„Tak a jsme tady,"zajásal ne příliš nadšeně pan Hall, když zastavili před tří metrovou kovovou bránou, která ohraničovala rozlehlý pozemek. Na jednu stranu byl rád, že má tu příšernou cestu za sebou. Ale vzápětí si uvědomil, čemu bude zase čelit.
Orosilo se mu čelo, když si představil plačící dcerku, která chtěla odjet s nimi zpět domů, ale on to nemohl ovlivnit. Vždy pak celý den probrečel, protože jej to samotného zasáhlo. Claire nedávala nic znát, udržovala si tvrdou slupku, ale po nocích ji slyšel vzlykat.

Evelin zaregistrovala obrovskou ceduli označující účel tohoto místa.
Woodrowo sanatorium, stálo tam.
Zachvěla se. Nelíbilo se jí tady. Hlavně ta příšerná brána, která měla špičaté části, aby ji nikdo nemohl přelézt. Jistojistě by se napíchnul. Dále ji děsily skřípavé zvuky, které vydala, jakmile se otevřela. Začala si kousat nehty, aby se uklidnila.

Vjeli dovnitř. Všimla si, že Grayson seděl zcela nezaujatě a klidně. Nepozdával se jí ještě více.
Až teď si všimla velké a staré budovy, která se tyčila velkolepě na tomto pozemku. Připomínala jí doby viktoriánské Anglie, když se o ní učili ve škole. Samotná budova byla obehnána velkými křovisky a lesem, který působil na první pohled zlověstně.
Na stavbu byly použity masivní zdiva a kameny, které dodaly místu na starobylosti a zároveň určité půvabnosti. Bílá fasáda sice nebyla zrovna v dobrém stavu, ale jeden rys si Evelin uvědomila hned. Malá okna s mřížemi. Zamračila se. Myslela si, že tu mají jen dobrovolné pacienty, kteří se buď chtějí zbavit závislosti (jakékoliv), nebo depresí a jiných duševních chorob. Mříže na oknech považovala vhodné leda tak ve vězení.
Všimla si i divného bílého kruhu, který se nacházel kolem budovy sanatoria. Obtáčel se kolem ní jako had. Nejspíše nějaký nový trend, pomyslela si. Nebyla žádný zahradní architekt.

Všichni vystoupili z auta. Dveře hlasitě práskly, až se hejno ptáků polekaně vzneslo do vzduchu. Krákali a stěžovali si, že byli vyhnáni. Charles si odevzdaně povzdechl. Nebylo cesty zpět. Jsou tady. Nejenom Prim musí čelit vlastním démonům.

Grayson si sundal ze zápěstí gumičku, která dočasně plnila funkci náramku, v rychlosti si vytvořil z dlouhých vlasů mužný drdol, aby mu nepadaly do očí. Periferně zaregistroval, že na něj Evelin hledí. Sleduje každý jeho tah ruky. Jak obmotává gumičku kolem bobanu vlasů. A dolaďuje poslední úpravy. Pak rychle přepnula pohledy a zaměřila se na horní patra sanatoria, kde zahlédla postavu. Když mrkla, nikdo v okně už nestál.
Mávla nad tím rukou. Nebude se už děsit. Bylo toho dost a ona je přece dospělá!

Grayson odmotal lana z auta Hallových a schoval je do svého kufru. Evelin neuniklo, že byl plný. Postřehla pletivo a kůly, které byly pečlivě uschovány. Nakrčila obočí.
Grayson přešlapoval na místě, přemítal, jak se co nejrychleji vypařit. Musel si pohnout, nějak se jich zbavit. Už na něj čekala.
Nervózně se poškrábal na zátylku. „Já se s váma rozloučím. Doběhnu k sobě pro vercajk, abych ještě doopravil ten motor, a pak mě ještě čeká zničený plot na jižním svahu, medvědi zase útočili,"vysvětlil jim omluvně.

„Takže tu de facto pracujete?" dotírala paní Hallová a její manžel se zachmuřil.

Když jsem se ptal já, tak jsem byl za sprosťáka, ale ona může, pomyslel si ukřivděně.

„Nojo," odvětil jí vyhýbavě.
„Aha."
„Tak si užijte návštěvu dcery, než se vrátíte, auto bude v cajku," rozloučil se zdvořile a ještě než plně zamířil ke svému skromného příbytku v lesích, prohlédl si Evelin od hlavy k patě.

Vše se zkomplikovalo, musím si pospíšit, pomyslel si, než se na patě otočil a po chvíli zmizel v lesích.

„Divný týpek," utrousil věcně pan Hall a jeho žena jej zpražila pohledem.
„Proč si to myslíš?"
„Pracuje tady..."
„Jak věděl, za kým jedeme?" podotkla vykolejeně Evelin, když si zastrčila sluchátka do kapsy. Prozatím měla dost poslouchání. Ostatně už jí nepatrně bolely uši. Zvědavě nakrčila obočí, když si povšimla, že měsíc už září na bílé obloze, přestože ještě nebyl večer. Asi je úplněk.

Claire postřehla dceřinu chytrou poznámku a zkřivila ústa. Obrátila se tázavě na Charlese, který si odevzdaně povzdechl.
„Asi jsem se zmínil při opravě," vykoktal ze sebe. Claire si jej změřila pohledem, pídila se byť i po nepatrném náznaku lži, ale její detektor selhal. Na nic nepřišla.
„Doufej, že to tak bylo," pohrozila mu jen, když jí oči temně žhnuly.
„Určitě!"

Zamířili tedy dovnitř. Otevřeli těžké a dřevěné dveře, na kterých bylo velké kovové bouchadlo ve tvaru lví hlavy. Evelin se zachvěla. Lev měl vyceněné zuby a vypadal opravdu zlověstně. Nedokázala si představit, že by se zde pohybovala v noci. Nebo dokonce za bouřky.

Neměla v oblibě bouřky, i když její sestra ano. Jedné takové noci svou sestru nachytala, jak sedí na parapetu a dychtivě hledí na oblohu, která byla ozářena blesky. Do oken bušil silný liják a koruny stromů se pod náporem silného větru ohýbaly, ale jí ta scenérie fascinovala. Nepochybovala, že Prim následující den bouřku zachytí na papír. Evelin se raději zachumlala zpět do peřin a vložila si do uší sluchátka, aby přehlušila hromy, které nabývaly na síle.
Brzy tu vzpomínku zapudila. Nebylo tomu totiž dávno, kdy se toto stalo. Bylo jim asi patnáct let. A už spolu vůbec nekomunikovaly. Vůbec.

Rodina Hallových kráčela tichou a tmavou chodbou napříč k recepci, tedy spíše sesterně. Podrážky jejich bot hlasitě klapaly a ozývaly se několikrát za sebou vlivem ozvěny.
Evelin si povšimla nejrůznějších obrazů, nejčastěji portrétů, na kterých se jevili především muži v impozantním světle, na tvářích jim hrály hrdé výrazy. Ani jeden z mužů jí nebyl povědomý, a tak jejich podobizny rychle zapomněla.

„Bude...bude mě chtít vůbec vidět?" promluvila zničehonic dívka, když se zastavila v půli chodby. Nehty, které si okusovala již od rána, byly bolavé a krvavé.
Najednou zapochybovala, že se rozhodla dobře. Možná neměla jezdit. Vždyť se už se sestrou tolik nebaví. Dlouho spolu nemluvily.

Paní Hallová se zastavila a ohlédla se za svou dcerou, která se tvářila nešťastně. I když je pravda, že Evelin se jinak ani netvářila, ale teď ten výraz byl v něčem přece jen odlišný. To matky poznají. „Srdíčko? Co to říkáš?"

Chodba se najednou začínala zmenšovat, obrazy se nakláněly, obličeje z obrazů se na Evelin škodolibě usmívaly, křenily a vysmívaly se. Podlaha se rozhýbala, rozsypala se jako klávesy klavíru a dívce se udělalo nevolno. Opatrně se chytila stěny, snažila se zhluboka dýchat, zahnat strach, který ji zatemnil mozek a vytvářel představy. Nešlo to.

„N-neměla jsem jezdit. Udělala jsem chybu!" vyhrkla nesrozumitelně, když důkladně probrala všechny možnosti toho, co se asi stane, až se setkají se sestrou po půl roce. Určitě to nedopadne dobře.

„Prosím? Evelin, nerozumím ti. Artikuluj," pobídla ji káravě matka, když si uhladila sváteční šaty, do kterých se všichni navlékli, aby vypadali k světu. Zprvu to byl skvělý nápad, ale po patáliích, do nichž se zapletli, zjistili, že ne. Charles vypadal, jako by zrovna odešel ze směny v dolu a Claiřino oblečení bylo pomuchlané a propocené.
Evelin nesnášela tyhle hadry, a tak se oblékla tak, jak to považovala ona za vhodné. Její matka sice měla připomínky, ale koneckonců Evelin má svou hlavu a nejde s ní hnout. Ani kdybyste použili násilí.

Asi.

„Musím pryč!" vychrlila ze sebe černovláska a vyběhla z budovy ven, jen se za ní zaprášilo. Nedalo se jinak. Připadala si, že na ni vše padá. Dokonce i mžitky se jí zjevily před očima. Musela aspoň na vzduch. Prostě cokoli - jen ne navštívit sestru.

Tolik vzpomínek jí prolétávalo hlavou, a byly tak intenzivní, že ji z nich rozbolela hlava. A nejvíce srdce. Ach, to srdce sakra dost.
Do očí se jí nahrnuly slzy, které nešlo zastavit. Evelin popotáhla a setřela si slanou tekutinu stékající jí po tváři ledabyle rukávem.

Vždyť ona Prim zradila...

Ahoj!
Co si myslíte o Graysonovi?