Tichá domácnost mezi Claire a Charlesem panovala ještě týden. Oba byli naštvaní. Oba byli i provinilí. Ale ani jeden nechtěl jít s kůží na trh a omluvit se. Charles by i škemral a prosil, ale bez důvodu vlastně neměl proč. To Claire měla problém a ona vybouchla. Netrpělivě tedy čekal, kdy sopka, která explodovala před sedmi dny, konečně přestane chrlit lávu a odebere se zpět do klidového režimu.

O víkendu se Claire dokonce sbalila, nechala Charlese, ať se stará o své dcery a odjela k matce. Potřebovala radu a klid na přemýšlení. Charles se sice snažil udělat neviditelným, ale jeho ustavičné odevzdané vzdychání ji vytáčelo do nepříčetnosti. Navíc nerespektoval její soukromí, pořád za ní chodil, seděl s ní v jedné místnosti, pokukoval po ní, vyčkával, jestli ji jeho přítomnost neobměkčí, dokonce si myslel, že je v pořádku, aby sdíleli spolu postel. Když se na něj však Claire otočila, ústa měla zkřivené a oči jí temně žhnuly, vysílaly dost jasný signál, že se ani nemá pokoušet na tu peřinu sahat, tak odcupital pryč. A týden spal na gauči.

Celou sobotu byla u matky. Objevila se u jejích dveří téměř nečekaně, ale Claiřina matka nevypadala překvapeně. Soucitně svou dospělou dceru objala, dovedla do obýváku a přinesla víno a dvě skleničky.
Seděly spolu celé odpoledne, až téměř do noci. Lahev vína zela prázdnotou, ale ve sklenicích zůstaly poslední kapičky. Mok byl nasládlý a hřál na hrudi.

„Vůbec mi nerozumí!" postěžovala si Claire, když dopila svou sklenici, na jejímž okraji zůstala skvrna po rtěnce.
„Claire..." zavrtěla hlavou matka, „teď je to pro vás zkouška ohněm. Chodili jste spolu chvíli, když jste otěhotněli, ale rozhodli jste se zůstat spolu. Nejvíc poznáš o daném člověku tehdy, když spolu trávíte dvacet čtyři sedm."
„Mami, ale já vím, že s ním chci zestárnout, o to přeci nejde!" zaškaredila se. „Mně vadí, že mi vůbec nepomáhá!"
„To jsou ale chlapi!" zasmála se Celia, Claiřina matka.
Claire zkřivila ústa, vůbec se jí nelíbilo, že matka nezaujímá její stranu. A ani se o to nesnaží. Frustrovaně hleděla na prázdnou sklenku a její stín, který působil větší než samotný objekt.

„Nejhorší je, že jsi na všechno sama. Být ženskou je děs. Ty nosíš dítě pod srdcem, ty ho porodíš, ale tím to nekončí! Tím to peklo právě začíná. Musíš ho kojit, mlíko máš jen ty, partner ti houby pomůže, nehledě na to, že se jim pomoc ani nechce. Bojí se na ně sáhnout, třesou se jen při pomyšlení, že by si dítě museli pochovat. Takže krmíš, přebaluješ, krmíš, koupeš a dáváš spát. Nemáš čas pro sebe. Zničí ti postavu. A máš po kariéře. Muži jsou z obliga," postěžovala si hořce Claire.

Matka na ni překvapeně hleděla. Netušila, že její dcera vnímá rodičovství tak černě, a že na něj hledí s neskrývanou nechutí.
„Nevím, co teď chceš popravdě slyšet. Nejraději bych ti řekla, že sis měla dávat lepší pozor a chránit se, aby sis nezničila svůj perfektně nalajnovaný život."

Claire poznala, že ranila matčiny city, leč v otázce mateřství a kariéry se obě ženy rozcházely, což bylo pochopitelné. Dvě generace pohlížely na svět odlišně.
Obě pak umlkly, dívaly se prázdně na obrazovku televize, kde právě běžela telenovela o těžkém životě Esmeraldy a jejím šéfovi, do kterého se zamilovala.

Ale tenhle rozhovor přece jen Claire otevřel oči. Matka nikdy nezastávala jeden postoj. Dokázala se nad věci povznést, byť byly odporné a tabu, dívala se na problém všemi úhly a zvažovala jiné, alternativní rozhodnutí. Sdělila pozitiva i negativa a umírněně podala svůj názor. A to Claire neuměla.
Potěšeně se usmála.
Výlet se zdařil.
Rodina by měla být na prvním místě.

A taky byla.

*

O tři roky později

Děvčata již týden chodila do místní školky, a věci se najednou začínaly ubírat jiným, lepším směrem a Claire opět zvažovala studium. Měla mnohem více času, síly a vervy. Charles začal konečně pracovat, poté co dokončil vysokou školu, a zdálo se, že dospěl. Dvojitá výhra. Navíc vydělával velký balík peněz, takže s hledáním práce nemusela spěchat.

Claire se zrovna vrátila z města, kam zaběhla do knihkupectví si nakoupit potřebné učebnice k přijímačkám, jelikož v mnohých případech došlo k editorským změnám, anebo univerzita přešla k jiným materiálům, které Claire samo sebou neměla. Proto nakoupila vše, co potřebovala.

Spokojeně vyskládala pět učebnic na stůl, přeběhla prsty po tvrdé vazbě Trestního práva a vydala se uvařit si kávu, na kterou měla chuť už od rána. To, co stálo za neutuchající touhou po kofeinu, nebyla však momentální slabost, leč absťák. Ponoukal Claire od rána a postupně zvyšoval nátlak. Kdyby si kávu neuvařila teď, pomstil by se bolestí hlavy.

Zrovna když si zalila hrnek a do nosu jí udeřila příjemná vůně kávy, zazvonil telefon. Claire se pro něj nahnula do kabelky a svraštila čelo, když zjistila, že jí volají ze školky.

„Halo?"

Claire nadzvedla obočí, když uslyšela dětský řev a pláč. Jako kdyby naráz celá školka zešílela.

„Paní Hallová, musíte si přijet pro holčičky!" vyhrkla rozhozeně ředitelka Flynnová. Její hlas byl nejistý a odráželo se v něm zděšení.
„Nejsem paní H-" Claire se na poslední chvíli podařilo zachovat klid, nechtěla se s ředitelkou hádat kvůli špatnému příjmení, když ji očividně něco rozhodilo, leč byla na označení Hallová háklivá. Charles ji ještě nepožádal o ruku, stále měla své dívčí jméno Powersová.
Odkašlala si. „Proč? Stalo se něco, paní Flynnová?"

„Prosím, přijeďte, děvčata jsou rozrušená, už tři hodiny pláčou, nedaří se je nám uklidnit. Omluvte, že vás tak přepadáme, ale ostatní děti jsou z toho na jehlách a nechceme hromadné propuknutí paniky."
„A co se stalo? Vždyť odloučení nesly celou dobu v pohodě!"
„Netuším, paní Hallová, prostě přijeďte. Chtějí jen a jen Vás."
„Dobře, budu tam," povzdechla si Claire a zavěsila.

Naposledy mrkla po kávě, povzdechla si, popadla klíče od auta a běžela honem do školky.

Úděl matky.

*

Jen co rozrazila dveře, přiběhly k ní její dvě dcery, celé uplakané a vyděšené. Prudce svou matku objaly, každá obmotala ruce kolem jedné nohy a viditelně se uklidnily. Claire se k nim sehnula a zadívala se jim do narůžovělých tváří. Oči měly opuchlé a červené, odrážel se v nich děs, z nosu jim tekla nudle, ale jinak vypadaly v pořádku. Žádné známky zranění nenašla.

„Paní Hallov-"
„Powersová," opravila ji ostře.
„Och, jistě, omluvte mne..." vydala ze sebe překvapeně ředitelka Flynnová, až si roztřeseně odepnula knoflíček košile u krku. Z nepříjemné situace ji přepadl nával horka. Cítila krůpěje potu, kterak se jí tvoří v podpaží a na čele.
„Můžete mi prosím říct, co se tu stalo?"
„Ukládali jsme děti na spaní, Evelin a Prim byly ještě mezi posledními, co si čistili zuby a tam se něčeho polekaly a nic je nepřesvědčilo, že jsou v bezpečí, a že jim žádná nevěsta neublíží," objasnila ředitelka s obavami v hlase. Netušila, jak bude matka reagovat. Většina matek dávala učitelkám vše sežrat, ať za to mohly, nebo ne. Speciálně ty, které považovaly za zlatý důl výchovu nevýchovou, takové matky by ředitelka hromadně fackovala.

„Říkala jste nevěsta...?"
Rose Flynnová opatrně přikývla. Claire se zachmuřila. Nic jí nedávalo smysl. A děvčata začala popotahovat, když zaslechly, koho jejich maminka zmínila. Claire jen šeptla tichá šš, aby je utišila. Nechtěla tu tropit další scény.
„A co to znamená?"
„Netuším, paní Powersová..." povzdechla si bezradně Rose, když rozhodila rukama, „ale...ale osobně si myslím, že děvčátka ještě nejsou psychicky připravená do školky."

Claire zkřivila ústa a šokovaně na ředitelku hleděla. „Naznačujete, abych si je teda nechala ještě doma?"
„Ano. Takové případy znám bohužel až moc dobře. Děti si často vsugerovávají a vymýšlejí si různé věci, aby získaly pozornost, a pak i tedy to, co chtěly od začátku. A vaše dcery chtějí Vás. Samozřejmě bychom mohli vyčkat a nedělat předčasné závěry, ale byla bych velice nerada, kdyby se tento záchvat ještě vůbec opakoval. Možná bych Vám doporučila vyhledat i dětského psychologa, neprošly si poslední dobou nějakým traumatem?"

„Vždyť celý týden fungovaly na jedničku!" namítla jí trpělivě, vzápětí však chladně dodala, „žádnému trauma nebyly vystaveny."
„To ano, jistě, paní H-Powersová, ale Vy jste tady nebyla. Vážně to až hraničí s návštěvou psychologa. Byla bych radši, kdybychom se rozumně domluvily, není to žádný útok na Vás. Mám jen obavu o Evelin a Prim..."

Claire se na ni odměřeně zadívala. „Jak chcete. Stáhnu je ze školky."

Na podpatku se otočila, chytila své dcery za ruce a odkráčela pryč.
Nikdy se nevrátily.

*

Po zbytek večera s Claire nebyla rozumná řeč. Stranila se Charlesovi, ale i holkám. Cítila se zklamaně, podvedeně, a že celý svět je proti ní.
Uložila své dcery do postelí, znovu jim zopakovala, že žádná nevěsta neexistuje, že se nemají čeho bát. Nechápala, kde k ní přišly. Moc dobře střežila filmy a seriály, které byly nevhodné pro děti a mladistvé a v pohádkových knížkách figurovala jen zvířátka. Ředitelka i děvčata jí nasadily brouka do hlavy.

Nechala jim rozsvícenou lampičku v rohu pokoje a přešla do obýváku. Než se tam však dostala, musela projít přes kuchyň. Když ji míjela, zastavila se u stolu, kde stále ležely její učebnice, které si k poledni zakoupila.
Otráveně se na ně zašklebila. Úplně na ně zapomněla a teď, když je opět viděla, pocítila zlost.

Impulzivně sebrala hromádku knih, trochu se zapotácela díky jejich váze a mířila s nimi na jejich konečné, odpočinkové místo.
Vyhodila je do koše. Jen se po nich zaprášilo. Zmizely na dně pytle.

Odcházela z kuchyně s myšlenkami, že nikdy právničkou už nebude.
Charles jí nebyl dostatečnou podporou.
Děvčata ji potřebovala.
Byl konec.
Finis.
Punctum.