Dopoledne se hrozně vleklo. Ke knize jsem se téměř nedostala a když ano, pořád mi do čtení někdo kecal, takže jsem si musela připomínat každý odstavec, a když už jsem se trochu chytla, začala mě bolet záda z toho věčného prohazování polohy na břiše a v shrbeném sedu. O chvíli později jsem se přestěhovala kousek dál od zbytku mé famílie a zaujala místo pod staletým dubem. Ani tam jsem to moc nevyhrála, ale rozhodně lepší, než poslouchat dědovo napomínání, že se mám věnovat návštěvě. Jako kdyby o to alespoň jeden z nás stál. Vydržela jsem tam tak hodinu, než se teplota i ve stínu přestala dát považovat za únosnou a já se rozhodla zchladit ve vodě. A rozhodovala jsem se dlouho.

Úctyhodnou dobu jsem jen seděla a čtení předstírala, zatímco jsem přemýšlela, zda se zkusím nepozorovaně proplížit a do vody skočit někde opodál, nebo se snažit zůstat nad věcí, strhat ze sebe svršky před návštěvou a čubičkou rychle zmizet všem z dohledu. Rozhodla jsem se pro první možnost. Krom toho, že jsem si mohla nahnat nějaký čas cestou pryč a zase sem, kterým bych si ukrátila zbývající dobu, než se vydáme domů, jsem měla alespoň minimální šanci, že se mě chytí nějaká lepší společnost, než jaká se mi nabízela zde.

Založila jsem si stránku, kde začínala třetí kapitola a neochotně se zvedla. V tomhle horku se dal i sebemenší pohyb pokládat za výkon hodný vrcholového sportovce. Zafuněla jsem, když jsem si všimla, jak mi po lýtkách tečou čůrky potu a proklínala léto. Zlatý podzim, fakt že jo.

Knihu jsem hodila na mamky kabelu a když mě konečně pustili ke slovu během hovoru o nějaké Mařeně, seznámila jsem se svým plánem se projít kolem rybníku.

„A proč nezůstaneš tady s námi?" zeptal se děda a já uvažovala, zda to vážně nechápe, nebo se mě tu snaží udržet pocitem viny, že dostatečně neskáču okolo návštěvy.

Ukázala jsem za sebe palcem. „Chci na houpačku – víš jak dlouho bych do vody lezla ze břehu?"

Na to jak se sluníčko činilo voda zůstala docela studená.

Jiřinka jako na potvoru dloubla loktem do svého vnuka. „Nechceš doprovodit Andrejku? Alespoň by ses taky ochladil."

Stačil mi na něj jediný pohled abych poznala, jak moc byl vařený. Jakub zakroutil hlavou a zvedl se z osušky. „Já jsem v cajku."

„Ale běž," plácla ho po noze, „já zatím dojdu s Petrem pro nějaký malý oběd, ať máme do čeho kousnout."

Děda po ní vrhl souhlasný pohled a začal se škrábat na nohy.

„Tak proč se mě ptáš, když mi to stejně nakážeš?" postěžoval si na oko dotčeně a zvedl se, aby mě mohl následovat na břeh na druhé straně rybníka.

Mamka se nad jejich šarvátkou uchechtla a Jiřinka Jakubovi vysvětlila, že šlo řečnickou otázku a měl poslechnout už na poprvé.

„K čemu jsem dospělý, když mě stejně furt komanduješ?" pokračoval ve hře na uraženého a hodil jí zpět slamák, pod kterým se celou dobu schovával.

„Až se tak začneš chovat, nebudu – ne, to nehrozí, takže si zvykej," popíchla ho Jiřinka a nechala si od dědy pomoc na nohy, načež se mamky zeptala, co by si dala. Prý nás zve. Kdyby nebyl takový pařák určitě bychom její nabídky zneužili víc než na studené nápoje a lehké občerstvení.

Stáhla jsem si tílko, abych se pak zbytečně nemusela starat, kam s ním a kývla k cestě mezi stromy, abych Jakubovi naznačila, že se čeká už jen na něj.

„To půjdeš takhle?" brblal děda, zrovna když jsem přemýšlela, zda tu nenechám i kraťasy. „Copak jsi nějaká břišní tanečnice, aby ses tu takhle promenádovala?"

Protočila jsem očima. Jako kdyby tu takhle nechodil každý.

„Že váháš," ušklíbla jsem se, zakroutila zadkem a otočila se kolem dokola.

„Pozoruhodný talent," broukl Jakub, načež mě předběhl. „Jdeme, Šeherezádo."

To bylo asi nejrozumnější. Bůhví, co bychom se ještě dozvěděli. Tedy kromě nejnovějších drbů o Mařeně.

Šli jsme mlčky. Alespoň první minuty. Propletli jsme se mezi opalovači, kteří začínali nabírat růžový odstín, popíječi, jimž se alkohol rozpouštěl v krvi rychleji, než kdy jindy, a minuli několik skupinek, v nichž jsem matně rozeznala pár známých tváří. Jakmile jsme zmizeli mamce a prarodičům mezi stromy z dohledu, až na nějakého toho asociála a páreček dychtící po soukromí jsme osaměli. Rázovala jsem si to vysokou trávou a doufala, že se mi povede se neztratit. Na druhý břeh jsme to sice neměli daleko, ale já tudy šla naposledy jako malý svišť a zarostlé okolí rybníka se mi nyní zdálo jako dokonalé bludiště.

Jakub si až na občasnou nadávku na trní nebo vyvalený kořen vykračoval tiše za mnou. Docela jsem se divila, že mě ještě nepoctil další rýpavou poznámkou a pro jistotu jsem si jich rozhodla pár připravit. Jen kdyby náhodou... aby bylo co odpovědět.

U retro kola zarostlého ve stromu, které tu trčelo snad ještě déle než děda, jsem zahnula doprava a s nemalou úlevou mezi mladými břízami zahlédla břeh a houpačku na větvi nad ním. Už jsem se nemohla dočkat.

„Pořád víš, kde jsme, nebo jsi nás odepsala šelmám?" rýpnul si, když jsem se rozhlédla a zvažovala, kudy to bude kratší a kde nás míň sešlehají větve. Že bych ho poslala zkusit druhou trasu?

„Kromě komárů tě tu nemá co sežrat," konstatovala jsem a pokračovala podél rybníka, kde jsem poznávala starou cestu.

„Možná tak ještě ty."

Uculila jsem se. „Já bych tě jen roztrhala."

„Tomu říkám vyhlídky!" odfrknul si, ale když jsem se na něj otočila, všimla jsem si, že mu na tváři prohrával úsměv. Jakmile si všiml, že jsem se na něj dívala, začal si pískat. Neuvěřitelně protivně. K mé smůle zvolil hrozně chytlavou melodii a tak jsem ji zanedlouho nedokázala dostat z hlavy.

„Co rodiče, s těmi nějaké plány na prázdniny nemáš?" zeptala jsem se a doufala, že se o tématu rozpovídá a přestane ze sebe dělat kanárka.

„To bych nějaké musel mít," řekl jako kdyby se nechumelilo.

Věnovala jsem mu omluvný pohled. Že já se uměla strefit...

„V pohodě. Mamka očividně nikdy nebyla rodinný typ a tak to vzdala chvíli po porodu a tátu zabil nějaký nalitý kretén za volantem, takže tak," objasnil mi a pokračoval v pískání.

„To mě mrzí."

Mávl rukou. „Jako by tvůj soucit mohl něco změnit."

Radši jsem neodpovídala. Nebyla jsem si jistá, jak si jeho slova vyložit. Jako kousavá poznámka nezněla, ale copak tohle se říká? Ne, že by neměl pravdu. Moje pocity se skutečností, že mu zůstala jen Jiřinka, mohly sotva něco udělat.

„Co ty?" zeptal se, jakmile si všiml mých rozpaků. „Budeš trčet tady, než se přestěhuješ, nebo máš ještě nějaké plány?"

„Nemám," broukla jsem otráveně. „Co jsem odmaturovala v podstatě jsem se odtud nehla."

„A co lidi ze střední?"

„Jsou z celý republiky," objasnila jsem mu. „Plus jsem tam s nikým neměla tak pevný vztah, aby za mnou přijel do takového zapadákova – co bychom tu dělali?"

„Krajinky?" ušklíbl se.

„Těm jsem moc nedala ani na škole, natož teď."

Jakub zakoulel očima. „A proč se za někým nevydáš ty?"

Pokrčila jsem rameny. „Nemám to ráda. Vyhovuje mi být ve svém, i intr mi dával zabrat."

„Ty jsi případ." Zakroutil hlavou a otřel si orosené čelo.

„Možná proto jsem šla na umělku."

„Tam je to samý podivín, takže si byla mezi svými?" Jeho pokus si rýpnout dopadl bledě, jelikož mě něco takového urazit nemohlo. Umělecká byl jiný svět a já byla jeho součástí mnohem raději, než běžné střední.

„Jo," odpověděla jsem jednoduše.

„Mně to vždycky přišlo jako vzdělání o ničem – kdo chce dneska obraz?"

„Nestuduješ tam jen malbu," poučila jsem ho, „a třeba zrovna díky oboru malba se z tebe může stát restaurátor. Spolužačka se takhle dostala na vysokou v Praze a až vyleze bude opravovat obrazy v zámcích. Ale jasně, třeba sochaři mají dost těžké se prosadit, nebo fotografové, kterých je spousta. Musíš být dobrý, aby ses s takovou konkurencí uživit."

Jakub cosi zabručel a následně se zeptal, co že to mám vystudovaného já.

„Multimediální tvorbu," řekla jsem pyšně.

„Nějak nevím, co si pod tím představit."

A tak jsem mu vysvětlila, co obnášely čtyři roky studia tohoto oboru. Pověděla jsem mu, že nás zasvětili od základů fotky, malby a sochařství, po nejrůznější odvětví týkající se multimédií, která jsme probrali do hloubky. Učili jsme se s počítačovými programy od photoshopu po 3D a video editory. Museli jsme zvládnout připravit logo a s ním i vizuální styl značky, natočit, sestříhat a dát dohromady krátký film se vším všudy, neopomenutelnou částí studia byla bezesporu kresba a s ní prostorové chápání, které se stali součástí všechno. Vyzkoušeli jsme si animace, tvorbu webů, snažších her a samozřejmě knih a propagačních materiálů, což mě nakonec chytlo nejvíc. Ne, že bych s vidinou sebe v nakladatelství na tu školu už nešla.

„Proč jsem měl představu zhulené partičky bohémů sedící nad skicáky?" zeptal se rýpavě Jakub.

„Protože i tak některé dny vypadaly." Mrkla jsem na něj a ukázala před sebe. „Jsme tu."

„Tak proto jsi tam šla," ušklíbl se.

„Jo, určitě to bylo kvůli trávě," protočila jsem očima, rozložila na zem osušku a sundala si kraťasy. „Prostě jsem si sebe neuměla představit nikde jinde plus mi ta škola mohla pomoci dostat vysněnou práci."

Kývl. „To je fakt, třeba na gympl se vyloženě nehodíš."

Vzala jsem si do rukou klacek, abych jím mohla přitáhnout houpačku a skočit do vody. „Hlavně pro mě neměl smysl. Je to v podstatě přípravka na vysokou, na tu já nijak zvlášť nechtěla. A že bych potřebovala všeobecný rozhled o všem a ještě se trápit s matikou nebo tak... ne děkuji."

Jakub si založil ruce na prsou. „Mně se tam třeba líbilo."

„A proto jsi měl tak vysokou absenci, že jsi musel maturitu dělat letos," popíchla jsem ho, načež se zamračil. Že by se mi povedlo rýpnout do živého?

Na výmluvu, nebo celkově jakoukoli reakci jsem nečekala, udělala několik kroků vzad a pak se zavěšená do houpačky odrazila a nechala se vyhodit do vzduchu. Pád do vody jsem si užila. Voda byla víc osvěžující, než studená, a já to zatoužila udělat znova. A znova. Jako před lety, kdy jsme tu jako děcka blbnuli. Když jsem se dostala na hladinu, abych se mohla nadechnout, zjistila jsem, že se mě Jakub rozhodl napodobit – upřímně to bylo to poslední, co jsem čekala. Myslela jsem si, že bude nasupeně postávat na břehu a nadávat, že sem s babičkou vůbec musel. Jen tak tak jsem stihla odplavat o kus dál, jinak by mi přistál na hlavě.

Z protějšího břehu na nás zamával děda a zapískal na prsty tak silně, že se to nad vodní hladinou jen rozléhalo. Jakmile se Jakub vynořil, vynadala jsem mu za to, jak na mě malém skočil.

„Alespoň víme, že máš dobré reflexy, ne?" vysmál se mi, potřásl hlavou, až mu ze světlých vládu kapky lítaly, a položil se na vodu jako na to nejpohodlnější lehátko.

„A nevšimnout si tě, měla bych otřes mozku a dost možná bych se začala topit." Zahrála jsem dotčenou.

„To by bylo mrzuté," přitakal. „Snad by tě někdo zachránil."

„Pochybuji," zašklebila jsem se do oblohy a rozplavala se zpět ke břehu, abych mohla skočit znova.

„Já taky!" zavolal za mnou a pak se ztratil pod hladinou.

Při druhém skoku jsem doletěla ještě dál. Sotva metr za Jakubovu hlavu, kterou z vody vystrčil právě ve chvíli, kdy jsem se pustila dřevěného úchytu na provazu.

„To jsou blbý fóry," okřikla jsem ho s prvním nádechem, ale neměla daleko k propuknutí smíchy. „Myslíš, že bych si u tvoji babičky hodně šplhla, kdybych tě zabila?"

„A že si chceš šplhnout zrovna mou smrtí," pobaveně zakroutil hlavou a pak se zaposlouchal.

„Určitě by mi byla vděčná," jela jsem si dál svou a následně byla umlčena jeho tichým pššt.

Nechápavě jsem se zamračila a snažila se přijít na to, co se mu nezdálo. Ptáčci spokojeně zpívali, komáři otravně bručeli a žádné volání o pomoc nebylo v doslechu. Jakub ovšem vypadal nanejvýš soustředěně. Udělala jsem jeho směrem několik temp a žádala vysvětlení.

„Ty to neslyšíš?" zeptal se s údivem a naklonil hlavu, aby slyšel líp.

Zakroutila jsem hlavou. „Co bych měla slyšet?"

„Když vytěsníš ty ožraly, jak hejkají z druhého břehu, uslyšíš, že tu zpívá andulka." Plně se soustředil a když se opět ozvalo zacvrlikání, které opravdu neznělo jako nějaký náš skřivan, ukázal do větví stromu nad námi. „Vidíš ji? Asi někomu ulétla."

Chvíli jsem mžrourala na strom, jelikož se hned za ním schovávalo sluníčko a dobře mi tak vypalovalo sítnice, ale nakonec jsem mezi listy uviděla maličkého modrobílého papouška.

„To je smutný," zamumlala jsem.

Kývl. „Pojď, zkusíme jí chytit."

Zarazila jsem se. „Chceš lézt na strom? Tak vysoko?"

Podíval se na mě jako na hysterku. „Při nejhorším spadnu do vody, to přežiju. Což se nedá říct o té andulce, když zůstane venku."

„Jak to?" divila jsem se a vydala se s ním na souš.

„Naši ptáci by jí uklovali."

A tak jsme se pustili do záchranné akce. Jakub si obul boty a svázal vlasy, aby se mu nahoru lezlo co nejlíp, a jen co se postavil na první větev, ptáček se rozezpíval jako o život. „Alespoň někdo je tu ze mě nadšený," houknul mým směrem a opatrně se k němu začal přibližovat.

„A jsi si jistý, že nevolá o pomoc?" popíchla jsem ho, i když věděla, že v takovém případě by už dávno uletěla.

„Jsem. Měl jsem andulku, něco málo o nich vím." Dále mi už nevěnoval ani kapku pozornosti a začal si povídat a andulkou a rozptylovat ji tím svým protivným pískáním.

Sledovala jsem, jak se k ní pomalu přibližoval po nestabilní větvi, co vypadala, že se každou chvílí zlomí a i s ním spadne do rybníka. Opatrně k droboučkému ptáčkovi natáhl prsty, ten vzápětí popoletěl o kousek dál. Napjatě jsem zadržela dech. Jakub se přidržel větví nad rameny a udělal dalších pár krátkých kroků a dokonce se mu povedlo andulky dotknout. Chvilku se nechala hladit jedním prstem na bříšku a pak od něj zase o kousek odlétla.

„Přeci nebudeš dělat takové drahoty," broukl a znova se jí dotkl. Jako kdyby mu rozuměla, přelezla z větve na jeho prsty. Zjevně byla ochočená docela dobře, jelikož se nezdálo, že by z jeho ruk měla nejmenší strach. S úlevou jsem vydechla.

Jakub ji jedním rychlým pohybem chytl do dlaní a povýšeně se na mě ušklíbl, jaký je šikovný. Ptáčka si prohlédl a prsty jej něžně podrbal na hlavičce. Zdálo se, že mu to plně vyhovovalo, nevšimla jsem si jediného pokusu o úprk nebo klovnutí. Pravděpodobně byl vystrašený a muselo se mu ulevit, že ho někdo našel.

„Hele, ty záchranáři," houkla jsem do větví a počkala až se na mě podívá, „jak plánuješ slézt, když máš plný ruce?"

Ten samolibý výraz mu z tváře okamžitě zmizel. Kdybych tolik nechtěla znát odpověď na svou otázku nejspíš bych se mu vysmála. Několik chvil přemýšlel a rozhlížel se kolem sebe, až nakonec pokrčil rameny a špičatou bradou ukázal na hladinu rybníka.

To si děláš srandu...

„Jinak to asi nepůjde," sdělil mi a posunul se o kus blíž ke konci větve.

„A co takhle tu andulku neutopit?"

„Neutopí se," uklidňoval mě hned, „tu chviličku oba přežijeme."

Než jsem stačila něco dalšího namítnout, zhluboka se nadechl a udělal krok do prázdna. Jakmile jsem jeho pád spatřila, vyjekla jsem a dlaně si přitiskla k obličeji. Pod vodou zůstal na můj vkus příliš dlouho a já začala být zcela upřímně dost nervózní, zda se vůbec ještě dostane nad hladinu. Netřeba dodávat, že za to dostal od Jiřinky pěkně vynadáno.

První se z vody vynořila ruka s ptáčkem, který k mé nemalé úlevě byl živý a až na momentální šok nejspíš i zdravý. Hned v závěsu se objevila i Jakubova hlava a zbytek těla.

„To nebyl zrovna nejlepší nápad," řekla jsem mu, když se s mou pomocí vyhrabal na břeh. S plnýma rukama a keckami nacucanými vodou jsem se ani nemohla divit, že mu to nešlo.

„Třeba jsem na tebe chtěl zapůsobit," zachraptěl a rozesmál se.

Zakroutila jsem hlavou. „K čemu by ti to asi tak bylo?"

Přikývl. „To je fakt."

Andulku mi dal na chvilku podržet, aby zase hned nepláchla, když ji tak namáhavě chystal, zul si boty, aby z nich mohl vylít všechno to bláto z rybníku, a jakmile si zavázal tkaničky, zase mi ji sebral se slovy, že on má přeci jen víc zkušeností a radši ji ponese sám. Nemohla jsem nesouhlasit. Rychle jsem posbírala naše věci a za zvuku čvachtání mokrých bot jsme si vydali zase zpět. To jsme tu pobyli dlouho...

Zhruba v půli cesty Jakub svolil, že si ptáčka mohu znovu podržet a opatrně mi ho položil do dlaní. Byl to zvláštní, ale krásný pocit. Díval se na mě maličkýma očima a zobáčkem mi něžně oždiboval kůži okolo nehtů. Neklovl ani jedinkrát.

Čekala jsem, že půjdeme opět v tichosti, k mému překvapení se rozpovídal o andulce, kterou měl kdysi on. Říkal jí Lila, prý byla krásně fialová, což se často nevidí. Prozradil mi, že ji dostal k sedmým narozeninám a že ji s kamarády naučil docela slušně nadávat. Rozpustile jsem se při té představě ušklíbla.

„Úplně nejlepší bylo, když u mě spal kámoš, kterýmu dala holka kopačky. On mi o tom s vážnou tváří vyprávěl a do toho ta malá potvora povídá: ,Lůůůzr.' Tenkrát to strašně frčelo s tím elkem na čele, tak to začala opakovat docela rychle."

Prskla jsem smíchy. „Alespoň, že nezačala dělat i to elko."

„Mě by to nakonec ani nepřekvapilo. S babičkou běžně nadávala na zprávy a politiky, takže tohle by byla pohodička."

Pobaveně jsem zakroutila hlavou a snažila si představit, jak takové nadávky od papouška vypadaly. Zvlášť, když se jich účastnila i Jiřinka.

Jakmile jsme vylezli na pláži před restaurací, nahrnulo se k nám několik zvědavců, kteří si všimli toho drobka v mých rukou. Majitel restaurace nám půjčil malou klícku, v níž choval kanárky, a ještě, než jsme došli k našim, už jsme dostali několik nabídek, že se andulky dotyčný rád ujme, pokud nezjistíme komu patří a nebude komu ji vrátit. Dokonce i později, když jsme se po jídle poflakovali na osuškách a nechávali si od sluníčka ztmavit fasádu, se sem tam přišel někdo podívat na toho zpěváčka, co nám dělal společnost.

Pro andulku si k večeru přišla Amálka Běloušková, s jejíž starší sestrou jsem chodila do zušky a která zjevně zapomněla zavřít okno. Jakubova hrdinná záchrana se tu očividně rozkřikla pěkně rychle.

Následující den oslavil třiadvacáté narozeniny.

Příjemný večer přeji, jak se máte? Už byste chtěli léto?
Jak se Vám líbila kapitola? Jakub v roli rytíře zachraňujího papoušky a dokonce jsme se dozvěděli i něco málo o jeho rodině a o Andrejky studiu umělky. Jaképak asi bude to jeho tajemství, Hm?