou dívat jako na někoho, kdo se ztratil. Izzy nevypadala, že se o to stará. Klidně nakupovala v jejím topu a potrhaných džínách. Zatímco já jen tiše obdivovala všechen ten materiál a inspiraci. Cukla jsem sebou, když mě cizí ruka drapla za ruku stejně jako před deseti minutami.

„Fajn, tak teda nic, jdeme dál."

Izzy mě táhla z obchodu do obchodu ukazovala na výstavní kousky a víc, než desetkrát se mě snažila dostat do některých šatů. Stále jsem si trvala na svém, že obyčejné šaty z výprodeje budou stačit. Určitě bych zvládla je možná trochu přešít upravit a stačilo by to na hloupou párty. Pro smích budu všem, tak jako tak. Dupla jsem nohou v sandálu o zem.

„Izzy prosím ne! Nechci žádné z těch šatů! Jsou krásné, ale já si to nemůžu dovolit!"

Izzy právě držela černo-červené šaty na jedno rameno a zírala na mě s otevřenými ústy. Nakonec její šok přešel ve smích.

„Bože holka, jsi vážně unikátní. Každá holka před kterou bych zamávala tímhle by vyčerpala limit, ale ty.... wau, vážně nevím, co ten blbec musel udělat, ale nezaslouží si tě."

Zavrtěla jsem hlavou nad těmi slovy. Tohle nebylo fér ani pro jednu stranu. Izzy vrátila šaty zpátky do regálu, kde byly a založila si ruce na boky.

„Dobře, uděláme dohodu. Ty vybereš dokonalé šaty pro mě a já tě pak vezmu do nějaké výprodeje, kde vybereme něco elegantního, ale stále dost žhavého, platí?"

S rukama založenýma na hrudníku jsem jen přikývla. To bych mohla zvládnout. Jen ať pak Dantemu nic nedlužím. Nejsem něco, co si může koupit za šaty a doplňky.

„Tak pojď. Mám v plánu tě naplno vyžít. Ty šaty ale musí splňovat tři brandonova kritéria: Musí zakrýt můj zadek a prsa, musí jít co nejrychleji sundat a nesmí být na knoflíky, zip stačí... takže máš to?"

Teď to byla moje brada, která sahala až na zem. Izzy se s tím rozhodně nepárala. Za každým bodem zvedla jeden prst a rozhodně zaujala pozornost jedné prodavačky a právě procházející pár zákaznic, které se na ní pohrdavě ušklíbaly. Tohle byla prostě Izzy.

Ryan

Mel byla vzhůru konečně. Z ramenou mi spadla nepředstavitelná tíha, kterou jsem doteď nevnímal a to, co se stalo předtím?... stále si nejsem jistý, zda se to vážně stalo. Emma ani já jsme o tom za celou dobu nepromluvili. Nebyla příležitost. Všichni zůstávali u Mel v pokoji. Matka zářila, jak to zjistila i když probrečela celou hodinu, kdy jsem Mel vysvětloval její stav. Střídavě plakala má matka, a pak Mel, což bylo ještě horší. Byl jsem bezmocný a to bylo nejhorší.

„Kolik nás bude ta operace stát?"

Mel vyslovila tu větu s přiškrceným hlasem od slz. Matka jí stírala vlhkost z tváří.

„Zlatíčko na tom nezáleží, důležité je, aby jsi byla v pořádku."

Tohle se nelíbilo mé tvrdholavé sestře. Zavrtěla hlavou.

„Ne, chci to taky vědět. Chci o tom rozhodnout."

Vyměnil jsem si s matkou tázavé pohledy a já nabral vzduch do plic, abych sebral odvahu i se připravil na všechno. Záchranou bylo klepání na dveře. Dveře se otevřely a dovnitř se nahrnuly postupně čtyři doktoři v bílých pláštích. Tři muži a jedna žena, vpředu kráčel doktor ze včerejška.

„Zdravím, omlouváme se za vyrušení, ale rád bych vám představil tým lékařů naší nemocnice. Zajímají se o případ pacientky a jsou tady aby prošetřily její stav."

Mel stiskla silně mojí ruku, zatímco já si pečlivě měřil nově příchozí. Nevěřil jsme ani jedné z těch milých tváří nebo úsměvů. Jediná žena - lékařka pozvedla papíry v její ruce a zalostovala. očima, které schovával za brýlemi skákala pohledem po všech v místnosti, dokud nespočinula někde za mými zády. Pohled jí ztuhl.

„Promiňte, ale není tu nikdo zapsán jako další příslušník rodiny. Požádám vás, aby jste prosím odešla."

Ohlédl jsem se abych našel Emmu, jak rozpačitě přešlapovala u stěny a balila své věci. Nevěnovala mi jediný pohled, jak se kolem mě chtěla prosmýknout.

„Jistě, omlouvám se, počkám na chodbě."

Ani náhodou... Má ruka vystřelila v jediném okamžiku. Obtočil jsem prsty kolem emmina zápěstí a zastavil ji. Rozhodně to bylo dovadlo pro celý spolek, ale zabralo to aby se Emma zastavila a propalovala mě očima.

„Nikam jít nemusíš, zůstaň."

Tvrdým pohledem jsem to dal najevo i lékařskému sboru, když jsem stáhl celou emminu váhu k sobě do klína. Chovám se jako pitomec během sekundy. Vážně neuvěřitelný. Emma nepromluvila ani slovo a ještě ke všemu ztuhle seděla. Cítil jsme na sobě zvědavé oči mojí matky Mel. Raději jsem se ani na jednu z nich nepodíval, protože jejich vševědoucí úsměvy by byly na mě moc. Hluboké odkašlání přerušilo trapný moment.

„Dobrá tedy, v tom případě bychom rádi prodiskutovali další kroky, které v případě vaší dcery a sestry budou nezbytné. Jste na to připraveni?"

V krku se mi vytvořila překážka nemohl jsme promluvit. Má matka si přitiskla ruku na ústa, protože vzlyk se jí dral z krku a já byl pod tlakem. Teď a nebo nikdy. Na své ruce jsme ucítil další teplou pokožku... Emma. bezmyšlenkovitě jsem uchopil její ruku v silném stisku, který mi opětovala. Přišlo mi, že uběhlo několik minut, jak se mi podařilo zvednout bradu do očí mé sestry. Moje malá Mel se usmívala, vypadala jako zatracený anděl, jak mě pozorovala jejíma modrým očima. Nebyla to má odpověď, ale její, když promluvila a vzala mou i máminu ruku.

„Ano, myslím, že jsme připraveni."

Suzannah

„Co říkáš na tyhle?"

Izzy se mi předváděla v těsných minišatech. Byly temně rudé a určitě by se hodily na něco jako mohl být galavečer nebo možná oslava rozloučení se svobodou. Můj výraz byl asi příliš čitelný.

„Fájn, fájn, fájn...chápu. Ty jsi teda pomoc. Přestává mě to bavit."

Přepadl mě hrozný pocit. Vážně jsem tady nebyla vůbec ve své kůži a když zmizela Izzy za závěsem stejně jako už několikrát předtím s jejím unaveným povzdechem bylo to konečné. Sice se tohle místo nepodobalo obchodům, kde se pohybuji já, ale muselo to být něco, co by Izzy vykreslilo jak si přála. Mohla bych jí tak vrátit její službu, když mi pomohla. Přiblížila jsem se k závěsu.

„Um, Izzy? Můžeš tam ještě chvíli počkat? Porozhlédnu se tady."

Moje prsty se nervózně proplétaly a dařilo se mi kousat se do rtu, jak odtikávaly pomlsné vteřiny ticha, než Izzy promluvila.

„Bylo načase. Fajn, ale pohni si. Píšou tady, že prostor je monitorován kamerovým systémem, to není moc hezká vyhlídka, když tu stojím skoro nahá."

Um dobře, tohle rozhodně znělo jako Izzy. Ta odpověď mě zaskočila nepřipravenou, ale jen o chvilku později, už jsem probíhala kolem věšáků, figurín a stolků s poskládanými kousky látek. Někde tu musí něco být... vkusné, trochu extravagantní jako je Izzy a vhodné.

„Promiňte mohu Vám nějak pomoci?"

Ženský hlas mě málem vyděsil k smrti. Ozval se za mými zády a stačilo jediné otočení abych čelila ženě ve středním věku s blond vlasy, které měla stažené do těsného drdolu na hlavě. Její úbor tvořily černé dlouhé kalhoty s kašmírovým svetrem a na hrudi měla elegantně připnutou jmenovku s logem obchodu. Nedívala se moc přátelsky. Byl to ten ptám-se-vás-z-donucení výraz. Myšlenky mi uháněly všemi směry, když jsem skládala odpověď.

„Ano, tedy vlastně.. víte hledám nějaké.. to! To je ono! To je perfektní!"

Určitě by mne každý popsal jako šílence, ale jakmle moje oči přistály na figuríně, která stále za ženinnými zády, tak to bylo jako úder blesku. Šaty vystavené na bílé plastice splňovaly veškeré body, které Izzy žádala a navíc byly bezchybné. Prodavačka se obrátila tíms tejným směrem, kam můj ukazováček mířil. Obrátila se zpět na mne s tím největším úsměvem.

„Ach skvělá volba opravdu je to nádherný sezónní kousek. Jen si nejsem jistá zda provás bude tím pravým."

Moje nadšení neopadlo, místo toho jsem horlivě kroutila hlavou.

„Nejsou pro mě, ale pro mojí kamarádku. Jsem si jistá, že budou perfektní. Mohla bych vás poprosit o vyzkoušení?"

Hnědé oči starší prodavačky se zúžily jak si mě prohlížela. Chovala se profesionálně jak mě vedla k figuríně a poté mi s lehkostí podávala šaty.

„Samozřejmě. Tyto šaty jsou naším novým kouskem, jsou opravdu dokonalé, ale nejsem si jistá zda vám bude vyhovovat cena, přeci jen bychom určitě našly podobný kousek za třeba.... relativně levnější cenu."

Skutečně mi oči málem vypadly z důlků, když mi do zorného pole skočila cenovka. Žena jí položila tak abych na ní dobře viděla. Přehltla jsem. Možná bych měla vážně najít něco jiného.

„Suze?! Dostávám tu deprese, když se dívám do zrcadla jen v kalhotkách! Přísahám, že ty zrcadla ukazují i co nemají, už něco máš?"

Díky bože, že obchod je právě prázdný... Červenala jsem se namísto Izzy, jak jsem popadla šaty do náručí a nesla je ke kabince. Izzyina hlava už trčela z kraje závěsu a zvědavě nakukovala. Shmátla mi látku z rukou jediným pohledem a zmizela za závěsem. Neuběhly snad ani tři vteřiny, než se z kabinky ozvalo zaječení.

„Oh můj bože! Tohle je dokonalý! Jsou perfektní. Suze, tohle je... kruci musím si je obléct."

Na tváři se mi formoval úsměv, jak jsem se svalila do sedačky pro zákazníky. Izzy vypadala očividně nadšená tím úlovkem. Koutkem oka jsem zahlédla jak ke mně přichází stejná prodavačka. Okamžitě mě zaujal její výraz. Vypadala nevím... jinak, šťastně? Jakoby jí někdo praštil do hlavy. Zastavila vedle sedačky a jejíma rukama kolem boků dávala na odiv její prsteny. Jistě byly všechny stříbrné nebo to mohlo být také bílé zlato.

„Je vaše kamarádka spokojená? Pokud máte jiné přání stačí říct. Budu támhle vzadu a kdyby něco, tak stačí zavolat."

Na tváři mi hrál určitě skeptický výraz, protože tohle nevypadalo na ženu, která si před chvíli musela úsměv přilepit vteřinovým lepidlem. Teď ztvárnila obraz ochoty a vítěze zaměstnance měsíce. Nemusela jsem ani nic říkat a ona odešla. Stále ještě ve zmatku jsem zaklonila hlavu na sedačku a se zavřenýma očima čekala na Izzy, která měla každou chvíli vyjít ven. Doufala jsem, že ty šaty budou perfektní a hlavně ve správné velikosti. Nic mě nemohlo připravit, na to, co přišlo potom. Jedna ruka mi zakryla ústa, zabránila mi vykřiknout a ta druhá chytila mojí ruku, která už byla napřežená k úderu. Doširoka jsem otevřela oči abych viděla na svého útočníka. Dívala jsem se do křivého úsměvu, strniště na bradě a do svého vlastního odrazu ve slunečních brýlích.

„Um, Suze? Vypadá to, že si nezvládnu sáhnout na záda....zapneš mi to?"

Očima jsem mrkla ke kabince a zamumlala do dlaně, která mi zakrývala ústa. Rty v úsměvu se stáhly a umístil se před ně ukazováček v tichém gestu. Dlaň zmizela a já sledovala, jak se kolem sedačky ke kabince nepohybuje nikdo jiný, než Brandon. Brandon strčil hlavu za závěs a ozvalo se tiché zapištění. Rozhodně patřilo Izzy.

„Ty jeden zmagořenej stalkere! Neuvěřitelný jak jsi všude kam...."

Všechny výčitky ze strany Izzy byly přerušeny, jak se Brandon nějakým způsobem nacpal do těsného prostoru kabinky. A ten jeden z mlaskavých zvuků, které se ozvaly pravděpodobně nepatřil k zapínání šatů. Dělala jsem, že nic z toho neslyším. Místo toho jsem se zavrtěla na sedačce, která se pohnula pod vahou nově příchozího.

„Lidi trochu se ovládejte, ok? Nemusíme to poslouchat i my dva."

Bylo to trapné, jak si Dante všiml toho, jak jsem nesvá. Vlastně mě napadlo jej praštit, jak si sundal brýle a blýskl po mně úsměvem zatímco z kabinky vylétla bota. Poznala jsem tu černou lodičku, kterou zkoušela Izzy k minulým šatům.

„Zmlkni Owensi. Jsem si víc, než jistá, že mám něco, co je ti drahé."

Dante něco zamrmlal jak zvedl botu ze země. Obracel jí v rukou, než se obrátil ke mně.

„Tak, kde máš svoje šaty?"

Překřížila jsem ruce na hrudníku a oči uzamkla na barevném koberci.

„Nemá žádné. Přísahám, že jsem se snažila jí k tomu donutit, ale prostě si nedokáže vybrat. Myslím, že jí naklonovali mimozemšťani a nebo nechápe termín „bez limitu". A ty.... jdi, tohle se nedělá."

Následně byl Brandon vyhozen z kabinky. Mírně se zapotácel a já pozorovala ten jeho přiblblý výraz na tváři. Možná to viděli jen moje oči, ale no.... na rtech měl rtěnku. Mírně jsem si odkašlala abych na sebe upoutala i Brandonovu pozornost a jemně ukázala na rty. Brandon musel pochopit. Zadíval se do zrcadla ve vedlejší kabince. Zvuk podobný zavrčení opustil jeho krk.

„Rtěnka. Zase máš rtěnku. Označkovala sis mě."

Pokud to myslel Brandon jako hrozbu, tak selhal. Izzy vykoukla na malou škvíru.

„Jo, máš s tím problém? Vím, že to miluješ. Tohle je aspoň jasný signál pro každou mrchu, která to na tebe zkusí."

A nakonec taky zmizela s vypláznutím jazyka brandonovým směrem. Usmála jsem se na dtěmi dvěma.

„Co je s tebou špatně holka? Jsi v obchodě, kde je to narvaný k prasknutí vším, po čem holky touží a ty si nevybereš? Proč? Můžeš mít cokoliv, Beauty."

Dokonce mi unikl i ten fakt, že mě Dante stále drží za ruku. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nedovolil mi to, naopak zesílil stisk. Moje oči byly na všem, až na Danteho.

„Co tu vůbec děláš?"

Dante se přisunul blíže ke mně. Vůně pěny po holení a kolínské napadla můj systém.

„Chtěli jsme vědět, jak jste na tom. Navíc tam byla bez vás nuda a ty mi neodpovídej na otázku otázkou. Takže, kde jsou šaty? Nebo chceš jít nahá? Já si nestěžuju."

To neřekl... Moje oči musely připomínat golfové míčky, jak jsem jen nepokrytě zírala na smějícího se Danteho. Uvolněně se rozvaloval na pohovce a v očích mu tančily nezbedné jiskry.

„Prosímtě, nepřežil by jsi pokud by šla nahá na tu párty, ale šaty potřebuje a taky je bude mít i kdybych jí měla do nich nakopat. Jedno se ti musí nechat. Ty šaty jsou dokonalý."

Chtělo se zatleskat, když Izzy vyšla z kabinky. Neměla správné boty, ale to nevadilo. Látka jí obepínala na správných místech a přitom vypadaly vkusně a elegantně. Možná maličko výstředně s tím řetízkem, který vedl kolem pasu. Předváděla se jako nějaká modelka.

„Tohle sakra ne! Svleč to! Nemůžeš v tom jít."

Podle izzyina výrazu čekala tuhle brandonovu reakci.

„Ne, já tohle beru. Spňuje všechny tvoje kritéria a jsou perfektní. Navíc... mysli na to, jak dobře je ze mě budeš večer svlékat."

Jen já se dokážu červenat až po konečky prstů u nohou. Izzy si s Brandonem vyměnily polibek, který rozhodně nebyl jeden z těch sladkých románových a rozhodně proměnil tohle místo pro mládež pod třináct nepřístupnou.

„Jste příšerný lidi. Najděte si laskavě pokoj. Jsou tu lidi, kteří trpí."

Dante si přehodil na pohovce nohu přes nohu a přitom na mě mrknul. Izzy a Brandon se od sebe odtrhli aniž by cokoliv řekli, ale brandonův namířený prostředníček danteho směrem mluvil za vše. Izzy nebyla pozadu, jak se vracela do kabinky. Hodila po mně a pak Dantem úsměv.

„Závidíš? Taky bych ti mohla ukázat cenovku."

Dante vedle mě zavrčel něco vy stylu „vypočítavá mrcha" a pak znovu obrátil pozornost mým směrem.

„Nemám nic proti tomu, když se rozhodneš jít na večírek nahá, ale v tom případě se daleko nedostaneme Beauty. Je mi to jedno, můžeš jít i v tom, co máš teď na sobě."

Danteho oči mě propalovaly zaživa až jsem mohla jeho pohled cítit všude na sobě. Husí kůže mi naskákala snad i na zádech. Bohužel má nálada byla ta tam.

„Nezlob se Dante, ale nemůžu. Tohle gesto je milé, ale já si to nemůžu vzít, nemůžu si to dovolit. Je to tu příliš drahé."

Bylo smutné, že jsem to musela přiznat, ale byla to pravda. Začínalo mě štípat v očích ze strachu, co si o mně teď Dante pomyslí. Jak ubohá jsem? Jaký loser je ze mě? Mé předloktí pohladila horká kůže.

„Na tom nezáleží Beauty, můžeš si vybrat cokoliv a já to zaplatím."

Slzy mě už přešly, ale hrdost ne. Otočila jsem se abych viděla do Danteho obličeje.

„Mě si nejde nijak koupit. Já ti říkám, že je to milé, ale spokojím se s něčím levnějším na co bud mít peníze. Pokusím se abych úplně nevyčnívala z davu."

Dantovi přes tvář přeběhlo něco, co mohl být šok a pak zamračení. Asi se chystal něco říct, ale Izzy z kabinky byla rychlejší.

„Říkala jsem ti, že na to jdeš úplně špatně. Ona není jako ty holky bez mozku a peníze jí nezajímají. Ne, že bych si já stěžovala."

Všichni jsem sledovaly jak Izzy kráčí z kabinky s šaty v ruce. Kreditkartou mávala v ruce a mířila přímo za Dantem.

„Teď půjdu zaplatit a nebreč kvůli tomu. Říkala jsem ti, že si to vyberu. Suze? Kam chceš jít pak nakupovat?"

Snažila jsem se pochopit význam celé té podivné konverzace mezi těma dvěma. Podle mého odhadu Dante docela pěnil z neznámého důvodu. Zaujalo mě to natolik, že Izzy musela zopakovat otázku a Dante se na mě musel podívat.

„Beauty?"

„Uhm, cože?... Jo, jasně,. Já nevím, co zkusit nějaký ten z menších butiků, co jsme minuly cestou sem?"

Izzy zamrkala nad mojí odpovědí a chtěla něconamítat. Dante jí zastavil a vytrhl jí kreditku z rukou. Očividně už Izzy překročila jeho čáru, protože jeho stisk na mojí ruce byl silný i když jemný.

„Drž svojí pusu zavřenou Izabello. Beauty, chce tam, tak se tam teda půjde.. Brandone? Hlídej si svojí holku."

A tímhle byla debata ukončena. Připadala jsem si znějakého důvodu ale dobře, jak Dante nakupoval se mnou. Byla to zábava. Na jednu stranu se dalo vtipně pozorovat, jak se hvězda motorkářských závodů skrývá za brýlemi a jeho hlášky mě dokázaly rozesmát. jen ten protivný hlas v mojí hlavě mohl za tu pomyslnou brzdu. Tohle jsem přeci nebyla vůbec já...

„Hej, o čem přemýšlíš?"

Dante zastavil a jeho ukazováček m izvedal bradu. Za poslední hodinu jsem se smála snad víc, než za celý měsíc a všechno bylo tak perfektní, až se dalo čekat, kdy se to pokazí. V ruce jsme držela jedinou a jednoduchou tašku. Moje šaty pro dnešní večer. uznávám hodně obyčejné, ale daly se zaplatit z mých úspor. Nebyly ak dokonalé jako ty izzyiny ale účel splní, až do nich zasáhnu. Nebude to poprvé, co si trochu opravím oblečení a snad to nebude vypadat hloupě.

„Rád bych viděl do tvojí hlavy."

Co?... Zastrčila jsem si spadlý pramen vlasů za ucho a několikrát se pořádně nadechla. Já a Dante jsme stáli na chodníku a kolem nás procházeli lidé bez zájmu. Tedy neunikly mi zvědavé pohledy a ty divné úsměvy. Skoro jakoby si každý myslel, že jsem pár ale ta myšlenka, byla stupidní. Já a někdo jako Dante... ne, to nebylo možné. Usmála jsem se na danteho a doufala, že to zabere. Vážně vypadal, že má starosti.

„Nic, jsem v pořádku jen nemůžu uvěřit, že jsem tady a nakupuju se slavnou hvězdou."

Má slova byla myšlenná jako vtip, ale Dante se ani trošku nezasmál. Vlastně si strhl brýle z očí a tvrdě se na mě zadíval, což mě vyděsilo stejně jako následující slova.

„Ne, s tebou ne! Jsem Dante, ber mě tak. Chci aby to teď bylo normální. Můžeš to pro mě udělat Beauty?"

Jeho tón a výraz byl tak zoufalý, že jsem odolávala nutkání odhodit všechny věci stranou a obejmout ho, obalit ruce kolem jeho krku a pak... já nevím, co by se stalo, ale rozhodně mi šlo o danteho porozumění. Byl to Dante, kdo svojí dlaní držel mojí tvář a jeho palec mi přejížděl po bradě. Naprsoto a úplně jsem se ztrácela a až po době, která mi přišla příliš dlouhá jsem našla svůj hlas.

„Dobře, to zvládnu... jenom Dante."

Konečně byl ten trapný moment pryč a my oba jsme propukli ve smích. Líbilo se mi jak Dante propletl naše prsty a nasadil si brýle zpátky na nos.

„Fajn, to je moje Beauty."

Emma

Měla bych panikařit, sakra vždyť já sedím na ryanově klíně před jeho matkou, sestrou a týmem lékařů. Nikdo nevypadá, že by si moc všímal, ale příjemné to taky není. Už přes půl hodinu jsem se bála pohnout. Doktoři mluvily mluvily o různých metodách, které mohou vyzkoušet a vyptávaly se na zdravotní stav reedovi sestry. Mohla jsem říct, že byl napjatý, skor drtil moji ruku a já doufala, že když jí budu pevně držet, tak se nevrhne po mužích a ženě v plášti. Přitom jsem obdivovala, jak je ta malá dívka klidná. Byla v tak mladém věku o ohodně statečnější než já. Dodneška si pamatuji, jak moc jsme brečela, když mě táta odvezl do Sydney. Týden jsem odmítala opustit pokoj a tahle dívka se jen smutně usmála, když doktoři jemně zdělily zprávu o možném riziku selhání. Zákrok má dvě možnosti. Buď se její tělo přizpůsobí a nebo budou její nohy naprosto nepoužitelné. Tahle zpráva byla tím nejhorším.

„Necháme vám teď několik hodin na rozmyšlenou, chápeme, že je tohle těžké rozhodnutí a to si vyžaduje čas. Pokud budete mít jakékoliv další otázky stačí požádat na sesterně, ano?"

Podívala jsem se na Ryana, když doktorka domluvila, ale on byl jako mrtvý. Pohled bez výrazu, v obličeji bledý. Upřímně mě to vyděsilo. Ani paní reedová nevypadala, že je schopná vnímat. Horlivě smrkala do kapesníku. Bylo to trapné a tušila jsem, že nemám tohle právo, ale přehltla jsem knedlík v krku a snažila se aby byl můj hlas, co nejstabilnější.

„Děkujeme. Ozveme se, až se rozhodneme. "

Lékaři si vyměnily chápavé pohledy a se soustrastnými pohledy opustily pokoj. Jejich odchod nezměnil situaci o nic k lepšímu.

„Emmo? Prosím slez ze mě, potřebuju vstát."

Vůbec se mi nelíbil ten unavený ryanův tón v hlase. Také jsem byla najednou vyčerpaná, ale zvedla jsem se z jeho klína aby měl místo. Vstal, aniž by se na mě podíval. Místo toho se opřel o stěnu v pokoji. Tiše jsem tomu přihlížela a cítila se jako páté kolo u vozu.

„Brácha, netvař se takhle prosím. Děsí mě to."

Ryan nereagoval ani na svojí sestru. Jen si promnul spánky a znovu u něj zavládla nlada pod psa. Jakoby z něj vyprchal život.

„A co mám dělat Mel? Mám tu skákat radostí?"

Drsná odpověď. Zmrazilo to náladu v celé místnosti. Byla to paní reedová, kdo konečně přestal brečet a sbíral odvahu.

„Ryane, co teda uděláme?"

Tohle ale Ryana nabudilo. Otočil se v jediném okamžiku a odhodlaně přistoupil k posteli, kde ležela jeho sestra. Zajímalo mě, co vidí. On se svou sestrou vyrůstal. Vidí dívku, která je před ním nebo vzpomíná na něco jiného?

„Není to jasný mami? Máme šanci, která je nevyhnutelná takže není, co řešit. Ty to zvládneš, že jo princezno?"

Melanie přikývla a pozorovat, jak zvedá ruce a obaluje je kolem krku svého bratra, který jí líbá na čelo bylo hodně emotivní. Všichni se společně objímali a já tam nečinně přešlapovala jako nechtěnný účastník dokud s eod sebe neodtáhli. Zarazily mě jen slzy v dívčině tváři a to jak se odevzdaně dívala na Ryana.

„Zase odejdeš, že jo?"

Ryan se rychle narovnal jakoby ho někdo kopnul do žaludku. Vypadal ještě hůř než před chvíli. Paní reedová pohladila svojí dceru po ruce.

„Zlato, víš, proč to musí být. Ryan se brzo vrátí."

Co se tu dělo? Mračila jsem se na ryanova záda a snažila se pochopit. Odjíždí? Jak?... Byla jsem rozhodnutá všechno zjistit, když se Ryan otočil a vystřelil z pokoje. Následovala jsem ho.

„Ryane!"

Dveře od nemocničního pokoje za mnou práskly a můj výkřik upoutal pozornost spoustu lidí, hlavně ale Ryana. Zastavil a já poprvé viděla jeho oči. Načervenalé. Nechalo mě to bez dechu. Neznala jsem tohohle Ryana. Vlastně jsem hned zapomněla, proč jsem za ním běžela a Ryana napadlo něco jiného. Sáhl do kapsy svých džínů a hodil po mně jeho mobil.

„Zavolej Aaronovi, že zítra před odpolednem se vrátíme."

Má ústa se otevřela. To přeci nemůže! Civěla jsem na telefon i když před mýma očima byl jiný obrázek. Ryan už byl zase o kus dál v chodbě. Kašlu na to, mohla mě slyšet, celá nemocnice.

„Ryane, co to děláš?!"

Ryan se otočil v rychlém sledu.

„Co myslíš?! jdu potvrdit léčbu mé sestry!"

Ničemu, ničemu můj mozek nerozuměl nebo nechtěl pochopit. To myslel opravdu vážně? Ryan opustí svou sestru v tomhle stavu? Nezdálo se mi to fér, ale stejně mé prsty vytáčely číslo zpaměti. Dlouho to vyzvánělo, než to můj táta zvedl. Tak ráda jsem slyšela jeho hlas.

„Ryane, co se děje?"

Táta zněl zmateně a v mém krku se vytvořil knedlík. Svalila jsem se do křesla, zacpala si uši a zablokovala okolní svět aby neexistoval. Můj rozhovor mohl poslouchat kdokoliv na chodbě.

„To jsem já tati, volám z ryanova mobilu."

„Beruško?! Je všechno v pořádku?! Kde jsi?! A kde je Ryan?!"

Slzy hrozily, že prolomí pomyslnou hráz. Skoro jako bych na tátu zapomněla. Byla jsem až příliš zaneprázdněná a teď jsem ho mohla slyšet.

„Mluv se mnou dítě, co se stalo?"

Několik hlubokých nádechů a výdechů opustilo moje plíce abych se zvládla vzpamatovat. Nevěděla jsem kolik toho můj otec ví o ryanově rodině.

„Nic se nestalo tati. Volám ti, abych ti oznámila, že zítra budu zpátky. Ryan taky."

U posledního slova mi přeskočil hlas. Přišlo mi to až moc nespravedlivé a táta na druhé straně telefonu mlčel.

„Je skvělé, že budeš zpátky zlatíčko, ale řekni mi... má to, co dočinění s ryanovou sestrou?"

Vzduch mi unikl z plic, jak mi mobil málem vypadl z ruky.

„Ty o tom víš?"

Překvapilo mne, že mu Ryan něco takového řekl, ale oni si byli hodně blízcí.

„Ano, vím něco málo. Je to v pořádku, zlato. Všechno připravím a zítra vás budu očekávat. Vážně jsi v pořádku?"

Stále jsem vstřebávala ten důležitý šok, ale v pořádku jsem rozhodně nebyla. Zápěstím jsem si otřela tváře a soustředila se na tátu.

„Jsem v pořádku, neměj o mě starosti."

Tátův tichý smích mi alespoň trochu zvedl náladu i když mi bylo jasné, že bude nervózní dokud nebudu stát přímo před ním.

„Jsi moje dcera, vždycky si budu dělat starosti a vzkaž ryanovi, ať na tebe dá po cestě pozor."

Nebyla žádná šance abych tohle Ryanovi řekla a táta to věděl, ale to nic nezměnilo.

„Díky, tati. Mám tě ráda, už musím jít."

Zmáčkla jsem tlačítko pro ukončení hovoru a opřela svá záda do křesla. Ryan se ještě nevrátil a já ani nevěděla zda se ke mně může přiblížit aniž bych mu jednu nevrazila. Jeho sestra k němu vzhlížela s takovým smutkem, lítostí a odevzdaností jakoby to nebylo poprvé. Z myšlene mě vytrhl dotek na mém rameni. Byla to paní Reedová. Dívala se na mě s podlitýma očima a snažila se usmát.

„Chci abys věděla, jak moc si cením tvojí podpory a velmi mě těší, že si můj chlapec našel někoho jako ty."

Cože?! Musel na mě být vidět můj šok. Co? Já a Ryan? No, tak to není teda ne úplně ale... arghh, už blábolím. Ryanova máma mi stiskla rameno a pousmála se. Pravděpodobně mému zmatku.

„Nešlo si toho nevšimnout. Věř mi, je to dobrý kluk. Ještě se nevrátil, že?"

Moje i oči paní Reedové se zaměřily do chodby. Ne, ještě se nevrátil. Zamračení přešlo přes můj výraz.

„Omlouvám se, ale musím se zeptat. Myslel to vážně? Proč chce odjet? Je to přeci nemyslitelné. Tím chci říct..... nemůže odjet teď, když..."

Neodhodlala jsem se dokončit větu, aby to nebyla pro ženu vedle mě příliš velká rána. Jen hluboký povzdech upoutal mojí pozornost.

„Ryan je trochu komplikovaný. Nedělá to často, ale pro něj je to terapie. Nezvláda Melaninu léčbu nejlépe. Vyčítá si, že není na místě své sestry. Prosím dej na něj pozor."

To všechno vysvětlovalo. Jako na zavolanou se objevil Ryan. Ruce schovával v kapsách a možná to byl jen můj pocit, ale pacienti i zaměstanci mu uhýbali z cesty dokud nestál před námi. Nejdříve kývnul na svojí matku a pak na mě. Hodil mi do klína svazek klíču.

„Rozluč se, pak odjíždíme."

Nedal mina výběr a zmizel v pokoji. Jakmile se za ním zavřeli dveře, tak mě jeho matka drtila v objetí.

„Postarej se, ať neudělá žádnou hloupost."

„Mami, tohle jí neříkej. Ona je ta, kdo jedná před tím, než myslí."

Ryan byl zpátky, až příliš rychle. Očekávaly bych, že se zdrží o něco déle když se loučí se svojí sestrou. Přes rameno paní Reedové jsem na něj vyplázla jazyk.

„No, dovol..."

Nedopověděl mi. Otevřel mi galantně dveře od pokoje ke jeho sestře. Vydával to za gentlemantské gesto ale to by mi nemohl zašeptat těch několik slov do ucha. Pitomec...

„Máš pět minut, tak si pohni. Počkám na parkovišti."

K mojí smůle zavřel dveře dřív, než jsem ho stačila praštit. Pokoj působil smutně a omšele. Melanie se na mě ani nepodívala. Stále ležela v posteli a mohu odhadovat, že brečela. Nikdy mi nešla konverzace s dětmi.

„Um, ahoj?"

Myslela jsem, že mne neslyšela jak se modré oči upíraly ke stropu, ale nebyla to pravda.

„Poslal tě aby ses rozloučila, že jo?"

Co na tohle říct? Postávala jsem u dveří a pro jednou se rozhodla pro upřímnost.

„Jo, je to tak, ale..."

„Prosím, tak jdi. Nechci s nikým mluvit."

Tohle zničilo všechno. Z dálky bylo vidět, jak malá dívka znovu pláče a já nemohla nic dělat jen respektovat její přání. Vzala jsem za kliku.

„Dobře, ráda jsem tě poznala Melanie, přeju ti hodně štěstí."

A s těmi slovy i když to bylo těžké jsem odešla. Ryan čekal na parkovišti, opíral se o auto ale neřekl nic. Já měla v rukou klíče a bylo mi jedno, proč mi je dal. Skočila jsem za volant, zapnula pás a nastartovala. Ryan se připoutal vedle mě.

„Nic, neřekla co?"

Hodila jsem po něm uražený pohled jak jsem couvala z parkoviště. Něco mi říkalo, že Ryan dělá hroznou chybu.

Tak a zase konec :D Co na to říkáte? Nepřišla vám tady Izzy moc otravná? Ryan moc sobecký? Myslíte, že Dante a  Izzy nezpůsobí na párty nějaký skandál? :D Dozvíte se to příště ;) Budu ráda za vote a komentáře. Zatím se mějte a doufám, že už se těšíte na Vánoce ;-)