Můj návrh se okamžitě sešel s nadšením. Z matčiny strany protože nebudu po velkoměstě courat sama ale rovnou s někým, kdo se v té džungli paneláků vyzná, a děda s Jiřinkou si hned usmysleli, že si udělají vlastní výlet, když – cituji – budou mít omladinu z krku.

No, alespoň něco.

Během poledne se zase vrátil slejvák. Jakub s babičkou se vrátili do hotelu ještě za mrholení s tím, že na sebe hodí něco čistého a máme je tu zpět jako na koni, načež se můj děda rozhodl, že jsme dlouho nehráli šachy a má v plánu mě krutě porazit. Jestli se Jakub v něčem trefil, byl to fakt, že když chcalo, vážně tu nebylo moc co dělat – kromě stolních her –, aniž bych dostala vynadáno, že pořád jen koukám do displeje. Mohla jsem se ještě vypařit do svého pokoje s nějakou pěknou knihou, ale s myšlenkami ubírajícími se neustále Karlovým směrem jsem věděla, že bych ze čtení měla houby. S takovým soustředěním jsem o výhře v šachu nad dědou ani neuvažovala.

S prvními několika koly jsem ovšem zjistila, že jsem nebyla jediná, kdo měl hlavu v oblacích. Děda neustále zapomínal, že je na řadě, zamyšleně zíral do rohu místnosti a probral se, až když jsem figurky začala uklízet zpátky do krabice.

„To byla nějaká rychlá hra," mínil, aniž by si uvědomil, že jsme hru vůbec nedokončili. Bůhví zda jsme ji začali.

Mamka pobaveně zakroutila hlavou a sedla si k nám ve společnosti kýble čaje. „Tati, s tebou to mává víc jak s těmi puberťáky."

Děda se na ni uraženě podíval. „Se mnou nic nemává."

Svoje uculení jsem se pokusila zamaskovat pečlivým sklízením hry. „Vůbec ne," rýpla jsem si.

„To začíná ta pravá," povzdechl si děda.

Nechápavě jsme se na sebe s mamkou podívaly. „Proč?"

Děda si povýšeně založil ruce přes prsa a zazubil se. „Kdo mě zvedá náladu, to je jasný, ale kdo tobě?"

„Jak to myslíš?" zarazila jsem se.

Obrátil oči v sloup nad mým dlouhým vedením. „Tváříš se jako když jsi udělala talentovky."

Obrátila jsem se na mámu, jestli to pochopila, ale dle výrazu, který se dokonale schodoval s mým, jsem usoudila, že nikoli.

„A to je špatně? Měla bych tu sedět v depresích nad mizernými posledními prázdninami?" Pokusila jsem se o zlehčení.

„Samozřejmě, že to není špatně," zvedl ruce v obranném gestu. „Já si jen říkám, zda ti Jakub trochu nepadl do oka."

Namísto vyprsknutí kakaa jsem jen rychle zamrkala a po té, co jsem polkla, jsem se co nejklidněji zeptala: „Prosím?"

„Jen se ptám."

Spražila jsem ho pohledem a kousla se do tváře. „Ne, nepadl."

Jak moc bych je teď naštvala, kdybych jim odhalila, že už se mnou zase mává Karel? Ani jsem si nebyla jistá, zda z jejich reakce mám strach nebo by mi udělala škodolibou radost. Raději jsem se v tom nepárala. Ke Karlovi jsem se vyjadřovat nechtěla a kdybych pokračovala ve vysvětlování, že se mi Jakub vážně nelíbí, nejspíš bych je utvrdila v opaku.

Toho ovšem jejich domněnka náramně pobavila.

Jen co jsme osaměli a já mu sdělila, z jakých nechutností mě mamka s dědou obviňovali, chytl takový záchvat smíchu, že jsem se bála, zda se bude vůbec ještě někdy schopen nadechnout. Tedy ze začátku. Po minutě jsem v to začala doufat.

Jakub se na mě se slzami v očích podíval. „A vážně tě to překvapuje? Mně bylo jasný, že něco takového přijde."

„Mně ne."

„Ne?" Podivil se a odkašlal si. „Fakt?"

„Původně jsem myslela, že navštěvuješ první stupeň, takže jsem se nějakého dohazovaní vážně nebála."

Zamračil se. „Dohazování?"

„No," potvrdila jsem nechápavě.

„Se jim líbím, jo?" uculil se tak povýšeně, že se mé oči malém obrátily o sto osmdesát stupňů.

„Jim se líbí každý, kdo není Karel," odpověděla jsem otráveně a praštila sebou na postel. „Neměl by sis tolik fandit."

„Mně zase babča napomínala, ať ti hlavně nemotám hlavu, takže věř, že vím, jak trapné tyhle chvíle jsou," ušklíbl se a sedl si kousek ode mě.

„Motal hlavu?"

„Tak tak." Vyprsil se.

Zamračila jsem se. „Jsi sukničkář nebo tak něco?"

„Vypadám tak?"

„Ne."

„Tak vidíš," zašklebil se a stáhl si vlasy do culíku.

„Oni tak většinou nevypadají," dodala jsem a škleb mu oplatila.

„Bože," povzdechl si. „Ne, nejsem děvkař, nechlastám první ligu a, možná tě to vážně překvapí, se dokonce ani nesnažím o TikTokovou kariéru."

„Zapomněl jsi na už."

„Už?"

„Už," potvrdila jsem. „Už nechlastám první ligu."

Chvíli mlčel a pak přikývl. „Už."

Právě jsem mu jeho alkoholickou minulost přestala věřit.

„Každopádně díky za takový výčet věcí, které mě vůbec nezajímaly," broukla jsem jedovatě, ale v žertu.

Jakub po mně střelil pohledem. „Myslel jsem tím, že ode mě nemusíš čekat nějakou prasárnu. Babi měla tyhle pindy abychom si nenaložili něco, co by naše křehká srdíčka nezvládla. Protože až skončí tahle dovča snů, tak se už neuvidíme."

„Pokud jí to s dědou nevyjde, pokud jo, nejspíš jim půjdeme za družičky," popíchla jsem ho. „Každopádně stejně nechápu, co je to popadlo. Fakt, že si nejdeme po krku z náš ještě nedělá Romea a Jůlii."

„Tohle by byla vážně tragédie," zasmál se. „Hele, nevím. Babča není zvyklá, vídat mě ve společnosti holek – vlastně jsem jí nepředstavil snad ani jedinou – takže z toho, že vidí, že se bavím s tebou, aniž bychom se pokusili o vraždu jeden druhého, má asi strach, že se mi líbíš."

Začínala jsem mít ten pocit taky.

„Tímto bych tuhle absurdní debatu ukončil," dodal a vyhoupl se na nohy, aby mi mohl prošmejdit knihovnu.

Vtipný. Jeho babička z toho měla strach a děda v to doufal. Něco mi tu unikalo. Buďto jsem v Jiřinčiných očích byla někdo, kdo jejímu vnukovi nesahal ani po kotníky – holka z umělky, že jo –, nebo to bylo přesně naopak: bránila mě. Ale proč?

„Hodně čteš?" zeptal se, jako kdyby to z mé sbírky nebylo jasné.

Kývla jsem. „Docela jo."

„A koukám, že ne jen dívčí románky o setkání s panem Dokonalým. Shakespeare, Wilde, Tolstoj? Pěkný. Kdy ses narodila? 1951?"

Povzdechla jsem si. „Je trestné mít vkus?"

Hodil po mně úšklebek a vytáhl z police Obraz Doriana Graye. „Moc vrstevníků ho asi nesdílí, co?"

„Většina vrstevníků nesdílí ani knihy, natož klasikou literaturu. Max tu co byla v povinné četbě."

„Co je kurva tohle?" zeptal se zaskočeně a otočil na mě otevřenou knihu tak, abych viděla na vloženou ilustraci.

„Sibyla. Když se utopila," odpověděla jsem nechápavě.

„Neměla být krásná? Tohle nahání hrůzu."

Uchechtla jsem se. „Byla to levná herečka, nevím do jaké míry můžeme věřit tomu, že vypadala jako princezna."

„Princezny, co měly za rodiče sourozence vypadaly přesně takhle," neodpustil si protivnou poznámku a kresbičku si prohlédl důkladněji. „Máš morbidní styl."

„Tohle kreslil táta. Ale jo, i já mám morbidní styl," broukla jsem. „Dal mi to k narozeninám. Když budeš dál listovat najdeš další. Na konci máš Doriana jako monstrum."

„Cos mu udělala?" Střelil po mně pobaveným pohledem. „Úplně vidím jak si vykračoval po obchodech jak Kruela, přemýšlel z čeho by jeho dcera mohla mít psychickou újmu a vybral děsivou knížku a aby to nestačilo, ještě do ní nakreslil tyhle hororový obrázky."

„Sám jsi hororový obrázek," odsekla jsem mu a knížku mu sebrala. „Vždyť je to krásné. Díky němu jsem se rozhodla jít na uměleckou. Chtěla jsem dělat přesně tohle."

„Beletrie moc ilustrací nemá," namítl. „Pokud není pro děti."

„Pravda," kývla jsem. „Tam je to hlavně o obálkách. Ale jako grafik se můžeš vyřádit i jinak, než ilustracemi."

„O tom mi povídej," mávl rukou a dal se do prohlížení i dalších knížek, zda se mě táta náhodou nepokoušel dostat do blázince víckrát. A přestože to nemyslel vážně, já se dala do vysvětlování. Přeci jen, o knihách a mé práci na nich jsem mluvila vážně ráda. K mému překvapení mě pozorně poslouchal a chvílemi mi i pokládal otázky pro upřesnění. To jsem vážně nečekala. Ukázala jsem mu Hladové hry, do nichž jsem schovala přes třicet obrázků a červenala se jako u první pusy, když mi složil komplimenty, že jde o moc povedené práce. Jelikož ho má tvorba zaujala, pochlubila jsem se i digitály, které jsem dělala k Anně Karenině a na než jsem byla tak pyšná, že jsem je zahrnula i do portfolia. Možná jsem nakladatelství zaujala právě jimi.

Jakub zakroutil hlavou. „V noci jsme neměli řešit koniny ale tohle. Bylo by to super téma."

Nechápavě jsem zakroutila hlavou, proč to vytáhl. „Kdybys mi neposílal esemesky, ale došel sem, třeba by to tak dopadlo."

Pohrdavě se mým směrem ušklíbl. „Ani náhodou. Bůhví z čeho bys mě pak obvinila."

Raději jsem ani neodpovídala.

„Každopádně, když jsme u obviňování – jak to jde s Karlem?"

Má nálada klesla. „Asi furt stejně."

„Asi?" Nespokojeně mlaskl.

„Tak určitě."

„Úplně trapný," zhodnotil situaci, praštil sebou do postele kus ode mě a namířil na sebe selfie kameru.

„Bože," hlesla jsem a schovala si obličej do dlaní, jen co jsem si uvědomila, že se snaží na fotce zachytit i mě. Prostě dokumentace času stráveného se svou holkou.

„Skvělý nápad. Víc se schovej!"

Podívala jsem se na něj skrz prsty. „Tak ti děkuji."

„Ty jsi fakt holka," zasmál se, když mu došlo, jak jsem si to vyložila. „Ne, myslel jsem to tak, že takhle ta fotka bude vypadat víc nenuceně. Prostě jako momentka."

„A až si to nasdílím k sobě tak to bude taky strašně nenucený, co?" zeptala jsem se kousavě.

Jakub zacukal rameny. „Nesdílej, zbytečný. Ten tvůj Karel už slídí u mě, takže to zase nebudeme pokoušet. Ať to nepřeženeme."

„Jo, někdo s jedinou fotkou ho určitě bude strašně zajímat."

Čímž jsem na sebe práskla, že já už se zajímala. Andreo, sakra!

Střelil po mně šibalský pohled. „Namísto příspěvků používám storíčka."

„Proč?"

„Protože na nich vidíš, kdo tě očumuje."

Přimhouřila jsem oči. To byla pravda.

„Plus nemám nic, co by stálo za dlouhodobé zveřejnění."

„A on tedy omrknul i tebe, jo?" ujišťovala jsem se a sama se natáhla po telefonu, zda mi náhodou něco neuniklo. Kromě zprávy, že bychom se měli víc vídat, jsem nic nezaznamenala. Ale na tu jsem teď odpovědět nemohla, když se Jakub chystal chlubit našimi společnými chvilkami.

„Mohl bych tam dát nějaký teplý citát, aby to vypadalo fakt zamilovaně, ale mám strach, že toho bude moc."

„Bude," souhlasila jsem rychle.

„Takže bez citátu, ok. Co nějakou letní hudbu? Co frčí?"

„Nemám páru," broukla jsem bez špetky zájmu.

„Nějaký Despacito bylo hodně populární. V rádiu to omílali pořád."

Prskla jsem smíchy. „Ale nějaký ten rok zpátky."

„Ale znělo to jako super pohodářská písnička. Víš co, taková ta kulisa k letním zážitkům. Jdu najít Despacito – jak se to píše?"

Schovala jsem si hlavu pod polštář. „Tyhle prázdniny budou nekonečný!" zavyla jsem do povlaku.

„Nerozuměl jsem. Hele! Mám to."

Vzhledem k tomu, že ona skladba začala hrát, jsem o tom dávno věděla. Nesnášela jsem jí, ve druháku se na praktických předmětech nepouštělo snad nic jiného.

„To je hrozný," mínil Jakub po několika vteřinách poslechu. „Navíc z toho znám jen jedno slovo – jak to mám pak zpívat?"

Rychle jsem si polštář sundala z hlavy. „Budeš zpívat? Ne, prosím ne, jak si o tobě mám udržet alespoň nějaké mínění?" provokovala jsem ho.

„Des-pa-cito,
jabadaba Despacito,
něco španělsky, něco -ito,
nananana Despacito,
balablabla já neumím to."

Nejhorší na té jeho parodii zůstávala skutečnost, že se parádně hodila do rytmu.

Během následujících dvaceti minut vítězně zařval, že už si jeho příspěvek Karel prohlédl. Mně ale nenapsal.

Mohla jsem jen hádat sama se sebou, zda nechtěl dolejzat, když jsem mu ještě neodpověděla, nebo to vzdal.

Následující den dopoledne, které jsem kupodivu trávila sama, jelikož děda vytáhl Jiřinku na romantickou procházku a Jakubovi bylo zle nebo co, jsem mu konečně odpověděla. Půl noci jsem přemýšlela, zda to dělat nebo ne a nakonec jsem se rozhodla, že zahájit konverzaci přeposláním nějakého vtipného videa, bude pro prolomení ledů nejlepší. Pod video jsem připsala, že bychom se určitě mohli víc vídat a už jen čekala, zda mi odpoví, nebo mě taky bude trápit čekáním. Vzhledem k tomu, že byl aktivní, doufala jsem v první možnost. I když mi stále nepovolil žádost o sledování. Namísto Karla mi ale napsal Jakub.

Jakub: Co děláš, když tě neoblažuji svou přítomností?

Já: Užívám si to.

Jakub: Cukruješ s Kájou? ^.^

Já: Ne. -.-
Já: Asi ti nebude tak zle, když potřebuješ řešit můj milostný život.

Jakub: Co jsem tu neřeším nic jiného. :D
Jakub: Tak chci mít alespoň přehled, že jo.
Jakub: Ale jinak jsem na umření.

Já: A co ti je?

Jakub: Být tebou dobře bych si rozmyslel, zda chci opravdu odpověď.

Já: Zeptala bych se jinak, ale budu slušná: střevní potíže?

Jakub: Bingo.

Já: Jsi snědl něco špatného?

Jakub: Akorát ty palačinky, co jsi dělala k večeři.
Jakub: Beztak ses mě snažila otrávit.
Jakub: Ale toho jedu jsi tam dala málo, takže z toho mám akorát křeče.

Já: Špatně jsem odhadla dávku no. To se stává.

Jakub: Příště tam toho dej víc, takovou smrt si nezasloužím ani já.
Jakub: Každopádně, když se to nemůžu věnovat já, pokročila jsi alespoň nějak s Karlem?
Jakub: Ptám se už po druhé, kdyby sis nevšimla.

Já: Nepokročila.

Jakub: Fakt se těším do tý Prahy. To bude zážitků, že mu mrdne.
Jakub: To vzdá, až mě uvidí v roli dokonalého přítele.
Jakub: Normálně se na to těším.

Já: Čím jsem si to zasloužila?

Jakub: Už jsem se zmiňoval: jsem prostě chodící charita.
Jakub: A co bych neudělal, proto aby tvé srdíčko mohlo plesat z jeho přítomnosti?

Karel na mé zprávy zareagoval během hodiny, ovšem namísto odpovědi přišlo pouze oznámení, že mému souhlasu pouze přidal samolepku srdíčka. Asi jsme to přehnali.

Alespoň mi konečně přišel ten pencil.

Jakubovi bylo zle ještě celý pondělek, kdy se u nás neukázala ani Jiřinka, takže jsem hádala, že velkým fanouškem mých palačinek opravdu nebude. V úterý po obědě se u nás ovšem stavili a oba vypadali jako vymydlení. Možná si namísto otravy z jídla dopřávali masáží a dalších konin, co hotel nabízel.

„Co ty tady?" zeptala jsem se, když mě o svém příchodu přišel sám informovat do pokoje. Docela dlouho jsem si ho ani nevšimla. Bez jediné hlásky postával ve dveřích, s úsměvem sledoval, jak s vyplazeným jazykem a sluchátky dávám zabrat pencilu i tabletu, a dokud jsem k němu nezvedla oči, dělal jako by tam vůbec nebyl. „Trénuješ na špiona?" pokračovala jsem a vyndala si z uší sluchátka.

„Na toho nemusím trénovat," vyprsil se. „Byl bych bezkonkurenční." Nasadil drsňácký výraz a s přísným pohledem si prohlédl mou ložnici. Chvíli jsem čekala, že odněkud vytáhne ještě sluneční brýle, aby vylepšil svou vizáž tajného agenta.

Ironicky jsem přikývla. „Rozhodně!"

„Co ty? Jak jsi to tu beze mě celý den zvládla?"

„Jako těch dvacet let předtím."

„V depresích a smutku?"

Nadzvedla jsem jedno obočí. „S tužkou v ruce a sluchátky na uších. Nemáš šanci mě zahlédnout spokojenější."

„Něco mi říká, že to bude pravda."

„To je," utvrdila jsem ho hrdě.

Jakub si došel sednout ke mně na postel. „To je docela smutný."

Poklepala jsem na displej tabletu, aby smazal poslední tah a pokračovala ve skice obličeje Aljašky. „Proč smutný?"

„Chtělo by to nějaký úžasný zážitky a tak," rozhodil rukama. „Prostě abys měla nějaký jiný terno, než kreslení a Karla."

Raději jsem neodpovídala, když se tak rozvášnil a čekala, co z něj ještě vypadne.

„A hned zítra se do nich pustíme!" rozhodl.

„A co tvoje úžasný zážitky?"

Povýšeně pohodil rozpuštěnými vlasy. „Celej můj život je úžasnej zážitek."

„No, samozřejmě," přikývla jsem. „A proč až zítra? I dneska je čas."

„Dneska," pokusil se o tajemný tón, ale vůbec se mu nepovedl, „dneska na to nebude čas."

„Proč ne?"

„Protože mi půjčíš ten tablet, musím si to zkusit!" zavyl nadšeně a nahrnul se vedle mě a celý natěšený čekal, až mu tablet podám a nechám ho si na něm něco nakreslit.

To jsem nečekala.

„Je to stejné jako normální tužka," řekla jsem mu nechápavě. „Akorát máš víc možností, ale není to žádná futuristická technika."

Jakub se na mě otráveně podíval. „Jestli mi ho nechceš půjčit, tak mi to řekni rovnou."

„S tím nemám problém, jen aby ses moc nenadchnul," ušklíbla jsem se a otevřela mu nový papír, na kterém by se mohl vyřádit. Tablet jsem mu podala a čekala, jak si s ním a pencilem povede.

„Žádný instrukce nebo tak?"

„Jsi přeci inteligentní kluk, to zvládneš," dobírala jsem si ho.

„To jsem. Proč jsi mě nenechala kreslit do toho, co jsi tam měla rozdělanýho?"

Pobaveně jsem se na něj podívala. „Nechat hrabat někoho, kdo po mně chce instrukce jak zacházet s tužkou, do mé několika hodinové práce? Ani mě nehne."

„Pff, taková nedůvěra."

Založila jsem si ruce přes prsa. „Já bych řekla, že ti důvěru projevuju dostatečně, když tě nechávám si hrát s tabletem za dvacet tisíc a pencilem za tři."

„Tolik?" vyhrkl a tužku několikrát obrátil v prstech. „Teď z toho budu nervózní a nenakreslím ani čárku. Nebo mi to spadne."

„Alespoň se máš na co vymlouvat."

„A koho jsi to kreslila?" zeptal se a pokusil se o kolečko. „Ty vole, to je divný. Zbožňuju to!" dodal nadšeně.

„Aljašku," odpověděla jsem a sledovala, jak si hned otrle začal měnit štětce.

„To je stát, tys kreslila ženskou," mínil okamžitě. „Jak to smažu?"

Ukázala jsem mu jak gumu, tak funkci zpět. „Je to ženská."

„To je nějaký ten trend, jak dáváš různým termínům lidskou podobu? Viděl jsem takhle holku, která malovala duševní choroby jako modelky na place. Vypadalo to hustě." Jakmile uviděl, jak funguje krok zpět, nadšeně se na mě podíval. „Boží."

„Ne," zakroutila jsem hlavou. „Tohle postava z knihy Johna Greena. Hledání Aljašky."

„Neznám."

„Myslím, že jo. Je to hodně slavná knížka," jela jsem si dál svou. „Je z ní takový ten citát, jak si ho každá holka po rozchodu hodí na zeď: Vy kouříte, abyste si to užili, ale já kouřím, abych zemřela."

„Jo, ten znám," přitakal a já si všimla, že pod jeho rukama vzniká cosi, co vypadalo jako náčrt obličeje. Nasadil soustředěný výraz. „Měl jsem spolužačku, která tohle říkala vždycky, když si zapálila. Strašná pinda."

„Očividně," broukla jsem. Jak je možné, že se nezmínil, že uměl kreslit? Zůstala jsem mu koukat přes rameno a sledovala, jak obličej pomalu dostává mimiku, výraz i výslednou podobu.

„Proč jsi neřekl, že umíš kreslit?"

Pobaveně se na mě otočil a na okamžik ho zarazilo, jak moc blízko u něj jsem seděla. „Neptala ses. A já se s tím nechtěl vytahovat, aby to nevypadalo, že si potřebuju něco dokazovat nebo se tě snažím ohromit."

„Takovým talentem bys mě rozhodně ohromil," přiznala jsem zcela upřímně.

Jakub se pousmál. „Ok, měl jsem s tím přijít dřív. Ponaučení pro příště. Teď mi dopřej trochu osobního prostoru." Ramenem mě ze srandy odstrčil. „Ještě bych si mohl začít myslet, že jsem tě uchvátil natolik, že mi chceš dát pusu."

Odfrkla jsem si. „Toho se vážně bát nemusíš."

„A to jsem se tak snažil. To je pech!" mrknul na mě a dal se do stínování.

Ahoj, přeju krásný víkend, jak se máte?
Páni, po takové době ticha vám řeknu, že konečně zase něco zveřejnit je fajn pocit.

Když jsme u pocitů, jaké máte vy z nové kapitoly?

Teď už snad takové hrozné prodlevy mít nebudu. Redakce Vesmír rozhodl jinak jsou hotovy, teď se pracuje na korekturách a zatím se zdá, že má prvotinka vyjde včas, jak bylo naplánováno.

Mějte se krásně a doufám, že se se mnou podělíte o názory. ❤️