Prim vyběhla z Graysonova domku. Cítila se lehká jako vánek, skoro se vznášela nad zemí a vše viděla z několika různých uhlů. Lektvar zdá se zafungoval.
Blížila se k solné hranici a zřetelně uzřela Kalsta s Luisou. Postavy matky a Graysona jen matně svítily. Nepatřily do tohoto světa. Pak však matčino tělo vzplálo ostřejším svitem a rázem vše nabralo docela jiný spád.

Prim si musela pohnout, jinak to pro její matku nedopadne dobře. Moc dobře to věděla.
Kalst najednou Claire přestal mučit a zaměřil se na vetřelce. Zamračil se. Přestože neměl obličej, což byl trest za ohavné zločiny, kterých se dopustil, zdánlivou mimiku obličeje ovládal. I když to nebylo poznat.
„Ty?!" zahřměl, když spatřil krátkovlasou dívku, po které pachtil celý její život, „co-co...tady děláš?! Ne!"
Luisa taky zpozorněla, že se něco děje a opustila Graysonovu intimní zónu. Najednou dostala strach, myslela si, že celou věc mají pevně v rukách. A Prim se teď objevila v jejich světě. Zřejmě přišla na to, jak je zabít.

Luisa na nic nečekala a se zaječením se na dívku vrhla. Ale Prim byla připravená. Natáhla před sebe ruku. V dlani sevřela pevně žárovku obarvenou na modro. Rychle vylovila z kapsy baterku. Zasvítila na žárovku. Následně s ní několikrát máchla před Luisou, což zafungovalo. Nevěsta zabrzdila a s vyděšeným výrazem ve tváři se stáhla zpět.
„Ne!" křikla jen zlostně a schovávala se za Kalsta.
„Co děláš! Běž na ni, ti, povídám!" zuřil Jimmy.
Ale Luisa se jen marně krčila jako raněné štěně a prosila, aby ji ušetřil. „To pálí! Nemůžu!"

Jimmy Kalst se rozzuřil do bíla. Odstrčil svou společnici a plivl na ní. „Nepotřebuju tě, děvko."

Zdálo se, že Jimmy má problémy se všemi ženami. Patřil k mužům, kteří nenávidí ženy.

Než na Prim zaútočil, zvažoval své možnosti. Prohlížel si ji od hlavy k patě, hledal jakékoli známky po dalších zbraních, které by mohla mít sebou. Byl trochu nervózní, a to se mu nelíbilo. Nerad se cítil bezmocný a zranitelný, ba to nesnášel. Nejvíc zranitelný se cítil, když mu žena zahnula. Opravdu ji miloval, doufal, že spolu zestárnou, a pak se shledají ve společném hrobě, aby pokračovali v životě na druhé straně. Spolu. Ale ta děvka hledala něco jiného. Exotického. Udělala z něj vola a zlomila mu srdce. Rozhodl se, že už jej nikdo nikdy nesloží na kolena.

„Konečněs dostala koule, co?" dobíral si ji, „ale to už je trochu pozdě, holčičko. Všecko je skoro dokonáno, tvoje matka za chvíli chcípne a ty budeš další...ale ještě než zemřeš, tak se podíváš, jak zhebne tvá sestra, a pak ti teprve dovolím je následovat."
„Už se tě nebojím, dávno nejsem ta malá holka!" namítla mu bojovně a skutečně to tak i cítila. Necítila z něj strach. Zničil jí život a všechna ta zlost a trápení, co celá ta léta cítila, vyplula na povrch jako horká láva. Konečně pociťovala, že je vlastním pánem nad svým osudem. A že si svůj život vezme zpátky, se vším všudy.

Kalst nakrčil pobaveně obočí. „Tak proč nepřekročíš tu hranici?"

A dívka tak učinila.

*

Claire Hallová byla na pokraji sil. Už ani nevnímala, že do jejího zbídačeného těla někdo kope. Prostě jen ležela a dívala se vzhůru. Začínalo svítat, obloha nabírala světlejší odstíny a ona hleděla ke korunám stromů. Vnímala, jak se lístečky na větvích ohýbají ve větru, jak šustí a sténají.
Pak ale bití skončilo. Ani si neuvědomila, že se jí ulevilo.

„Ty?!" uslyšela jen vzdáleně a pocítila prudký závan větru, když se kolem ní něco prohnalo.
Grayson hleděl na scénu před sebou jako opařený. Jakoby Kalst s Luisou stáli na pokraji světů a nyní komunikovali s někým na druhé straně. Vůbec mu, ani paní Hallové nevěnovali pozornost. Hodlal toho využít.

Rychlými kroky přešel ke Claire a poklekl: „Jak je vám?"
„H-hlava..." naříkala jen. Grayson poznal, že chybí jen málo, aby jejich matka omdlela. Navíc se bál, že by mohla mít i nějaké břišní krvácení. Nevěděl, co si počnout.
„Hlavně dýchejte a snažte se zůstat při vědomí," kladl jí na srdce, zatímco si prohlížel její rány. Obličej se ženě kolem čtyřicítky změnil v tvář pouličního rváče, obočí měla natržené, na jednom oku fialový monokl, ret roztržený a celý obličej se zmítal v odstínech modré.
Claire najednou hlasitě zasípala a zkřivila tvář bolestí. „Co je?! Co je vám?!"
„Ž-žebra...p-píchá to..."
„Když dýcháte? Ne! Nemluvte zbytečně, jen přikývněte," zarazil ji, když už se chtěla namáhat. Zaúpěl, když přikývla.
„Dobře, vydržte, zkusím nějak sehnat pomoc!"

„Graysone!" ozvalo se za ním. I hned se obrátil a spatřil běžící Evelin, kterak vyběhla z domu.
„Nechoď sem!" zastavil ji, než překročila solnou hranici, „nevím, jestli je to bezpečné."
„Co to dělají?!" poukázal vyděšeně na postavy Kalsta a Luisy, kteří hlasitě diskutovali, ale zdálo se, že jsou v jiném světě. Stáli asi patnáct metrů od Graysona a plně se soustředili na jakýsi bod před nimi. Mohlo to být cokoliv, ale Evelin věděla moc dobře, co se děje.
„To Prim," odvětila posmutněle. Stále se cítila celkem provinile, že sestru pustila na dost možná sebevražednou misi. Chápala její rozhodnutí, ale mohla jí přece pomoct!
„Cože?!" vyjekl a postavil se. Rozhlédl se, a když jí skutečně nikde neviděl, sevřelo se mu hrdlo. „Co vás to jako napadlo?!"
„Je to jediné řešení. Tvoje matka to tak chtěla," vysvětlila mu to spěšně.
Grayson se chytil za hlavu a prohrábl si zpocené vlasy z čela. „To snad není možný!"
„Tohle nám teď nepomůže, musíme jí věřit. Dokáže to!"

„Panebože, mami!" vyhrkla najednou, když k ní přispěchala. Překročila bezpečné místo Graysonovy zahrady a poklekla. Jakmile uviděla, jak se na ní Kalst vyřádil, zbledla a otevřela ústa dokořán. „Ježiši!"
„Musíme sehnat pomoc, nevypadá to dobře," pronesl vážně.
„Jak jsi mohl? Jak jsi ho mohl nechat jí tohle udělat?!" utrhla se na něj naštvaně.
„Já se snažil! Ale proti duchům nelze bojovat!"
„A proč teda nejsi taky zmlácený?" odsekla ublíženě, když si jej pořádně prohlédla. Nevypadal, že by se zapojil do bitky. Spíš že z ní utekl.
Grayson se zarazil: „Ne! Ty to nechápeš! Matka mi darovala jakýsi váček na ochranu, nemohli mi nic udělat!"
„Takže sis radši zachránil vlastní kůži?! Radši ona než ty?!"

Rázem si vzpomněla na Juliena. Použila jeho slova. Jeho odporná slova. Kéž by jej však poznala i z jiné stránky.

„Cože? Ne! Já nevěděl, co to je! Poznal jsem to, až na mě nemohli! Neměl jsem tušení..."

Evelin se jen zamračila a rozhodla se jej ignorovat. Nechtělo se jí věřit, že její matku nechal takhle ve štychu. Asi se v něm spletla. Bodlo jí u srdce.
„Máš vysílačku nebo satelitní mobil?" zeptala se jej chladně.
Graysona tento tón překvapil, ale rychle jej přešel: „Vysílačku."
„Tak běž zavolat pomoc!"
„Jo..." zamumlal jen a vyškrábal se na nohy. Za malý moment zmizel v domě a Evelin zůstala s matkou sama. Držela ji za ruku a modlila se, aby ještě vydržela.

*

„Udělalas velkou chybu, holčičko," pronesl temně Kalst, když Prim opustila zdánlivé bezpečí solné hranice. Stála však rozhodně a odhodlaně. Věřila si.
„A ty," obrátil se na Luisu, jež se stále ještě krčila při zemi, „vzchop se! Jsme dva na jednu! Nemá šanci!"
Ale ona jen seděla na zemi s hlavou mezi koleny, závoj jí spadal až ke kotníkům a zuřivě vrtěla hlavou: „Ne! Nechci!"
„To já tě zachránil! Vzpomínáš?! Hm?! Kdyžs vyvraždila celou ženichovu rodinu?! Já ti nabídl novou šanci! Šlas mnou, protože jsem ti to dovolil a teď chci na oplátku něco já! Takže se zvedni a pomož mi!" zahřměl jeho hlas, až se Prim samovolně ošila.

Na Luisu jeho slova měla zdá se velký účinek. Vzpomněla si, jak se na svůj velký den těšila. Chystala se v odděleném pokoji, zkoušela si šaty a hleděla na sebe do zrcadla. Připadala si krásná. Nemohla už oddělení od budoucího manžela vydržet. Na tradice kašlala. Ve svatebních šatech opustila pokoj a ocitla se na chodbě. Na tváři jí hrál blažený úsměv a srdce se jí tetelilo štěstím. Dveře pokoje, kde její přítel přebýval, se najednou otevřely. Vyběhla z nich mladá blondýnka. Měla rozcuchané vlasy, umazanou rtěnku a špatně zapnuté knoflíčky na košili. Luise se v jedné minutě rozpadl život jako domeček z karet. Na obřadu neměla slitování. Vystřílela je do jediného.
Pak se však probrala z transu a vstala. Sice se jí klepaly nohy a vypadala, že by se nejradši dala na útěk, nakonec k Jimmymu přešla. Stáli bok po boku.

„Nic ale nevidím," zaskučela, když odhodila svatební závoj a odhalila spálené oči. Zápach spáleniny se dal ucítit na sto honů. Řasy i obočí měla skutečně ohořelé a kůže kolem očí se změnila na puchýřnatou planinu. Skoro jako po útoku kyselinou. Ale Prim necítila žádnou lítost. Zasloužila si to a ještě víc.

Jimmy nevypadal, že by jeho samotného to obměkčilo. Jen pokrčil rameny.
„Asi jsem Helen Bandit podcenil," ušklíbl se, když na Luisu kývl a pomalu Prim obkličovali, „nakonec nebyla až tak slabá a patetická...dokázala mě přechytračit. Škoda jen, že nic z toho jí stejně nevyjde. Nedokážeš mě zabít..."
Prim stála klidně. V jedné ruce svírala žárovku a v druhé měla baterku. Nožík si schovala do zadní kapsy. První musela vyřídit Luisu, a pak až Kalsta.
Přibližovali se. Kalst šel zprava a nevěsta zleva. Děsivou atmosféru doplňovalo pověstné řinčení okovů kolem Kalstových kotníků.

Prim polkla. Už začínala mít strach. Bála se, že nestihne včas odstranit Luisu a Kalst ji pak snadno přemůže. Cítila, jak se jí potí ruce. Zrychleně dýchala a vsadila by si, že kdyby jí změřili tep, naměřili by tak sto deset.

„Se mnou to dokáže!" ozvalo se najednou a všichni se zastavili. Prim užasle hleděla na matku, která se tu objevila.
„Mami!"
Paní Hallová přiběhla k dceři a rychle ji objala. „Dej mi to,"nařídila a Prim jí poslušně vydala žárovku i s baterkou. „S touhle mrchou si to vyřídím já."
Nyní už Prim pociťovala větší sebevědomí. Nebyla na to sama. Tuhle podporu potřebovala.

„Hm..." pronesl Kalst přemýšlivě, „tohle je poslední věc, co uděláš, a pak se budeš smažit v pekle, zatímco já si tvoje dcerušky podám."
„Jak to myslí, mami?"
„Nijak. Neposlouchej ho. Chce tě jen zastrašit."
„Těším se, až uvidím jejich obličej, až jim to dojde..." zasmál se hrdelně.

„Běž, Prim!" zvolala Claire, aby obrátila dceřinu pozornost jiným směrem. Nemohla se teď stresovat. Sama se obrátila k postavě ženy ve svatebních šatech. „Svého muže jsi možná zavraždila, ale že ses pokusila zabít i mého, za to tě pošlu do pekla!" S výkřikem zapnula baterku a zasvítila na žárovku. Luisa se na ní vyřítila. Šaty zavlály ve větru, ječivý výkřik pobral z úkrytů všechny mrtvé a boj začal.

Prim si vytáhla z kapsy nůž. Sevřela jej pevně a odhodlaně v dlani. „Už mi nikdy neublížíš! A ani nikomu jinému!"
„To se ještě uvidí."
A zaútočil.

Věděla, že bude rychlý a nemilosrdný, ale stejně ji překvapilo, jak rychle překonal vzdálenost mezi nimi. Nestačila ani mrknout. Ale uskočila a vzápětí klopýtla. Překvapeně zamrkala. Zareagovala obdivuhodně hbitě. I Kalst zavrčel.
Hned se na dívku vrhnul. Povalil ji na zem. Přidušeně vykřikla a snažila se drsný pád vydýchat. Kalst jí však nedaroval ani vteřinku. Když už se sbírala ze země, skočil na ni a uštědřil jí ránu do obličeje. Ucítila krev na jazyku a před očima se jí zatmělo. Nikdy se ještě neprala. Byla to její premiéra. A hned prohrávala.

„Slez ze mě!" křikla, když se jej nemohla zbavit. Kalstovi se její bezmoc líbila. Užíval si, jakou má moc a čeho všeho je schopen. Jeho oči se setkaly s dívčinými. Vyčetl z nich strach. Naplňoval jej.
Kalstovy ruce našly snadno svůj cíl. Chytil Prim pod krkem. Dívka viditelně zbledla. Nyní se doopravdy bála. Snažila se jej setřást, kopala, škrábala, vrčela, ječela a naříkala. Ale Kalst se pevně usadil a nehodlal se vůbec hnout. A postupně se smyčka utahovala.

Kyslík se vytrácel, tlak na krk se stupňoval a Prim vypoulila oči. Lapala po dechu, sípala a bojovala ze všech sil. Zapomněla, že i držela celou dobu v ruce nůž. V zápalu boje jí vypadl z dlaně. Začala kopat nohama a zmítat se pod Kalstovým tělem. Urputně bojovala byť i o maličký přísun kyslíku. Ale ten nepřicházel.
Zasípala. Před očima se jí tvořily mžitky. Vystřelila rukama vzhůru. Chytila Jimmyho za ruce a silně jej poškrábala. Z předloktí se mu spustily ranky s krví. Ale on byl jako stroj. Necítil žádné emoce, natož bolest. Mnoho nezbývalo.

„Miluju, když se můžu dívat, jak z tebe vyprchává život..." pronesl s libostí v hlase a ještě více přitlačil na dívčinu dýchací trubici. Prim si myslela, že už více nesnese, ale něco se v ní zlomilo. Najednou jej viděla v úplně jiném světle. Jako staršího muže s prošedivělými vlasy a plnovousem a až směšně neupraveným obočím. Díky tomu nad ní neměl žádnou moc. Už ne.

Když si to dívka uvědomila, málem omdlela, ale dokázala jej ze sebe shodit. Kalst nevěřícně kroutil hlavou: „Ne! Ne! Jak je to možné?!"
Prim se zhluboka nadechla a snažila se odkašlat si, ale nedokázala to. Krk jí neuvěřitelně bolel a potřebovala se rychle vzpamatovat. Díky adrenalinu, který jí proudil žilami, sebrala zbytky síly a chmátla hbitě po nožíku, jenž ležel v trávě asi dva metry od ní. Sevřela jej pevně v dlani a odhodlaně na Jimmy Kalsta hleděla.
„T-to...t-to..." sípala tiše, „j-je...t-tvůj konec."

„Jimmy, pozor!" zařvala najednou Luisa, a když pochopila, že už jej nic nezachrání, vzala nohy na ramena. Paní Hallová ještě stačila spatřit bílý závoj, a pak už jí nikdy neviděla.

Prim využila tento moment k překvapení a rychlými kroky přiběhla k Jimmymu. Ten se snažil bránit, ale už neměl žádnou sílu. Prim už jej nebrala jako stvůru.
Vymrštila rukou vpřed a zasáhla jej nožem do hrudi.
Kalst se překvapeně zapotácel a ztratil balanc. Zadíval se na hruď. Nevěřícně na krvácející ránu hleděl. „N-ne!"
„Tvá duše mohla dojít pokoje...ale ty sis vybral cestu zatracení. Sbohem," rozloučila se s ním dívka chladně, byť velmi tiše a s obtížemi. Možná ji ani neslyšel. A možná že ano. To už se však nikdo nedozví, jelikož za několik sekund se Kalstovo obludné tělo vypařilo a smísilo se vzduchem.

Prim se vyčerpaně zhroutila na zem. „M-ma-"
„Jsem tady! Nenamáhej se, zlatíčko," ujistila ji Claire, jež urychleně přiběhla. Vypadala taky zmoženě, ale šťastně. „Jsem na tebe tak pyšná."
Dívka si prohrábla své krátké černé vlasy, které jí spadaly do čela, a opřela se o matku. Obě hodnou chvíli mlčely a jediné, co bylo slyšet, bylo jejich oddychování.

„M-mami?"
„Ano?"
„Kdy jste se vůbec s tátou vzali? Nikdy jste nám nic b-bližšího neřekli," vydala ze sebe ztěžka dívka.
„Nic noblesního to taky nebylo," usmála se pobaveně Claire, „když jste začaly opět chodit do školky, požádal mě táta o ruku. Netuším, jak je možné, že jej to samo od sebe napadlo, ale stalo se. Řekli jsme si ano před oddávajícím na radnici a do půl hodiny jsme byli manželi."
Prim nadzvedla obočí. „Proč tak nudně?"
Claiřiny oči nabraly jinou barvu. Sytější. Smutnější. „Nic na světě nemá materiální podobu lásky, kterou k vašemu otci chovám."

Prim se rozplakala. Nikdy neslyšela matku takhle o otci mluvit. Pod drsnou slupkou nezávislé ženy se stejně nacházela romantická, křehká duše.

„M-moje...h-hlava," zanaříkala Prim přiškrceně. Hlas se jí opravdu vytrácel. Cítila se děsně. Všude pociťovala nepříjemné brnění a špatně se jí dívalo.
„Vracíš se zpátky," odvětila jí matka, když ji pohladila po tváři.
„Cí-cítíš...to...t-taky?"
„Ne," odpověděla pravdivě.
Prim znejistila, nechápala, jak to myslí, co se vůbec děje, a jak se tu matka u všech čertů dostala!
„M-mami..."
„Pššš, to není důležité..." mluvila tiše, „uvidíme se pak, slibuju. Jen to chvíli potrvá. Miluju tě,"políbila ji na čelo.

A pak se dívka propadla do temnoty.

*

Grayson vyběhl z domu a v náručí nesl bezvládné tělo Prim. Hnal se k Evelin, přestože věděl, že je na něj naštvaná. Do kapsy si schoval vysílačku.
„Hotovo," oznámil jí, když k ní poklekl. „Akorát se možná zdrží. Bouřka vyvrátila několik stromů. Ani pátrací družina ze sanatoria se tu nemohla dostat."
„Není to dobré," zanaříkala, když držela matku za zápěstí, „má slabý puls."
„Prim je celá studená," přitakal, když položil krátkovlasou dívku na zem.
„Oni zmizeli,"šeptla nevěřícně Evelin, když poukázala před sebe.
Grayson se zamračil, až se mu nakrabatilo čelo. „Jak to? Kde jsou?!"

„J-já netuším..."
„Ale co jim řekneme?"
„Co? Komu?"
„Záchranářům!"
Grayson se na moment zamyslel, a pak pronesl: „Řeknem, že ji napadl medvěd."
„Medvěd? Zbláznil ses? To nám nikdo neuvěří," utrhla se na něj.

Grayson se zhluboka nadechl, nechtěl se zbytečně hašteřit, ale Evelinina hádavá povaha jej málem vytáčela do nepříčetnosti. „Uvěří. Na pozemku fakt jeden je..."
„Tohle ale přece nevypadá jako napadení medvědem!"
„Docela jo. Když budeš zbytečně vyšilovat a shazovat to, tak nám to fakt neprojde," vyčetl jí otráveně. „Nebo máš snad lepší nápad? Rád si ho poslechnu."

A vtom Prim procitla. Hlasitě se nadechla a vystřelila do sedu. Evelin s Graysonem se polekali a strachem oba nadskočili. Připomněla jim scénu z filmu Mumie.
„Panebože!" vyjekla Evelin a hleděla na svou sestru jako na ducha.
Prim se chvíli dezorientovaně rozhlížela po okolí a držela se za hlavu. Pak se na dvojici ohlédla. „J-jsem...jsem zpátky?"
„Jo!" vypískla Evelin šťastně a zároveň dojemně se vrhla na sestru, až ji povalila na zem. „Dokázala jsi to? Bože! Ty jsi skvělá!" A najednou se zhrozila. „C-co...co se ti to stalo?!"

Graysonovy oči se přesměrovaly tam, kam Evelin hleděla. Na Primim krk, který zářil v odstínech modré a fialové. Vypadalo to jako obzvlášť bolestivé zranění.
„T-to...n-nic," zasípala Prim, která ztratila hlas. S obtížemi jí však porozuměli a ujistili ji, že nemusí již víc mluvit. Aby se šetřila.
„M-má...m-máma." Prim poukázala na jejich matku, která pořád nehybně ležela na zemi.
Evelin na ni taky pohlédla a posmutněla. „Nebyly jsme dost rychlé, ale pomoc je na cestě. Dostane se z toho."
Prim se zhrozila. „N-ne! M-měla...měla..." rozčilovala se extrémně tichým a nakřáplým hlasem, „v-vrátit se!"

Vrhla se vpřed a začala s matčiným tělem třást. Evelin se k nim ustaraně připojila. Primino chování ji děsilo.
„Ne, Prim!" zastavila ji, „to nesmíš, ublížíš jí!"
A pak se jí málem zastavilo srdce. Matka byla ledová a vypadalo to, jakoby se na ani na ně nedívala, jakoby se dívala skrz ně. Evelin vypoulila vyděšeně oči. Urychleně zkontrolovala matce puls a zasténala, když jej nenašla. „Ne! Mami!"
Prim s matkou nepřestávala třást a halekat, což Evelin popudilo. „Přestaň, Primule! Nepomáháš jí!"
„M-měla...měla...se...v-vrátit!"
„Prim!"
„S-slíbila...t-to!"
„Uhněte!" zařval přísně Grayson a obě dívky odstrčil od bezvládného těla paní Hallové. Započal s masáží srdce. Nikdy předtím to nedělal, ale věděl, jak by to mělo vypadat. Dlaněmi jí tlačil na srdce a potom jí i dával dýchání z úst do úst. Netušil, jak dlouho to trvalo. Nepřestával.

Ani si nevšiml, že se kolem něj objevili záchranáři. Stále se snažil přivést Claire k životu. Byl zpocený, paže jej bolely a pociťoval nesmírnou únavou, ba i křeč, ale věděl, že musí pokračovat dál.
„Ustupte, pane, už se toho ujmeme," sdělil mu ženský hlas.
Ale on nechtěl. Nesměl přestat.
„Pane, už jste udělal dost!"
Pořád jí tlačil na hrudník, nahoru a dolů v pravidelném rytmu. Oddechoval jak parní stroj, ale udržoval si tempo.
„Přestaňte!" zaječela a vtom se v něm cosi zlomilo a on pohlédl do oříškových očí, kolem kterých se tvořily vrásky znepokojení. Hleděl do mladého a pohledného obličeje ženy, jež si jistojistě myslela, že mu přeskočilo. Ustoupil. Žena s culíkem se vrhla ke Claiřinému tělu.

Rozhlížel se kolem. V uších mu pískalo a vše se zdálo tak zpomalené. Sluneční paprsky už si prodíraly cestu skrz hustou změť stromů a upozorňovaly, že přichází den.
Před jeho domem parkovaly dvě sanitky. Světla na střechách vozů blikala ostrým modrým svitem, který jej oslepoval. Uvnitř jedné z nich seděla mladá dívka. Grayson ji hned poznal podle krátkých černých vlasů. Seděla na lehátku a dva záchranáři se o ni starali.
Hledal však někoho jiného.

Míjel tělo paní Hallové, kolem kterého klečela trojice záchranářů. Graysona podivilo, když už se nesnažili jí zachránit život. Seděli se smutnými výrazy ve tvářích a hleděli z jednoho na druhého. Bodlo jej u srdce.
Obrátil se k domu. Rozešel se tam. Kráčel hrozně pomalu, chtěl přidat do kroku, ale nohy jej neposlouchaly. Štvalo jej to. Připadal si jako hlemýžď.
Překročil solnou hranici.
„Jak je vám?" ozvalo se, když před něj přistoupil lékař v reflexní vestě. Na zádech měl batoh s lékařskými pomůckami. Ustaraně na něj hleděl.
„Jsem v pohodě," utrousil chladně a pokračoval dál.

Vstoupil dovnitř. Vůně bylin prostoupila celým domem. Zaštípaly jej oči. Na chvíli se musel zastavit a zachytit se rámu dveří. Zatmělo se mu před očima. Rozmrkal to. Pokračoval dál.

Brzy na to uslyšel vzlykot.
„Evelin?" zavolal na dívku, jelikož ji nikde neviděl.
Zohnul se, aby se podíval pod stůl. Nebyla tam. Přistoupil k dřevěné kuchyňské lince, která by potřebovala nutně vyměnit, ale vždy to odkládal. Podíval se za roh na chodbu, ale taky nepochodil.
„Evelin!"
„T-tady," ozvalo se slabě a on pochopil, že se schovala na druhý konec místnosti, mezi dvě skříně. Když k ní kráčel, podlaha zavrzala. V noci by mu naskočila husí kůže, ale teď se nebál.
Našel ji tam. Seděla shrbená s obličejem mezi koleny. Její dlouhé černé vlasy jí spadaly až ke kotníkům. Vzhlédla k němu.

Natáhl ruce a ona mu skočila do náruče. Znovu propukla v nezastavitelný vzlykot a on cítil, jak mu její slzy máčí triko. Pevně ji držel a hladil po zádech.
„J-je...j-je pryč," naříkala chraplavě. Zřejmě brečela už hodnou chvíli.
„Mrzí mě to. J-já..." zarazil se, když mu knedlík uvízl v krku, „udělal jsem všechno...měl jsem jí dát ten blbej váček. Moc mě to mrzí."
„Nemohl...nemohl jsi za to," odporovala a mu se ulevilo.
„Proč nejsi s Prim?" ptal se starostlivě.
„Je pod sedativy. Zhroutila se..."
„Nechceš jet s ní? Být u ní? Potřebujete se teď navzájem," navrhl jí.
„Já...já nevím...m-mám?" odtáhla se a on si všiml jejích napuchlých červených očí.
„Běž."

Věděl, že se jí musel vzdát. Nebyl jí hoden. I kdyby byl, nešlo o něj. Přednost měla její sestra. Vždycky by byla na prvním místě a on to chápal, přestože byl jedináček. Nechal ji jít. A nikdy toho nelitoval.

„Evelin?"
Otočila se na něj.
„Tu máš,"pokynul, když jí do dlaně vložil sáček s hřebíčkem. Musel si odškrtnout poslední rest na seznamu. „Uzdraví to Priminu ruku. Je to hřebíček."
„Děkuji,"usmála se vděčně, „za všechno."

Grayson jí jen úsměv opětoval. Nechtěl ji zdržovat. Přesto si pomyslel, že si zachránili životy navzájem. Byl to přece jen Grayson, jenž přilákal Kalsta.

Evelin urychleně opustila jeho dům. Běžela za sestrou. Za rodinou. Za smyslem života.
„Stůjte!" zavolala na lékaře, když už chtěli zavřít sanitku a rozjet se do nemocnice. Lékař jí vyhověl a dovolil jí, aby nastoupila. Přeměřil si ji pohledem, její oblečení bylo špinavé, přímo zablácené a ona vypadala, jako kdyby se účastnila pouličních bojů. Na tváři měla zaschlou krev. Netušil, co se tady vůbec stalo.

Sedla si vedle sestry a chytila ji za ruku. Sice byla mimo, ale věděla, že to ocení. Byla Graysonovi vděčná. Spojil je zase dohromady. Rozseknuté lano bylo opět spleteno.
„Je vám dobře, slečno?" ptal se jí starší lékař, jehož oceánově modré oči v Evelin vzbuzovaly naději a klid.
„J-jo..." odvětila sklesle, zatímco pozorovala Priminu nehybnou tvář. „Bude v pořádku?"
„Ano. Po fyzické stránce," upřesnil posléze a zadíval se jí upřímně do očí.
„Pomůžu jí."
„Máme spoustu školených specialistů, kteří se o ni postarají," namítl jemně.
„Ne. Už žádný ústav. Společně to zvládneme," odsekla a on se pousmál.

„Koho máme informovat, slečno?" zeptala se žena, která s nimi seděla v sanitce, ale celou dobu byla netečná k jejich rozhovoru, poněvadž se soustředila na přístroje, ke kterým Prim připojili. Kontrolovala tlak a tepovou frekvenci.
Evelin se zaleskly slzy. „Tátu..."
„Jméno prosím."
„Charles Hall."
„Kontakt?"
Evelin jim spěšně sdělila telefonní číslo. Myšlenka na otce v ní však žádný cit neprobudila. Vše k ní doléhalo vzdáleně. Pomyslela na Graysona a rozmrkala další příval slz. Nelitovala.

Priminy víčka se rozkmitaly. Jakoby se jí něco zdálo. Ale Evelin nevěděla, jestli jde o dobrý, či zlý sen. Sevřela její ruku pevněji. Na znamení, že tu je. Už nikdy ji neopustí.

„Slečno, zdá se, že váš otec je v nemocnici," pronesla záchranářka s krátkými blonďatými vlasy. Slušely jí, hezky jí formovaly kulatý obličej.
„Tak rychle?"
„Ne, byl hospitalizován."
„Aha..." vydechla rozpačitě.
„Ale nic vážného se nestalo," ujistila ji spěšně žena, „poranil si ruku."

„Ev?" ozvalo se najednou tiše.
Evelin se rychle zadívala na svou sestru, která se probudila. „Ano?"
„Jedeme domů?"
„Ano," sdělila jí upřímně a v tu chvíli se její sestra usmála a znovu přivřela oči.

Byly spolu a na ničem jiném nezáleželo.

Ahoj!
Tohle je tedy konec příběhu, který mi dal pořádně zabrat. Nevěděla jsem popravdě, jak jej adekvátně ukončit a trvalo dlouho, než jsem přišla na něco rozumného a upřímně, tahle varianta se mi fakt zamlouvá.
Nedá se sice říct, že je to šťastný konec, ale zase není ani smutný.
Důležité je, že se jejich cesty opět spojily a snad se mi to podařilo i vykreslit.
Jestli jste dočetli až sem, tak děkuji.
Mějte se!