Jestli jsem něco nesnášela do morku kostí už od mala, byly to děti. A ty uječené drásaly mé nervy úplně nejvíc.

Každý, hlavně moje máma, se tomu rád uculoval s poznámkou, že to přejde, že to tak má každý, ale pak přijde fáze, kdy mi to začne připadat roztomilý a hned na to budu chtít svoje vlastní. Nevěřila jsem tomu. Už jen z pohledu na ně jsem neměla daleko od toho se osypat. A to nemusely ani zlobit.

Jenže ty, se kterými jsme sdíleli kupé, zlobily. Hrozně.

Jen co jsme obsadili jedno z kupíček, které zelo prázdnotou a dle počtu lidí na nádraží jsem doufala i v její udržení, se k nám nahrnula mamina se třemi dětmi. Co hůř, měla je tak šikovně věkově od sebe, že každé spadalo do jedné ze tří kategorií, které jsem nemohla vystát nejvíc. Batole, ploč-období a školčátko.

Tohle je za trest.

Když Jakub uviděl můj výraz, rozpustile se usmál, dloubl do mě loktem a tiše řekl: „Bacha, aby tě neotrávili."

„Otrávená už jsem." Sice jsem v rámci nějaké předstírané slušnosti šeptala, ale i tak jsem doufala, že mě paní naproti nám uslyší. Jako by tu bylo málo místa...

„Jo, ale to už od doby, co jsem tady," zazíval. „Vlastně mě to vede k otázce, kdo je pro tebe větší utrpení."

Rozhodně ty děti.

„Je to remíza."

„Tak remíza," uchechtl se a převázal si culík, aby mu kratší vlasy nepadaly do čela. „No počkej, to asi vytáhnu svůj talent být otravný."

Nadzvedla jsem obočí a otočila se k němu. „Tys to ještě neudělal?"

„Pf, ne! To byl čajíček proti tomu, co zvládnu."

K mému štěstí i neštěstí to nezvládl, jelikož jen co se vlak rozjel, nejmladší dítě se rozbrečelo, protože mu máma zakázala tancovat na úzkém parapetu u otevřeného okna. A to prostřední se hned muselo zeptat, ploč blečí.

Prosím, zabijte mě.

„Fakt lituji, že jsem si nevzala sluchátka," zabručela jsem a složila si ruce přes prsa, abych vypadala patřičně nakrknutá. Ne, že by to alespoň z půlku vystihovalo, jak jsem byla nakrknutá doopravdy.

„Tomu říkám tragédie," ušklíbl se Jakub a začal si prohledávat kapsy.

Zhluboka jsem se nadechla. „Jestli nějaká vytáhneš, nejspíš tě jimi uškrtím."

„Takhle moc bys mi záviděla?" popíchl mě a opravdu je vyndal. Rozevřel mi dlaň se zamotanými kabely rovnou před nosem.

„Ano."

„Tak to já budu šlechetnost sama a navrhnu, aby sis jedno vzala."

Překvapeně jsem zamrkala. Vážně byl tak ochotný se podělit, nebo šlo o krutý žert? Takhle krutý by snad nebyl ani on, když viděl můj výraz a hlavně slyšel ten jekot.

Poznámka pro příště: ať už jedu sama nebo mi společnost dělá jakékoli garde, bez sluchátek ani krok z pokoje. Jinak to bude o nervy.

Jakub si odkašlal a já se mu zadívala do očí. „Hádám, že teď přemýšlíš, co mám za lubem."

„Hádáš správně."

„Tak nedůvěřivá," povzdechl si.

„Divíš se? Nejspíš to risknu a to sluchátko chtít budu, ale stejně mi to od tebe přijde nějak podivně-"

„Milé?" skočil mi do řeči.

Kývla jsem.

„Říkej tomu třeba soucit." Pokrčil rameny a podal mi sluchátko se špuntem. Na svém rozmotal uzly a vyndal telefon, aby je zapojil. Chystala jsem se navrhnout, že k tomu ochotně poskytnu svůj telefon, ale pak jsem si to se vzpomínkou co jsem se vždy na svůj hudební vkus dozvěděla, rozmyslela a smířila se s tím, že budeme poslouchat nějaký rap nebo podobnou hrůzu. Nebo Des-pa-cito. Při vzpomínce na Jakubovu parodii mi zacukaly koutky. Raději jsem úsměv ale rychle zamaskovala – nehodlala jsem riskovat, že by si to ještě špatně vysvětlil. K mému štěstí měl alespoň trochu stravitelný výběr písniček.

„Co jiného než soucit by to taky mohlo být?" poznamenala jsem a sluchátko si lépe upravila v uchu, aby žvatlání dětí kompletně utlumilo alespoň z jedné strany.

Tahle cesta do Prahy bude nekonečná. A to mi vždycky tak rychle utekla. Povzdechla jsem si a zavrtěla se v sedačce, abych si udělala lepší pohodlí.

„No," broukl se zaváháním Jakub, položil si kotník na koleno druhé nohy a začal vybírat písničky do seznamu, který budeme dnes poslouchat, „původně jsem chtěl říct, že se mi líbíš, ale hned vzápětí mi došlo, že bys to úplně špatně pochopila."

Otočila jsem se k okýnku, aby nebyl vidět můj rozpačitý výraz. „Fakt myslíš, že bych si to hned vyložila takhle?"

Přistihla jsem se, že mě trochu zamrzelo, že mi tu šanci nedal. Někomu se líbit je mimořádně hezký pocit a já najednou zatoužila si ho trochu připomenout. I kdyby jen na pár okamžiků a potom se cítit trapně za svou domýšlivost.

„Třeba by špatně pochopeny mohly být jen všechny ostatní možnosti. Až na tuhle."

Odolala jsem pokušení se na něj obrátit a prozkoumat jeho výraz. Udělala jsem dobře, beztak ho jen bavilo mě provokovat. Aniž by mu došlo, jak snadno jde takovými řečmi všechno zkazit.

„Hele!" zavyl zvesela jako kdyby z těch slov předtím vůbec nic neřekl, „Despacito!"

„Ale ne!"

„Ale jo!" ďábelsky se zasmál. „Udělám z toho dnešní hymnu."

A taky že udělal.

Zhruba v polovině cesty nás opustili naši mladí spolucestující, takže tomu zbylému vedle mě už vůbec nic nebránilo začít písničky pouštět nahlas. Oprava: písničku. Jakmile se za nejstarším dítětem zavřely šoupací dveře, vytrhl sluchátka z telefonu a mezi zkomolenou angličtinou se mě ptal, zda mám dnešek nějak naplánovaný, nebo je vrcholem dnešního dne jen podepsání smlouvy k bytu. K tomu začal parodovat taneček Macareny, který byl k mé nelibosti až moc chytlavý, a já měla co dělat, aby se mé ruce nepřidaly taky. Alespoň jeden z nás se musí chovat trochu dospěle, ne?

„Podepsání smlouvy je cílem dneška, proto jsme jeli. Nic jiného v plánu nemám."

„Tak to abych něco vymyslel."

Nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„Abys z toho našeho hlavního města něco viděla, než se tam nadobro přestěhuješ. Můžeme se zajít podívat, kde máš ten byt a pak jít omrknout okolí a kam se kudy dostaneš."

Uchechtla jsem se. „Ani náhodou."

„Proč ne?" Ublíženě se na mě podíval a hned pokračoval v otáčení rukou do rytmu.

„Okolím mě provedl už majitel."

„Beztak úchyl," rádoby nenápadně si odkašlal a s úsměvem přes celou tvář pokračoval: „Jaký další důvod máš? Sotva jste mohli projít vše důležité."

„Zvládnu to pak sama – nic jiného mi nezbyde."

„Hm, já se přitom těšil, jak si to spolu neužijeme."

„To zvládneme i bez toho, aniž bych tě brala do svého nového bytu."

Zakroutil hlavou. „Nepotřebuju lézt do–," zarazil se. „Tak moment, ty nechceš, abych věděl, kde budeš bydlet? Proč?"

Proč ne?

„Myslím, že do dvaadvacátého si už stejně polezeme krkem," ušklíbla jsem se.

„A to jsem se chtěl vracet!" Teatrálně si složil ruce přes hrudník, aby vypadal tak dotčeně, jak to jen bylo možné.

„Tak určitě." Nepřestávalo mě překvapovat, jaký komediant ten kluk byl.

„Čeho se bojíš? Že za tebou budu chodit a dělat ti před Pražáky ostudu?"

„Jo," řekla jsem pohotově a doufala, že toto téma co nejrychleji opustíme.

„On to není vlastně až tak špatný nápad, když nad tím tak uvažuju."

„Bylo mi to úplně jasné."

„Taky bych mohl náhodou narazit na Karla jak se ráno plíží pryč, to by byl teprve trapas. Starý kluk a nový, který je nakonec ještě starší. To je na sitcom," pokračoval, aniž by se zajímal o moje nesouhlasné reakce.

„Proč by se měl plížit pryč?"

Tahle otázka ho očividně zaujala. „S tím jak si všechno odmítáte přiznat? Předpokládám, že by jeden z vás raději vyklidil pole, než abyste si o promluvili."

Nemohla jsem nic namítat.

Když se mu nedostalo žádné slovní odpovědi, trochu, ale opravdu jen trochu, zvážněl a slíbil mi, že po prázdninách už o něm neuslyším.

„To je tak dramatické jako z lovestory pro třináctky," pokusila jsem se o zlehčení, ale někde v hloubi duše mě hlodal dotaz, zda jsem nebyla zbytečně hnusná. Třeba to myslel – narozdíl od toho co říkal – dobře a chtěl prostě sem tam zajít na kafe a zdrbnout naše prarodiče. Na druhou stranu, pokud jsem si dobře vzpomínala, tak v Praze chodil na střední, ale o bydlení nepadlo ani slovo. Možná jsem to zbytečně dramatizovala jen já sama.

Ať už to bylo tak nebo tak, má přání byla vyslyšena, od tohoto tématu jsme odešli a Jakub se dal do plánování toho, co budeme dělat před a po návštěvě realitky. Moc jsem ho neposlouchala. Mou pozornost zaujala povědomá cesta a skutečnost, že už jsme se pomalu ale jistě blížili k cíli.

Zplna jsem se nadechla ranního letního vzduchu. Už jsem se nemohla dočkat.

„Každopádně jsme se dostali trochu někam jinam," mínil po chvíli, „nějaký ty plány. Máme spoustu času a kdo říká, že musíme zpět hned, co podepíšeš ty lejstra?"

„Až takovou chuť máš něco podniknout?"

„Nehoráznou," potvrdil a rozvalil se na druhou stranu sedaček. „Samozřejmě to musíme všechno poctivě zdokumentovat, abychom o tento božský den neochudili Káju."

„To se bude mít," zabručela jsem na oko otráveně, ale trochu jsem se škodolibě těšila. Proč ho taky trochu nepotrápit, když on mě trápí neustále? Plně jsem si uvědomovala, jak moc hloupě jsem zněla, ale pomoc jsem si nemohla. Kéž by to už bylo za mnou...

„To bude," přitakal Jakub a vytáhl telefon z kapsy. „Opři se trochu o okýnko, ať je tam z tebe alespoň kousek."

„Teď nic nefoť."

„Ale jo, o to víc bude hlídat další příspěvky."

Na jednu stranu měl pravdu, ale na tu druhou... „Nebo se na nás vyprdne."

„Bylo by to tak srdcervoucí? Máš přeci mě jakožto skvělou společnost."

Bylo?

Obrátila jsem oči v sloup. „A jo vlastně, já zapomněla."

„Tak vidíš, ono to nějak půjde."

K mému překvapení mě poslechl a nechal mě v klidu zbytek cesty. Sám tedy chvíli fotil ubíhající cestu, ale mě do toho nezapojoval. Ideální stav. Akorát mě u jedné pěkně rozmazané krajinky na stories označil. Rozhodla jsem se ji nesdílet – abych zbytečně neprovokovala – a kromě dotazu, co za písničku k fotce přidal, jsem se k tomu nevyjadřovala.

„V kolik, že máš být v tý realitce?" chtěl si připomenout Jakub po několika minutách ticha – nemluvení – s pohledem připíchnutým k displeji telefonu, kde pořád něco vymýšlel. Asi bych měla začít být nervózní.

Krátce jsem si ho prohlédla. Asi bylo vážně na místě se začít obávat, co vymyslí ta pány. Svěřit Jakubovi do rukou program dnešního dne bylo jako přemýšlet, zda se připoutat na horské dráze, která vede většinu cesty vzhůru nohama. „V jednu."

Ušklíbl se. „Nádhera."

Oprava: celou cestu.

„Takže, co jsi vymyslel?" zeptala jsem se, když už se má nervozita i strach nedali vydržet.

„To je mi důvěra." Prohrábl si vlasy. „Co čekáš? Shánění perníku na Václaváku?"

„Tak trochu."

„A to jsem to zrovna vyškrtl. Helej, asi takhle: napadlo mě, že když jsme vyrazili takhle za kuropění, mohli bychom si dojít někam na snídani. Je teplo, takže se úplně nabízí jeden podnik, kam jsme chodili na gymplu."

To neznělo tak zle. Vlastně dost dobře. Můj žaludek svolával velryby z celého Tichého oceánu a to čím dál hlasitěji.

„A potom mě napadla taková ta klasika – Karlův most."

„Jak originální," pousmála jsem se, ale vlastně jsem neměla nic proti. Takhle z rána by nemusel být přeplněný turisty s foťáky.

„Originalita teprve přijde," zvedl prst na znamení, ať ho nechám domluvit. „Až ho přejdeme, můžeme zamířit k Lennonově zdi – viděla jsi ji někdy? Myslel jsem, že tebe jako umělce, by tě mohlo něco takového nadchnout."

Jak milé. Než jsem to však stačila říct nahlas, došlo mi, že to myslel smrtelně vážně. Dokonce se mu z toho pohublého obličeje vytratil všechen sarkasmus a on napjatě čekal, jaký dám verdikt.

Lennonova zeď... To znělo vlastně moc dobře. Naživo jsem ji nikdy neviděla a když jsem měla na střední Beatles období, dost jsem po tom toužila.

Rozhodla jsem se pro změnu nahodit jiný výraz než naprosté opovržení a slabě zvedla koutky rtů k úsměvu. „To by bylo vážně super."

„Já si říkal!" výskl a z ramen si smetl neviditelné smítko na znamení, jaký je borec, že to tak dobře vymyslel.

„Jo, trefil ses." Zvedla jsem ruce v rádoby obranném gestu a potvrzení, že mě tento nápad vážně nadchnul.

„A odpoledne bych chtěl být trochu sobecký."

„Já se bojím."

„Taky trochu dětinský."

Hodně se bojím. Nahlas jsem to ale neřekla a čekala, s čím přijde.

„Chtěl bych omrknout Mořský svět."

Vykulila jsem oči. „Vážně?"

„Hodně špatný nápad?"

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, tak jsem to nemyslela. Co je na tom dětinského?"

Jen pokrčil rameny.

„Je to jako jít do zoo."

„No právě."

„Do zoo chodí spoustu normálních lidí, aniž by sebou táhli děti. Navíc tohle je o level výš."

Jakub se na mě nedůvěřivě podíval. „Takže půjdeme?"

„Jasný," ušklíbla jsem se, „alespoň budu mít příležitost tě utopit, když mě budeš hodně štvát."

„Jsem věděl, že to oceníš," pousmál se a zase začal prsty rejdit po dotykovém displeji telefonu.

„Proč zrovna Mořský svět?"

„Chci vidět Nema."

Otráveně jsem nadzvedla obočí, abych mu dala najevo, že to myslím vážně a čekala, co z něj vyleze.

„Co chceš slyšet? Mořský potvory mě fascinují. Kdybych mohl, zdrhnul bych do Austrálie a už by mě z vody nikdo nikdy nedostal. Max se podívat na andulky a kakadui."

„Jsi prostě na ptáky," rýpla jsem si.

„Ty snad ne?"

Do téhle diskuze jsem se v zájmu psychického zastaví nás obou raději nepouštěla.

„Co ti brání?" zeptala jsem se, abychom se vrátili k předchozímu tématu. „S tou Austrálií."

Mávla rukou na znamení, ať to neřeším. Jenže o to víc jsem chtěla.

Na takového dobrodruha jsem ho vážně netipovala, ale zase jsem si říkala, že bych měla. Na něco takového vypadal. Úplně jsem ho viděla s krosnou na zádech a šátkem ve vlasech, jak na vlastní pěst bloudí vyschlými koryty řek u protinožců. Sama jsem zatoužila se tam podívat, ale pak jsem si vzpomněla na známou, která tam rok žila a neustále z baráku vyhazovala jedovaté hady, a rychle si to zase rozmyslela.

„Povídej," vyzvala jsem ho. „Máš snad strach z jedovatých potvor, co tam žijou?"

„To ne," zazubil se.

„Někde jsem kdysi slyšela, že Austrálie je Petriho miska samotného ďábla."

„To je. Je to tam jedna příšera vedle druhé."

„Hodil by ses tam."

Protočil očima, až to vypadalo, že už jeho zornice nikdy nikdo neuvidí, a prohlásil: „Ve tvé společnosti jsem v daleko větším nebezpečí, takže Austrálie by byla prd. Ale vysvětluj to babičce."

Jo, takový rozhovor jsem si dokázala živě představit.

„Třeba se tam stejně jednou zdejchnu a už mě nikdy nikdo neuvidí."

Přeji vám dobré ráno! Jak se máte? Byli jste někdy v Austrálii? Nebo v Praze v Mořském světě? 😁

Jak se vám líbila dnešní kapitolka? Co očekáváte od výletu do Prahy? Copak se asi stane?

Mějte se krásně a budu ráda za názory ❤️