Jmenoval se Jakub.

Mezi tou spoustou omluv a dokonce i výčitek se zmínil. Ochotně mi půjčil košili, co měl přes tílko, aby ze mě po té koktejlové sprše nebylo vidět tolik, a nabídl mi, že mě vezme domů, abych takhle zalepená nemusela pěšky přes celé město. To jsem jako správně vychovaná odmítla, ovšem kontakt jsem si na něj vzala, abych mu pak ten svršek mohla vrátit. Ne, že by si to zasloužil po tom, jak mě zlil... Ne, že by za to mohl.

Když jsem se vrátila domů, děda při pohledu na mou upatlanou maličkost vyprskl smíchy. Ani jsem se nemohla divit. Na sluníčku koktejl rychle schnul a ze mě se tak stala přeslazená návnada pro vosy.

S bůhví jak detailním popisem nehody, jak na mě skončil ten předražený koktejl, jsem se nesvěřovala a rozhodla se rovnou zaplout do koupelny, abych se ho zbavila. Měla jsem jediné štěstí, že jsem si alespoň stáhla vlasy do drdolu a nemusela tak řešit jak z nich dostat kousky banánu, aniž bych si jich půlku vyrvala, nebo přišla o rozum.

„Taky mohl koukat, kam jde!" bránil mě děda a vyndal koště ze spíže. „Nečuměl náhodou do telefonu? Minule takhle Jana narazila do lampy."

„Já vím, byla jsem u toho," vzpomněla jsem si se smíchem. „A ne, nečuměl."

Děda zakroutil hlavou. „Slepejš."

„Přesně," kývla jsem, vytáhla ze skříně staré tričko a rozhodla se o tom dále nemluvit. To, že to byla moje vina přeci nikdo další nemusel vědět. „Co tu tak poklízíš? Čekáme návštěvu?"

Jestli jsem po něm něco zdědila s naprostou jistou, určitě to byly naše žabincově zelené oči, malá výška a nenávist k uklízení. K tomu se samozřejmě pojil talent za krátkou dobu udělat neuvěřitelný bordel.

Děda si povzdechl. „Čekáme. Jiřinka se rozhodla si dovolenou prodloužit a přijede už dneska."

Překvapeně jsem zamrkala. „Takže poznáme tu bábrli, se kterou furt cukruješ, o týden dřív? Nevím, zda jsem na takové setkání dostatečně připravená."

„Andrejko," napomenul mě za to označení a následně si otřel zpocené čelo. „Jestli uvidí ten chlívek tady, otočí se na patě. A tvoje mamka nás zmydlí oba."

„A já myslela, že obě ví, do čeho jdou," ušklíbla jsem se, ale pak mu slíbila pomoc. Připadalo mi úsměvné, jak moc prožíval návštěvu své nové lásky, jen jsem si neuměla představit, jak se sem všichni nacpeme. Pokud tedy nechtěl Jiřinku ubytovat ve sklepě vedle kotle... Nebo tam dočasně přesunout mě.

„Kde bude vůbec spát?" houkla jsem, než jsem za sebou zavřela dveře koupelny.

„V hotelu, kde jinde?" Zakroutil hlavou a kvapně smetl pavučinu za dveřmi v chodbě. „Myslíš, že bychom se sem v pěti vešli?"

„V pěti?" podivila jsem se. „To čekáme ještě někoho?"

„Přijede s vnukem – tak doufám, že na něj budeš hodná. Mazej do tý sprchy, pomůžeš mi s nádobím."

Radši už jsem se na nic neptala a zavřela se v koupelně. Vyhlídky na toto léto se zdály stále horší: umýt nádobí a ještě dělat chůvu nějakému fakanovi.

Jakmile jsem se přestala lepit, což zahrnovalo vyplácání snad poloviny sprchového gelu, vydala jsem se dědovi pomoc s úklidem. Dokud jsem ještě byla mokrá ze sprchy, dali jsme se do likvidace té hromady nádobí ve dřezu, kde už mouchy pořádaly zasedání. Sebekriticky jsem politovala mamku, s jakými čuňaty tu bydlí, a dala si s dědou kámen nůžky papír o to, kdo bude mýt a kdo utírat. Vyhrála jsem, takže jsem se zhostila leštění a rovnání talířů do sloupků, zatímco na mého kumpána zbylo se vypořádat s naschlou omáčkou a těstovinami.

„Kam ses vůbec vypařila?" vyzvídal, zatímco se snažil prošťouchnout ucpaný odpad.

„Jen se projít, pro stylus," broukla jsem a otevřela okna, aby se tu horký vzduch léta trochu prostřídal.

Děda po mně vrhl nechápavý pohled. „Česky tě prosím, česky."

„Tužku na tablet."

„Vždyť tu už sis objednala," zakroutil nechápavě hlavou a zasmál se, když si konečně všiml, že jsem mu zase zrekvírovala pantofle. „Já myslel, že ses byla podívat za Janou."

„Ta je v tahu," připomněla jsem mu rozmrzele.

„Ještě furt?"

„Furt," postěžovala jsem si. Kdyby se pořád někde necourala a pobyla taky chvíli doma, prázdniny by se hned staly snesitelnějšími. Ale na druhou stranu jsem jí chápala – co tady, když může cestovat? Děda pronesl několik poznámek o tom, že doktorská rodina si to holt může dovolit a pak mi navrhl, ať se zeptám na brigádu se zmrzlinou, když se tak moc nudím.

„Tady nejde o nudu, ale fakt, že jsem tu sama. Jsem nečekala, že se pro jednou všichni zdejchnou."

„Tak tu ode dneška budeš mít Kubíka," prohlásil děda a utěrkou setřel dřez.

Zamračila jsem se. „Koho?"

„Vnuka Jiřinky."

Mávla jsem rukou. „Jasně. Na toho jsem zapomněla. Kámošit s dvanáctiletým prckem je vrchol mého léta, díky."

Největší strach jsem měla z toho, že to bude pravda a ne jen sarkasmus.

„Myslím, že je starší," namítl a začal připravovat domácí limonádu, aby se do jejich příjezdu stihla pěkně vychladit.

„A nechává si říkat Kubík? Pochybuju," uculila jsem se.

Rychle jsem vytřela podlahu, děda naházel svršky do pračky, načež si mě zavolal, abych mu tu požíračku ponožek bez českého nastavení pomohla dát do provozu, a následně se vydal posekat trávu na zahradě, zatímco já se odklidila do svého pokoje, abych si na sebe mohla najít něco lepšího, než vytahané tričko od pyžama. Na Jiřinku je třeba udělat dojem... Pak už jsme jen čekali. Já se rozvalila v posteli stejně jako před pár hodinami, než jsem se rozhodla jít do města, a za společnost si vybrala knížku. Třeba k ní večer udělám nějakou digitální ilustraci, když už jsem si kvůli tomu stylusu tolik vytrpěla, uchechtla jsem se.

Po slechu jsem poznala, že se děda po mém vzoru taky rozhodl nabrat síly odpočinkem a uvelebil se na terase, hned pod oknem mého pokoje. Alespoň ho uslyším, až půjde vítat návštěvu. Při té myšlence jsem tu novinku zavolala mámě a požádala jí, aby v práci nakoupila nějaké zásoby, když tu budeme mít o dva hladové krky navíc. Sice si zaplatili hotel, ale mně bylo jasné, že všechen čas stráví tady. Máma dle očekávání začala panikařit, jelikož na návštěvu nejsme připraveni, ale moje líčení našeho uklízecího nasazení – a hlavně sdělení, že budou spát v hotelu – ji celkem uklidnilo a tak jen slíbila, že donese zmrzlinový dort a další samožerky. Pobaveně jsem zamrkala na displej telefonu, co mi oznámil konec hovoru, a ještě než se pustila do čtení, jsem napsala do skupinového chatu Místních vidláků – jak jsme si po jedné potyčce s trojicí Pražáků začali říkat –, abych zjistila, zda tu bude nějaká známa tvář alespoň na pouť. Když nic, tak konec sprna, prázdnin a vůbec života tady bych ráda strávila s nimi. Po minutě zírání na odeslanou zprávu mi bylo více než jasné, že v nejbližších chvílích odpověď nedostanu, a tak jsem telefon hodila na deku a nalistovala úvodní kapitolu.

Čtení jsem téměř nevnímala a každý druhý odstavec musela číst znovu, protože jsem na její obsah nedávala pozor. Přemýšlela jsem, zda bych měla zkusit vytáhnout Martinu k řece; u ní jsem měla alespoň potvrzené, že se nevyvaluje u moře jako ostatní, nebo zkusit sehnat Karla. Tu druhou myšlenku jsem hned vzápětí zavrhla.

Knize jsem moc nedala. Vlastně jsem to po první kapitole, již jsem si vůbec nepamatovala, vzdala a dolistovala na poslední stránku, abych si mohla prohlédnout tiráž a zjistit, jak se jmenuje font, kterým byl vysázen titul. Nutně jsem ho potřebovala do své sbírky. Hned na to jsem spíš z donucení, abych jen nezevlila v posteli a nekoukala do mobilu, zvedla a došla si pro ten nový stylus s úmyslem ho rovnou vyzkoušet. K mému překvapení kreslil docela přesně. Rychlý náčrt obličeje vypadal celkem obstojně, i když jsem se nemohla dočkat na pencil, který umí pracovat i s přítlaky. A jelikož mi právě tahle funkce dost chyběla, rozhodla jsem se prozatím alespoň pro jednoduché skeče a stahování nových štětců. S dobrou hudbou linoucí se z repráků telefonu jsem nad tím strávila zbytek času, než se zpod okna ozvalo: „Haló? Jiřinko! Už jste tady? Tak to já vám jdu naproti, ať tu nebloudíte."

Buďto byl dědův domek zakrytý neviditelným pláštěm Harryho Pottera nebo Jiřinka vlastnila stejné orientační neschopnosti jako já, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Vzhledem k tomu, že jim šel naproti pěšky, nemohli být zase tak daleko a že by se tu nevyznali v těch dvou křižovatkách? Dohady sama se sebou jsem ukončila uvědoměním, že to celé bylo nejspíš jen divadlo, jak vypadat jako gentleman. Ten dojem nejspíš nepatrně pokazí monterky od bílení.

S povzdechem jsem vypla tablet, mrskla ho do postele hned vedle telefonu a s chvilkovým přemáháním se vyškrábala na nohy. Muselo to být už dneska? Dědovi jsem to sice přála – tak nějak dospěle jsem jeho novou známost neviděla jako náhradu babičky, ale ani tak jsem nestála o nějaké sbližování. A už vůbec ne, když tu měla být do konce července; totéž se nejspíš týkalo i toho jejího vnuka. Při pomyšlení, že tu bude nějaké dítě jsem neměla daleko od vymýšlení výmluv, proč mu nebudu dělat dozor, jak to nepochybně dopadne.

Vyklonila jsem se z okna, zda je náhodou nezaslechnu – nebo ještě líp nezahlédnu, a když v dohledu ani doslechu nebylo živáčka, nacpala jsem se do šortek a rozhodla se jako slušně vychovaná dojít připravit na stůl dědovu domácí limonádu. Když udělám první dobrý dojem, třeba mě nechají pak na pokoji.

Seběhla jsem do přízemí, brala schody po dvou, abych stihla prostřít, než se sem nahrnou, a málem si při skoku z posledních schodů zlámala nohy. Vyndala jsem skleničky, citron nakrájela na kolečka, vyklepla led z formy a připravila jej k servírování a limonádu přelila do menší sklenice, aby se jí zbytek mohl dál vesele chladit. Dnešní pařák po tomhle osvěžení jen křičel.

„Nehody se stávají, no," ozval se dědův hlas z verandy. Nastražila jsem uši, abych měla přehled, co se stihlo podělat.

„Jemu až moc často," huboval se smíchem ženský hlas, určitě Jiřinky. „Kouká kde co lítá a ne před sebe."

Doufala jsem, že nepřijdou z dědovy strany nějaké obhajoby alá „to já v jeho věku", a vydala se na tu návštěvu podívat. Ať už to máme za sebou.

S dědou jsem se srazila téměř ve dveřích do kuchyně a vše zahájil slovy: „Tomu neuvěříš!" Abych byla upřímná, vážně jsem se začala bát a to jsem fantazií vždy oplývala. Z chodby se vyhrnula postarší paní s dlouhými světlými vlasy vyčesanými ve vysokém culíku. Čekala jsem nějakou šedivou babču a namísto ní mě rovnou vtáhla do vřelého obětí žena, kterou bych klidně tipovala na nějakou podnikatelku. Manažerku určitě.

„Moc ráda tě poznávám," vyhrkla, zesílila stisk a právě ve chvíli, kdy mi docházel vzduch, mě pustila a prohlédla si mě od hlavy k patě. „No ty jsi fešanda!"

Vykouzlila jsem na rtech úsměv a zadoufala, že bude působit jako nesmělé přijmutí lichotky a ne posmívání se termínu, jaký zvolila.

Rychle se otočila zpět do dveří a mávla rukou. „Tak pojď, Kubajz, nemusíš se stydět, ani jeden nekouše."

„Dokud nejsi vepřo knedlo zelo," zasmál se děda.

Bože, to je humor.

„Já se nestydím," ozval se její vnuk a já si konečně všimla, že celou dobu postával na prahu dveří. Asi ho Jiřinčina výrazná maličkost přebila. Vysoký, určitě v mém věku – možná o málo starší, světlé vlasy měl v rozhrabaném culíku a v papírovém sáčku s logem kavárny určitě osm muffinů. To si ze mě děláte srandu.

Děda se škodolibě uculil. „Tak co, Andrejko, je to ten štramák, který tě zlil koktejlem?"

Pokusila jsem se o další ze svých ne zrovna upřímných úsměvů. „Já neříkala štramák, ale šílenec."

„Nehody se stávají," obhajoval ho jako před chvílí a všechny nás popohnal dovnitř. Jakub mi vmáčkl muffiny do rukou, asi abych je naservírovala k odpolední kávě a limonádě, a pak mi věnoval omluvný pohled, stejný jako v kavárně, nahlas ovšem nic neřekl. Posedali jsme si okolo jídelního stolu v kuchyni, kde se držel největší chládek, já vybalila muffiny na talíř a připravila hrnky na kávu.

„Rozpustnou, půlka káva, půlka mléko," požádala mě Jiřinka. Žena mého gusta. Jakub prý kafe nerad a děda se za celý můj život snad nedotkl ničeho jiného, než turka. „Jak si užíváš prázdniny?" zeptala se hned na to.

Dokud jsem byla otočená zády, ulevila jsem si protočením očí v sloup. Ne nad jejím pokusem navázat konverzaci, ale nad tou skutečností, že upřímná odpověď stála za... houby. „No, na konci srpna se budu stěhovat do Prahy, takže je pořád co řešit," zamumlala jsem a doufala, že se nezeptá, jak trávím svůj čas tady.

„Aha, aha," přikývla. „Na vysokou?"

Zakroutila jsem hlavou a seznámila ji se svým oborem a prací v nakladatelství.

„Práce s knihami, to je krása," rozplývala se.

„To jo, je tam hodně fajn kolektiv, docela jsme si sedli. Akorát se v Praze moc nevyznám, takže si budu muset vzít tak týden na to se tam trochu zorientovat."

Jiřinka dloubla do vnuka loktem. „Jí můžeš někdy provést. Kubajz tam chodil do školy, na základku i gympl, takže je tam jako doma," vysvětlila mi.

„Nějak to zvládnu," ujistila jsem ji a rychle stočila téma jinam. Konkrétně na to, zda měli příjemnou cestu. Sice mě to vůbec nezajímalo, ale nějak jsem nevěděla na co se ptát a položit otázku, jak dlouho se zdrží, mi nepřipadalo slušné. Taky jsem si vzpomínala, že děda říkal něco o konci července. Snad šlo tentokrát o návštěvu jeho u Jiřinky.

„Cesta v pohodě, už jsme se stihli i ubytovat," informovala mě ochotně a já si všimla, jak ji děda nadšeně pozoruje. Neubránila jsem se uculení. „Pěkný hotýlek, moc pěkný, jen nás skoro neměli kam dát. Mě vůbec nenapadlo, jaký o něj bude zájem."

„No jo, lidi chtějí na léto vypadnout z města," přitakal děda a zakousl se do muffinu. „Hm, výborný. Takhle šikovná pekařka jsi?"

Jiřinka se začervenala. „Sladkému moc nedám, když peču, tak žebra."

Děda pro celou svou paní neviděl neslyšel. „Ještě lepší!" pochvaloval si. „Při prvním pohledu bych hádal, že budeš samý salát a ty mixovaný vymoženosti v kelímku s brčkem-"

„Smoothie?" zeptal se zmatený Jakub.

„Vím já?" zděsil se děda.

„Na to mě vážně neužije, já ráda maso."

No, děda se se svou novou přítelkyní vážně trefil.

„Jak že jste se vůbec potkali?" zeptala jsem se a zarazila se nad tím, jak hrozně rodičovsky to vyznělo.

Jakub kývl. „To jste si stáhli nějaký Tinder pro staroušky nebo tak něco?"

Jiřinka po něm hodila varovný pohled. Asi přísná babička. Slova se raději ujal můj prarodič: „Potkali jsme v čekárně u té doktorky, která mi dává recepty na ředění krve, víš?"

Raději jsem ani neopravovala slovo recepty na předpisy.

Jakub se ušklíbl a rozpustil si vlasy. „Definice Tinderu pro staroušky."

Zacukaly mi koutky rtů.

Přeji příjemný pozdní večer, jak se máte?
Tady druhá kapitolka z léta; jak se líbila?
Co říkáte na Jiřinku a Andrejky dědu? No a hlavně jak se vám líbí Jakub? Zatím tam z něj moc nebylo, ale to se rychle změní.

Kde jsou vaše ideální prázdniny?