Když se Jiřinka zmínila, že kromě masa navíc miluje obalovaný květák, děda trval na tom, že ho musíme udělat. Nehledě na mé protesty o minimální poživatelnosti tohoto jídla byl oběd okamžitě schválen a jelikož starouškům nepřišlo nic příhodnějšího k prolomení ledů, než společné kuchtění, zaúkolovali mě a Jakuba k přípravě jídla, a sami se vydali na krátkou procházku do nedalekého lesíku. Asi to tak bylo nakonec nejlepší. Děda pronesl cosi o tom, že ten květák v lednici už stejně musí zmizet a pak zmizeli oni sami. O chvilku později jsem ke svému nepřekvapení zjistila, že si děda nechal mobil opět na komodě v chodbě a podle Jakuba Jiřinka absenci telefonu taky moc neřešila, takže jsme se shodli na tom, že na následující dvě hodiny máme klid. Jestli na dědu bylo v něčem stoprocentní spolehnutí, tak že se z lesa se do dvou hodin nevrací. Alespoň jsem měla čas všechno připravit a nejspíš i dostala prostor nadávat, že jim to vychladne.

Jakub se ochotně jal škrabání brambor. Tím mě docela překvapil. Čekala jsem tichou neúčast s případným dotazem ze slušnosti, který by ovšem nebyl vůbec myšlen vážně, ale on si stoupl k lince vedle mě, zeptal se, zda nemám čelenku, protože mu neustále vypadávaly ty jeho polodlouhé vlasy z culíku, a když ji dostal, začal připravovat přílohu. Z pohledu na něj v látkové čelence s ornamenty, kterou jsem na sobě měla naposledy ve školce, mi zacukaly koutky úst.

„Co mě tak okukuješ?" popíchl mě, když si mého prohlížení všiml.

Cukla jsem sebou a začala květák krájet na menší části. „Koukám do blba – nebo spíš na?"

Jakub protočil očima, ale bylo poznat, že ho má poznámka pobavila. Rozhodně ji nebral jako urážku. „Když to staříci dají dohromady, co vlastně budeme?"

Zamračila jsem se. „Když? Já myslela, že ti už to dohromady dali."

Pokrčil rameny. „Co já vím?"

„No," strčila jsem si syrový květák do pusy, „když se rozhodli k takové návštěvě asi to bude vážný, ne?"

Podle Jakuba se spíš potřebovali více poznat, protože ta vzdálenost jim moc příležitostí trávit spolu čas nedala a jejich čtvrteční telefonáty zase za tolik nestojí. Nemohla jsem nesouhlasit. Z těch dvou případů, kdy jsem se k dědovo rozhovorům s Jiřinkou nachomýtla, jsem se akorát dozvěděla, že politici a počasí stojí za prd, takže se o bůhví jakém sdílení nedalo mluvit.

„To jsme ale odbočili," připomenul mi. „Sestřenice a bratranec? Nebo dokonce teta nebo strejda? V rodinných vztazích se moc nevyznám."

„Nevím, asi to první," zamumlala jsem.

„Budeš moje teta?"

Zakroutila jsem hlavou. „Spíš obráceně."

Jakub se na mě šibalsky podíval. „Proč teď řešíš to jak spím?"

Na tenhle humor si budu muset chvilku zvykat.

„Myslela jsem to tak," dala jsem se do vysvětlování a připravila si vajíčka a strouhanku k obalování, „že první jsi řekl sestřenice a bratranec, ne teta."

„Zkazíš každou srandu," postěžoval si.

„Zvykneš si."

Vítězně ukázal na hromádku oloupaných brambor. „Jak je chceš udělat? Vařené, pečené? V celku?"

„Nakrájej je na hranolky," rozhodla jsem a nemohla se dočkat na dědovy poznámky o amerických jídlech.

„Jak si přeješ."

Po dlouhém přemýšlení, zda to nevyzní moc blbě, jsem se ho zeptala, proč sem přijel s babičkou. Viděla jsem v tom šanci se dozvědět, na jak dlouho se plánují zdržet, ale taky jsem byla zvědavá, jak to, že neměl nic lepšího na práci, než s ní jet do prdelákova omrknout jejího nového šamstra. Jakub se mi zdál jako hrozně společenský kluk, takový ten týpek, kterého každý zná a každý by s ním trávil čas. K tomu mi prostě neseděla skutečnost, že je tady a ne u moře s přítelkyní, nebo s partičkou na tripu. Výlet s babičkou bych čekala kdyby se jednalo o jeden den, nebo víkend, ale Jiřinka tu plánovala zůstat pár týdnů a já nějak tušila, že Jakub neměl v plánu se po třech dnech vypařit. Ale třeba jen moje zdání klamalo.

„Proč se ptáš?" uculil se. „Dovča s babčou není dost cool?"

Povzdechla jsem si. „Moc často se to nevidí."

„To ani holka zlitá banánovým koktejlem," popíchl mě.

„Nebo kluk, který pije banánový koktejly."

Nechápavě se na mě podíval. „Mám rád banány."

„Jo, to byla ta první věc, co mě při pohledu na tebe napadla," zašklebila jsem se.

Zakroutil hlavou. „To nechápu."

„Ono to tak bude lepší," mávla jsem rukou opatlanou od strouhanky. „Ale neodpověděl jsi mi. Jeden by čekal, že budeš obrážet mejdan za mejdanem, trávit čas s kámoši a tak, určitě ne s babi."

„Mluvíš, jako kdybys mě znala."

„Znám typy jako jsi ty," broukla jsem a pokračovala v obalování.

„Hm, nepochybně," pronesl ironicky. „Ty taky trávíš prázdniny doma, tak co je na tom?"

„Doma. Balím do Prahy a tak."

„Vidíš, taky nemáš nic lepšího na práci."

Musela jsem souhlasit. „Takže proto jsi vyrazil s babi? Protože si neměl do čeho píchnout?"

Kývl. „Nechápu, že mají lidi tolik plánů."

„To mi povídej. Já si myslela, jak poslední prázdniny budou mít grády a místo toho jsou k smrti nudné."

Jakub souhlasil. Vylezlo z něj, že gympl už má tři roky za sebou, ale jelikož měl hodně absence, nedokončil ho. Až vloni mu došlo, že by to chtělo alespoň tu maturitu, aby jeho životopis všichni hned nehodili do koše, takže na tom vlastně byli s posledními prázdninami úplně stejně. „Asi bych je tituloval nekonečnými prázdninami. A ne v dobrém."

Prozradil mi, že na vysokou to taky moc nevidí – proč si nechal pro sebe –, ale že chce za svým studentským životem zkrátka udělat tečku v podobě volného léta. Z jeho slov jsem ovšem vůbec neměla pocit, že by nějak řešil budoucnost. Já měla jistý job v nakladatelství, téměř zařízený byt, mohla jsem si dovolit tu teď polehávat a znuděně skučet, jak moc na nic tohle léto je, ale on se neměl v podstatě od čeho odpíchnout. Životopisy neposílal, nesháněl zaměstnání, jen mávl rukou se slovy, že se něco najde, že on si určitě poradí. Přesně seděl na ten typ kluka, o kterém mi tvrdil, že vůbec nic nevím: byl nezodpovědný.

S nově nabitou averzí jsem si s ním vyměnila místo, abych mohla připravit hranolky, zatímco jemu jsem svěřila smažení.

„Co že vůbec budeš se svým oborem dělat v tom knihkupectví?" zeptal se, pravděpodobně jen aby řeč nestála, a nedůvěřivě si přeměřil pohledem prskající olej.

„V nakladatelství," opravila jsem ho. „Co bys čekal?"

Pokrčil rameny. „Moc toho o procesu výroby knih nevím."

„A knihu si někdy v ruce držel?" ušklíbla jsem se.

Otráveně se podíval mým směrem.

„Tak moje práce je hodně jednoduše řečeno návrh toho, co dostaneš ve fyzické podobě."

„Takže bez tebe to nejde," odtušil.

Usmála jsem se nad tím, jak důležitě jsem si díky jeho slovům připadala. „Ne, bez grafika to nejde."

Když se děda s Jiřinkou vrátili, právě jsem prostírala, zatímco Jakub seděl za stolem s mokrou utěrkou na ruce, jako kdyby měl popáleniny třetího stupně. I když ty dva puchýře asi pálely jako čert... Ponaučení pro příště: nepouštět ho ke smažení.

Jiřinka si pochvalovala jak to tu pěkně voní a pak mi sdělila, jak se s dědou pěkně prošli a že prý není nad to mít hnedka u města les. Sice jsem se stěhovala pryč, ale v tomhle jsem jí musela dát zapravdu. Děda se rovnou nahrnul ke stolu, sedl si hned vedle Jakuba, a když viděl, že namísto nakrájených brambor budou pečené hranolky, neodpustil si několik komentářů o tom, že kdyby se chtěl stravovat jako Američan, dojede si do Mekáče.

„Nejspíš by to bylo bezpečnější," poznamenal Jakub a sundal si utěrku z ruky, aby se mohl podívat na to svoje zranění. Kousek od zápěstí se rýsovaly dva bílé puchýře čím dál jasněji.

„Pěkně ses spálil," řekl děda tak, aby si Jakub ze svého bebíčka nic nedělal a pak se na jeho ruku podíval pořádně. „Máš tu nějakou špínu."

„To je tetování," bránil se hned a já chrochtla smíchy. Můj dědeček nikdy nebyl příznivcem takového zkrášlování a když já přišla v druháku s tím, že chci další dírku do uší, byl z toho oheň na střeše. Na druhou stranu, mého piercingu v nose si dost dlouho nevšiml a pak prohlásil, že to vypadá elegantně. Po tom, co dal pokoj s vtipy o smrkání.

Děda se zatvářil zaskočeně, že ani nepřišel s další poznámkou o jídle, když jsem před něj položila talíř. „Aha. A co to má být? Nějaký znaky?"

Jiřinka se pobaveně uculila. „Znak člena gangsterského komanda."

Jakub otočil ruku tak, aby byl symbol dobře rozpoznatelný. Úplně obyčejná dvojtečka a závorka. „Je to jen smajlík."

Výraz mého dědy jsem přečetla lépe, než nějaký jasnovidec: proč má chlap vytetovaného smajlíka? Na tu otázku jsem chtěla znát odpověď, ovšem teď jsem se rozhodla to nechat být a rozdat obalovaný květák.

„Já ty tetování nikdy moc nechápal," broukl děda a došel si do lednice pro tatarku.

Jiřinka mě překvapila: „Mně se to líbí."

„Máte nějaké?" Vykulila jsem na ní oči.

„Ne," zasmála se. „Nenašla jsem motiv, který bych si na sebe nechala dát. Ty nějaké máš?"

Zakroutila jsem hlavou.

Jakub se uchechtl. „Prošla jsi umělkou bez tetování? Chodila si tam vůbec?"

Obrátila jsem oči v sloup a konečně si taky sedla k obědu. „Spíš jsem na tom jako tvoje babička. Až najdu něco, co bude stát za to, si to nechat dát na kůži, udělám to."

„O tom si ještě popovídáme," napomenul mě děda a já na něj spiklenecky mrkla. Jedna z výhod toho být už dospělá. Ten zbytek jsem si zatím moc neužívala.

Jakub nám po obědě oznámil, že si půjde odpočinout na hotel. Došli jsme si sednout na terasu s odpolední kávou a posledními nanuky, co jsem vydolovala z mrazáku, když zmínil, že je unavený a dal by si dvacet. Jiřinka mu k mému překvapení podala klíče od pokoje bez nejmenšího hubování a když odešel, vysvětlila nám, že je není moc teplomilný a tyhle vedra mu nedělají vůbec dobře. Při pohledu na jeho vyřízený obličej a propocené tričko jsem jí musela dát zapravdu. Sama jsem po nějaké době vypařila do svého pokoje. Děda a Jiřinka si básnili svoje a já taky nemusela být u všeho. V pokoji na mě čekal příjemný chládek a v telefonu tisíc až dva nepřijatých hovorů od mamky a několik esemesek. Ve zkratce jí zajímalo hlavně to, jaká ta dědova známost je a zda má ještě něco přivést. Kromě zásob nanuků jsme asi měli vše potřebné.

Vrátila jsem se ke stahování štětců do tabletu a jejich zkoušení, zatímco se mi z okna linuly k uším plány dědy a Jiřinky na následující dny. Očividně měli v plánu obrazit okolí a nejspíš většinu toho zvládnout o samotě, z čehož plynulo jediné: vážně budu jejímu vnukovi dělat chůvu.

Přeji krásné svátky, užíváte, užíváte?
Kdo dostal knížku? 😏

Jak se vám líbila třetí kapitola? Pomalu se seznamujeme s postavami – jak na vás působí?
Už víme původ smajlika z obálky; proč asi si ho nechal Jakub vytetovat? Bude mít ještě nějaká další tetování? Jak jste na tom s kérkama vy?
A nejdůležitější otázka na konec: máte rádi obalovaný květák?!😂