V okolí Woodrowa sanatoria bylo dusno. Rodina Hallových běsnila a svou zlost si vylívala na ubohé recepční. Všude naokolo panoval zmatek, ozýval se křik a vystrašené kvílení pacientů. Blížila se bouřka, dávala svůj příchod hlasitě na odiv a už z dálky vzbuzovala respekt.

„Jak to že nevíte, kde je má dcera? Je to snad vaše pacientka, ne?! Jak je možné, že jste ji ztratili? Pacta sunt servanda. Úmluvy se musí dodržovat! Vložili jsme naši dceru do vašich rukou!" křičela po recepční matka Prim, jež ztrácela nervy. Přišli na návštěvu za dcerou a na pokoji nikdo. Vyhledali prvního doktora, kterého potkali, a on nedokázal říct, proč jejich dcera na pokoji není. Ostatně hleděl, jakoby ho polili horkým čajem.

„Uklidni se, Claire. Nikomu svým řevem nepomůžeš," umravňoval svou ženu Charles, jenž se potil a začínal i mírně zapáchat. Tahle situace se jasně vymkla kontrole a on nevěděl, jak ji vyřešit. A jelikož znal svou ženu, musel se ujmout vedení a vše uvést do pořádku, ale on nebyl nikdy přirozeným vůdcem. Byl nekňuba a tak trochu mamánek, za což samo sebou nemohl, ale Claire o tom nechtěla ani slyšet.
Proto se horlivě snažil vymyslet, jak z této prekérní situace vytěžit co nejvíce a obrátit ženu na svou stranu. Ale nakonec se stejně smířil s tím, že na nic nepřijde, takže se přestal nervovat. Ale jeho žena odmítala ustoupit a přenechat starost pověřeným osobám a autoritám. A to byl problém. Nechtěli jste potkat paní Hallovou rozmrzelou. Natož přímo vytočenou.

Doktor z chodby nakonec usoudil, že o nic asi nemusí jít. Že jejich dceru vzaly sestry na procházku na zahradu, poněvadž je to velice účinná forma léčby, takže by se nedivil, kdyby to byl jen planý poplach. Rodiče Hallovi se tedy uklidnili, přestože jim právě recepční řekla, že je Prim Hallová na pokoji a vydali se na zahradu. Ta ale byla zavřená, nikoho tam dnes nepustili. Vrátili se zpátky na recepci.

„Aspoň pro jednou se vzmuž, Charlesi, nebo tě praštím!" sykla nevraživě a seslala na něj svůj satanský pohled, který znamenal jediné, mlč, drž mě za ruku, přitakávej, ale hlavně zavři hubu!
Charles se poslušně odmlčel a sklopil zrak, aby se nemusel na recepční, mimochodem mladou dívku s několika tetováními na pažích a krku, dívat. Styděl se. „A vy mi řekněte - Cheryl," zasyčela nenávistně, jakmile si přečetla jmenovku, „kde je moje dcera."

Cheryl se na Claire rozmrzele podívala a pokrčila rameny. „Paní," napodobila ji, „je mi fakt jedno, jak se jmenujete. Ale jestli máte nějaký problém, běžte si jej řešit s odpovědnými osobami, jelikož já tady pracuju jen jako recepční. Nemám na starost správu o pacienty, takže na mě laskavě přestaňte ječet a vzpamatujte se."
Claire vypadala zaraženě, poněvadž nečekala takovou reakci. Myslela si, že to ona je pánem této situace a nečekala žádný vzdor.

„Fajn. Tak za kým mám jít?" utrousila. Cheryl se jen drze ušklíbla a zavrtěla hlavou.
„Najednou jsem vám dobrá? Běžte si je najít sama. Sbohem," odsekla a zvedla se ze židle a zamířila si to rovnou do kantýny, kde se zavřela, jelikož jí bylo nad slunce jasné, že kvůli tak silné bouřce se dnes domů nedostane. Chtěla si zajistit dobré místo u krbu.

„C-co! To si snad dělá srandu?!" běsnila Claire, když máchala překvapeně rukama.
„Já ti říkal, že se máš uklidnit," pípl Charles kousavě, ale hned sklopil zrak, když mu žena pohrozila rukou.
„Víš co? Dojdi radši pro Evelin, málem bychom na ni zapomněli! Já jdu udělat mezitím humbuk tam," poukázala na druhou stranu areálu. Nečekala ani na odpověď a už si to mašírovala směrem k chudákům doktorům, kteří budou muset snést hysterickou Claire patrně celou noc. Díky bouřce.

Pan Hall se odporoučel. Kráčel po temné chodbě, míjel povědomé obrazy ředitelů a ředitelek a přemýšlel pouze nad tím, jak je jeho život na prd. Claire byla jeho první láskou, myslel, že Claire je ta pravá - ostatně byla vždy nádherná, půvabná, silná a temperamentní a tyto vlastnosti na ní nesmírně obdivoval. Nepočítal s tím, že se promění v ty, které bude tak nenávidět.
Navíc teď ta situace s jeho dcerami. Vždy byly jiné, cítil to, ale ne tak, že by si nehrály s panenkami jako ostatní holčičky nebo nenosily růžové věci, prostě na nich bylo něco strašidelného, kvůli čemu pocítil husí kůži. Když Prim poslali do Woodrowa sanatoria, myslel si, že to pomůže, že se vše zlepší, ale houby. Nic nepomohlo. Zničilo to jejich rodinu. Ale to asi každá nemoc.
Pochyboval, že je pro jejich rodinu ještě nějaká šance - záchrana. Asi se to tak mělo stát. Kdoví. Není to v lidských silách.

Vyšel ven. Vítr kvílel a skučel, nabíral na sílu a čechral mu těch několik málo vlasů, kterých mu na hlavě zbylo. A že byl studený, Charles se objal pažemi, aby se trochu zahřál, ale vítr se dostal přes každou skulinku.
Všude byla tma. Setmělo se rychle. Vzhlédl vzhůru. Černá oblaka neznačila nic dobrého. Ještě aby přišly záplavy, pomyslel si rozmrzele a odevzdaně si povzdechl.
Jakmile uslyšel bouřlivý hrom, kterak zaburácel na míle daleko, polekaně uskočil a vzápětí se přikrčil před zářivou šipkou, jež na moment rozzářila zatemnělou oblohu.
„Kruci,"ulevil si, když si uvědomil, že se polekal jak malý kluk. „Evelin? Evelin!" zvolal, aby přehlušil další hromy.

Už viděl jejich malé autíčko a štěstím si oddychl. „Proč jsem si radši nevzal tebe,"zabručel nespokojeně, jakmile si uvědomil, o kolik míň starostí by s ním měl. Alespoň by na něj neustále neječel.
Krev mu ztuhla v žilách, když u auta nikdo nestál a vevnitř nikdo neseděl. Otočil se dokola, zoufale hledal postavu ženy, své dcery, ale viděl jen obrysy stromů a velké brány sanatoria.
„Evelin?!"

Ale nikoho nenašel. Nikdo venku ani nebyl, byli by hloupí koneckonců. Každý by se schoval před blížící se bouřkou. Otázkou zůstalo, kam se schovala Evelin.

*

„Svaž ho!" přikázal Prim Julien, jakmile po ní hodil ruličku šedé pevné, lepící pásky. Prim se pro ni nesměle natáhla.
„Panebože, Juliene, co to děláš?!"
„Sklapni a dělej, co říkám!" vyjekl téměř hystericky, zatímco se tahal za vlasy. Vypadal nervózně, jakoby s tímto velkým krokem přišel před několika minutami a nebyl si zcela jistý, co dělá. Možná dokonce zvažoval, jestli se rozhodl vůbec správně. Ale už bylo pozdě, osmělil se a nemohl nic změnit.

„Tak dělej kruci!"
Prim se šokovaně zvedla a klekla si na kolena. Pomalu se přesunula k ležícímu Graysonovi, který byl v bezvědomí. Z čela mu tekl malý pramínek krve. Ale dýchal. Prim vzala jeho ruce, přidržela je u sebe a oblepila mu zápěstí k sobě, pevně, protože jinak by se Julien naštval. Neměla nůžky, a tak použila zuby, aby ji odtrhla. To samé udělala i s nohama.

Když vše splnila, tázavě na Juliena vzhlédla.
„A teď ji," pobídl ji, když ukázal hlavní na Evelin, která se zachmuřila.
„Proč? O co sakra jde?!"
„Drž hubu! Dělej, Prim, nebudu to opakovat."
„Prosím, Juliene, nenuť mě," prosila Prim lítostivě. Nechápala, co to do něj vjelo.

Julien svraštil naštvaně obočí. Jeho rysy ztvrdly. Prudce sebou hýbl, udělal dva kroky a stál u Evelin. Chytil ji za vlasy. Vytáhl ji ječící na kolena. Přitlačil hlaveň ke spánku. Vypadal jako psychopat. V očích měl šílený výraz. „Udělej to, nebo ji zabiju."

„Nezabije, Prim!" vydala ze sebe bolestivě Evelin, když ji držel ocelovým stiskem.
„Zavři hubu!" křikl zuřivě a zatřásl s ní, aby jí nahnal strach. Evelin mučivě vyjekla, když jí trhal vlasy.
Prim nechápala, co tím Evelin myslela. Posílala jí rozpačité pohledy a váhala, jestli má poslechnout ji, nebo jeho. Měla na krajíčku.

„Potřebuje mě. Nás obě, nemůže nás zabít," sykla dodatečně.
„Sklapni už kurva!" zařval mocně a napřáhl ruku. Ozvalo se hlasité plesknutí a vypísknutí. Vyťal jí políček, až sebou spadla na zem. „Fajn, když nechceš ty, tak to udělám sám!"

Rozešel se k Prim a násilím jí sebral pásku. Tvářil se jako predátor, jenž chtěl ulovit svou oběť. Klekl si k Evelin, která ležela na zemi. Nebrečela. Ani se nehýbala. Byla paralyzovaná. Anebo prostě nechtěla ukázat slabost.
Hrubě ji chytil za ruce a svázal je k sobě.
„Tak a jdeme!"

*

Už byli zhruba kilometr od Graysonova domu. Dvojčata Hallova šla vepředu, Julien kousek za nimi, mířil na ně pistolí a naváděl, kam mají jít. Obě byly vyděšené, unavená a rozpačité. Nechápaly, co se děje.
Déšť do nich nemilosrdně bičoval, takže promrzli na kost. Prim měla navíc zlomené srdce. Nechápala, jak jí to mohl udělat. Čím si to zasloužila, ještě po tom všem, co musela vytrpět. O to více ji bolel fakt, že Julien to dobře věděl, a stejně jej to neobměkčilo.

„Kam nás vedeš?" ptala se ustavičně Evelin, jež si nechtěla tenhle teror nechat líbit. Tvář ji stále bolela, nepochybovala, že tam má červený otisk jeho nechutné pracky.
„Zavři sakra hubu!" prskl jen.
Bouře nabírala na sílu, meluzína hýbala stromy, jako by byly jen párátka, zatímco ony skřípavě protestovaly, když větve padaly k zemi. Nastala tma, bylo těžké vidět, kam šlapou. A hromy neustále hrozily svou přítomností.

„Máme právo to vědět! Že jo, Prim! Prim! Řekni něco!" pobízela ji popuzeně, ale Prim jen civěla do dáli. Nevnímala. Evelin si odfrkla. Teď musím já zachraňovat situaci, pomyslela si rozmrzele. Ale na jednu stranu pochopila, že celý život držela právě Prim nad ní ochranná křídla, takže by jí to teď mohla vrátit. Ať se Prim honilo hlavou cokoli.
„Ty?! Ty nemáš právo na nic!" zavrčel rozzuřeně, „ty bys měla shnít na kůlu za to, co jsi Prim udělala!"

„Myslíš si, že to nevím?!" rozkřikla se Evelin a zastavila, „ale ty nejsi ten, kdo by měl rozhodovat o životě a smrti. Ani já, nikdo! Tak si nehraj na boha!"
„Ale sklapni! Nevytahuj tady přibubřelé filozofické úvahy, abys ospravedlnila to, cos udělala. Je mi jedno, že ti Prim odpustila, já ne! Měla bys trpět."
„Tohle je ale jen mezi námi dvěma - mnou a Prim. Ty se do toho nestarej. Není to tvoje věc! Je sice hezké, že ti Prim vše vykvákala a já jí to nemám za zlé, protože jsi byl asi jediný tvor, se kterým se o to mohla podělit, ale není to tvoje věc," procedila naštvaně. Pohledem vyhledávala Prim, aby se ujistila, že je na její straně, ale ona hleděla do země. Zamračila se.

„To se teda, holčičko, pleteš. Je to moje věc! Já a Prim jsme pár a to, co trápí ji, trápí i mě a ten, kdo jí ublíží nebo ubližoval, ublížil i mně. Takže ano, je to moje věc a já teď Prim zbavím trápení!" hulákal hlasitě, patrně aby přehlušil hromy anebo, aby ukázal svou sílu.
Stáli uprostřed lesa, což asi nebylo zrovna nejchytřejší řešení, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Všichni byli až moc zabraní do hádky.

„Trápení? Co to meleš? Ty jsi přece psychiatr, ne nějaký kat!"
„Prim nebude trpět za něco, co nemůže!"
„A za co nemůže?!"
„Za svůj dar!"
„Prokletí!" opravila ho se zkřivenými ústy, „a ty si myslíš, že já za to můžu?!"
„Ne! Ale ty ses jej vzdala a nechala ji na holičkách a ona celý svůj život musela vytrpět dost a teď kvůli tomu má i zemřít?! Nikdy!" zařval, až měl na krajíčku. Evelin na něj šokovaně hleděla, ústa dokořán a po zádech ji přeběhl mráz.

„Takže tak to je..." hlesla, „radši já než ona, co?"
Julienův mlčenlivý výraz prozradil mnohé. Evelin tedy sklapla. Věděla, že měl pravdu.

A Prim uronila první slzy.

*

Pan Hall vystrašeně vběhl do budovy sanatoria. V uších mu pískalo a žilami mu proudil adrenalin. Doufal, že Evelin byla natolik chytrá, aby se schovala dovnitř. Snažil se najít Claire. Věděl, že ona vše zvládne vyřešit. Byl pološílený strachy.

Probíhal skrz vylidněnou chodbu, jež byla prosklená. Když běžel, ucítil chladno z venku a zpozoroval, že začalo pršet. Přímo lilo. Obrovitánské kapky jako hrachy bušily do oken, plazily se, stékaly a žadonily, aby je stihl lepší osud než jen zavlažování rostlin a půdy.

Uslyšel nějaké pozdvižení nedaleko od něj. Když se pozorněji zaposlouchal, zjistil, že poznává hlas své manželky. Značně naštvaný. Nevědomky se ošil a vstoupil tam. Humbuk se odehrával v přelidněném bufetu. Místnost byla dost velká, prostorná a plná stolů a židlí, na kterých seděli zaměstnanci sanatoria. Někteří pili kávu z automatu, jiní nervózně přešlapovali na místě, hleděli z oken a modlili se, aby bouřka byla rychle tatam. Ostatní tupě seděli a civěli na sebe, ale malá skupinka v rohu místnosti, kde se krčila u fíkusu na zemi, se tiše bavila. Skupina se skládala převážně z mladších lidí, kteří si nic nedělali z noci, jež budou muset strávit na studené podlaze. Neměli žádné závazky, tudíž jim bylo jedno, jak stráví páteční večer. Někteří pacienti vysedávali společně s lékaři, cítili se bezpečněji a nikdo nic nenamítal, a tudíž čekali, co se z bouřky vyvrbí.

A u okénka bufetu postávala jeho žena. Hlasitě diskutovala se dvěma doktory a jednou sestrou. U pultu se krčila i kuchařka, jež neměla nic jiného na práci, než nenápadně poslouchat cizí hovor, zatímco dělala, že míchá polévku. Už léta podávala informace své kamarádce Helen, jejíž syn pro sanatorium pracoval. Přestože byla Helen čtvrt roku mrtvá, nedokázala Ruby klepům odolat, a tak zvesela poslouchala dál.
Naštěstí se hlas hádavé Claire ztratil v davu lidí a hluku bouřky, za což byl Charles vděčný. Pomalu se přibližoval.

„Uklidněte se, paní Hallová, intenzivně po ní pátráme," pronesl trpělivě lékař tmavší pleti, jehož jmenovku se nepodařilo Charlesovi rozluštit. Každopádně jej výškově převyšoval, což jej nepatrně zastrašilo, ale nakonec se postavil ženě po boku.
„Charlesi! Co ti tak trv-Panebože! Kde je Evelin?!"
„Miláčku, prosím, ztiž se. Nedělej zbytečně divadlo," prosil svou ženu tiše.
„Kde je sakra naše dcera?!" vřeštěla dál.

Pan Hall se podíval na lékaře, kteří stáli naproti němu. I jemu nebylo příjemné, jaký jeho žena tropila tyátr. Všichni měli na tváři nepatrný náznak úšklebku a sestra se dokonce tvářila pohoršeně.
„Kolik dětí vám teda chybí?" neodpustila si jízlivou poznámku, když protočila očima.
„Dvě! Ale jedna je naše chyba, druhá zase vaše!"
„Ne, Claire, Evelin je jistě někde tady, přece, kam jinam by šla v bouřce," namítl Charles, aby uklidnil situaci.
„Tak co tu stojíš? Běž ji najít," odfrkla si paní Hallová a mávla rukou, aby se už ztratil.

Pan Hall sklopil zrak a tiše se vytratil. Odevzdaně si povzdechl. Těšil se domů. Na gauč. Televizi a hlavně klid. Už teď jej bolelo v křížích, ale přinutil se udělat další kroky.
Rozešel se do tmy sanatoria.