O šest let později

Prim se vracela z přednášky domů. Obě sestry sice navštěvovaly Edinburskou univerzitu, ale každá pochopitelně jiný obor. Co však není pochopitelné, je to, že mezi sebou ztratily nadobro pouto a jejich vztah upadal jako zvadlá květina.
Prim studovala na fakultě umění výtvarnictví, zatímco Evelin se flákala na přednáškách anglické literatury, jelikož na většinu z nich ani nedocházela. Usmyslela si, že udělala chybu a raději by pracovala v nějakém putiku, kavárně, jen aby nemusela poslouchat skřehotavý hlas pana Adamsona při hodinách anglické poezie.

Prim sice studium náramně bavilo, vždy milovala kreslení a malbu, ale nacházela se pod neustálým stresem, a tak náročné studium přestávala zvládat. Což bylo pro jejich rodiče (matku) rána pod pás. Apelovala na ně, aby si šly hrdě a nekompromisně za kariérou. Aby se nevzdaly jako ona.

Prim si upravila ramenní popruhy na batohu, jelikož jí sjížděly dolů. Ruce měla plné, poněvadž nesla pod paží velkou složku, v níž si schovávala výkresy. Byla o dost pozadu, a tak musela zabrat. Rozhodla se jet domů, na koleji by neměla potřebný klid a zároveň nechtěla, aby se opakovala další příhoda...Už teď ji mají spolubydlící za divné individuum. Málem vyplavila koupelnu, když se jí zjevila nevěsta. Na nešikovnost to svést Prim nemohla, protože všichni moc dobře viděli její šílené oči.

Doma to snad pochopí, pomyslela si toužebně a zasnila se o tom, jaké by to asi bylo, kdyby se nemusela bát rodičům říct pravdu o zmatených a zbloudilých duších, které ji navštěvují. Věděla, že je Evelin taky vidí a doufala, že její svědectví podpoří. Ale byla na pochybách, jelikož od střední se dost odcizily. Nechápala, jak může tvrdit, že je nevidí. Vždyť ten dar mají obě!

Už uviděla stříšku zastávky, kterak se leskne na příjemně jarním slunci. Prim milovala toto počasí, nebyla ani zima, ani horko, ptáci šťastně štěbetali a poletovali jí nad hlavou a mraky se honily na nebi.
Popravdě se jí začínala potit hlava, ale odmítala si sundat čepici s bambulkou, jež si během zimy velice oblíbila. Připadala si tak méně nápadná...

Na zástavce nikdo nestál, kdo by taky odjížděl domů za rodinami, když se na kolejích pořádají divoké pařby a mejdany. Minimálně každý týden někoho odveze sanitka do nemocnice - většinou se jedná o zlomeniny, otřesy mozku a jeden kluk se málem předávkoval.

V dáli slyšela skřípění brzd, a tak vzhlédla. Autobus už pomalu přijížděl, až nakonec zastavil těsně před dívkou. Dveře se otevřely a Prim nastoupila. Uvnitř už seděly dvě osoby. Prim se nijak zvlášť nedívala, nepovažovala to za slušné, ale zarazila se, když si všimla saténového závoje vzadu na sedačkách. Už už chtěla vykřiknout, ale zaječení pohotově spolkla. Usedla urychleně před nějakou ženu, která na ni nepřátelsky hleděla. Ale Prim to nevadilo, dokud se cítila bezpečně, tak snese vše.

Nehodlala se však otočit, ruce se jí klepaly strachy a dech se jí zrychlil. Co tu sakra dělá? panikařila.
Když však cítila na svých zádech nepříjemný pohled, jenž až pálil, věděla, že musí ven.
„Zastavte!" zaječela hystericky, když vyskočila ze sedačky. Řidič se jen nechápavě ohlédl do zrcátka a cosi sprostého si zamumlal pod vousy. Autobus si to přesto dál šinul po cestě.

„Zastavte krucinál!" vřískla hlasitěji a prodrala se dopředu k řidiči. „Copak jste hluchý! Zastavte!"
Až teď řidič pohotově zareagoval a dupl na brzdy. Vlivem setrvačnosti se dívka málem rozplácla na předním skle, ale zázrakem udržela rovnováhu tím, že spadla na řidiče.
„Zbláznila ses?! Mohlas nás všechny zabít!"
„Otevřete!"
Vousatý řidič plácl rozzuřeně dlaní do čudlíku, kterým se dveře otevřely, a Prim vyběhla ven, na posledním schodu dokonce klopýtla. Nevěděla, kde je, ale snad si poradí.
„Kdybys byla kluk, tak tě tak nafackuju, že tě ani vlastní matka nepozná!" křikl na ni ještě, než se prudce rozjel pryč.
Prim si ještě stačila všimnout, že nevěsta nadále seděla na sedačkách, a než jí zmizela z dohledu, mávla na ni jejími vrásčitými prsty.

„Panebože..." vyhrkla Prim a cítila, jak se jí slzy derou ven. „Panebože..." opakovala nepříčetně, když padla na kolena a začala hystericky vzlykat. Hrudník se jí prudce nadzvedával a ona seděla v škarpě, nedbala na špínu kolem ní. Na ničem nezáleželo. Nikdy nebude v bezpečí. Nikdy nebude volná.

A v dáli skřípěly brzdy.

○ ○ ○

Nějakým zázrakem se dobelhala za šera domů. Když viděla rysy přízemního domu, vysokou střechu s velkým komínem a dřevěnou verandu, na jejíž stříšce visela lucerna se zapáleným kahanem, ulevilo se jí. Bála se, že svou rodinu už nikdy neuvidí. Ta šílená nevěsta si klidně mohla umanout, že ji zabije. Prim sice netušila, čeho až jsou duchové schopní, ale sáhnout na ni mohli, takže předpokládala, že by jí dokázali i ublížit. Tento fakt ji děsil.

Přidala do kroku, vyběhla dva schodky verandy, které zavrzaly, když na ně dopadla podrážkou bot a dobývala se do domu. Bylo ale zavřeno. Za sebou viděla jen tmu, zamrazilo ji, když zjistila, jak rychle se setmělo. Všímala si každého stínu, zašustění, štěbetání, ale i ševelení větru, čímž se prakticky sama strašila, jelikož si její mysl domýšlela představy nebezpečí, které se ve tmě patrně skrývalo.
Polekala se, a tak začala hystericky bušit do dveří. Pořád se nic ale nedělo, ani za ní, ani se dveřmi. Až teď si uvědomila, že v domě je také naprostá tma. Že by nebyli doma? pomyslela si rozpačitě.

S jistotou však věděla, že Evelin zamířila také domů, a že se uvnitř potkají. Zrovna když už zvedala pěsti k zaťukání, dveře se konečně otevřely a Prim málem porazila svou matku.
„Ježiši, Prim, co blbneš?" udivila se, když se kolem ní dívka prohnala jako uragán. Podle jiskřiček strachu v dceřiných očích se dovtípila, že se něco stalo. „Stalo se něco?"

Ale Prim ji nevnímala. Dokonce cítila, jak se jí oči plní slzami, a tak zběsile zamrkala, aby si jich matka nevšimla. Byla tak šťastná, že je konečně doma a zároveň v bezpečí! Tady jí neublíží! Neodváží se tak blízko!
Ale malá dušička jejího já však tiše fňukala, že se duchové několikrát objevili i v jejím pokoji...

„Prim? Ublížil ti někdo? Mluv se mnou!" Claire Hallová už zcela propadala panice a lámala rukama nad hlavou. „Charlesi! No tak, Charlesi! Poběž sem!"
Obě ženy uslyšely zmatený dusot, který se přibližoval. Do předsíně přiběhl pan Hall, celý vyplašený a v rukou svíral baseballovou pálku. „Co je?! Co se děje?!"řval odhodlaně, kdyby náhodou se k nim domů někdo vloupal, či ohrožoval jeho rodinu. Pak však zvážněl a nechápavě vzhlédl ke své ženě. Ta jen vrtěla bezradně hlavou.

„Promluví už sakra někdo?!" utrhl se na ně, když se rozhostilo zvláštní ticho.
„Já nevím, něco se stalo, Charlesi!" křikla Claire a poukázala na svou dceru, která se klepala strachy a začala vzlykat. Začínala se bát, že ji někdo přepadl, ba dokonce ublížil.
„Prim? Co je?!"
Ale Prim jakoby neslyšela. Dívala se z malého okénka ven, jestli se náhodou šílená nevěsta neobjeví na zápraží a nepokusí se dobýt dovnitř. Byla hrozně vyděšená, že se z transu probrala až, když s ní její otec zatřásl.
„Primule, mluv se mnou!"

„Mami, tati? Co se děje?!" vyhrkla Evelin, když přiběhla do chodby, aby zjistila, proč její rodiče tolik křičí. Když uviděla Prim, dovtípila se, co se asi stalo, zároveň se zamračila, jelikož si začínala myslet, že si možná vymýšlí. Už čtyři roky žádného ducha neviděla, přestože věděla, že mají stejný dar, ale zkrátka začala pochybovat, že se vůbec něco z toho stalo. Byly malé a jejich bujná fantazie mohla velice dobře zapracovat. Přestala věřit, že paranormální jevy jsou skutečné.

„Evelin, běž pryč..." odehnal ji otec, nechtěl, aby tady bylo zbytečně moc lidí. Navíc si byl až moc dobře vědomý, že spolu obě dcery už nevycházejí.
„Tati, já rozhodně nikam nepůjdu!" trvala na svém, čímž svého otce dopálila.
„Mě ale vůbec nezajímá, co ty chceš, nebo si myslíš. Pořád jsem tvůj otec, pořád bydlíš pod mou střechou, takže mě budeš poslouchat!"
„Charlesi!" ohradila se Claire, „uklidni se!" Nikdy svého muže neviděla tak rozčíleného, aby na dcery křičel. Byl flegmatický kliďas, výchovu nechával zcela na ni. Kdyby byli policisté, on by byl ten hodný a ona zlý.

„Ne! Mám pravdu! Vždyť vy dvě se ani nebavíte, když se potkáte u snídaně, děláte, že se neznáte a já už toho mám plné zuby! Jste sestry, propánakrále, dokonce dvojčata, tak proč se tak chováte?! Myslíš, že když se najednou začneš starat, tak jsi z obliga?!"

„Ty vůbec nic nevíš! Nemáš ani představu, co se mezi námi stalo, takže o tom ani nezačínej!" prskala naštvaně Evelin a všichni najednou zapomněli na vyděšenou Prim a začali se hádat.
„A co se mezi vámi mohlo tak strašného stát? Přebralas jí kluka? Nebo se jedná o jinou banalitu, kterou zrovna holky řeší?"
„Charlesi, já myslím, že tohle už přeháníš! Co si to vůbec dovoluješ?!" vložila se do hádky Claire, aby utnula svou dceru, která se už už nadechovala, aby řekla jistojistě nějakou ošklivou poznámku, či dokonce zaklela. Zkřivila ústa a překřížila si ruce na hrudi. Takhle spolu přece nemohli komunikovat!

A vtom Prim děsivě a pronikavě zaječela, držela si dlaně na uších, oči měla pevně přivřené a padla na kolena, pořád vřeštící na celé kolo. Všichni okamžitě zmlkli a zadívali se na ni plni strachu a zmatení. Primino ječení neustávalo, ba se zdálo, že přidávalo na intenzitě.
„Panebože..." špitla vyděšeně Claire tak neslyšně, až zapochybovala, že to vůbec řekla nahlas a ne v duchu. Její dcera se nacházela na pokraji zhroucení a ona zamrzla, vůbec netušila, co dělat.

Chvílemi se zdálo, jakoby světlo na chodbě blblo a začalo zběsile blikat a probleskovat.

„Prim!" křičel pan Hall, kterého tento výjev obzvlášť vyděsil. Vždyť to je jeho holčička!
„Buďte už konečně zticha!" zaječela na ně najednou tak temně, až všichni vykulili oči. „Copak vy ji nevidíte?!"

„Prim? O čem to mluvíš?" ptala se rozpačitě Claire.
„Tak se snad podívej, krucinál!" prskla rozzuřeně, když ukázala prstem do malého okna, ve kterém se tyčila hlava nevěsty, kterak se zlověstně šklebí a odhaluje prohnilé zuby. Evelin už chtěla zakřičet, vyděsilo ji, že babici zase vidí! Ale zachovala klid tím, že si nehty zaryla do dlaní, sice sykla bolestí, ale aspoň na sebe zbytečně neupozornila.

Ani jejich matka, ani otec však nic za oknem neviděli. „Prim, můžeš mi říct, co se sakra stalo? Proč tolik vyvádíš?" neudržel se Charles, kterému už docházela trpělivost. Nesnášel hádanky.
„Proč já ji vidím, a vy ne?! Za co jsem si to vysloužila?!"
„Koho? Jakou ji?"
„Ty ji snad ale vidíš, ne, Evelin?!" vyhrkla, když si uvědomila, že Evelin jí určitě přitaká. Natáhla k ní ruku, aby jí pomohla vstát a následně ji objala a doufala, že veškeré rozepře, které mezi sebou měly, už pominou.

Rozhostilo se tíživé ticho. Evelin zarytě mlčela. Bála se odpovědět.

„Nevím, o čem mluvíš," odsekla nakonec umíněně a na moment zapochybovala, že udělala dobře, ale když ona osudná slova vyřkla, všimla si, že za oknem už nikdo nestál.
„C-co...?" vydechla nevěřícně Prim a spustila ruku k tělu. Cítila se, jakoby dostala silnou facku.

„Ty vidíš...nějaké...osoby?" ptala se matka.
„Ano! Co vám asi celou dobu říkám?!"
„Jsi...si jistá, miláčku?"
Charles i Claire se na sebe nejistě podívali. Oba mysleli na to stejné. Jejich dcera byla asi nemocná a potřebovala pomoc.

„Mami, zbav mě toho!" vzlykala dál Prim, ani ne tolik ze strachu z duchů, ale kvůli zradě vlastní sestry.
„Ach, zlatíčko, bude dobře, uvidíš," konejšila ji, když se k ní sehnula a přivinula k tělu. Zároveň se obrátila na svého muže a rozhodně mu pokývla. Pan Hall se rozešel do obýváku, obmotal svou paži kolem Eveliných ramen a vedl ji pryč. Pak svou paži spustil k tělu a přešel k telefonu. S roztřesenými prsty vytáčel číslo, a než vytočil poslední, zhluboka se nadechl a neposlušná slza si prodrala místo ze slzného kanálku.

Měl známého v sanatoriu, který mu dlužil laskavost.
Nastal čas ji splatit.