Pan Hall konečně za pomoci Graysona částečně opravil motor vozu, aby se z něj nedýmilo. Urazili sice dalekou cestu, ale ještě rodině Hallových zbývalo asi dvacet kilometrů a už se smrákalo. V dáli zahoukala sova, což znamenalo, že by se už měli pohnout z místa.

Dýmu se sice zbavili, ale auto nenastartovali. K úplnému opravení potřeboval Grayson věci ze své dílny, ale slíbil Charlesovi, že bude šlapat zase jako hodinky.

„Jsem Vám zavázán, pane-" najednou se Charles zarazil, jelikož si uvědomil, že nezná jeho příjmení. Tento statný muž se koneckonců představil pouze jako Grayson. Evelinin otec se stydlivě začervenal.

„Bandit," odvětil prostě Grayson, když si odkašlal. Potřeboval se napít. Vyschlo mu v ústech. Ale nechtěl otravovat tuto rodinu, když měla tak naléhavou cestu. Znovu zapátral pohledem po krásné dívce, jež seděla vzadu auta.

Nemůže to být ona, pomyslel si opětovně a úsměv mu ze rtů zcela vymizel. To je zlé. Hodně zlé, dodal vzápětí.

Frustrovaně se poškrábal na strništi vousů, které by už nutně potřebovalo oholit, leč se jich nechtěl zbavit, i když už nabraly patřičný objem a obtěžovaly jej. Vypadal by o deset let mladší. Image tvrďáka se mu však zalíbila.

„Kam máte namířeno, Charlesi?"
„Do hor, k Woodrowu sanatoriu."
Grayson se zamračil. Jak jinak. „V tom případě se naše cesty asi ještě nerozdělí. Taky tam jedu. Potáhnu vás,"nabídl se.
„Vážně? To byste nám vytrhl trn z paty! Nevím, jak dlouho bysme čekali na servis!" zaradoval se úlevně Charles, neodvažoval se ani pomyslet, jakou čočku by mu Claire dala, kdyby jí sdělil, že auto krachlo. I v pekle by se měl lépe.

Grayson by je tu nejradši nechal, tušil, že to bude pro rodinu bezpečnější, ale uprostřed ničeho je opustit taky nemohl. Nevěděl, co dělat, ale už jim nabídl pomoc, takže se zhluboka nadechl a doufal, že vše dopadne dobře. Leč jejich návštěva přišla v tu nejnevhodnější chvíli.

„Tak vydržte, vytáhnu lana a připevníme vaše auto."

Charles se vděčně usmál, otřel si ušpiněné ruce do kalhot a přešel na stranu spolujezdce, aby svou rodinu zpravil o nynější situaci. Claire otevřela okýnko a tázavě na něj hleděla.
„Auto potřebuje větší opravu, Grayson nás zaveze nahoru, neboj."
„Určitě si zanedbal pravidelné kontroly, co?"
„Claire, prosím tě...
„Víš, kolik mu budeme muset zaplatit? Za cestu, benzín, opravu?! To je culpa lata, Charlesi. Hrubá nedbalost!"
„Jede taky k sanatoriu, není to žádná zajížďka," namítl jí.
„Hm."

Charles odevzdaně zavzdychal a raději se odmlčel. Nemělo smysl se s Claire hádat. Ještě když na něj vytáhla právnické termíny. Obešel auto, pomohl Graysonovi ukotvit auto a prosebně se na něj zadíval.

„Myslíte, že bysme vám mohli dělat společnost ve vašem voze?"

Nechtěl působit vlezle, sám měl rád svůj prostor a ctil tento kodex, ale tušil, že když bude kolem Grayson, Claire mu dá pokoj a nebude mít žádné kousavé poznámky. Věděl, že je to od něj zbabělé, ale opravdu nechtěl sedět ještě hodinu v autě, čelit dusnu a bát se podívat se své ženě do očí, ve kterých jí metou blesky.

„No..." zarazil se Grayson, ale když si všiml Charlesova žadonícího výrazu, svolil, „jasně. Poďte."

A tak se rodinka Hallová vměstnala do béžového chevroletu.

*

„Co vůbec děláte tam na horách?" zeptal se zvědavě Charles. Všechny tahle otázka trápila, toužili znát odpověď, ale nikdo nenašel odvahu ji vyslovit nahlas. Až doteď. Zároveň nechtěl použít výraz sanatorium, aby neděsil svou dceru, jež byla už tak dost vykolejená z blížící se návštěvy. Našel však docela vkusnou alternativu, což mu udělalo radost.

Evelin seděla s otcem vzadu, Claire vepředu. O tom ani nemuseli diskutovat. Evelin tak ale mohla nenápadně Graysona pozorovat, aniž by pojal podezření. První z věcí, které si všimla, bylo jeho obočí rostoucí jako nespoutaný prales. Zalíbily se jí i jeho ostře řezané rysy a to, že se nikdy ani nepousmál. Nedokázala říci proč, ale bylo tomu tak.
A pak postřehla zvláštní váček, jenž se mu houpal kolem krku na šňůrce. Svraštila obočí. Opravdu divný šperk.

Grayson nasál vzduch do plic, aby se uklidnil. Začínal propadat panice. „Pracuju."

„Vy tam...pracujete?"
„Dá se tak říct," odvětil mu Grayson vyhýbavě. Pan Hall tento signál pochopil jasně jako facka. Už se dál nevyptával. Claire si trochu poposedla a chytila se kliky dveří. Začínala se cítit nesvá.

Rozhostilo se ticho. Skřípění brzd a drcení štěrku jej však narušovalo, ale nikomu to nevadilo. Aspoň se mohli byť i na zlomek sekundy soustředit na něco jiného než na tíživé ticho.

„Opravdu bude naše auto zase pojízdné? Nerada bych, aby se na něm objevilo vitium latens," prohodila Claire, aby odlehčila nepříjemné situaci. Všechny oči v autě se na ni nechápavě upřely. Nikdo latině nerozuměl.
„Ježiš, promiňte," zachichotala se, „jsem bývalá právnička, mám pořád ještě sklony používat určité fráze."

Charles svraštil čelo. Jeho žena práva sice studovala, ale nedokončila je. I přesto zůstala oboru věrná a sama se vzdělávala. Možná až moc fanaticky, pomyslel si Charles.

„Bude, o tom nepochybuju, asi to bude baterkou," prohlásil nakonec Grayson.
„Ach...tak."

Cesta probíhala v klidu, občas sice najeli do díry a s autem to zatřáslo, ale Grayson se držel zuby nehty, aby mu z úst neunikla ošklivá nadávka. Vše se ale změnilo, když sjeli z okresní silnice. Charles i Claire to věděli, už tudy sice jeli třikrát, ale Evelin tuto cestu absolvovala poprvé. Oni i Grayson tušili, co je čeká a mentálně se na to připravovali.

Ale Evelin seděla vzadu a bála se, jak bude její sestra reagovat, až se shledají. Dlouho se neviděly. Rozkmotřily se za nehezkých okolností. Padlo mnoho zlého. A dost ošklivého se i stalo. Byla nervózní, nikdy tak dlouho bez sestry nebyla. A dost se to na ni také podepsalo. Osamělejší se v životě necítila. Jakoby část jejího já umřelo, když sestra odešla.
Jak asi vypadá? Jak se jí daří? Tyhle myšlenky jí proudily hlavou.

Nyní mířili do hor. Silnice byla strmější a více štěrkovitá, takže Grayson musel zpomalit. Stoupali do kopců a s autem to házelo. Paní Hallová křečovitě svírala držátko u dveří. Grayson ale řídil zcela nerušeně. Vypadalo to, že jej nic nerozhodí. Evelin po něm nenápadně pokukovala. Snažila se přijít na to, co je vlastně zač. Co v sanatoriu dělá. A proč na ni tak hledí. Jakoby jí viděl až do žaludku a poznal nejdůvěrnější a nejčernější tajemství, přestože její kostlivci byli pečlivě zamčeni ve skříni.

Kdysi by se tiše zahihňala, když Graysonova hlava narazila do stropu vozu při výmolu na silnici. Ale nyní jen otupěle zamrkala a znovu věnovala pozornost lesům. Nevzpomínala si, kdy se naposledy pořádně zasmála. Upřímně. Opravdově. Od srdce.
Nevzpomněla si.

Najednou spatřila Evelin ceduli. Vjížděli do vesnice. Baile-beag, stálo tam. Usmála se. Skotská galština byla intenzivněji používána hlavně na severu území. Prakticky by jí nerozuměla, leč studovala anglickou literaturu, tudíž si vzala seminář galštiny. Zřejmě vypadala více patrioticky (který Skot není), ale tento jazyk měl své kouzlo.

Grayson mezitím řešil dilema. Nevěděl, jestli to, co se chystá udělat, je správné, nebo ne. Bylo mu jasné, že jej Evelin skrytě pozoruje. Považoval to za roztomilé, poněvadž na ni taky při vhodném okamžiku hleděl. Ani jeden to ale nedělal kvůli chtíči, nýbrž opatrnosti. Evelin si jej chtěla udržet od těla a Grayson se snažil přesvědčit, že to není ona. Ani jeden nebyl úspěšný.

Stále ale tušil, že na konci cesty bude muset udělat konečné rozhodnutí. Nemohl to už prodlužovat. Šlo do tuhého.
Opět se starostlivě zadíval na Evelin. Postupně mu začínalo docházet, do čeho se to uvrtal. Zapochyboval. Bál se. Nešlo o něj. Šlo o vše a on nechtěl riskovat ničí život, ničí city, ničí zdraví. Ale musel.

Proč zrovna dneska se rozhodli jet na návštěvu?!

„A čím se konkrétně zabýváte?" zeptal se najednou pan Hall, když se počasí zhoršilo. Začalo hustě sněžit. Ostatně mířili do hor, tam jiné počasí asi ani nemohli čekat. K ránu a večeru už začínalo mrznout. Stěrače jely na plný výkon, až vydávaly skřípavé zvuky, nad kterými Evelin skřípěla zuby. Nesnášela tyto zvuky. Naháněly jí strach.
Schválně si však ztlumila hudbu, kterou poslouchala, neboť ji zajímala odpověď přitažlivého cizince.

„Co přesně myslíte?" zachraptěl po chvíli Grayson. Pan Hall se na něj zadíval do předního zrcátka a zjistil, že je Grayson myšlenkami mimo, nebo zkrátka nechápal, co se po něm chce. Jemně se zahihňal jako školačka.

„Myslel jsem samozřejmě povolání," pronesl omluvně a Grayson vzápětí zařadil, když motor začal pokulhávat.
„Moje práce není zajímavá. Nikdy jsem se neučil dobře, takže jsem dopadl tak, jak jsem si sám uvařil," utrousil nezaujatě a hlavně vyhýbavě. Marně doufal, že se jej už nebudou vyptávat.

Chyba lávky.

„A co tedy děláte?" trval na svém pan Hall. Jeho žena nespokojeně zamlaskala.
„Charlesi, přestaň se tak drze vyptávat. Nemusíte samozřejmě odpovídat, jestli vám to je nepříjemné, pane Bandite," otočila se na dlouhovlasého muže, aby jej ujistila, že je na jeho lodi. Nepatrně na něj mrkla a rychle se zase obrátila dopředu.

Pan Hall jí věnoval ublížený pohled, ale ona tvrdě semkla rty. To ona je hlavou rodiny.

„Omlouvám se. Někdy jsem až moc výřečný," zachechtal se provinile pan Hall, čímž odhalil díru na levé straně úst. Zánět v zubu, takže musel celý ven. Pak si uvědomil, že by si toho někdo mohl všimnout, a tak rychle zavřel ústa. Styděl se.
Přesto snad svou omluvou uklidnil manželku. Doufal, že získá plusové body. Navíc už dlouhou dobu spolu nespali. Přál si, aby se konečně jejich sexuální život posunul.

„To nic. Chápu. Máte cizího chlapa v autě. Co já vím, klidně bych mohl být sériový vrah, že?" uchechtl se pobaveně Grayson a všechny oči v autě se na něj rozpačitě upřely. Nervózně si odkašlal. „Um...to byl asi špatný vtip,"dodal urychleně. Evelin jen protočila očima a opět se začala věnovat okolní krajině, kterou míjeli.

Kdyby je chtěl zabít, udělal by to už předtím. Zůstala ledově klidná.

„Ne, ne. Byl dobrý," přesvědčoval jej nejistě Charles Hall. Vzápětí se prudce chytil držadla, když Grayson náhle stočil volant doleva, aby se vyhnul veverce, která hopkala po silnici. Pak řízení zase uklidnil. Všichni si oddechli.

Grayson se zachmuřeně díval na cestu. Tohle tedy pokazil.
Na druhou stranu je varoval...

Ahoj!
Tak jaké jsou vaše pocity?
Já musím říci, že mě psaní hrozně baví!