Prim se dostávala do neustálých potíží, které jí zatěžovaly život. Díky tomu znamení ruky, které se jí objevilo po setkání s mrtvou nevěstou, se kolem ní hemžili i jiní duchové. Teď už věděla, co její schopnost je. Byla médiem. Samozřejmě ne tím televizním, jenž podává bulvární zprávy o nových zajíčcích celebrit, nýbrž člověkem, který je schopný navázat kontakt s mrtvými.

Bohužel to neuměla ovládat, a tak se jí zjevovaly postavy každý den. Většinou nic neříkaly, ani nechtěly. Jen na ni civěly klidně hodiny a tím ji strašily.
Prim se stala uzavřenější a postupem času nevylézala z pokoje. Ani se sestrou se tolik nebavila jako předtím. Odcizily se. Jejím rodičům se dceřin duševní stav pramálo líbil. Nevěděli, co si počít. Nejspíše vyhledají odbornou pomoc.

Evelin tvrdě zapřela existenci nadpřirozených věcí, až se stalo, že je přestala vidět. Nevěděla, jak se jí to podařilo, ale bylo tomu tak. Ulevilo se jí.
Avšak její sestra jí dělala starosti. Už si tolik nesvěřovaly tajemství jako kdysi a obecně se stranily jedna druhé. Jejich pouto se rozpadlo.

Duchové však přestali být trpěliví. Začali na Prim tlačit a děsit ji ještě více. Chtěli přejít na druhou stranu, k bránám nebes a vejít do nekonečného ráje. To bylo pochopitelné, ale mezi těmito zbloudilými dušemi se nacházely i jiné. Daleko temnější a hrůznější. Tyhle si nepřály na dobro ukončit svůj život, ale znovu jej nabýt.

Kromě mrtvé a staré nevěsty, která Prim navštěvovala téměř pravidelně, neboť se chtěla ujistit, že jí dívka nepláchne, tak Prim obtěžovali i jiní duchové. Nejvíce dělala dívce starosti odporná postava muže, který neměl obličej. Neuměla si to vysvětlit, ale nikdy neviděla jeho tvář.

Naháněl jí hrůzu, jen co se objevil v její blízkosti. Vždy málem omdlela. Tento muž, který měl okolo levé nohy okovy, jenž vždy chrastily, když procházel kolem, se objevoval čím dál více častěji.

Prim sebou trhla, když ucítila něčí dech na svém zátylku. Zrovna si připravovala věci do školy, zatímco její sestra se sprchovala ve vedlejším pokoji. Zřetelně slyšela dopadání kapek vody na podlahu sprchového koutu a šumění vody. Téměř jako by i cítila horkou páru vycházející z koupelny.

Vytřeštila oči a zadržela dech. Bála se otočit. Čelila tomuto už tolikrát, ale zajíkla se, když uslyšela povědomé řinčení řetězů.

„Prim..." špitl extrémně hluboký a nepřátelský hlas blízko jejího ucha. Prim naskákala husí kůže na šíji. Polkla, což musel slyšet každý na míli daleko. „Pojď se mnou..."pobízel jí temný hlas. Dívka se však ani nepohnula. Byla paralyzovaná strachem. Nedokázala ani pořádně a souvisle myslet.

Jediné, co si opakovala, bylo, aby se neotáčela. Nesměla.

„Prim...poslouchej..." trval muž na svém. Nyní už jeho hlas byl pevnější a nabíral na síle, když jej Prim opět neposlechla. „Zvedni se!"zakřičel najednou, až sebou dívka trhla.

Byla si jistá, že to museli slyšet všichni v domě. Teď jí rodiče uvěří!

„Přece nechceš, abych ublížil mamince," zašeptal opět velice blízko, až Prim zalapala po dechu. Věřila, že by to dokázal. Nezapochybovala ani na moment. Ale potřeboval jen ji. K čemu? Netušila. Nechtěla to vědět.
„N-ne!" odvětila mu vyděšeně.
„Odejdi se mnou a nikomu se nic nestane."
„N-nemůžu," namítla a pocítila jeho hněv, když sebou nečekaně trhla do boku a spadla ze židle na zem. Shodil ji! A to na ni ani nesáhl!

Prim dopadla bolestivě na podlahu, až to zadunělo. Vzlykla, protože si odřela loket.
Otočila se, aby viděla útočníkovi do obličeje. Vykřikla, když zjistila, s kým má co do činění. Vetřelec bez tváře se odvážil přijít tak blízko. V hrdle jí uvízl další výkřik, když se sehnul k plačící dívce. Okovy zařinčely a měla pocit, jako by ji praštily do kotníku. Mírně se odtáhla.

„Půjdeš!" přesvědčoval ji tvrdě, téměř slizce. Otevírala se mu ústa, ale ona viděla jen díru v obličeji, kde by správně měla být. A dva prohnilé zuby a špičatý jazyk. Zhrozila se.
„Co jsi zač?!"

Mezitím se paní Hallová se svým manželem rozběhli k dětskému pokoji. Primin výkřik je vyděsil. Mohlo se jí přece něco vážného stát! Evelin právě vyšla z koupelny, v pyžamu a ručníkem obmotaným na hlavě. Váhavě se vybrala za nimi. Nejspíš tušila, co se děje, ale nechtěla být u toho. Byla ráda, že se duchů zbavila.
Tehdy nevěděla, že svého sobectví a lhostejnosti bude litovat...

„Tvoje noční můra..." hlesl tiše muž se seškvařenou pokožkou hlavy, kde měly růst správně vlasy. Všimla si toho teprve teď, protože se nacházel tak moc blízko. Znechuceně odvrátila tvář.

Vtom do pokoje vletěli dívčiny rodiče. Všimli si vystrašené dívenky ležící na zemi. Třásla se tak moc a po tvářích se jí kutálely slzy.

„Prim! Co se stalo!" vykřikla poplašeně paní Hallová, když se sesunula na zem vedle své dcery. Ta byla duchem mimo. Objala si kolena a kolébala se sem a tam. „Prim?"

„N-nemůžu..." Bylo jediné, co řekla.

Hallovi se na sebe udiveně zadívali. Potřebovali pomoc. Prim ji potřebovala.

Celeriter.
Rychle.

**

Na Everdeenově základce měli zrovna deváťáci tělocvik. Žáci proto zamířili do šaten, kde se začali převlékat do úborů. Děvčata ve své sekci a chlapci v té své. Ostatně, z chlapeckých šaten se nesly nelibozvučné tóny, nadávky a křik.
Děvčata si tiše povídala, občas některé hloučky hlasitě vyprskly smíchy či se zachichotaly nějakému novému pubertálnímu vtipu, který zrovna frčel.
Evelin a Prim měly skříňky až v rohu místnosti, daleko od kohokoliv, kdo by mohl poslouchat. Ačkoliv si nepovídaly, probíhala mezi nimi jakási neverbální komunikace. Obě po sobě pokukovaly, zatímco se převlíkaly do tílek a kraťasů. Evelin se sklonila, aby si nazula a následně zavázala boty, Prim byla již perfektně přichystána na hodinu. Seděla vzpřímeně a ve tváři měla nepřítomný výraz.

„Víš, že tě slečna Wilkersová napomene?" houkla na Prim, když pečlivě utahovala tkaničky na teniskách a zároveň pokukovala po sestřině zápěstí, kolem kterého měla obmotaný tlustý náramek, jenž by bezpochyby seděl více metalistovi než malé holce.

Prim se na sestru polekaně otočila a chytila se za náramek. „Co?"
„Tys mě neslyšela?"
„Ne..."
„Ten náramek," zabručela otráveně Evelin. Takhle to chodilo celé dny. Prim jí vůbec neposlouchala a ani si jí nevšímala. To nikdy nedělala a Evelin to mrzelo.
„Nemůžu si ho sundat," odsekla popuzeně a zvedla se z lavičky. „Už je hodina,"oznámila a rozešla se z šaten.

„Copak jsi úplně padlá na hlavu? Sundej si ten náramek!" křikla na sestru znovu Evelin. Nevěděla, proč dělala takovou scénu jen kvůli blbé bižuterii, ale jedině tak si vyžádala sestřinu pozornost.
„Dej mi pokoj, Evelin! Ničemu nerozumíš!" odvětila podrážděně Prim a zadívala se sestře do očí. Evelin si všimla, že Priminy oči už nejiskří životem jako předtím. Vypadaly mrtvě. Několik dívek se přestalo bavit a začalo zvědavě poslouchat hádku dvou sester, divných sester.

„Tak mi to řekni, ne?!"
„Evelin, prosím..."
Teď už všechny spolužačky horlivě poslouchaly, ba dokonce hltaly každé slovo. Několik dívek si začalo vzrušeně povídat.
„Jo, jasně. Zase to zahraj do outu, nic se neděje. Chováš se jako malé děcko. Co? Ne! Jako blázen!" křikla naštvaně Evelin a prošla kolem své sestry, věnovala jí ošklivý pohled a hnala se ven z šaten, když se ozvalo zapísknutí píšťalky učitelky Wilkersové.

Prim si povzdechla a svěsila hlavu. Kdyby jen věděla, že to dělám kvůli ní, snažím se ji chránit, pomyslela si zasmušile.

**

Po náročné hodině plné basketbalu se zpocená a zmožená Prim přiloudala jako poslední do šaten. Její sestra se urychleně převlékla a vystřelila pryč bez jediného slůvka či pohledu. Jako by Prim byla vzduch. Dívka znaveně a smutně usedla na lavičku a dívala se, jak postupně všechny její spolužačky odchází, aniž by na ni někdo počkal.

Začala se tedy pomalu převlékat, otírala si pot z čela do úboru a oči se jí pomalu plnily slzami. Cítila se osamoceně a zároveň zranitelně. Opatrně si sundala náramek ze zápěstí a zadívala se na černou skvrnu, jež ne a ne zmizet. Děsilo ji to. Děsil ji i fakt, že by na to někdo mohl přijít. Co by jim tak řekla?

Když za sebou uslyšela kroky, prudce se otočila. Ale nikdo v šatně nebyl. Zamračila se a rozhodla se, že si raději pospíší, protože představa, že je tady sama, jí naháněla strach.
„Prosím..." ozvalo se za ní. Prim se polekaně obrátila, věděla, co ji asi bude čekat.

V koutě se krčila osoba malé postavy v roztrhaném oblečení, obličej měla schovaný mezi koleny. Díky dlouhým kadeřím, které osobě spadaly přes kolena, poznala, že se jedná o dívku. Neváhala a vyrazila k ní.
„Stalo se ti něco?" ptala se Prim ustaraně, když si klekla a sáhla dívce na koleno. Bylo ledové a Prim ucukla, když jí na dlani tančily zvláštní jiskřičky, které se postupně měnily v ostrou bolest. Neznámá dívka procitla a prudce zvedla hlavu. Její oči byly mrtvolně černé a třeštila je na Prim, která nervózně polkla.

„Pomož mi!" vyjekla dívka a natáhla své pohublé paže směrem k Prim, která však couvla. Svalila se na zem, dlaně jí podjely na kachličkách, a tak se natáhla na podlaze jak dlouhá tak široká. Toho využila otrhaná dívka, o které nebylo pochyb, že je duch, aby se na Prim nalepila. V očích se jí odrážel děs a Prim překvapilo, když jí dívka pomohla do sedu. Prim očekávala vše možné, ale tohle ne. Myslela si, že ji duch dívky zabije.

Proto Prim seděla na studených kachličkách jako na trní, každou sekundu předpokládala, že se na ni dívka zase vrhne a zaškrtí ji.
„Nechci tě děsit, nechci..." mumlala si nepřítomně a kolébala se dozadu a dopředu. Prim si pomyslela, že vypadá jako blázen.

„O čem to mluvíš?" zeptala se nechápavě.
„Nesmím říct. Už jsem tu dlouho. Ježiši! Bude se ptát! Bude se ptát!"
„Co? Počkej!" vyhrkla Prim, když se duch dívky urychleně zvedl a odklusal pryč z šatny, patrně se rozplynul ještě dřív, než překročil práh.

Prim jen rozpačitě a zděšeně seděla na zemi a přemítala, co se to vlastně stalo.

A zazvonilo na hodinu.