Emma

Shlížela jsem dolů na svoje prsty. Každá má končetina, kost i buňka v mém těle pulzovala šokem a obsah mého žaludku váhal, zda je dobrý nápad seznámit se s nemocniční podlahou. Mně osobně se ta vyhlídka nelíbila. Ale právě tady na chodbě nemocnice jsem přešlapovala z nohy na nohu v teniskách, mém pyžamu a bundě. Ryan společně s jeho matkou a sestrou okamžitě zmizeli kdovíkam. Sama navím, jak jsem se sem dostala. V hlavě se mi vybavovaly záblesky světel, mihotavé obrazy a další neurčité tvary, které mizely se zvukem bolestného pláče a sténání zraněné dívky. Ryan je rozhodně stejně dobrý řidič auta jako motorky, možná ještě lepší... Povolenou rychlost musel překročit snad tisíckrát.

„Promiňte slečno, ale tady nemůžete zůstat."

vlídná tvář zdravotní sestry vplula do mého zorného pole. Zamrkala jsem a náhlý chlad, který se prohnal mojí páteří a narovnal jí jako pravítko mě donutil přitáhnout si teplou látku bundy blíže k tělu. Sestřička se zamračila a mezi obočím se jí vytvořila vráska.

„Jste si jistá, že jste v pořádku?"

Možná nejsem... S pohledem upřeným za záda sestry jsem posbírala všechnu sílu abych nahodila fasádu klidného úsměvu. Pravděpodobně jsem selhala.

„Ano, nic mi není."

Skeptický výraz sestry nahradil úsměv a žena ukázala do rohu haly pokývnutím brady. Několik křesel, které nepůsobily vůbec pohodlně lemovaly zdi.

„Pokud na někoho čekáte, můžete chvílí zůstat tam. Pak vás ale musím poprosit aby jste odešla pokud nemáte povolení zůstat."

Jako nějaká napodobenina zombie z laciného hororu jsem se dostala do jednoho z těch křesel. Materiál mě obklopil jakoby mě chtěl každým okamžikem pohltit. Co teď?... Očima jsem prohledávala okolí a hledala jakékoliv známky po Ryanovi nebo jeho matce. Neviděla jsem nic jiného než soucitné pohledy zdravotních sester. Pravděpodobně si myslely, že jsem troska s mým pohotovostním outfitem a prázdným výrazem ve tváři.

Ryan

No tak, no tak... Proč je to tak dlouho?!... Bylo to možná deset minut, maximálně dvacet, co Mel zmizela v tom nemocničním pokoji se skupinou sester a doktorem. Trvá to moc dlouho, příliš dlouho... Frustrace a bezmoc mě ubíjely uvnitř. Ten pocit byl jako kyselina, která rozežírá orgány ve mně. Je to moje vina... Měl jsem chuť do něčeho udeřit. Můj pokoj je vedle toho Mel, kdybych šel spát tam a nezůstal u Emmy, tak... doprdele!

„Paní Reedová?"

Dveře od pokoje, kde byl a i má sestra se otevřely a ven vyšla sympaticky vypadající zdravotní sestra. Znal jsem ale ten pohled. Ten pohled za kterým se skrývají kurevsky špatný zprávy. Má matka se krčila v křesle u jedné ze stěn a v obličeji byla mrtvolně bledá. Na první pohled mohla vypdat klidně, ale já věděl, že za tou zdí, kterou si vybudovala během těch let se tříští na malé kousky. Hlas se jí třásl.

„Ano?"

Napjal jsem se při tom malém soucitném projevu emocí v sestřině tváři, jak přejela očima mou matku. Její oči přistáli i na mně. Nevím, co viděla, ale rozhodně něco, co jí donutilo znejistět a trhnout očima jinam. Její profesionální přístup byl v tahu.

„Nasadili jsme vaší dceři anestetika proti bolesti. Právě teď klidně spí."

Neviditelná váha spadla z mých ramen společně s tím nejdelším výdechem. Je v pořádku, spí... Tuhle informaci můj mozek zpracovával a držel se jí jako pevného bodu.

„Ale pan doktor by s vámi rád mluvil. Říká, že je to naléhavé."

„Kurva!"

Zaklel jsem nahlas, přirozeně mi to slovo vyklouzlo z úst. Zdravotní sestra i má matka nadskočila v úleku.

„Ryane, prosím..."

Má matka mi dávala zklamaný pohled. Nesnášela nadávání, zatímco sestra dokázala změnit svýj výraz na pobouřený. Ruce se jí přesunuly v bok.

„Mladý pane, tohle je nemocnice. Netolerujeme tady tento slovník, takže vás žádám aby jste to respektoval včetně nočního klidu."

Sestru jsem naprosto ignoroval, ale výraz ve tváři mé matky mluvil za vše. Nepotřebovala ještě další starosti. Přikývl jsem a držel se zpátky.

„Fajn, omlouvám se."

Myslím, že zdravotní sestru nic jako omluva neobměkčilo, ale matka vstala a posbírala své síly. Pokusila se mne uklidnit stiknutím mého předloktí a milým, uklidňujícím úsměvem, předtím, než následovala sestru do pokoje.

„Zjistím, co se děje a pak to vyřešíme. Nebude to trvat dlouho... možná bys měl jít najít Emmu. Neviděla jsem jí od chvíle, co jsme sem přišli. Jdi Ryane, ani pro ní to nemůže být lehké."

Přesně tohle byla má matka... Na Emmu jsem od té doby ani jednou nepomyslel. Sakra, kde může být?...

Emma

Ucítila jsem silnou vůni a poté cizí přítomnost vedle mne. Někdo se posadil do křesla a to vzbudilo můj reflex. Spala jsem nebo ne?... Dost možná. Bolest se prohnala mým krkem, jak má hlava zůstala zakloněná. Au... Ostré stropní světlo mi nedovolilo otevřít oči, ale pomrkávání bylo dobré. Tělo jsem měla ztuhlé a nemohla jsem si vzpomenout kde jsem... počkat, nemocnice. Aha, jasně... Zvedla jsem se na loktech a podívala se po svojí levici. Kelímek kouřící tekutiny s omamnou vůni byl jen kousek ode mě.

„Vezmi si to, bude ti líp."

Ryan...  Chladnými prsty jsem do ruky vzala okraje kelímku a foukla do horké páry. Zkoumala jsem ryanův profil. I on držel v rukou kelímek a díval se do prázdna. Nevím, zda to byl můj mylný pocit nebo něco jiného, ale v tom momentu se zdál o hodně starší s tím strništěm na tváři a kruhy pod očima s unaveným výrazem. Bála jsem se promluvit, ale nakonec jsem nějakým způsobem našla svůj hlas.

„Díky."

Ryan neodpověděl, zatímco já měla hlavu plnou otázek týkající se zdravotního stavu jeho sestry. Jak je na tom? Co jeho matka? Je v pořádku?... Všechno šlo stranou, jak jsem místo toho pozvedla kelímek ke rtům a usrkla. Rázem se mi obličej zkřivil nechutí. Bylo to horké a hořké, extra hořké. Skoro jsem to vyplivla.

„Černá káva, extra pražená... vzbudí tě to."

Polkla jsem hlt v ústech a skepticky se podívala na Ryana. Vzbudí?... Tohle by mě mohlo i zabít. Nicméně on vypil celý obsah svého poháru naráz. Prázdný kelímek hodil jednou dobře mířenou ranou do koše. Všimla jsem si mírného třasu jeho prstů. Nervozita...

„Kolik jsi jich vypil?"

Myslela jsem, ž e budu muset otázku zopakovat, protože Ryan nereagoval a přiznejme si to. Vypadal příšerně. Jeho vlasy potřeboval učesat, dost možná nagelovat na těch správných místech, hodila by se mu studená sprcha a k tomu pořádný spánek. Ani mi nedošlo, že si mě pár oříškových očí prohlíží.

„Tohle bylo moje třetí, zabírá to jen chvíli, jestli to nevypiješ, tak mi to dej."

Pohlédla jsem na plný obsah černé tekutiny v poháru mé ruky a pak na Ryana. Podle načervenalého bělma kolem očí už to vážně nepotřeboval. Schovala jsem kelímek v sevření dlaní.

„Ne, to je dobrý... vypiju to, za chvíli."

Rozhlížela jsem se po polprázdné chodbě, ale nic kromě sester a vybavení tam nebylo. Cítila jsem se unaveně a zatuhle.

„Kolik je vůbec hodin?"

Ryan se nepohnul, vlastně neudělal ten známý pohyb, který chcete udělat proto, aby jste z kapsy vytáhli mobil. On nehnul ani brvou.

„Skoro tři."

Tři ráno?!.. Panebože! To jsem spala necelý dvě hodiny v kuse tady?!

„Nevím jestli jsi tady spala celou tu dobu, ale když jsem tě našel tak ano. "

Nedošlo mi, že mluvím nahlas. Zavrtěla jsem se v křesle.

„A cos dělal ty?"

Ryan pokrčil rameny.

„Seděl jsem tady."

Jak chytrá odpověď. Nastala chvíle trapného ticha, která ani jednomu z nás nic neříkala.Polkla jsme nepříjemnou hrudku v krku.

„Ryane, musím se zeptat. Je tvá sestra..."

Ryan se napjal vedle mne. Mohla jsem to cítit a nenáviděla se za to, že to dělám. Alespoň jsem se odvážila položit svojí ruku na ryanovo rameno. Bylo široké a celé ztuhlé.

„Je v pořádku?"

Můj stisk v ruce zesílil. Tohle nebyla zrovna moje parketa. Utěšování nebo něco jako taktnost a citlivost nebyla moje silná stránka a to nemluvím o empatii. Tohle byl Suzahnin obor.

„Je pod anestetiky. Doktor mluví s matkou, ale trvá to moc dlouho. Už tam bude skoro hodinu."

A sakra... Je hloupé teď vycházet z filmů, ale jestli je něco pravdivé na filmových večerech strávených u televize, tak jedině to, že mluvit dlouho s doktory nepřináší dobré zprávy.

„Emmo, drtíš moje rameno."

Ryanův hlas mě vytrhl z toku myšlenek a skutečně jsem v levé ruce cítila velkou sílu. stáhla jsem ruku dolů.

„Ups, omlouvám se."

Pořád jsem na ruce cítila teplo a přísahala bych, že i ryanovi zacukaly koutky úst, které klesly dolů dvakrát tak rychleji po mých slovech. Zachmuřil se a jakoby se popálil rychle vstal.

„Ty se nemáš za co omlouvat, Emmo."

Nepodíval se mým směrem jak prohraboval své kapsy dokud nevytáhl několik bankovek společně s kusem papíru. Obojí mi podal.

„Tady máš peníze na taxík a napsanou adresu, můžeš odjet. Nic tě tady nedrží."

Vstřebávala jsem ta slova, ale nedokázala se pohnout nebo cokoliv udělat. Ryan to pochopil jinak. Svižným pohybem popadl mojí pravou ruku, vložil mi do ní bankovky a pak se otočil na patě a zmizel. Kráčel si prostě pryč. Co tohle sakra bylo?!...

Promiňte, že je to zase na poloviny, ale já totálně nic nestíhám :/

PS: Mimochodem se ke mně náhodou dostalo pod ruku jedno dílo spisovatelky @uninportant-girl, četla jsem její startující příběh Deadly Ideas a já bych vám ho jen doporučila, pokud se vyžíváte v takových těch nevraživých párech jako je u mě například právě Emma s Ryanem ;) Seznámíte se u ní s dalším výbušným párem, takže to koukejte rozkliknout a číst :P

PPS: Další dodatek, kvůli častým dotazům, které mi spamovaly schránku na wattpadu jsem založila ask, můžete se mě teda zeptat na cokoliv tam :)  http://ask.fm/Tinawriter (odkaz najdete i v mém profilu pod informacemi „o mně")