Je to tu lidi!

Nemůžu ani popsat, jak jsem natěšená :D Je to tu! Ta kapitola na kterou čekáte :D Píšu jí celý den a možná jsem to malinko přepískla, ale co...bavte se XD

Emma

Konečně pořádné město!... Stmívat se začalo asi už před půl hodinou a mám dost téhle jízdy. Předtím jsem si to celkem užívala, ale potom už ne. Reed se mi vysmíval snad celou cestu, ale bylo mi to ukradený. Pitomý slzy.... Od té doby, co jsme opustili parkoviště ani jeden z nás nezastavil. Byla jsem spíš, jako bludná ovce, co následovala motorku přede mnou, ale teď. když už jsem byla vyčerpaná, tak se kolem mne začaly tyčit mrakodrapy, obchody, pouliční osvětlení a taky spoustu projíždějících aut. Podle Ryanovi jízdy vypadal roztržitě skoro nervózně. Pořád zrychloval nebo zpomaloval rozhlížel se, jako by něco hledal.Ale proč se starám. Za prvé vůbec nevím, kam jede. za druhé mně to může být jedno. Tohle byl plán hodný idota. Neměla jsem chtít jet s ním. Vztek mě do tohohle dostal a to, co mi řekl předtím......ksakru proč jsem z toho vyšilovala? Neměl mi právo to říkat, nezná mě. Nemá právo mi tohle říkat. Já a rozmazlená?....fajn, možná trochu, ale stejně nic nechápal.V poslední vteřině se moje ztracené myšlenky rozplynuly a já zabočila za Reedovou motorkou. Pochopit kam jede bylo nemožné, ale já jsem připravená zastavit. Spánek, je to, co potřebuju...a to rychle a to přání se mi pravděpodobně splnilo. Ryan zastavil.Zastavil a jednoduše slezl z motorky, předtím než si odepnul helmu. Odvrátila jsem se pryč, protože první co mi padlo do oka byl odlesk kroužku v jeho rtu, navíc se mu na čele lesknul pot a s jeho očima. No, kdybych byla opilá asi bych dokázala pochopit ty holky, co si z něj sundávají kalhotky.

„Pro dnešek konec. Tady se ubytuješ."

Má ústa se otevřela na prázdno, protože za Ryanovými zády se rýsovala budova nějakého penzionu. Setmělo se a tohle místo vypadalo víc, než opuštěně. Žádné plné parkoviště, nebo nějaký ruch. Ani ten penzion nevypadal v provozu.

„Sundej si tu helmu. Přespíš tady."

Cože?!.. Mé prsty se v mžiku dostaly pro zapínání pod helmou a strhla jsem jí z hlavy. Asi mi v tu chvíli nedošlo, jak vypadám, protože Ryan vypadal v tu chvíli vyděšeně. Kruci.... Brečela jsem nějakou chvíli. Moje řasenka musí být po celém mém obličeji. Odvrátit tvář bylo mým jediným východiskem a já toho taky využila. Kapesníkem jsem se dala do umývání.

„Hele já se chci...."

Při tom divně mírumilovném tónu, který jsem slyšela snad poprvé se moje tělo na motorce napnulo. Bylo mi v tu chvíli tedy pro jednou ukradené, jak vypadám a zvedla prst abych Reeda zastavila.

„Pst. Zmlkni. Nechci žádnou omluvu, urážku nebo cokoliv jinýho. Jsem unavená, mám dost. Jediný, co chci je jít do postele a taky si možná dát sprchu, to je celý ok?..nemám náladu na tvoje kecy."

Netušila jsem, jak málo energie v sobě mám, když jsem slezla z motorky. Nikdy jsem nestrávila tolik hodin v sedle. Bylo to příšerný. Bez zábran mi z úst začaly létat tiché nadávky na Reedův účet. Je to jeho vina, že teď skoro nemůžu dát nohy k sobě. Došlo mi, že můj postoj musí vypadat velice komicky, protože ten tlumený smích za mými zády to dost potvrzoval. Se zaťatými zuby jsem škubla se svými batohem a byla připravena si jej přehodit na ramena. Čekala jsem na to, až se batoh usadí na mých zádech, ale to se nestalo. Něco ho vzadu zachytilo.

„Vezmu to."

Váha mého batohu z mých zad s lehkostí zmizela a já se otočila v šoku. Ryan si totiž lehce nadhodil můj batoh na rameno a klidnou chůzí se vydal ke vchodu na penzion. Asi pět vteřin mi trvalo protáhnou moje nohy než jsem se dokázala vůbec pohnout.

„Nestojím o nějakou hru na gentlemana, jasný?!"

Můj pokus vytrhnout Ryanovi batoh z ruky tak, aby ho praštil do obličeje nevyšel vůbec podle mých představ, alespoň v mojí hlavě to vypadalo úplně jinak, než teď, když jsem zachytila jeden popruh mého batohu a táhla. S Reedem to vůbec nehnulo. Ještě se pochechtával a já i přes zuřivost situace začala zívat. Moje vnímání bylo něco mezi pokrajem upadnutí do bezvědomí a odplutí do říše snů. Uvnitř jsem hlasovala pro to druhé.

„Nehraju si na gentlemana, ale jestli chceš kotě, tak si ten batoh můžeš táhnout dle libosti."

Připisuju tenhle výpadek obezřetnosti únavě. Jinak by se Reed nedostal do tak mojí těsné blízkosti, abych cítila jeho dech na mém krku. Na jazyku se mi naskytlo snad víc, jak tucet sarkastických poznámek a výhružek, které bych mohla použít, ale cítila jsem se hůř než když mě Greta nacpala o Vánocích cukrovím a já šla pak do bazénu. Jo, tenkrát to nebyl dobrej nápad, spíš to byla pěkně dlouhá noc... Tyhle myšlenky mi dělaly v hlavě až příliš nepořádku na mojí únavu. V jedné chvíli se mi hlava i zatočila a já očekávala kdy se můj obličej zaboří do toho štěrku pode mnou, nebo se rozplácnu na chodníku. Pád, ale nepřišel, za to mírný tlak na mém břiše ano a pak taky opěra po mém boku s dobře vonící kolínskou. To nemohl být nikdo jiný, než Ryan. Bylo těžké se soustředit na cestu s napůl zavřenýma očima, ale mumlat jsem zvládla.

„Zítra tě za tohle nakopu."

Tohle bylo divné, ale ani ne nepříjemné, jak jsem si představovala. Moje bílá kombinéza kontrastovala s Ryanovou černou a já s napůl otevřenýma očima kopírovala jeho kroky. Zvuk otvírání a zavírání dveří byl signál, že jsme nejspíš uvnitř penzionu.

„Ach, vítejte u nás.....máte zájem o ubytování?"

Byl to ženský hlas, co jsem uslyšela a budu-li upřímná. Vzbudilo mne to z mého upadání do spánku.

„Ano, to by nebylo na škodu, kdyby jste tu pro nás něco našla. Jeden pokoj, díky."

Stop?!..jeden pokoj?... Jako by mě někdo polil ledovou vodou. Klopýtla jsem na zeleném koberci a strčila do blízké hrudi. Reed málo zavrčel a já na něj zírala.

„Dva pokoje! Já s tebou nebudu spát!"

Tohle bylo to pravé probuzení. Hlas mi vyletěl do rozzuřeného tónu a já uvažovala, co mám udělat, aby zmizel ten arogantní úsměv z Reedovi tváře. Mojí pozornost si, ale vyžádalo odkašlání za mnou a já teprve teď zaregistrovala ženu ve středním věku za něčím, co se podobalo recepci. Ve tváři měla zvláštní překvapený výraz a červenala se. Nebylo pochyb, že slyšela, co jsem řekla.

„Promiňte, máte dva volné pokoje prosím?"

„Ne, jeden stačí."

Vrhla jsem ten nejhnusnější pohled, co jsem dokázala na Reeda. Vypadal napůl pobaveně a z části naštvaně. Nevypadalo to, jako příjemná kombinace. I přes to, že jsem menší než on mi to nezabránilo, abych na špičkách byla stejně vysoká jako on.

„Tak poslouchej, nebudu s tebou spát , je ti to doufám jasný!"

Je zvláštní kolik energie jsem v sobě najednou měla a únava byla ta tam. Moje slova se v mojí hlavě zvláštně opakovala a já se musela otočit na ženu za stolem. Chudák těkala pohledem za mne na Reeda, jako by řešila vážný problém.

„Já nejsem s ním! Nespíme spolu!...teda jako sexuálně, teda...chápete, ne?"

Tohle byla trapná situace a já blábolila, co mi první přišlo na mysl, navíc má tvář musela být červenější, než kdy jindy, ale rozhodně ne ze studu...nýbrž ze vzteku. Frustrovaně jsem složila hlavu do dlaní, abych aspoň na chvíli setřásla tenhle moment, když na mém pravém rameni přistála ruka a přitáhla mě k sobě.

„Omluvte jí, prostě potřebuje spánek po dlouhé cestě."

Na to jsem nemohla jakkoliv protestovat. Měl pravdu. Jsem utahaná, ale zrovna teď je tohle to poslední na co myslím.

„Dobře, takže jeden pokoj?....a kolik nocí?"

Moje ústa se nadechovala pro protest, ale nic z nich nevyšlo, protože mi na rtech přistál Reedův ukazováček a tím mne umlčel.

„Ano, a jednu noc, platit budu kartou."

Než se můj mozek vzpamatoval, tak jsem byla kormidlovaná někam do chodby a přede mnou se objevily schody. Stále byla jedna Ryanova ruka na mých ramenou.

„Přeju vám a vaší přítelkyni příjemný pobyt zde, pane!"

Cože?!.... Myslím, že nemůžu dýchat, aspoň tak to vidí moje plíce. Vzduch jako by tu ani nebyl a stisk na mých ramenou ztuhnul.

„Díky, postarám se o to, aby si to tu užila, viď kotě."

Ten bastard....Cítila jsem, jak se Ryanovo tělo otřásá smíchem za hlasem recepční, když jsme šly nahoru po schodech. Fajn, zvládnu to hrát. Využila jsem situace a přitulila se k Reedovo hrudníku. Nebyl to špatný pocit, ale on naprosto ztuhl skoro klopýtl. Já, vědomá pozorování na mých zádech recepční vydržela v této pozici, tak dlouho, dokud jsme já i Ryan nezašly v našem provizorním objetí za roh, a pak jsem uskutečnila svůj plán.

„Radím ti jedno, jestli chceš se mnou přežít v jedný místnosti, tak spíš na zemi, zlato."

Myslím, že Ryan byl tímhle natolik vyvedený z míry, že ani nepostřehl, když jsem ho nakopla do holeně a jedna noha se mu podlomila. Uskočila jsem stranou, když po mně drapnul a zasyčel bolestí. Nedivím se, dala jsem mu po pořádnou ránu a v jeho bolestném úpění se nedalo přeslechnout slovo mrcha, které naprosto s jistotou vyslal mým směrem. Pokrčila jsem rameny a vzala svůj batoh, který se teď válel na chodbě spolu i s klíči, které Ryan pustil s ním. Klíč od pokoje třináct...jaká to ironie, fakt smůla. Za mými zády byl slyšet šramot od toho, jak se Reed zvedla ze země a já se vydala po číslech pokoj§. Bylo to jednoduché.....poslední pokoj na konci chodby. Klíč hladce vklouzl do zámku a dveře se pod tlakem otevřely. Naskytl se mi pohled na postel pro dva uprostřed pokoje, jeden noční stolek na každé straně, divně vypadající stůl v rohu spolu se dvěma židlemi a posledním kusem nábytku byla monstrózně vypadající skříň. Nebylo to nějaké extra luxusní, ale co jsem mohla dělat.

„Můžeš už vlézt laskavě dovnitř?"

Kdyby to bylo možný vyletěla bych metr do vzduchu, když se za mými zády ozval Ryanův hlas. Překonala jsem prvotní šok a pak se začala znovu rozhlížet po pokoji, i když ze dveří jsem se ani nehnula.

„Ne, ještě jsem nedokončila prohlídku."

V tom momentu mě ten idiot strčil do pokoje. Klopýtla jsem a možná trošku za mojí dramatičnosti skončila na koberci.

„Ty jsi takový kretén!"

Bylo asi fajn, že moje slova zanikly s bouchnutím dveří, když je Reed zavřel, protože by z toho mohl být slušný poprask. Přímo jsem si přála, aby ten idiot padnul na tenhle hnědý koberec pode mnou a ne ledabyle hodil svou tašku na postel a nezačal si sundávat bundu.

„A ty jsi mrcha. Skvěle se k sobě hodíme, co myslíš?"

Ten arogantní výraz. Odvrátila jsem se pryč. Potřebovala jsem se taky převléct, ale tady žádná jiná místnost nebyla. Aspoň, když moje oči prozkoumávaly pokoj znovu zarazily se až zrcadle naproti mně. To kecám. Nezarazily se na zrcadle ale spíš odrazu v něm. Na Ryanově odrazu. Právě v té chvíli, kdy si přetáhl propocené tílko, které měl pod bundou přes hlavu. Zatraceně... Nejsem z kamene, a já litovala, že táta dbal na posilování u svých závodníků. Bylo to nefér. Reed dokresloval perfektní fantazie. Nebyl extra namakaný, ale natolik, aby bylo čím se pochlubit. Přidejte k tomu potetovaná předloktí a nedivím se, že holky z něj slintají na podlahu.

„Jestli budeš chtít možná tě nechám si sáhnout, ale pro teď bys mohla přestat zírat do toho zrcadla."

Kruci... Ryan mě nachytal, jak se na něj dívám. V zrcadle se naše oči potkaly a já obrátila panenky v sloup.

„Nefandi si tolik. Není to nic, co bych ještě neviděla."

Radši jsem se sehnula ke svému batohu a vytáhla provizorní džíny a tričko. Někde jsem měla i své pyžamo, ale nehodlám spát těsných kraťasech a tílku s Reedem v jedné místnosti.

„Jsi špatná lhářka, Emmo."

Z nějakého důvodu bylo divné přejít od oslovení mrchy a kretén k formalitám. A ještě divnější bylo slyšet moje jméno z Ranových úst. Bylo to prostě divné. A za druhé se mě dotklo, že jsem špatná lhářka. To byla lež. Ve skutečnosti si myslím, že jsem výborná lhářka. S oblečením v ruce jsem se postavila a v zrcadle viděla, že se Ryan přehrabuje taškou a něco chaoticky hledá. A stále bez trička. Proboha...Emmo, vzchop se. Odkašlala jsem si. To upoutalo jeho pozornost a já zvedla ruce s věcmi.

„Taky bych se potřebovala převléct, jestli ti to nevadí."

Zatvářil se, jako bych se ho zeptala, co chce uvařit k jídlu a pak se dál začal přehrabovat v jeho věcech.

„Fajn, pro mě za mě."

Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a zírala na něj. To jako vážně?...

„Tím jsem, jako myslela, že bys mohl vypadnout z pokoje, dokud se nepřevleču."

Smích nebyla reakce, kterou jsem očekávala, ale rozhodně nebyla žádoucí. Reed si skoro utíral slzy z očí, jak se prohýbal smíchy.

„Děláš si srandu? Princezna je stydlivá? Zapomeň kotě, ty jsi viděla svoje, taky z toho chci něco mít."

Na to se Reed opřel o postel a založil si ruce na hrudi, jako bych mu asi každou chvíli měla začít dělat striptýz. Na to mohl ale zapomenout. Hodila jsem po něm svůj batoh, jak dopadl na postel vedle něj.

„Blbče. Nebudu se před tebou svlíkat. Nemůžu za to, že jsi se tu začal sám předvádět."

Ryan nad tím jen pokrčil rameny, jako by se nic nedělo a v džínách bez trička se s rukama za hlavou položil na jednu stranu postele, jako by se nic nedělo.

„Sorry, jestli máš komplexy se svým tělem nemůžu za to já."

Já a komplexy?....Naštvalo mě to. Nemám komplexy. Sama o sobě si myslím, že jsem přitažlivá. Jedním okem jsem hodila pohled na Reeda, jal ležel na posteli. Předtím jsem si toho nevšimla, ale neměl pouze tetování ne předloktí. Ne, jemná písmena byla i v místě jeho srdce. Nedošlo mi, že na to zírám dokud se nepohnul a zvednul jedno obočí.

„Zavři oči, a jestli je otevřeš, tak přísahám na Quintonův život, že ti ublížím."

Ryan se začal na posteli otřásat tichým smíchem ale k mému údivu zaklonil hlavu a zavřel oči. Počítala jsem do pěti, než se mé ruce přesunuly k zipu mojí bundy a rozepnuly jej. Ten zvuk byl spíš jako vhození bomby v celém pokoji. Nespustila jsem z Reeda oči, i když pohled mi od jeho tváře těkal k tetování na srdci. Sakra chtěla jsem to přečíst.

„Kdo je Quinton?"

Moje ruce uchopily materiál bundy a já zkontrolovala Ryanovi oči. Byly zavřené, ale na tváři mu cukaly koutky. Idiot....věděl, že jsem se lekla.Bunda dopadla na zem a já v největší rychlosti stáhla moje tričko. Bylo propocené a to naprosto...fuj.

„Quinton je můj kocour.Z části je i Suzahnin ale vládne mezi nimi vrozená nenávist, takže je jenom můj."

Přemýšlela jsem zda byl dobrý nápad si brát zrovna dneska bílou, krajkovou podprsenku když se tu zrovna převlíkám před Ryanem Reedem a povídám si o svém kocourovi. To byl problém číslo jedna. problém číslo dvě.....mé čisté tričko leželo na zemi moc daleko ode mě, abych na něj dosáhla.

„Co je to za rasu?"

Překvapila mne Ryanova otázka, když mi v hlavě šrotovaly kolečka, co mám dělat. Pořád měl zavřené oči a uculoval se. Dovedu si představit, co si představuje.....bože, to je nechutný. Potlačila jsem hnusný úšklebek a rozhodla se to risknout. Spustila jsem pohled z Reeda a skrčila se na všechny čtyři, abych dosáhla na tričko, které mi spadlo pod postel. Chvíli bez dozoru jsem využila k odpovědi.

„Je to perská kočka. Se Suze jsme ho našla jako kotě, když jsme byly běhat do městského parku. Nikdo se o něj nepřihlásil, takže jsme si ho nechaly."

Hotovo. V rekordním čase jsem tričko přetáhla přes hlavu, zkontrolovala zavřené oči u Ryana a oddechla si, když jeho víčka byla stále zavřená.

„Perská kočka?...zrzavý?....tlustý?....zelený oči?"

Zrovna jsem si natahovala čisté džíny na svoje nohy, když začal Ryan blábolit a celkem divně. Podívala jsem se na něj a on se se zavřenýma očima kousal do rtu.

„Jo, tak obvykle perský kočky vypadají. Proč se ptáš?"

Zapnula jsem svoje kalhoty. Převlékla jsem se s Ryanem Reedem v jedný místnoti. Kriste zastřelte mě...

„Jen tak."

To byla divná odpověď. Skládání mých věcí na hromádku bylo nudné, ani mi nedošlo, že Ryan má stále zavřené oči a čeká. Zvědavost mi nedala a já se naklonila k druhé polovině postele. Jen jsem chtěla přečíst tetování . Měla jsem čočky, ale stejně se mi písmena rozmazávala. Naklonila jsem se ještě o kousek víc. A pak ještě o malý kousek a bingo. Černou kurzívou bylo nad srdcem jednoduše a elegantně napsáno černým inkoustem sedm písmen....jméno. Melanie... Něco uvnitř mne se zkroutilo v křeči. Když Ryan předtím telefonoval zmínil jméno Mel. Je to zkrácenina Melanie?...Řekl že jí miluje a má vytetované její jméno blízko srdce. Vážně jí miluje. Žaludek se mi při mých myšlenkách divně bouřil a když nad tím přemýšlím i má rovnováha se bouřila. Oh, zatraceně!... Přiškrceně jsem zavřískla, když jsem nedokázala vyrovnat rovnováhu a převrátila se dopředu. Polovina mého těla dopadla na postel, ale moje ruce a hrudník přistál na Ryanovi, který z překvapení zařval taky.

„Kurva, co děláš?!"

Ukvapeně jsem se snažila odtáhnout pryč a hlavně dostat co nejdřív svoje ruce z Ryanova hrudníku. Rozhodně jsem se nemýlila s tím tetováním. Slovo Melanie jsem měla prakticky před očima.

„Slez ze mě."

Dobře. Právě jsem sletěla na Reeda. Má právo na mě naštvaně vrčet. Vlastně já byla naštvaná sama na sebe, že se tohle vůbec stalo. Dost trapně jsem slezla z něj, když se posadil a zíral na mě.

„Co to do prdele mělo bejt?"

Nevěděla jsem, co říct. Že jsem byla zvědavá a trapná kvůli jeho tetování. V žádným případě. Moje hrdost mi to nedovolila. Myslím, že Ryan by ze mne odpověď dostal, kdyby mu v té chvíli z tašky nezazvonil mobil. V ten okamžik vypadal jako smyslů zbavený, když se na tašku vrhnul a po chvíli vytáhl mobil. Sledovala jsem to jako televizi. Ani se nepodíval na jméno volajícího, když to zvedl.

„Mluv."

Pak nastalo divné dusivé ticho. V Ryanově tváři jsem snad viděla i strach, a skoro jako by se chvíli nemohl nadechnout, když přikyvoval na hovor. Trvalo to krátce, ale já nevěděla, co si o tom myslet, když to Ryan položil a vyskočil z postele.

„Za chvíli jsem tam."

Nevšímal si mě. Prostě vytáhl čisté černé tričko z tašky, přetáhl si jej přes hlavu a popadl bundu s klíči a mobilem v ruce. Tak se vydal ke dveřím, jako by se nic nedělo.

„Kam jdeš?"

Vypadlo mi to. Vážně jsem si za to chtěla nakopat, protože Ryan se otočil spíš s ledem v očích.

„To se tě netýká. Hlavně na mě nečekej. Přespím jinde."

První dvě věty jsem dokázala pochopit, ale ty další už mi neseděly. V tureckém sedu na posteli jsem se zamračila.

„Kde?"

„To ti může být taky fuk."

Vzdala jsem to. Předtím se s ním ještě dalo mluvit, ale teď to bylo jako dohadovat se s mezkem. Obrátila jsem se pryč.

„Hele, já tohle plánoval, ok?....neplánoval jsem dva pokoje, protože jsem věděl, že tu spát nebudu Emmo. Prostě ti zavolám, když bude potřeba. Dobrou noc."

Třísknutí dveří ohlásilo Reedův odchod. Mračila jsem se na svůj vlastní odraz do zrcadla. Bože, co já tu vlastně dělám?... Akam má Reed, tak na pilno? Myšlenky se mi toulaly všude možně, a mně bylo jasné, že neusnu. prostě to nepůjde. Šílená věc byla to jediné, co mě napadlo. Ten idiot nemá můj mobil. To bych o tom musela něco vědět. Během půl minuty jsem na sebe hodila svou bundu a do kapsy si hodila doklady s penězi, samozřejmostí byly klíče. Vykradla jsem se z pokoje a zamkla. Po tmavé chodbě a schodech se vykradla po schodech dolů. Moje těžké boty na můj vkus dělaly až příliš velký rámus.

„Stalo se něco, pane?"

„Ne, díky. Můžete prosím ráno zkontrolovat tu dívku, co je na pokoji číslo třináct? Jen aby byla ok."

„Jistě to mohu. Je vaše přítelkyně v pořádku?"

Ještě, že byla na schodech tma a nikdo mne neviděl, já měla skvělý výhled na osvětlenou recepci a Ryana, když si vjel rukou unaveně do vlasů a z peněženky vytáhl peníze, které podal té ženě.

„Měla by být ok. Potřebuju na vzduch. Nevrátím se a bylo by fajn, kdyby jste jí zkontrolovala, tady něco za to."

Hodil bankovky na stůl a pak se vydal k hlavním dveřím. Žena za ním upírala pohled, který bych popsala jen jako toužebný. Bylo to celkem směšný. Počkala jsem do chvíle než se dveře za Ryanem zavřely a pak vyklouzla na světlo. Žena si mě hned všimla a já si teprve teď všimla cedule nad její hlavou. Nonstop penzion.

„Ech, slečno já myslela, že váš přítel říkal, že..."

Nahodila jsem ten nejsladší úsměv.

„Ano, já vím, ale chystám mu takové menší překvapení spolu s jeho přáteli. Víte je to naplánované. Vylákala jsem ho ven a teď jede na místo setkání. Musím tam za ním přijet jestli chápete, tak bych potřebovala...."

„Ach ovšem zlato. Taky vím jaké to je být zamilovaná a takováhle překvapení jsou nejlepší. jen běž. Budu tady celou noc, až do rána, pokud se nevrátíte, tak se postarám o vaše věci."

No, musím říct, že nevím, jak mne ta lež napadla. Ale zabrala a to bylo ono. Darovala jsem ženě druhý velký úsměv a couvala ke dveřím. Recepční mne pořád sledovala než se otočila aby se posadila na židli. V té chvíli jsem vyklouzla ven. Ovanul mne noční vzduch a tma všude kolem, až na pouliční osvětlení. Ryan nikde. Připadala jsem si ti agent ve filmech, jak jsem se kradla nocí ke svojí motorce a pozorovala známou postavu hned vedle. Ryana osvětlovala pouliční lampa, když si nasazoval helmu a nasedal na motorku. Já se skrývala asi deset metrů poblíž křoví a vystartovala odsud ve chvíli, kdy Ryan vycouval s motorkou pryč a rozjel se. Věděla jsem, že mám jen chvíli času na to, abych ho neztratila. Povedlo se mi to. Ulice byly i teď v noci rušné a silnice přeplněné. Ztratila jsem se v davu a ukrývala se za dodávkami a v bezpečné vzdálenosti, aby si mne Ryan nevšiml. Jel rychle. Stejně, jako dnes odpoledne, ale cesta netrvala celých ani pět minut, když odbočil k areálu nemocnice. Nemocnice?!... Nesplnilo to mé očekávání. Čekala jsem klub, bar, nějaký podivně hroutící se dům, kde probíhají drogové obchody, nebo něco, ale rozhodně ne budovu nemocnice. Černá motorka zastavila u krajnice těsně před hlavním vchodem a já jen s nepochopením zírala na to, jak rychle Ryan sesedá z motorky a vbíhá do samo-otevíracích hlavních dveří se znakem kříže. Moje svědomí mi říkalo, že je to špatné, že bych to neměla, ale to už i můj mozek parkoval ve vytyčeném parkovišti a můj zadek opouštěl motorku. Nebyl tam takový rozruch, ale jakmile jsem vstoupila do lítaček nemocnice obklopil mne rozruch. Byly tu lidé v normálním oblečení, kteří seděly na židlích kolem, a pobíhaly tu sestry. Bylo vidět, že je hluboká noc, protože tu byl klid. I na stěnách byly všude varování s výstrahou o rušení nočního klidu.

„Promiňte slečno, potřebujete nějak pomoct?"

Po mém pravém boku se objevila sestřička v bílém úboru. Byla při těle, vlastně dost. Její ruce byly snad skoro stejně silné, jako moje stehna. Nekecám. mile jsem se usmála a zavrtěla hlavou.

„Ne, díky. Jen někoho hledám."

Očividně sestra mojí odpověď přijala, ale stále mi nechtěla uhnout z cesty. A upřímně. Mně tahle ženská naháněla strach.

„Můj přítel před chviličkou odešel. Čekám tu na něj."

Nevycházím z údivu, jak ta šaráda s Ryanem, jako mým přítelem vychází, ale asi to není naposled, co tuhle frázi potřebuju. Děsivá sestřička mne nechala stát na chodbě a já se kousla do rtu. Ryana jsem nikde neviděla a nevím, jestli je nejlepší nápad chodit po celý nemocnici a hledat ho. Poznámka na později...tohle byl blbej nápad. Zřítila jsem se na volnou plastovou židli v rohu u nejbližší zdi. Bylo tady prázdno a stín. Ideální místo se tu zhroutit. Proč zrovna nemocnice?.....je Ryan Reed nemocný? Kruci, proč je tady?..proč jel sem?...Utopená v myšlenkách jsem pomalu propadala panice, když se kousek ode mne ozval mlaskavý zvuk. Můj pohled přistál na nemocniční podlaze kus ode mne, kde se teď povaloval rozplácnutý divný flek. Kousek od něho stál pár nemocničních pantoflí. Pohled mi putoval výš po šedých teplácích, nahoru k světle zelenému svetru, který visel na ženském těle, až jsem se dívala na ženskou tvář. Starší žena se začínajícími vláskami, blondýnka s brčálově zelenýma očima. Smutným a unaveným pohledem zírala na spoušť kterou pravděpodobně způsobila, jelikož v pravé ruce balancovala s papírovým táckem plným chlebíčků z nemocničního bufetu a v druhé obrovský hrnek kávy. Nevypadal nijak moc staře, spíš z celého jejího postoje vyzařovalo vyčerpání. Sledovala jsem, jak žena s povzdechem klesá na zem, aby to uklidila. Nedalo se na to dívat a bylo mi té ženy líto, ať jsem chtěla nebo ne. Něco mne na ní přitahovalo. Jako bych už jí nikde viděla.

„Dovolíte? Pomůžu vám."

Beze slova jsem se přikrčila vedle ženy a sebrala zbytky chlebíčku ze země, majonézu která zbyla kolem skončila setřená v ubrousku, který žena vedle mne měla u sebe. Bylo hotovo a já ženě pomohla vstát. Podívala se mi do očí. Byly krásné, aspoň mne to tak připadalo, kdyby v nich neplavala ta bolest. Chápu, že u mnoha lidí v nemocnici je tohle běžné, ale u této ženy to bylo, jako by si bolest nosila v duši.

„Děkuji."

Chtěla jsem ženu pustit dál, aby pokračovala v cestě, kam měla s jídlem namířeno, ale u nás se objevila ta tlustá...ehmm silnější sestra.

„Paní Reedová, zrovna vás celou dobu hledám!"

Reedová?... Má brada se v tu chvíli mohla dotýkat země, jak jsem zírala na tu ženu, která podepisovala papír, co jí sestra strčila do rukou. Chudák nemohla s plnýma rukama nic dělat a mé reflexy na to zareagovaly. Převzala jsem její chlebíčky do jedné a kávu do druhé ruky.Sestra mne probodávala pohledem, než byl papír podepsán a ona si ho s naprosto hraným úsměvem vzala k sobě.

„Vy dvě jste tu spolu?"

Přísahám, že jsem se chtěla na té chodbě rozpustit v louži. Chystala jsem se, že mne ta sestřička vynese v těch jejích rukách ven ze dveří.

„Ne, tohle je....."

Žena se na mne podívala a pravděpodobně pochopila paniku v mém pohledu, než se v jejím pohledu něco objevilo a otočila se zpátky na sestru.

„Ano, tohle je přítelkyně mého syna."

Skoro jsem se udusila. Jestli je tahle žena nějak příbuzná s Ryanem, tak to asi není nejlepší kombinace, a můj divný pocit v břiše jenom narůstal. Nicméně se mi podařilo dostat ze sebe úsměv na sestru, která na mne mhouřila oči.

„Jste si jistá?"

„Ano! přeci poznám přítelkyni svého syna!"

Z části to chtělo potlesk, když ta drobná žena vedle mne vzdorovala drsné sestřičce, ale na druhou stranu to taky mohla být velká chyba. Z mých rukou zmizel hrnek s kávou a žena do mne letmo strčila, abych se vydala chodbou přede mnou. Šle jsem s táckem chlebíčků v ruce dokud jsem se já i ona nedostaly do naprosto tmavé chodby a procházely kolem osvětlených pokojů. Skrz skleněná okna bylo vidět na lůžka do každých pokojů. A ne vždy to byl hezký pohled. Ticho, tma a nemocniční vzduch byl všude kolem. Svíral se ve mne divný pocit s každým krokem, když jsem následovala ženu před sebou.

„J-já bych vám chtěla poděkovat. To, co jste udělala tam na chodbě. Díky."

Koktání jsem nesnášela, ale někdy se mi to stalo. Přisuzovala jsem to Suze. Žena se na chodbě zastavila a otočila se na mne. Převzala si ode mne tác s chlebíčky a usmála se. Její úsměv, ale nezasáhl její oči.

„Rádo se stalo. Vy jste mi pomohla víc. Omlouvám se za to, že jsem vás přirovnala k přítelkyni svého syna. V té chvíli mne jiná výmluva nenapadla, omlouvám se."

Tentokrát můj úsměv nebyl nucený.

„Nemusíte se omlouvat. Já vám děkuju, že jste mne zachránila před tou sestrou. Opravdu jsem se bála, že mne odsud vynese v jejím sevření."

Po celém těle mi prošel mráz a já se otřásla. Naproti tomu žena naproti mne se začala smát, než zvážněla.

„Ach ano, ta sestřička opravdu může nahánět hrůzu, že?.....jste tu s někým?"

Pohled, kterého se mi od ženy dostalo mohl lámat ledy. Tolik bolesti v něm bylo a já netušila proč. Až po snad minutě ticha mi došlo, na co se mne ptala.

„Ne, nemám tu nikoho, jen jsem no....je to složitější."

Jak jsem měla této ženě vysvětlit, že jsem sledovala dost možná jejího příbuzného...moment! Zrak mi vyletěl k její tváři. Její rysy. Má příjmení Reedová. Na místě jsem se ošila.

„Promiňte mi tu hloupou otázku, ale jste příbuzná s Ryanem Reedem?"

Žena si mne zkoumavě přeměřila a pak odpověděla.

„Omlouvám se, ale záleží na tom, kdo se ptá. Kdo jste? Jak znáte mého syna?"

Syna?!....Měla jsem pravdu. Ach, zatraceně. Stojím před matkou Ryana Reeda. Tohle je šílenej den. Natáhla jsme k ženě ruku, ale kdyř mi došlo, že ona sama má plné ruce, vzdala jsem to.

„Moje jméno je Emma a no, já. Nevím, jak vám to mám říct."

Kroutila jsem na ženu hlavou a jí zmizel úsměv z tváře, jako by si právě něco uvědomila, když se otočila a zády ke mně a balancovala s hrnkem kávy.

„Je mi to líto. Pokud jste fanynka mého syna, tak vás žádám, aby jste urychleně a v klidu opustila tohle místo. Můj syn si zaslouží něco lepšího a já už měla někde být, když dovolíte. Ráda jsem vás poznala."

Co se teď stalo?... Postava matky Ryana se mi vzdalovala a já si připadala jako naprostý pitomec. ahnula za roh do jedné z chodeb a já zůstala sama v téhle. Paprsky světla pronikaly zpod zavřené dveře, a bylo to děsivé. Zvlášť když jsem všude kolem nahlížela do oke, kde na lůžkách leželi pacienti. Mrazilo mne z toho a mé kroky zamířily tam, kde zmizela paní Reedová. Objímala jsem si trup pažemi z toho, jak mi najednou byla zima, a když jsem zašla za ten roh. Bylo tam jen jedno jediné osvětlené okno. Ostatní byly zhasnuté. Má zvědavost mne dohnala sem a hnala mne i dál.Divný pocit vířil mým žaludkem, jak jsem se víc a víc přibližovala k oknu abych nahlédla do pokoje. To, co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Nejdřív mi pohled padl na nemocniční lůžko. Pod přikrývkou tam ležela mladá holka. Mohlo jí být nanejvýš třináct. Na obličeji měla dýchací masku a z paží jí trčely hadičky. Bezvládně spala na lůžku. Před ní stála ta žena, Ryanova matka. Pokládala na nemocniční stolek kávu a chlebíčky. Hladila dívku po tváři a blond vlasech, co jí splývaly kolem hlavy, než se posadila na židli vedle postele. Pukalo m iz toho pohledu srdce. Z čeho jsem, ale zalapala po dechu byla postava, která se vynořila z kouta pokoje. Ryana. Ten jeho pohled. To, jak si rukama prohrábl vlasy, ale nerozuměla jsem, co říká. Vypadal zrdrceně a to, co mne dorazilo bylo, když usedl na postel vedle dívky, vzal její ruku a hladil ji v malých kroužcích. Mluvil na ni. Dokonce jsem v jeho očích viděla vlhkost. Pane bože... i mé oči byly vlhké. Skoro jsem začala vzlykat za sklem a má ruka se otřela o jmenovku na zdi. Nešlo to ve tmě přečíst. Tušila jsem, co tam najdu napsáno, ale stejně mé ruka sevřela můj mobil a já našla aplikaci baterky. Záře mi osvětlila nápis. Melanie Reedová..... Cítila jsem se hrozně, jako by někdo hodil do mého žaludku kotvu.Mel, je Melanie, Ryanova sestra, Reed má její jméno vytetované na srdci a přijel za ní, protože je v nemocnici, Co se jí vůbec stalo?....je nemocná? měla nehodu?.... Myšlenky mi odplouvaly z hlavy společně se slzami. Myslela jsem, že Ryan jede za zábavou, ale jeho úmysly byly dobré, bože byla jsem taková......arggghhhh jsem vážně hrozná, namyšlená, sobecká, rozmazlená, jak řekl Ryan. Bylo mi zle. Chtělo se mi zvracet. Měla bych se vrátit do penzionu a odjet zpět. Můj mobil mi v nestřežené chvíli vyklouzl z ruky. Rána byla až příliš hlasitá, to mi došlo ve chvíli, kdy jsme jej poplašeně zvedla a narovnala se. Ryan i jeho matka se dívaly na sklo. Myslela jsem si, že mne nemohou vidět, ale mýlila jsem se. I přes sklo bylo zřetelné, že Ryan vyslovil moje jméno a já shlédla na mobil v mé ruce. Baterka mi svítila přímo do obličeje, proto mne viděl. Nebyl čas, zpanikařila jsem., rozběhla se pryč i kdy ani ne o moment později jsem slyšela Ryanův hlas, jak se po chodbě rozléhá.

„Emmo?!"

Běžela jsem dál. Potřebovala jsem pryč. Zmizet. Chodby se kolem mne začaly rozsvěcovat dokonce se i ozvalo několik pípání od pokojů, ale to už se mi pomohlo vběhnout do té haly, kde už jsem byla předtím.

„Emmo!"

„Hej tady se neběhá, tohle není blázinec, ale nemocnice!"

Sestry křičely všude kolem. Do jedné z nich jsem i strčila, a prosmýkla se kolem. Hnal mne instinkt a já se odtud potřebovala dostat. Nedokázala bych mluvit s Ryanem. Byla jsem skoro u dveří.

„Tak to ne, tady mi nikdo paseku dělat nebude tohle je nemocnice, chlapče nebudete mi tu pobíhat, ať se děje, co se děje!"

Otočila jsem se přes rameno. Byl tam Ryan. Vypadal skoro jako šílený, ale ta tlustá sestra ho zadržela u zdi. Byl v pasti, ale skoro jako by si nevšímal v jaké je situaci. Ne, díval se na mne.

„Emmo,stůj!"

A já ho neposlechla. Kruci, brečela jsem jako malá a vyběhla pryč do chladného vzduchu. Byla jsem totálně mimo, tak mimo, že jsem vběhla do silnice před nemocnicí. Záře světla auta mne oslepila a já myslela, že je konec. Naštěstí předek auta zastavil jen kousek od mých nohou.

„Co vyvádíš holka?!"

Byl to taxík. Bez rozmyslu jsem ho oběhla a naskočila na zadní sedadlo. Muž, který byl řidičem vypadal velmi rozladěn mým vpádem, ale vytáhla jsem z kapsy peněženku vědomá toho, že mi teče z nosu.

„Zaplatím vám, když mne odsud rychle dostanete. Jeďte."

Ve zpětném zrcátku musel ten chlap vidět, jak mávám bankovkami a usmál se.

„No, asi vám někdo umřel panenko, takže vás vezmu někam, kde ten smutek budete moct pořádně zapít."

Kývla jsem na to. Bylo mi fuk, kam mě tenhle taxikář zaveze, ale hlavně, že to bude daleko od Reeda a připomínky toho, co jsem udělala a jak se chovala.

„Hlavně, už jeďte."

A taxík se rozjel.

Co vy na to? Co vy na to? XD

Já fakt skáču ke stropu :D Doufám, že za tohle dostanu nějaké to vote a hrozně by potěšil komentář, protože lidi je to deset stránek wordu XD Tak mi udělejte radost a napište, jak se vám to líbilo, nelíbilo, jo? :D

PS: Kapitolu věnuji Verunka162. za to, mi napsala fakt skvělý a nakopávající koment k poslední kapče ;)