Zamžikal, pomalu otevřel oči a zvykal si na tmu. Chvíli se bál, že oslepl, ale pak se opravdu ujistil, že leží v úplné tmě. Částečně se mu ulevilo, nedokázal si představit život bez zraku. V ústech měl sucho, bolela ho hlava a před očima měl mžitky.
Co se to sakra stalo? pomyslel si zmučeně, když se pokusil posadit. Snažil se zapřít rukama, ale zjistil, že je má svázané.
„Co to-"
A pak si vzpomněl. Někdo ho praštil. Urychleně se chytil za hlavu a nahmatal pulzující bouli. Na prstech měl mazlavou tekutinu. Nepochyboval o tom, že je to krev.

Snažil se zorientovat, kde je. Patrně pořád v své chatrči. Venku sílila bouře. Slyšel padat kapky jako hrachy na střechu a některé se díky dírám dostaly i dovnitř. Kapaly v pravidelném rytmu na podlahu. Kvap, kvap a kvap.
„Prim? Evelin?" zkusil to. Ale nikdo se neozval. Zaklel. „Juliene, ty pitomče!" zabručel naštvaně, až mu naskočila na krku žilka.

Potřeboval se rozvázat. Přemýšlel, kam schoval nože nebo alespoň něco ostrého. Zoufale se rozhlížel po tmavém pokoji, poznával jen stěží obrysy nábytku. Nakonec se rozhodl pro šuplík u nedaleké skříňky. Začal se plazit. Ignoroval neutichající bolest hlavy a zatnul zuby. Šlo to ztuha, ale posunoval se píď po pídi jako žížala.
Posadil se a opřel o skříňku. Naštěstí byl dost vysoký na to, aby jen zvedl ruce a z posledních sil otevřel zásuvku. Začal se v ní zuřivě přehrabovat. Nahmatal něco kulatého, o čemž pochyboval, že by byl nůž, a tak pokračoval dál. Úplně zapomněl na to, že by měl dávat pozor, aby se nepořezal. Byl jako v transu. Věděl, že jestliže si nepospíší, může to dopadnout pro dvojčata katastrofálně. A to nechtěl. Přirostly mu k srdci. Připomínaly mu matku.

„Musíš té dívce pomoct, Graysone," opakovala mu matka vytrvale.
„Jak ale? Je tam hlídaná..."
„Vždyť ty už si najdeš cestu. Popřemýšlej. Přiveď ji sem, pomůžu ji."
„Mami, nevíme jistě, jestli je-"
„Já to vím. Stoprocentně. Někoho tak silného jsem necítila dlouhé roky. Možná je dokonce silnější než já," namítla jemně, zatímco hleděla z okna jejich napůl rozbořeného domečku. Vždy si přála něco mnohem lepšího – patrně malou vilku s francouzskými okny a velkou zahradu, kde by si pěstovala všechny důležité rostlinky a bylinky, aby nemusela chodit hluboko do lesů, na palouky nebo do hor. Někdo by řekl, že Helen Bandit byla babka kořenářka, ale nebyla to tak úplně pravda. Jako babka určitě nevypadala.

„Věří ti?" ptala se dodatečně, když se na něj obrátila. Tmavé kudrlinky jí spadaly do obličeje a ona je ledabyle pohodila stranou.
„Myslím, že jo. Sblížili jsme se. Ne tak jako s Julienem, ale dost," odvětil.
„Julien? Je důvěryhodný?"
„Určitě. Dal bych za něj ruku do ohně."
„A on kvůli tobě?"
Grayson se zarazil. Nečekal takový dotaz. Poškrábal se na hlavě. „Asi?"

„Hm," našpulila přemýšlivě rty. „Nespoléhej na něj. Udělej to sám. Nic mu neříkej."
„Jasně, neboj," ujistil ji, „za chvíli budu muset zpátky. Skončila mi obědní pauza."
„Ale buď připravený, musíme ji odtamtud dostat. Mračna se stahují. Viděl jsi její ruku?"
„Ruku? Co tím myslíš?"
„Byla jsem na obhlídce," sdělila mu, když jí zajiskřilo v očích.
„Cože?! Tys byla venku?!" utrhl se na ni. Chodila za ochranný solný kruh zřídkakdy, a když se zde objevila Prim, už vůbec ne. Bylo to nebezpečné. Pořád se kolem sanatoria nachomýtali zlí duchové, Prim je přitahovala jako magnet železo. Helen se dokázala před nimi ukrýt, vytvořila si talismany, které její moc uchraňovaly. Prim však působila jako pěst na oko.

„Ano. Musela jsem. Ale nic se mi nestalo," odbyla ho, „dostala jsem se dovnitř. Ruby mi něco dlužila a já si to vybrala."
„Vybrala? O čem to mluvíš? Nechápu tě," zamračil se a překřížil si ruce na hrudi, až se mu bicepsy napnuly.
„Běž už, ať nemáš průšvih. Já na tebe počkám," změnila téma a použila svůj typický přísný tón, což znamenalo, že diskuse už skončila. Grayson se ještě více zachmuřil.

„Nemůžeš mě tak od sebe odhánět. Chci taky pomoc!"
„Ale ty nemáš můj dar," namítla jemně, „a nevyčítám ti ho. Naopak. Jsem ráda. Nechci, abys takhle žil. Tvůj úkol teprve přijde. Chci, abys byl připraven. Proto jdi a už ani slovo. Věř mi."

A tak poslechl. Nechápal sice, o čem mluvila, ale šel. Sbalil si malou svačinu do batohu, vzal rukavice ze stolu a vyšel ven.
„Graysone!" zavolala na něj ještě, „vezmi si tohle." Kolem krku mu zavěsila řetízek s váčkem. Byl neuvěřitelně lehký.
„Co to je?" ptal se, když si váček prohlížel. Byl utkaný z prosté látky, pečlivě utažen malým provázkem a příjemný oder jej zasáhl rovnou mezi oči. Překvapeně zamrkal.

„Nikdy ho nesundávej. Říkám mu vetiver. Bude tě ochraňovat," objasnila mu a ještě se natáhla, aby mu dala pusu na líčko. „Tak běž."

A tak šel.

Když tak nad tím přemýšlel, teď mu vše dávalo smysl. Kdyby Julienovi nevěřil, nic z toho by se nemuselo stát. Vše pokazil. Měl matku více poslouchat.
Možná se měl od ní učit. Kdyby ještě žila...stoprocentně by věděla, jak dívkám pomoc, jak démona zastavit. Ale nežila. Spolkl hořkou pachuť v ústech a soustředil se na svůj nynější úkol. Konečně nahmatal rukojeť nože. Neobratně jej vytáhl ze zásuvky a vložil mezi kolena, kde je pevně držel. Začal izolepu přeřezávat. Nejprve mu to vůbec nešlo. Nůž mu několikrát propadl na zem a párkrát natrhl stehno.

Grayson se potil, nadával a sténal, ale vše bylo marné. Neměl dost síly. Na chvíli si odpočinul. Svalil se na skříňku a díval se do oken a modlil se ke všem čertům, aby dívky vydržely dost dlouho na to, aby se objevil a zachránil je.

Věděl totiž, že tohle po něm matka chtěla.

*

Objevili se na úzké cestičce mezi poli. Evelin už zarytě mlčela a dívala se skrze věci. V hlavě ji mysl nahlodávala Julienova slova – radši ty než ona a nechtěla si to přiznat, ale zasáhla ji hluboko. Cítila, jak jí slzy štípou v očích. Nechtěla se rozbrečet, ale nakonec se na to vykašlala a dala slzám volný průběh. Kdo by ji tady měl odsuzovat? Její sestra? Ta ani nevěděla, co se děje a Julien je vedl.

Cestička byla pečlivě posekaná a vychozená. Zdálo se, že zde pravidelně někdo chodí. Možná Grayson. Tyhle pozemky přece jen patřily sanatoriu. A kdo jiný by tudy chodil, kontroloval, spravoval, sekal.
„No tak, miláčku, mluv se mnou,"prosil už poněkolikáté Julien Prim, když kolem ní kroužil jako predátor. Prim nemluvila, jen slepě následovala svou sestru. Cítila se jako prase vedené na porážku. Tak moc ji zklamal. Zlomil srdce. Najednou si uvědomila, že všichni kolem ní – včetně rodiny, sestry a přítele, ji zradili a nechali na pospas osudu. Všichni, o kterých si myslela, že budou při ní stát a chránit, ji opustili. Cítila se prázdná – znecitlivělá. Nic už jí nemohlo pomoct. Snad ta vidina jasné smrti ji alespoň těšila. Trápení bude konec.

„Nech ji být!" prskla po něm Evelin, jakmile si setřela mokré tváře. Hrdost ji nakonec stejně nedala. Přispěchala k sestře a konečky prstů se dotkla její paže. Jen tak, jak jí svázané ruce dovolovaly. Zamračila se na něj. „Vypadni."
Julien chtěl protestovat, ale nakonec sklapl. Rozešel se pryč.
Evelin již viděla vrcholky stromů a poznala, že míří do dalšího lesa. Mráz jí přeběhl po zádech, když viděla obrovskou vrbu, jejíž jedna větev rostla vysoko přes cestu. Představila si na ní oběšence. Rychle své chmury zahnala a už se nahoru nepodívala.

„Prim, bude to v pořádku. Grayson pro nás přijde," snažila se sestru ukonejšit.
Prim na ni slepě zírala. Po tvářích jí stékaly dešťové kapky. „Co kdyby jsi přijala svůj osud?"
„A to je co? Smrt? Jít k ní s otevřenou náručí?"
„Proč ne. Bude to jednodušší."
„Prim," odmlčela se zmučeně, „teď mě tak nesmíš nechat. Zase jsme se k sobě vrátily. Potřebuju tě! Prosím."
Ale Prim setřásla její ruku a vkročila do lesa.

*

Po chvilce se znovu pustil do rozřezávání. Našel si dobrou pozici a díky odpočinku se zbavil úzkosti a nervů a vše proběhlo tak, jak mělo. Nakonec odpočinek přišel opravdu vhod. Sice ztratil cenné minuty, ale nedalo se jinak než přinést nějaké ty oběti. Osvobodil své ruce a pohotově rozřezal i izolepu kolem jeho kotníků. Promnul si ztuhlé končetiny a postavil se.

Před očima měl mžitky a musel se rychle chytit stolu, jinak by upadl do mrákot. Zhluboka dýchal a bojoval. Nakonec závrať překonal.
Kam asi šli...pomyslel si přemýšlivě, ale na nic rozumného nepřišel. I kdyby se vydali za démonem, netušil, kde je a jak ho najít, takže vše vypadalo ztraceně. Byl naštvaný, semkl tvrdě čelist a svraštil obočí.
„Kurva!"zařval najednou a mrštil s nožem o stěnu. Ozvala se dutá rána a pak dopad na zem.

Chtěl něco vymyslet, něčím překvapit, vše zachránit, tak, jak to po něm matka chtěla, ale jak?! Vše se zdálo tak nesmyslné, vzdálené, zdlouhavé. Mohli by být kdekoli. Tenhle pozemek sanatoria měl několik hektarů!

Vtom si vzpomněl. Zabrousil zpátky do útržku minulosti, který se mu před chvíli ukázal. Projížděl si zpětně v hlavě znovu rozhovor s matkou a tentokrát se soustředil.

„Věří ti?" ptala se dodatečně, když se na něj obrátila.

Bolela ho hlava, chtěl to vzdát, zabalit se do kuličky, dát si sklenku whiskey a spát. Ale musel. Musel Evelin zachránit. Toužil jí dokázat, že není všechno zlato, co se třpytí. Že vykoupení na ni čeká na každém rohu. Stačí si odpustit. Musel jí to říct.

„Nespoléhej na něj. Udělej to sám. Nic mu neříkej."

Kysele se ušklíbl. Pozdě, matko, pomyslel si.

Ale buď připravený, musíme ji odtamtud dostat. Mračna se stahují. Viděl jsi její ruku?"
„Ruku? Co tím myslíš?"
„Byla jsem na obhlídce."

Přikrčil se, když hrom zahřměl a blesk ozářil na moment oblohu. Vylekal se až tak, že se musel chytit za srdce. Zpotil se. Orosilo se mu čelo a zrychlil tep.

„Viděl jsi její ruku?"

No jasně! Ta její ruka! Zaradoval se, když na to kápl. Zavzpomínal, jak se s Prim viděli poprvé. Byla na zahradě – součást zdravé očisty a terapie sanatoria, spolu s dalšími pacienty. Seděla na dřevěné houpačce, k níž vedla kameny vyskládaná cestička, která byla lemována okrasnými keři a květinami fialové až růžové barvy s občasnými světlejšími odstíny. Vše na návštěvníky (protože pacienti zvysoka kašlali na dekorace) působilo elegantním a zároveň uklidňujícím dojmem a navíc tyto okrasné prvky uklidňovaly i lékaře a sestry. Výhody pro všechny.

Ten den opravoval elektrickou branku na čip. Neustále se otevírala. Musel ji spravit, aby bezpečnost sanatoria byla i nadále zajištěna. Ale využil příležitosti a dal se do řeči s Prim. Pověděla mu úplně všechno. Stalo se to tak nedávno, že zapřemýšlel, jestli to nebylo včera. A všiml si, že kolem zápěstí měla obmotanou bandáž. A když jí vídával i později nebo předtím, nikdy ji nesundala.
Co teda měla s rukou?
Co se mu to matka snažila říct?

A pak mu to došlo. „Bože, já jsem kus vola!"zvolal a rychlými kroky přešel k jiné zásuvce, odkud vytáhl baterku. Rozsvítil ji pomocí čudlíku a vydal se dozadu do domu. Do jedné ze čtyř malých místností. Do pokoje matky.

*

Procházeli temným hvozdem, stromy rostly blízko u sebe, v dáli houkala sova a štěbetali ptáci. Déšť bušil do všeho, co se venku nacházelo, půda byla už tak nasáklá vodou, že se tvořily kaluže a hlína se postupně měnila v blátivou nestvůru, jež chytala vše, co se k ní jen přiblížilo. Kráčeli po kamenných kvádrech, které tady někdo před stovkami let dal. Mnohé z nich byly zarostlé trávou a plevelem, jiné zase byly téměř ukryté pod vrstvami listů a větviček.
Evelin netušila, jak dlouho už šli, ale promočená byla až na kost. Drkotala zuby a snažila se přivést aspoň trochu tepla. Bezvýchodně. Se svázanýma rukama toho moc udělat nešlo. Byly ledové jako půda na Sibiři.

„Kam nás vůbec vedeš?!" utrhla se na Juliena, když už toho měla po krk. Vlasy měla úplně mokré a tvořily se na nich kudrliny. Začínala vypadat jako ovce. On však pokračoval dál v cestě, tahal Prim za sebou. Odmítala jít. „Mluvím s tebou!"
„Drž hubu!" zařval jen, když se na ni obrátil. „Ty máš za úkol jen jít, tak jdi a nic víc tě zajímat nemusí!"
„Chodíme tu v kruhu!" namítla, „pochybuju, že víš, co děláš!"
„Vím!"
„Tak kde je ten démon?! Hm?! Kde je?! Co ten tvůj skvělý plán?! Nebo jsi to prostě nepromyslel? Chceš mne tady zabít? Někde v lesích, protože normálně na to nemáš koule?"

„Zavři hubu!" zavrčel a otřel si mokré čelo, po kterém stékaly dešťové kapky a bránily mu ve výhledu. „Nerozumíš tomu!"
Evelin se zlostně zasmála: „Rozumím tomu moc dobře! Tak mne už zabij, ne?! O to ti jde přece! Chceš s Prim utéct! Jinak bys nás už dávno předal démonovi!"

Prim si sedla na bobek a objala si kolena. Ve tváři měla zubožený výraz bez emocí. Zdálo se, že veškerá terapie, jež dívce pomohla se postavit znovu na nohy, byla zadupána do země. Prim se vrátily staré vzpomínky a se zradou nejbližších zapochybovala o jasné budoucnosti, o které zase po dlouhé době snila.

Julien se na ni krátce podíval a zatnul pěst. „Nenávidím tě!" vyhrkl nevraživě a vrhl se na Evelin. Shodil ji na zem, nestačila ani mrknout, natož vykřiknout a tvrdě dopadla. Narazila si hlavu a záda, téměř vyrazila dech.
Julien se tvářil jako šílenec. Zubil se a na čele mu vyrašila žilka. K hlavě jí přiložil zbraň. Odjistil ji.

Evelin na sucho polkla. Takovou reakci nečekala. „Chceš, abych tě zabil? Opravdu? Ani nevíš, jak dlouho si s tou myšlenkou pohrávám..."zasyčel tak akorát, aby přehlušil hlasitý liják, „proč myslíš, že tu tak bloudíme, co?! Snažím se udržet na uzdě. Nechci...nebo chci? Možná bych to nemusel dělat...možná stačí, abych..." mumlal šíleně. Evelin pochybovala, že jej řídí zdravý rozum.
Ale pochopila. Tak proto tady tak chodí. Nemá odvahu vzít jí život. Anebo se snaží si ji dodat a je jen otázkou času, kdy se zvedne a okysličí si zase mozek, aby mohl racionálně fungovat. Alias – aby ji konečně odkrágl.

Znejistila. Snažila se vymanit z jeho sevření, ale nešlo to. Byl jako mramorová socha. Začínala panikařit. „Pust...slez!"
Julien se ušklíbl. „Došlo ti to, že? Potřeboval jsem jen popíchnout. A tys mi to donesla na zlatém podnosu. Mám záminku!"
Evelin otevřela ústa dokořán. Vypoulila oči. Ne! To snad ne!
„P-prim! Prim!" zvolala přidušeně.
„Ta už je ztracená. Alespoň pro tebe," odvětil jí temně a přimhouřil oči. Jeho prsty sevřely pevně rukojeť. Jeden se odtáhl. Přitiskl se jemně na spoušť. Navázal oční kontakt.
Chlad jí proudil celým tělem. Třásla se. Nevěděla, jestli zimou, deštěm nebo strachem.

Zadívala se na Prim. Seděla celá vyděšená na zemi a sledovala, jak se vše bortí. Nyní však měla ve tváři zcela jiný výraz. Zarazilo ji to. Prim vypadala odhodlaně. Naštvaně. Rozhodně.
„Už dost!" zaječela, když prudce vstala a strhla si ze zápěstí bandáž, která se chvíli vznášela ve větru, dokud neabsorbovala vodu a nespadla na zem.

„Věděl jsem, že jsi chytrá..." ozvalo se vzápětí. Prim se obrátila tím směrem. Byl to Kalst. Natáhla k němu ruku.

A déšť ustal.