Suzannah

Spokojeně jsem si opřela hlavu o chladnou stěnu. Konečně mi přestalo zvonit v uších a opadl můj strach z toho, že mi prasknou ušní bubínky. Hudba, která doplňovala atmosféru před závodem se pohybovala na hranici bezpečných decibelů. Prošla jsem. Chtělo se mi skákat radostí do vzduchu, jak můj mozek vstřebával jednoduchou skutečnost.

„Hej,Beauty jsi OK?"

Byl to Dante. Naše cesty sem se museli z bezpečnostních důvodů rozdělit. Nechtěla jsem být středem všeho toho hluku,světel, blesků, jekotu a celé té velké pozornosti.Ne, to byla jeho parketa. Nebyla to ani půlhodina, co jsme opustili bezpečí autobusu. Dante v černo-bílé kombinéze s logem Emmerson industries na zádech zatímco já v pohodlných džínách, tričku a dárku od Emmy v podobě kožené bundy chránila své tělo před nočním chladem. Pořád mi v žilách koloval adrenalin z toho zážitku. Kartu propustky jsem si pevně tiskla rukou na hrudník pod svojí bundou,když se ke mně udýchaný Dante dostal. Už v autobuse po něm moje oči přejížděly. Kombinéza byla s dobrým střihem, logo na zádech společně s ostatními reklamami od sponzorů nepůsobili v černých a bílých barvách tak rušivě, jak jsem si myslela.

„Dám ti dolar za tvoje myšlenky."

Sklopila jsem pohled k zemi. Pořád jsem měla divný a kroutící se pocit v mém žáludku ze závodu, který měl nastat. Sama jsem dantemu sundala náplast s obvazem z hlavy a odhalila hojící se strup nad jeho obočím. Tvrdil, že je v pořádku. Zatáhání za můj rukáv upoutalo mojí pozornost. Dante se křivě usmíval a táhl mě pomalu pryč.

„Fajn, nech si to pro sebe... teď půjdeme najít Aarona."

Nechala jsem danteho aby mě kormidloval skrz místnosti a stany. zde nebyli žádní paparazzi nebo televize. Zastavily jsme až přede dveřmi s obřím logem Emmerson industries. Dante bez zaváhání vešel dovnitř. V místnosti byli známé tváře. Emmin otec, pak jsem poznala staršího muže, kterého Emma nazývala strýčkem a společně s dalšími dvěma muži a jedinou ženou v obleku vypadali zabrání do hluboké diskuze. Ztuhla jsem v okamžiku, kdy se na mě pět párů očí zaměřilo. Cítila jsem se jako zboží vystavené v obchodě a všechny moje instinkty křičely a velely mi utéct. Nebýt danteho sevření mé dlaně a kreslení uklidňujících kroužků po mém zápěstí - utekla bych. Dělá to schválně?... Z jeho výrazu jsem nemohla nic poznat, ale vypadalo to, že zůstal klidný a sebejistý, můj neprostý opak. Jeho sebejistá fasáda neodrážela mojí bortící se věž v mém nitru.

„Potřebuju s tebou mluvit Aarone."

Lhala bych, pokud bych tvrdila, že si nepřeji aby mě země pohltila. Skrývala jsem se za danteho zády jakmile mě oči emmina otce zahlédly společně s našima spojenýma rukama. V očích pana Emmersona se zablesklo a přísahala bych, že na zadržel tichou nadávku. Můj pokus o uvolnění ruky byl marný. Dante jen zesílil stisk a skoro děsivě se na mne zadíval přes jeho kombinézou potažené rameno. Ten pohled říkal jedno ani-to-nezkoušej. Síla mě rázem opustila.

„Co je tak důležitého Dante? Nemáš být právě teď v přípravce?"

Na mých rukou vyskákala z tónu hlasu pana emmersona husí kůže. Zněl skoro vztekle, hodně podrážděně. Za těmi naoko klidnými slovy bylo vždy něco víc. Až příliš dobře jsem rozpoznala volání vzpomínek. Chtěly mě stáhnout sebou, pohltit, donutit mě stočit se do klubíčka. Znovu bych se tomu poddala, ale nechtěla jsem... Veškeré zbytky svého soustředění jsem vložila jen do toho příjemného pocitu jak Dante svírá mojí ruku a obkresluje nevědomky různé vzory. Fungovalo to.

„Budu tam Aarone, ale chci vědět, co bude se Suzannah."

Otevřela jsem oči. Co bude se mnou?... Překvapeně jsem se snažila zjistit význam téhle konverzace. Mračení mi muselo vyrýsovat vrásky na čele. Otci Emmy stačilo jediné lusknutí prsty a místnost se vyklidila. Dva muži a žena ve středním věku se vypařili mrknutím oka. Zůstal jen ten tajemně vypadající muž, který pokynul mým směrem milým úsměvem. Pan Emmerson uvolnil svůj postoj, než pokynul mým směrem. Očividně se snažil poslat mým směrem uklidňující, možná skoro omluvný výraz.

„Moc se omlouvám, pokud ti Suzannah přijde tvoje bezpečí nějakým způsobem narušené. Uvědomil jsem své lidi tady poblíž. Máš propustku, umožní ti přístup do všech prostor."

Tohle jsem věděla. Vlastně můj plán nebyl tak úplně promyšlený. To Dante byl ten, kdo všechno organizoval, staral se o mě. Vlastně mi tohle vědomí vzalo všechnu krev z mého mozku. Poprvé po tak dlouhé době jsem se nestarala o sebe, ale nechala jsem se vést. Nechala jsem někoho plánovat a pomáhat mi. Zdálo se to až celkem moc děsivé. Chtěla jsem promluvit, ujistit, že se o sebe dokážu postarat a že tahle péče je víc, než dost. Nemohla bych v žádném případě chtít víc. Plnil se mi jeden z tajných snů, kdo by chtěl víc?...

„Jen chci aby na ní někdo dohlížel během závodu. Jakmile projedu cílovou rovinkou, tak si to přeberu."

Moje ústa musela vytvarovat dokonalé „o". Tohle znělo tak divně a šíleně zároveň. Dokonce i ten cizí muž sedící v křesle se najednou ocitl v záchvatu kašle, který se snažil skrýt. Tajemný a překvapený výraz přelétl přes jeho tvář předtím, než si vyměnil postranní pohled s panem Emmersonem, který neodpověděl. Dante stál celý napnutý. Napětí z jeho těla se odrážela v mém. Bylo načase jednat. Přestat se schovávat a uvědomit si, že i já stojím v místnosti. Jeho přehnané ochranářství bylo svým způsobem uhm... roztomilé, ale zbytečné. Lehce jsem zvýšila stisk v našich spojených rukách a posunula se vpřed.

„Ehm, Dante to není nutné. Budu se držet stranou a nebudu dělat problémy."

Dalším krokem v mém plánu bylo se tiše dostat z pokoje, ale neukázalo se to na dantově seznamu. Stál jako nějaký sloup a i kdybych vynaložila veškerou svojí sílu, tak by se nic nestalo. Právě probíhala bitva mezi panem Emmersonem a Dantem. Pan Emmerson dlouze vydechl.

„Jsi jeden problém za problémem Dante. Zařídím aby někdo strážil Suzannah po dobu závodu, Marcus na to najde nějaké lidi a teď vypadni z mýho kanclu. Tam venku na tebe čekají média, tak jdi a vydělávej peníze..."

Nevím, zda to byl výsměch nebo odvaha možná obojí, když se Dante uvolnil a zasalutoval přímo tam na místě. S obrovským úsměvem kývl na pana Emmersona i muže sedícího za stolem, kterýmusel být pravděpodobně Marcus podle jeho kývnutí našim směrem. Než bych se nadála, tak jsem stála zase na chodbě proti necelých metr devadesát vysokému závodníkovi se spokojeným úsměvem na tváři. V mé hlavě byla jedna opakující se otázka. Co to propána krále celé bylo?!...

Dante

Dobrá práce, ne, tohle byla zatraceně skvělá práce. Bod číslo jedna splněn. Aaron nebyl nadšený když rozpustil jeho poradu, ale stálo to za ten risk. Jen Beauty byla celou dobu neklidná. Zabíjelo mě to. Byla jako kus ledu, jakmile se stala středem pozornosti. Zmrzla, ztuhla. Chtěl jsem jí chránit svým tělem. Kdy jsem ksakru ztratil koule?... To je jedno. Byly chvíle, kdy jsem byl přesvědčený, že tahle holka má moje citlivý orgány ve svojí kapse.

„Dante, kam to jdeme?"

Stále jsem držel beautinu ruku. Ten pocit byl skvělý. Čas ubíhal až příliš moc rychle. Pro někoho bylo času ještě dost, ale rutinna se musela dodržovat. DAvy lidí tam venku se dostávali s každou zatracenou minutou do varu. Atmosféra se stupňovala a média vypouštěla svoje triky do vzduchu. Příprava před závodem byla něco jako rituál. Kontrola stavu stroje, ukázání se fanouškům. Celý tohle šílenství hraničilo s posedlostí. Vtáhl jsem Beauty do svojí přiřazené kóje. Má motorka stála na svém místě a připravené. Jacob, jeden z aaronovvých lidí hlídal tenhle prostor.

„Dante, kde jsi byl? Venku je to šílený. Tohle je kdo?"

Nepřekvapilo mě, že se Jacob připravil k výkonu práce. Byl to dobrej chlap stejně tak jako vykonával svojí práci ochranky se ani teď nedržel zpátky. Beauty se za mnou nakrčila.

„Klid Jacobe. Beuty tohle je Jacob, můj parťák přes ochranku. Jacobe, tohle je Suzannah.Uděláš mi laskavost a dáš nám trochu soukromí?"

Napůl jsem žertoval. Proč říkat další kraviny, když chci jít rovnou k věci. Jacob kývl a odešel. Rozhodně ne, na dlouho, ale aspoň na chvíli. Beauty si se zájmem prohlížela mojí motorku. Její oči pomalu skenovaly celé tělo stroje, zatímco já ale zkoumal odlišnou anatomii. To moje zkoumání zahrnovalo dlouhý nohy, štíhlý pas a pihami poseté tváře.Věděla, že má pihy? Musela to vědět. Bylo zatraceně roztomilý jak lehce krčila nos, který byl taky poprášený pihami.

„Hej, Dante... konečně. Jste vy dva v pohodě?"

Začínám toho otravnýho Turnera nenávidět. Jeho ksicht se objevil v mojí kóji. Vstoupil dovnitř v jeho modré kombinéze s jeho číslem na zádech a křivým úšklebkem. A co udělala Beuty?...

„Alexi?! Co tu děláš?"

Zatnul jsem dlaně do pěstí, jak byla Beauty uvolněná a věnovala tomu kreténovi úsměv, který si v žádným případě nezasloužil. Kdyby jenom úsměv... ona překonala tu malou vzdálenost a objala jej. Doprdele!.. Byl jsem z toho tak překvapený, až mi málem spadla brada. Turnerovi oči se střetly s mými a ten sráč mohl být rád, že dal ruce od beautiných zad a zadku dřív, než jsem po něm vystartoval.

„Sakra, chlape já nic neudělal, přísahám. Jen jsem vás přišel pozdravit a zeptat se, jak to jde. Ona na mě položila ruce jako první... ne, že by mi to vadilo."

Zmlkni, Turnere... Nechápu, kde se ten nával žárlivosti vzal. Vždyť já nemám důvod žárlit, ale způsob jakým Beuty odmotala paže z alexova krku a nechápavě se usmála s růžovými tvářemi mě poslal do kolen.

„Uch, promiň. Jen jsem byla ráda, že tě vidím."

Beauty si zastrčila pramen vlasů za ucho, jak nejistě postávala a nevěděla kam s očima. Mile vyslala úsměv mým směrem. Tak je to správně holka... Zkřížil jsem ruce na hrudníku.

„Co chceš Turnere?"

Turnere se postavil a obrátil oči v sloup.

„Co tě kouslo do zadku Owensi? Přišel jsem tě upozornit, že za chvíli máš jít na řadu do toho pekla. Za hodinu bychom měli začít se startem a všem jezdcům už málem krvácí ušní bubínky z toho povyku venku. Měl bys tam jít."

Sakra... Ztuhl jsem při představě sebe, jak musím jít tam ven. Budu tam podepisovat všechno, co se mi dostane pod ruku. Odpovídat na otázky, které namejí smysl a dost určitě dostanu víc, jak dvacet telefonních čísel na které nikdy nezavolám, dost možná podepíšu i nějaký ten kus nahé kůže. Tohle byl ale byznys. Náš život. Blýsknout se před zraky fanoušků před závodem i po něm k němu patřilo. Rukama jsem si vjel do vlasů a přál si uvolnit nějaké napětí. Bylo jedno jakým způsobem. Dlouze jsem vydechl.

„Fajn, dej mi pět minut."

Turnere se zakřenil mým směrem, než kývl.

„Jak chceš, hlavně to udělej."

„Alexi?"

Neznal jsem hlas, který na Turnera zavolal, ale podle kroků, které se příbližily a podle nového výrazu v alexově se dalo předpokládat, že on ano.

„Kámo, trvalo ti to dlouho. Pojď sem."

Suzannah

Přišel další člen, kterého jsem neznala. Vypadal mladě a rozhodně to nemohl být nikdo z jezdců. Džíny, triko a bunda se slunečními brýlemi se v žádném případě nepodobalo kombinéze. Alex poplácal cizince po zádech.

„Chlape, myslel jsem, že to nestihneš. Představím vás. Suzannah, tohle je Luke, Luku tohle je Suzannah a tohle je Dante. "

Luke... To jméno na něj celkem sedělo a když si sundal brýle odhalil jak modré oči , tak dvě řady bílých zubů v úsměvu. Rozhodně byl hezký a přitažlivý. Jak by řekla Emma, tak přesně ten typ kluků, kteří dostávají do problémů. Přesně jako, jako... Dante. Na sucho jsem polkla. Mírně opálená ale silná ruka se natáhla ke mně. Váhavě jsem vložila ruku do teplého sevření.

„Těší mě Suzannah, Dante Owens... o tobě jsem už slyšel."

Po potřesení ruky i s Dantem nastala zvláštní tíživá atmosféra. Cítila jsem divnou červeň ve tvářích, jak si mě Luke prohlížel. Posuzoval mě? Známkoval mě? Danteho odkašlání vytáhlo mojí pozornost.

„No, super.. já nemám páru kdo jsi. Je dobrý vědět, že mě moje pověst předchází."

Dante se přesunul ke mně, ale vypadalo to, že mezi těmihle dvěma je něco jako přirozená nevraživost, když se oba posuzovali a měřili navzájem. Luke roztáhl rty do úsměvu.

„Nedivím se chlape. Nejsem tu tak úplně ve svým živlu, jsem spíš přes auta... Luke Reidn, pokud ti něco říká to příjmení jsi na správný cestě."

Zamračila jsem se. To jméno mi moc neříkalo. Pohledem jsem hledala pomoc u Alexe. Naštěstí mě pochopil.

„Luke je syn Henryho Reidna . Když to hodně zjednodušším, tak Reidn zastupuje firmu A.O. Monter Drive, je něco jako Emmerson industries, až na to, že vyrábějí stoje na čtyřech kolech. Jednoduchý."

To dávalo tak docela smysl. K mojí smůle jsem se o auta prostě nikdy příliš nezajímala. Dante vypadal, že chce něco říct, ale najednou se odnikud ozval hrozný křik.

„Doprdele Owensi, jdi tam už! Jsi kurva na řadě!"

Nebyla to jediná věta, která zazněla. Z danteho úst splynula tichá nadávka, jak se na mě omluvně podíval. Opětovala jsem mu pohled a dala mu najevo, že se nic neděje. Musel jít, to bylo v pořádku, já to tady zvládnu. Odtáhl mě kousek mimo, dál od uší ostatních.

„Zůstaneš tady, nikam nechoď a když se cokoliv stane, tak jdi za kýmkoliv z ochranky Beauty, ok?"

Usmála bych se nad tou hroznou starostlivostí. Skoro to vypadalo, že se dantemu nikam nechce jít, ale kdo by odmítl ten dav fanoušků, ječících a skandujících vaše jméno, žádající si podpisy? No, možná to nezní tak úplně lákavě. Přikývla jsem v porozumění.

„Budu v pořádku. Navíc je tu Alex, nikam se nehnu."

Dante sklouzl očima k Alexovi a Lukovi. Ti dva vypadali, že rozebírají některou z motorek vystavených kolem, to už nevím, ale rozhodně byli zabráni do konverzace. Dante sklopil hlavu.

„Fajn, ale buď opatrná."

Stiskl mojí ruku předtím, než se rozběhl směrem k východu. Těžké boty vytvářely po dopadu na podlahu zvuky, které se nesly místností v ozvěně a zvyky, které pronikly otevřenými dveřmi dovnitř byly neuvěřitelné. Hudba, jekot, křik a zvuk motorů. To všechno o moment později zase utichlo.

„Takže, můžu vědět, co je mezi váma dvěma?"

Zamračila jsem se na Alexe v modré kombinéze. Zdál se zamyšlený a zkoumal mě.

„Cože? Co tím myslíš?"

Vždyť mezi mnou a Dantem nic nebylo.. Alex i Luke se na sebe podívali ve zjevném zmatení. Oba povysunuli obočí.

„Nech to být, zapomeň, že jsem se na něco ptal a hlavně to neříkej Owensovi. Vykastroval by mě."

Unikl mi tichý smích, jak se Alex opřel o blízkou zeď. Modrá barva mu slušela. Kontrastovala s jeho hnědými vlasy a celkově vytvářela pěkný soulad barev. Moje studium se na mě hodně podepsalo. Za mými zády stála ještě další osoba, které jsem se mohla trochu věnovat. Bylo neslušné někoho ignorovat.

„Ehm, takže ty jsi taky přijel jen jako divák na závod?"

Luke vytáhl z kapsy kartu, která se velmi podobala té mojí. Mávl rukou do prostoru.

„Jo, máš pravdu. Nemohl jsem si tohle nechat ujít. Jsem na cestě z Evropy, tady jsem na skok a pozítří odlétám za otcem."

Páni... Musel hodně cestovat, až takovou dálku z Evropy. Působil vlastně celkem mile.

„Takže máš celkem hodně nabitý program. tvůj otec musí být rád, že tě uvidí."

To jsem nemohla říct o sobě... K mému překvapení oba propukli do smíchu. Asi sdíleli nějaký tajný zážitek.

„To si nemyslím, ale uvidíme. Řekněme, že se vracím z obchodních záležitostí. Jeden z obchodních partnerů mého otce měl před nedávnem nehodu. Vracím se, abych pomohl s pracovními záležitostmi."

Zmlkla jsem. Byla jsem pitomá. Není zrovna taktní někomu připomínat smutné události. Na jazyku se mi formovala omluva, ale nedostala jsem šanci jí říct. Alex mě chytil jednou rukou kolem krku.

„Sakra Luku nezatěžuj její hlavu kravinama. Jsme tu na turné, tak, co se jít podívat, jak se ta hvězda popere s běsnícím davem?"

Tohle neznělo jako úplně nejlepší poznámka, ale přesto jsem se nechala dotáhnout k malému oknu. Venku bylo opravdu narváno a přeplněno. hlava na hlavě. Blesky fotoaparátů, hlasitá hudba, a to všechno dohromady obklopovalo vytyčenou zónu. Zónu, kde stál uprostřed kruhu Dante a nebyl tam sám. Všimla jsem si druhého hloučku, který stál kolem další osoby v zelené kombinéze... Nico Collins. Byl obklopen fanoušky a novináři. Pár bodyguardů udržovalo diskrétní obranou linii jako v nějakém filmu. Venku byl opravdu rozruch a pak tam byl Dante. Otáčel se dokola, odpovídal n aotázky, křičel do davu, ale já nemohla cokoliv slyšet. Dívala jsem se deset možná patnáct minut. Poslouchala do toho lucovi ebo alexovi vtipné komentáře ohledně podpisování triček nebo dokonce příhody, kdy si odvážné dívky nechávaly podepsat podprsenky nebo dokonce celá prsa. Kupodivu mi to nepřišlo ani tak zvláštní.

„A doprdele!"

Nadskočila jsem při alexově zvolání a rychle se rozhlížela po nebezpečí. Moje oči nic nenašly.

„Co? Co se děje?!"

Alex třeštil oči přes okno ven a kroutil přitom hlavou.

„Kurva, tohle nedopadne dobře, říkal jsem to."

O co tu jde?... Pořád jsem nezahlédla žádný zdroj nebezpečí, ale podle směru, kam se Alex díval jsem vyvodila, že jde o Danteho. Hledala jsem nebezpečí v jeho okolí, ale zase tam nic nebylo. Až pak můj mozek něco zaregistroval. ne něco, ale někoho. Tu dívku, která se tlačila vpřed. Ona vypadala... krásně, ne byla ohromující. vysoká černovláska, která měla rozhodně postavu modelky si rázně tlačila cestu davem a čím víc se blížila k cíli, tím více se mi stahoval žaludek.

„Suzannah, pojď ... koupím ti třeba kafe."

Někdo mě táhnul od okna, ale já nechtěla.Nechtěla jsem kávu. Zajímalo mě, co se stane. Vyškubla jsem se z cizího držení a podívala se na Alexe. I on pozoroval tu černovlásku.

„Kdo je to? Ta dívka s černými vlasy."

Alexův obličej připomínal výraz, jako když kousne do citronu. S povzdechem mi odpověděl.

„To je Brittany... místní děvka, abych ti to řekl a promiň mi ten výraz. Pojď, začínám mít hlad, prosím."

Zalapala jsem po dechu a pak přísahám, že to bylo během okamžiku. Žaludek se mi zvednul. Alex už mě jen, tak tak táhl od okna, ale přesto jsem to viděla. Ještě před chvílí byla od Danteho daleko, ale teď..nedělila je, žádná vzdálenost. Líbali se a to před zraky fotoaparátů. Krásná cizinka byla přímo přitisklá k dantemu, který neudělal nic. Proč tu tak stojím? Co vlastně dělám? Proč?... Oh, prosím, ne! Vyškubla jsem se z alexových rukou a s rukou přes ústa jsem běžela pryč. Nejlépe někam kde budou toalety a nebo místo, kdy vyzvrátím obsah svého žaludku. Slzy mě štípaly v očích z neznámého důvodu. Proč jsem se divila? Jak jsem mohla zapomenout s kým jsem to mluvila o kom jsem si myslela, že se najednou tak změnil. Byla jsem naivní, hloupá husa. A za svoje chyby jsem musela platit. O chvíli později jsem zvracela na podlahu.

NEZABÍJET! PLS :D

Ok, tak je mi líto, že jste na pokráčko museli tak čekat, ale ..... no, jo nebyl čas (aspoň, že to mám na co svést) a jinak doufám, že jste se měli přes týden krásně :D (co tu melu za blbosti?) Prostě tu máte další část, která je podle mě docela plná zvratů :D Ten konec není, moc pěkný co? :/ :D No, jen hlasujte a vyjádřete se, víte, jak moc jsem za to ráda...a ještě něco. V téhla kapitole se objevila Postava Luka Reidna.. Zaujala vás? Nebo se vám celkově zalíbil Luke? A chcete znát jeho příběh? Kdo je jeho otec? Co za záležitosti u svého otce bude řešit? A máte taky rádi humor a trošku ten drsný přístup? ... tak to vás pošlu k autorce makena16 - píše o něm ve své knize „Jednou závodnice, navždy závodnice." Tak trochu šíleně jsme naše příběhy propletly xD (Vřele vám všechnu její tvorbu doporučuju :) Jinak na poslední a zbývající část téhle kapitoly se můžete těšit zítra ;)

A poslední věc... příběh Nenáviď mě! Bude mít 60 kapitol, možná méně, ale kolem 55.-60. se to motat bude ;) Jinak příště se můžete těšit na dvě postavy, které se nám do příběhu vrátí, tak můžete hádat, kdo to bude... menší nápověda. Jedna z těch dvou postav byla velmi malá v porovnání s jejím protějškem ;) Kdo uhádne do komentářů jako první, dostane věnování ;)