Emma

„Jsme na místě, slečno Emmerson."

Probudiol mě zatřesení mým ramenem. Prudce jsem otevřela oči a několikrát zamrkala než se mi podařilo  zaostřit na letušku přede mnou. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, než jsem si vzpomněla.

„Slečno, přistáli jsme před pěti minutami, náš personál je připraven dostat vás ven."

Protáhla jsem si ztuhlé klouby a svaly než jsem se postavila na vlastní nohy. Naklonila jsem se z okýnka, abych viděla na budovu letiště a davy lidí tlačící svá zavazadla, líbající se radostné páry nebo děti vrhající se do náruče svých rodičů.

„Máme nejvyšší čas, slečno..."

„Ano, už jdu, už jdu."

Popadla jsem ze sedadla vedle sebe svou kabelku, zkontrolovala jestli mám všechno a vyměnila své dioptrické brýle za sluneční, které byly úplně černé.

„Jsem připravena, tak, ať to máme za sebou."

Vyšla jsem za letuškou ze soukromé místnosti ze zadní části letadla. Několik cestujících, kteří ještě letadlo neopustili se otočilo mým směrem. Štěstí pro mě, že nikoho z nich nenapadlo, kdo jsem.

„Vidíte tu bránu na kraji vedle toho davu tam?Čeká tam na vás váš bodyguard. Naši lidé se postarají o novináře než se tam dostanete."

Podívala jsem se směrem, kam letuška ukazovala, než jsem si všimla dveří s nápisem „Jen pro personál" nedaleko hloučku lidí. Přikývla jsem a letuška mi uvolnila místo. Zařadila jsem se k výstupu z letadla a čekala. Když jsem byla skoro pryč z letadla. Vyšla přede mnou žena s černými brýlemi s šátkem na hlavě snažící si chránit tvář....moje náhrada. Vyšla jsem těsně za ní a mířila ke zmiňovaným dveřím i tak, jsem ale zachytila, jak se po chvíli žena ocitla v hloučku movinářů s bleskem všude okolo. Už mě nezajímalo, co se stane dál a otočila koulí u dveří. Dveře povolili a otevřeli se. Vklouzla jsem dovnitř a dveře za sebou zavřela, málem jsem dostala infarkt, když jsem se při otočení střetla s mužskou hrudí.

„Omlouvám se, slečno....nechtěl jsem vás vyděsit."

Mnula jsem si kořen nosu a poupravila si své brýle. Vzhlédla jsem opatrně nahoru. Nade mnou se tyčila postava muže v černém obleku s černými brýlemi s oholenou hlavou.  Tipovala jsem jej tak na čtyřicátníka.  Nemotorně jsem o krok odstoupila a zády narazila do dveří.

„Znovu se omlouvám, jsem váš bodyguard...říkejte mi Sebastiane."

Stiskla jsem nataženou ruku před sebou a hledala ztracenou rovnováhu.

„Mohu, vám nějak pomoci, slečno?...."

„Ne, děkuji...Sebastiane...kabelku si ponesu sama."

Sebastian přikývl a vedle mě chodbou pryč, než se před námi otevřeli další dveře. Ovanul mě chladivý vzduch a stála jsem na parkovišti pro personál před černou limuzínou.

„Vaše zavazadla, už jsou naložena, můžeme vyrazit."

Sebastian mi držel otevřené dveře od limuzíny a čekal až nastoupím.  S děkovným úsměvem jsem vklouzla do limuzíny a dveře se za mnou zavřeli. Usadila jsem se do černo-červených sedadel potažené kůží a automaticky sáhla do tašky po pouzdru se svými brýlemi. Hbitě jsem si brýle znovu vyměnila.

„Takže, kam to bude?......"

Trhnula jsem pohledem vpřed a sledovala oddělovací přepážku jedoucí dolů.  Na druhé straně se na mě usmívala tvář mého řidiče. A tátova osobního šoféra Viktora. Viktor pracoval pro tátu od mých 5 let. Byl to můj přítel a rádce. Teď jsem si na sympatickém skoro šedesátiletém zaměstnanci všimla většího počtu vrásek, ale stejný široký úsměv, jako před pěti lety. Přesedla jsem si na druhou stranu k přepážce a s úsměvem si prohlížela známou tvář.

„Viktore!....tak, ráda vás, zase vidím."

Trošku nejistě jsem přemítala, jak bych se k Viktorovi měla chovat jako dítě jsem mu tykala, ale teď to bylo jiné....

„Já tebe taky Emmo, nemusíš se držet formalit, i po těch pár letech jsem stejný, jako dřív....zatímco, ty ses změnila. No, tak, ukaž ať tě vidím."

Usmívala jsem se a červenala, když jsem se stydlivě posadila, tak aby mě Viktor viděl ve zpětném zrcátku. Jistě, že jsem vyrostla za necelých pět let, Blond vlasy jsem teď místo copů, měla volně rozpuštěné, rovné do půli zad, a moje pokožka, byla bílá i přes snahu opalování.

„Tvůj otec bude muset odhánět všechny chlapce z okolí, nemám pravdu?"

Automaticky jsem protočila oči.

„A tvoje drzé chování ti,taky zůstalo...."

Usmála jsem se do zrcátka a mávla.

„Jeď už Viktore, chci být, co nejdřív doma, prosím."

„Samozřejmě, Greta už se nemůže dočkat tvého příjezdu."

S tím se Viktor otočil, limuzína se rozjela a přepážka vyjela zase nahoru. Sledovala jsem cestu z okna. Bylo mi jasné, že skla jsou kouřová a ostatní mě nevidí. Mohla jsem jen sledovat pohledy lidí, kteří doufají, že v té limuzíně sedí jejich oblíbená celebrita, ale to nebyla pravda. Asi po pěti minutách jízdy se limuzínou rozezněla skladba mojí oblíbené skupiny.

„Snad jsem se trefil i potěch letech...."

Stiskla jsem tlačítko komunikace a odpověděla.

„Jsi nejlepší, děkuju."

Zbytek cesty mi ubíhal rychle, dívala jsem se z okna, nohou poklepávala do rytmu a chvílemi i notovala se skladbou, než jsme projeli branou do ohromného komplexu vily se zahradou. Můj domov...můj otec žil v luxusu, ale to se dalo čekat. Limuzína zastavila před bílým schodištěm přímo proti vchodovým dveřím. Dvoupatrová vila s krásnými okny, udržovanou zahradou a balkonem, který patřil k tátově ložnici. Moc dobře jsem věděla, že na střeše mě čeká bazén s výřivkou i domácí posilovna. Sama jsem si otevřela dveře od limuzíny a vystoupila ven. Někdo určitě vyndá moje zavazadla později. Rychle jsem vyběhla schody ke dveřím po dvou, sáhla jsem nad dveře a nahmatala klíč, který jsem spěšně zasunula do zámku a otočila. Dveře se otevřely a já se ocitla v nádherné hale, viděla jsem odtud na schodiště, podlaha se leskla, hřejivé koberce elegantně doplňovali interiér. Nahlédla jsem do kuchyně. Luxusní prostorná kuchyně s vybavením, byla skvěle uklizená a blýskala se.

„Greto?....Greto?... Jsi tady?..To jsem já, Emma."

Zavolala jsem ale nikdo se neozýval.

„Greta, odešla nakupovat, vrátí se později."

Vběhla jsem do otevřené náruče Viktorovi, který pod schodiště pokládal mé kufry.

„Díky, Viktore, ale zvládla bych si odnést zavazadla sama."

„Dobře, musím odjet ještě do města, takže teď máš dům pro sebe."

„Pustila jsem Viktora a shlédla dolů na svoje zavazadla.

„Neboj, budu mít, co dělat...."

Mrkla jsem a kývla na své kufry. Viktor se usmála vycouval ze dveří, které za sebou zavřel. Popadla jsem dva největší kufry a s úsilím je táhla po schodech nahoru než jsem stála před dveřmi do svého pokoje. Mírně jsem do dveří strčila aby se otevřeli.  Vstoupila jsem dovnitř......všechno bylo na stejném místě, moje postel, stěny polepené plakáty, sbírka plyšáků u mojí postele, hromada starých časopisů. Všechno, tak jak jsem to nechala, i když bez nánosu prachu...Greta mi tady určitě uklízela. Dala jsem se do práce. Strhala jsem plakáty ze stěn, převlékla svou postel, vyházela staré časopisy do koše a vybalila své věci. Byla jsem právě u skládání věcí do skříně, když jsem uslyšela ránu z kuchyně. Seběhla jsem po schodech dolů až do kuchyně, kde jsem našla Gretu, pokládající tašky plné nákupu s třesknutím na kuchyňskou linku. Greta byla naše hospodyně a moje chůva, nikdo se nemohl přít s naší Gretou, hsopodyní táhnoucí na šedesát let, která se uměla ohánět v kuchyni, jak válečkem, tak mopem.

„Zlatíčko moje, to snad není možné, jaká je z tebe už ženská....pojď sem ke mně."

Přiskočila jsem ke Gretě do jejího objetí. Když jsem se odtáhla, tak si mě Greta nechala na dosah rukou a přejela mně pohledem.

„Jsi krásná, zlatíčko....."

„Děkuju, Greto."

Snažila jsem se skrýt svoje červenání a pomohla jí s uklízením nákupu. Chvíli jsem tápala, než jsem si vzpomněla, kam jaké potraviny patří. Pak mě Greta odvedla ke stolu a postavila na čaj.

„Povídej, Zlatíčko....jaká byla cesta? Co ta tvá spolubydlící? A jak proběhla tvoje závěrečná práce?...."

Usmála jsem se a podrobila se jejímu výslechu.

„Bylo to příjemné, moje práce učitel ohodnotil nejlepší známkou,a Suze je vážně skvělá, ale....."

Můj výraz se zachmuřil a smutně jsem polkla. Teplá dlaň zakryla tu mou.

„Co se děje, Emmo?....ona nic, neví, je to, tak?"

Jen jsem přikývla. Suzannah byla moje spolubydlící a kamarádka, stejně jsme o mé rodině nikdy nemluvily, ona mi o sobě řekla všechno, ale já jsem se nikdy nikomu nedokázala otevřít. Sláva toho s člověkem udělá hodně, vždy bylo riziko, že vás někdo zradí, nebo vás využije. Ve světě peněz a slávy si nemůžete být jistí, kdo je vaším přítelem, a kdo předstírá.

„Jestli jste si opravdu blízké, jak jsi psala v dopisech, tak zůstane tvou kamarádkou i potom, co se to dozví. Jsi až příliš samotářská, Emmo. Teď máš volnost...užívej si života."

Greta vstala ze židle a šla připravit čaj.

„Málem bych zapomněla, na schodech ti přibylo další zavazadlo, asi bys ho měla jít vybalit, než dostane hlad."

Vystřelila jsem ze židle a z kuchyně rychlostí blesku, než jsem uviděla modrou přepravku čekající u schodiště. Když jsem přišla blíž mohla jsem slyšet rozčílené hladové mňoukání.

„Já vím, už jsem tady.....neboj, dám ti najíst."

Otevřela jsem dvířka přepravky a nechala seskočit na podlahu zrzavé klubíčko. Můj malý kocourek rasy perské kočky Quinton se rozhlížel po novém teritoriu. Krčil se u mých nohou ne jsem jej zvedla k sobě.

„Ahoj, fešáku...máš hlad?..jaká byla cesta?...doufám, že jsi byl na Suze hodný."

Odpovědí mi bylo jen mňoukání a prskání, jakmile uslyšel Suzenino jméno. Já a Suze jsme Quintona našly, když se toulal v parku. Ohlásili jsme nález kotěte, a když se nikdo neohlásil vzaly jsme jej k sobě. Suze nesnáší kočky a Quinton za to nesnáší Suzannah. Položila jsem Quintona na zem, který se okamžitě rozběhnul do kuchyně. Já jsem vzala přepravku a postavila jí ke dveřím, abych jí mohla potom uklidit.

„Ty jsi, ale roztomilá kočička, Drahoušku.....pojď najdeme ti něco k snědku."

Vrátila jsem se do kuchyně, kde už jsem sledovala Gretu, jak pro Quintona připravuje vrchovatou misku kočičích granulí a Quinton čeká u jejích nohou.

„Quintone, ty jeden.....!"

Quinton otočil hlavu mým směrem, ale to bylo jediné, co jsem mohla dostat.....nevděčný kocour.

„Jen ho nech, jdi si vybalit a třeba se trochu prospat máš za sebou náročnou cestu."

Vize spánku, dlouhé sprchy a odpočinku se mi zamlouvala víc, než cokoliv jiného, takže jsem se nemusela, tolik rozhodovat. Vzala jsem hladového Quintona do náručí, misku s jídlem do druhé a zmizela ve svém pokoji.