Jednoho zimního dne vyčkávala Helen Bandit na svého syna s večeří. Upekla vepřové maso v troubě a připravila hranolky. Nic noblesního, ale ani nic odbytého. Nikdy se netajila tím, že by byla dobrou kuchařkou. Leda tak obstojnou. Kulinářství ji nikdy nebavilo, nezískalo si její duši. Uvařila jen, když musela. Což se stávalo nyní častěji, jelikož si její syn našel konečně práci. Tady v okolí. Zaměstnali jej jako opraváře Woodrowa sanatoria. V učení nevynikal, ale když potřebovala cokoliv spravit, vložil se s chutí do toho a vše šlapalo jako hodinky. Měl šikovné ruce.

Stal se z něj dospělý muž. Už nad ním nedržela ochrannou ruku. Ne alespoň tak urputně. Odcházel ráno a vracel se k večeru. Jak kdy. Záleželo na sezóně. V zimě toho měl mnohem více na práci. Odklízení sněhu kolem budovy, parkoviště, vytápění budovy, údržba kotle, topení, šetrné odstranění rampouchů z okapů a sněhu ze střechy. Byl zkrátka pořád na nohou.

Seděla u stolu, zachumlaná ve svetru a dece a očekávala jeho příchod. Každou chvíli by tu měl být. Mezitím si otevřela svůj grimoár a pročítala si v něm. Vyplnila již spoustu stránek, hlavně co se týče bylinek a talismanů, které z rostlinek vyráběla. Důkladně popsala veškerá herba, jak vypadají, jak voní, kde rostou a proč jsou důležité. V tom měla již praxi. Jako médium potřebovala jejich sílu. A ochranu.

Poslední dobou zaznamenala zvláštní energii, jež obklopila její rodinu. Cítila ji, ale nedokázala určit, co je zač. Nespatřila ji. Buď se schovávala, anebo jí bylinky zatemnily mysl. Bohužel se obávala té první (horší) verze. Potřebovala důkazy.

Dveře se najednou otevřely, až ji ovál studený vichr. Ošila se. Grayson vešel a rychle zavřel. Tváře měl červené mrazem a končetiny ztuhlé.
„Konečně doma!"povzdechl si znaveně, když si sundával čepici, šálu, huňatý kabát a rukavice. „Tahle zima mi zatím dává fakt zabrat. Pořád něco spravuju. Dneska zrovna neprůchodné topení ve druhém patře."

„Ale ty sis s tím určitě poradil, viď?"usmála se na něj, když se jej vydala přivítat.
„Nakonec jo,"přitakal.
Helen udělala dva rychlé kroky a už stála před svým synem, který ji dokonale převyšoval. Roztáhla ruce a láskyplně jej objala. Jakmile kolem jejích útlých ramen obmotal své velké ruce, ztuhla strachem. Měla vidinu!

Před očima se jí objevil tvor bez tváře, slizký, rozmazaný, tajemný. Kolem kotníku měl řetěz, který řinčel.

Vyděšeně se od syna odtáhla. Zorničky se jí rozšířily a ona na něj hleděla s hrůzou v očích. Poznal to. Hned.
„Mami? Co se stalo? Cos viděla?"

„N-ne, n-nic,"vydechla tiše, stále zpracovávala děsivé vidění a to, co jí vysílalo. „Jen se mi zdálo, že jsem něco zahlédla mezi stromy. Byl to asi jen přelud,"zalhala, když ukázala k oknu.

Bílá peřina zavalila kompletně celé údolí a okolní lesy. Občas se v jehličnatých stromech mihl pták či veverka, a tak se bílý poprašek snesl dolů a jehličí se rozkmitalo. Grayson jen mlčky přikývl. Věděl, že být médiem je těžké. Duchové byli na každém rohu a toužili po klidu na druhé straně. Jeho matka neměla nikdy pokoj. To že byla roztržitá, vystresovaná a občas více bojácná naprosto chápal a neměl jí to za zlé. Proto se rozhodl její zkrat ignorovat, aby si nepřipadala špatně. Usedl ke stolu a pustil se do jídla. Helen jej roztřeseně následovala.

Její intuice byla správná. Tohle zjištění ji však neděsilo tak, jako fakt, že se nejednalo o ducha. Ti takhle nepřilnou k člověku. Nikdy. Měla co do činění s daleko hrůznější entitou. Démonem. Vybral si jejího syna jako budoucího hostitele. Musel ho sledovat už delší dobu. A teď se k němu připoutal.

Helen se stále chvěla. Snažila se nedat nic najevo, ale jakmile chytila hrníček s jasmínovým čajem do svých klepajících rukou, rozlila jej po stole. Její tělo ovládl děs.
„Ježíš, já nešika!"zvolala a z úst jí uniklo nervózní pobavení. „Půjdu se převléct."
Grayson měl plnou pusu jídla, a tak jen chápavě přikývl. S úsměvem na tváři opustila místnost.

Jakmile přešla práh kuchyně, pousmání zmizelo. Rychlými kroky se rozběhla do maličké koupelny, kde se zavřela. Pohlédla na sebe do zrcadla a konstatovala, že vypadá vážně strašně. Jako narkomanka, jež zjistila, že jí došla denní dávka. V oříškových očích se jí odrážel mrtvolný strach. Uhladila si své kudrnaté, hnědé vlasy, téměř v psychotickém duchu.

Věděla, co byl tvor zač.
Už jej potkala. Jednou. Ale setkání ji poznamenalo na celý život.
Zjevil se jí asi před deseti lety. Tehdy vypadal...lidsky. Jako obyčejný starý pán. Jen jeho oči vyprávěly příběh. Temný příběh, kterému mladičká Helen nechtěla věřit. Měla jej převést na druhou stranu. Jako všechny duchy. Ale nešlo to.

Nebylo mu dopřáno, aby došel míru. Jeho ohavné skutky, kterých se ve smrtelném životě dopustil, jej dohnaly. Když držela jeho rameno, začal se před jejíma očima proměňovat. Prořídlé, šedé vlasy se spálily na popel, tvář zčernala, zvrásněla a objevily se na ní obrovské puchýře plné hnisu. Popraskaly a zelený hnis se roztekl po jeho stařeckém obličeji. Jimmy Kalst vřeštěl. Hrůzou, bolestí a hlavně šokem.

Proměnil se ve shrbeného, hubeného tvora. Kolem kotníku se mu objevily okovy. Připomenutí činů, které spáchal a zároveň symbolika, že nemůže dojít pokoje. Je připoután k životu na pomezí. Takový osud získají jen ti nejhorší z nejhorších. Bloudí po zemi jako přízraky, opuštění, zohavení a lačnící po konci. Ten jim ale není umožněn. Nikdy.

Největší potrestání nastalo, když jej síly zbavily obličeje. Zůstala mu jen velká díra připomínající ústa, se dvěma prohnilými zuby a špičatým jazykem. Vypadal odporně.

A teď šel po jejím synovi.
Chřestění železa ji ještě dlouhou dobu pronásledovalo ve snech.

Opět menší flashback k doplnění detailů.  :)