1944

,,Jdete pozdě," slyšela konstatovat Steva, když konečně dozněl zvuk výstřelů, kterými Carterová zlikvidovala plamenomet na jednom z vojáků hydry.

,, Neměl jste v plánu...."odpověděla mu nedokončenou, která mu ale jako nápověda stačila.

,, Jasně."souhlasil než se rozběhl svým původním směrem, ale Danny bylo jasné, že už ztratil příliš drahocenného času.

,, Philipsi,"zavolala na velitele útoku zrovna když kolem ní probíhal vstříc dalším bojům.

,,Co?!"utrhl se na ní netrpělivě, protože během útoku už ztratil mnoho mužů a má pocit, že to Hydře stále dostatečně nevrátil.
Musí vyhrát na plné čáře.

,, Musíte si vzít Shmidtovo auto a jet pomoci Kapitánovi,"řekla smrtelné vážně. ,,Ten Ohnivák ho zdržel příliš, ani s jeho vylepšenými smysli nemůže to letadlo doběhnout."

,, Myslíš, že máme teď čas hledat klíčky od nějakého jejich auta?"zeptal se podrážděně a než dořekl poslední hlásku už mu hodila přímo do obličeje klíče.

,, Druhá garáž nalevo,"řekla ostře a rukou mu ukázala chodbu,kterou by se měli vydat.

- - - - - - - - -

Poté co si Kapitán stopnul Letadlo Hydry vzal Philips s Carterovou Kudlanku na základnu SSR aby mohli probrat taktiku pro případ, že Red skull uspěje s čímkoliv co měl tentokrát v plánu.
Zrovna v rohu diskutovali na dané téma, Danny samozřejmě s pouty stále na rukou.

,,Tady kapitán Rogers, slyšíte mě?"ozval se maličko rozostřený hlas Kapitána Rogerse z vysílačky.

Danny měla z toho, že ho slyší smyšlené pocity. Na jednu stranu bylo dobře, že ještě žije ale na druhou bylo hodně špatné, že měl potřebu se hlásit. To on většinou nedělá.

,,Kapitáne nahlaste svou...." zkusil odpovědět člen týmu Jim Morita ale byl v půlce přerušen Margaret Carterovou, která se ujmula rozhovoru.

Bylo potupné muset sledovat jak se ujímá konverzace ke které by si Danny nejraději sedla sama. Má pocit, že tohle bude jejich poslední příležitost se rozloučit. Ona se dalšího setkání s největší pravděpodobností nedožije.

,,Steve jsi to ty? Není ti nic?"vyhrkla splašeně. Na britskou agentku byla dost neuvážená.

,,Peggy, Shmidt je mrtvý."oznámil jí kapitán věcně. V tu chvíli se jim všem ulevilo, protože Red skull , společně s hydrou, nejspíš figuroval ve většině jejich nočních můr.

,,Co ten letoun?"zareagovala téměř okamžitě. Konečně posbírala všechny své mozkové buňky, které na začátku rozhovoru ztratila. Danny na jedninou další ženu ve vedení nechtěla být hnusná ale to jak jednala kdykoliv šlo o kapitána jí iritovalo.

,,S tím je to trochu složitější."přiznal nejistě Rogers. Nejistota bylo něco co jí k této jeho nové formě stále nesedělo. Má být nesmrtelný symbol odhodlání a odvahy.
Kapitán Amerika takový možná může být, ale Steve Rogers je stále jen člověk. I když vylepšený.

,,Nahlas mi polohu. Najdu ti místo na přistání."odpověděla pohotově.

,,Nemůžu s ním přistát. Ale pokusím se to zničit."vysvětlil odhodlaně kapitán.
Tohle byl přesně ten moment, kdy jí došlo, že jejich éra skončila. Kapitán Amerika i Kudlanka budou jen pojmy ztracené hluboko v armádních archivech. Ani jeden z nás se nikdy neměl dožít toho vidět vítězství.
On měl vždy předurčeno padnou jako hrdina při záchraně světa a ona... její konec byl napsán ještě dřív než se válka pořádně rozeběhla.

,,Seženu ti sem Howarda.On to vyřeší."přemlouvala agentka Carterová. Mělo jí dávno dojít, že už se rozhodl.

,,Na to není čas. Letí příliš rychle a míří na New York. Musím to navést do vody."odporoval sveřepě Steve. Ten chlap je tvrdohlavější než mezek, ale to se ta ženská měla naučit dřív.

,,Prosím to nedělej. Máme čas. Nějak to vyřešíme."žádala Peggy úpěnlivě. Už byla na hraně. Plně jí ovládali její emoce a nedokázala rozumně uvažovat. Kdyby to dokázala, umělá by pochopit že jeho rozhodnutí je to nejlepší pro větší dobro.

,,Teď jsem ještě mimo civilizaci, když budu čekat umře spousta lidí. Peggy...je to mé rozhodnutí."řekl pevně rozhodnutý a odkazoval tím na jejich předchozí rozhovor o tom jak každý má právo rozhodnout o svém vlastním osudu.

***

Ozvalo se cinknutí kompasu o palubní desku.

V tu chvíli Danny došlo, že jí ten zvuk měl být povědomý. Slyšela ho tucet krát kdykoliv Steve překládal její šifry a nejspíš to znamenalo, že na ní zrovna myslí.

,,Peggy?"oslovil jí ale jeho tón byl tentokrát jiný. Jako by myšlenkami už byl někde jinde. To oslovení pohřbilo všechny její naděje.  Očividně nakonec srdce ameriky vyhrálo britské království.

,,Slyším."odpověděla okamžitě.

,,Budeme ten tanec muset odložit."vysvětlil ale jeho tón neodpovídal tomu o čem mluví. Trvalo to chvíli ale nakonec jí to došlo.    [ Zklamal jsem tě.]

,,Dobře, tak za týden v sobotu v klubu Stork."pokračovala agentka ani by příliš přemýšlela nad náhlou změnou tématu.

,,Platí."souhlasil. [Omlouvám se.]

,,Budu tam přesně v osm, opovaž se přijít pozdě! Rozumíš?"vyhrožovala planě nejspíš v naději na větší odezvu.

,,Ale pořád neumím tančit."protestoval. [Setkáme se v příštím životě?]

,,Já tě to naučím, hlavně přijď."vyjednávala a slibovala už se slzami na krajíčku.

,,Necháme si zahrát něco pomalýho. Nechci ti šlápnout......"chtěl ještě něco říct ale spojení se přerušilo.
[Budu na tebe čekat.]

Po jeho posledních slovech zazněla ještě jedna ne úplně srozumitelná věta ale ona jí slyšela tak jasně jako by jí to šeptal do ucha.
[Nella prossima vita]

Když se spojení přerušilo srdce se jí svíralo v hrudi a nedokázala sama skrýt slzy co jí tekly po tvářích. Nebrečela tak dlouho, že už si ani nevzpomíná jaký je to pocit ale ztráta takového muže stojí za každou slzu.

Nemyslela si, že to uvidí takhle ale rozhodně sdílí jeho názor. Sejdou se v příštím životě a třeba pak budou mít šanci na ždibec toho skutečného štěstí.

Rozhlédla se kolem sebe jako by procitla ze špatného snu a uvědomila si, že mimo Peggy nikdo v okolí není. Zůstali jen dvě ženy do jejichž srdcí se Steve Rogers zapsal velkými tučnými písmeny.
Bez něj už nikdy nemůžeme být tou samou osobou.

,,Nella prossima vita,"špitla jako modlitbu do prostoru ve kterém není ten co to měl uslyšet.,,Čekej na mě v příštím životě, brzy si tě tam najdu a už tě nikdy nespustím z očí."

Slova byla dostatečně tichá aby jí Peggy neslyšela ale na tom nezáleželo, důležité bylo že slova byla venku. Vyřkla své přání aby je osud mohl slyšet a vyplnit. Nebo obrátit proti ní, to ještě není jisté.