K večeru, když jsem měla sebrané prádlo a staříci stále cukrovali na terase, mi Jakub poslal zprávu. Věděla jsem o ní ještě předtím, než mi zacinkal telefon, jelikož si o mé číslo musel zažádat u Jiřinky, která ho pak chtěla po dědovi a následně to museli důkladně probrat. Ne to, zda mu ho dají – to měli rozhodnuté v mžiku –, ale jak je velká pravděpodobnost, že spolu budeme vycházet. Jako by nám zbývalo něco jiného... Sice jsem si původně předsevzela, že ho budu tiše ignorovat, ale vzhledem k tomu, jak si naši prarodiče naplánovali následující dny, jsem moc jiných možností neměla. Nakonec, nevypadal tak nepoužitelně jako to dítě, které jsem místo něj čekala. Dlouho jsem si své rozhodnutí rezignovat obhajovala, abych sama sebe ujistila, že to nevypadá divně, ale jako rozumné chování lidí, kteří jsou nad věcí. Postavili nás před hotové rozhodnutí, mohli jsme z toho buďto vytřískat co nejvíc, nebo pak dědovi a Jiřince vysvětlovat, proč se spolu nebavíme. Z Jakubova pohledu jsem se mu ani nemohla divit, že mi napsal; neznal to tu a nejspíš i trávení času s mou maličkostí bylo lepší, než se sám poflakovat po okolí, nebo trčet v hotelovém pokoji.

Podle dědy neexistoval důvod, abychom spolu měli nějaké rozepře a věřil, že si sedneme, Jiřinka se na to ovšem dívala trochu střízlivěji a já se s ní docela ztotožňovala. Sice jsme s jejím vnukem byli téměř stejně staří, ale to se sotva dalo považovat za záruku případného přátelství. Stejný věk taky neznamenal stejné zájmy a na tom jsem viděla ještě větší kámen úrazu, než Jiřinky chytré připomenutí, že přátelské vazby za pár dní a – vzhledem k tomu, jak daleko žila ona i Jakub – na pár dní zvládají děti na prvním stupni, ale ne dospělí, kteří mají od společenských vztahů už trochu jiná očekávání. S tím jsem takový problém neměla, jelikož se mi představa, jak se jejímu vnukovi svěřuji s nějakým dilematem, obavami či dokonce tajemstvím, nebo ho hodlám zařadit mezi důležité členy mého života, zdála neuvěřitelně absurdní.

Na zprávu jsem se podívala až potom, co jsem si v hlavě rozebrala a zhodnotila svou situaci a dala si alespoň maličkou naději, že to třeba nebude tak hrozné.

Telefon jsem rozsvítila a podívala se na název kontaktu, zda mi opravdu psal on a nešlo jen o nějakou náhodu. Ne, jméno Jakub na mě z displeje téměř křičelo a jelikož jsem žádného jiného neznala a už teprve neměla uloženého v mobilu, musel to být on. Když jsem mu telefon před kavárnou poučela, aby mi mohl napsat své číslo, abychom se pak někdy domluvili na vrácení košile, kterou mě zakryl, vážně jsem nečekala, že první zpráva bude od něj a ne ode mě. Kupodivu se ale její obsah týkal právě onoho vypůjčeného kusu oblečení.

Jakub: Tu košili dostanu zpět, nebo s ní plánuješ chodit na módní přehlídky?

Jak se zdálo veškerý soucit za tu banánovou sprchu byl tatam a já opět čelila tomu sarkastickými odpověďmi vybavenému týpkovi z kavárny.

Já: Tou se vytře molo, až skončí aplaus.

Jakub: Tím chceš naznačit, že máš lepší oblečení, než je moje ultra dokonalá košile?

Já: Plnou skříň.

Jakub: Pak bys ho mohla někdy vyndat a provětrat. Dneska si vypadala, žes v tom vylezla z postele. ^•^

Já: Taky že jo.

Vzhledem k tomu, že jsme ledy probořili díky sarkasmu a telefonům a nikoli společnému vaření – díky, dědo – rozhodla jsem se přeci jen zeptat, jak dlouho se s Jiřinkou plánují zdržet. Nemusela jsem se trápit s tím, jak to pochopí, jelikož jsme už hovořili jazykem všech možností.

Jakub: Mile bych napsal, že jak dlouho tu o nás budete stát, tak nějak by to řekla i babča, ale tuším, že bych dostal reakci ve stylu, že v tom případě nemám ani vybalovat, takže budu rovnou konkrétní: já nejspíš do dvaadvacátého a babi možná do půlky srpna.

Jakub: Samozřejmě pokud se mi bude stýskat vrátím se a zůstanu tu s babi.

Jakub: Nebo pokud se zasteskne tobě. Jsem nakloněn všem možnostem.

Já: I té, že se žádné stýskání konat nebude?

Jakub: Té především. :)

Jiřinka odešla ještě předtím, než se mamka vrátila z práce, takže se jejich seznámení odsunulo a my jí tedy museli vše převyprávět. Slova se zhostil děda a já se dala do přebírání tří balení nanuků, zda tam nenajdu nějaké se slaným karamelem. Poslouchala jsem, jaký na dědu udělali ti dva dojem a snažila se to nějak porovnat se svým úhlem pohledu; stále jsem si nebyla jistá, zda jsou celkem v pohodě, nebo mě jejich přítomnost štve. Pravděpodobně od každého něco. I když Jiřinku bych si vedle dědy představit dokázala. Jakmile mamce dostatečně poreferoval o prvním dni se svou přítelkyní, přišla řada na mé pocity a dojmy. Sice jsem se k tomu moc vyjadřovat nechtěla, ale jelikož na tom ti dva trvali, utrousila jsem několik poznámek o tom, že se Jiřinka i Jakub zdají fajn, ale že její a dědův plán, že ho tu budu bavit celé tři týdny, aby oni mohli utužovat svůj vztah, lehce postrádá na reálnosti.

Mamka soucitně kývla. „To chápu no, asi by vám oběma bylo líp s někým svého věku – kdy že se vrací ta Jana?"

Mávla jsem rukou a zakousla se do čokoládového nanuku. „On je mého věku."

„Plus mínus," přitakal děda.

„Spíš plus," upřesnila jsem a sledovala matčin nechápavý výraz. Dotčeně se obrátila na dědu. „Mluvíš o něm jako o Kubíkovi, já si představila malého prďolu!"

„Já taky," uchechtla jsem se a zvedla ruku, aby si mě mohla započítat mezi pomatené pravým věkem Jiřinčina vnuka.

Děda se ošil a hned se bránil: „No on zase zrovna velkej taky není, co? Takový hubený párátko."

Mamka si došla naložit na talíř zbylý obalovaný květák a spokojeně se uculila. „To jsem hned klidnější."

„Hm?" Zamračila jsem se.

„No, když si vzpomenu na tvé lásky, třeba Karla, jsem ráda, že tady nějaké zakoukání nejspíš nehrozí."

Nechápavě jsem zamrkala. „S Karlem jsme jen kamarádi, vždycky jsme byli jen kamarádi."

Mamka kývla. „Dneska jsem ho potkala v krámu, ptal se jak ti je a sliboval, že tě v Praze navštíví. Prý se tam dostal na vysokou přes počítače nebo co, tak tam alespoň nebudeš úplně sama."

Snažila jsem se co nejrychleji přijít na nějakou rozumnou odpověď, ale jediné, co jsem zvládla, bylo si přehrávat mamky slova dokola a dokola. Karel bude v Praze? Sice jsem v městě s milionem obyvatel neměla zrovna velkou šanci, že ho budu potkávat každý den, ale moje hlava už začala vymýšlet scénáře jak z Hollywoodu o tom, jak na sebe náhodou narazíme. Jakmile mamka viděla, jak moc mě tou informací dostala, se smíchem pokračovala: „Teď jsem klidná úplně. No jo, na první lásky se nezapomíná, zvlášť, když jste spolu strávili celé dětství."

„Než se z něj stal takovej sígr," přispěl do našeho rozhovoru i děda. „Ani nepamatuju, kdy jsem ho viděl bez cigára v hubě. Takovej fajn kluk to byl a teď smrdí jako popelník a vypadá jak omalovánky."

Promnula jsem si obličej a zadoufala, že to hanění mé první lásky už skončí. Na Karlovu obranu: s jeho rodinou jsem se ani moc nedivila, že začal kouřit, a všechna ta černobílá tetování mu vážně slušela.

„Jakub má přeci taky tetování," připomněla jsem dědovi, který jen ledabyle mávl rukou. „Takový pidi smajlík, ale jdi."

Mamka zakroutila hlavou. „Dokud to není alespoň deset procent těla není to nic, co Andrejko?"

Fakt, že se mi na mužích líbilo tetování, mi teď dávali hezky sežrat. Nacpala jsem si do pusy zbytek nanuku a složila si ruce před prsa. „Třeba s Jakubem navštívíme nějaký salón a uděláme z něj sbaleníhodný materiál. Když už máme tolik času je škoda ho nevyužít. Já bych do nějakého obrázku klidně i šla."

Mamka se smála, ale děda dobře pochopil, že je to malá pomsta za to, jak nám naplánovali červenec.

Následující den přišli hned po snídani. Děda pozval Jiřinku na kávu a následnou procházku a jelikož snídal okolo půl osmé, měli jsme tu návštěvu už v době, kdy já ještě měla hlubokou půlnoc. Naštěstí jsem vždy měla lehlý spánek a tak jsem nějak – asi podvědomě, nevím, zda jsem byla vzhůru nebo alespoň v polospánku – zaregistrovala dědovu výzvu, ať mě dojde Jakub vzbudit, jinak prospím celý ten krásný den. Docela mě namíchlo, že se mě nezastala ani mamka nebo Jiřinka s nějakou myšlenkou jako, že se to prostě nedělá, nebo bych třeba mohla spát nahá. Ne, všem přišlo naprosto geniální, aby za mnou lezl do ložnice. Rychle jsem na sebe natáhla alespoň tričko, co jsem si za toho nočního vedra sundala, a vyšlo mi to jen tak tak, než se bez zaklepání rozrazily dveře.

Já ho zabiju. Dřív nebo později, ale zabiju.

„Prej ti mám dělat osobní budíček," řekl namísto pozdravu a rozhlédl se po mém pokoji. „To za tebou posílají všechny kluky, aby tě tahali z postele?"

Otráveně jsem ze sedu spadla opět na záda do polštářů. „Jen ty ošklivé," broukla jsem. „Ty pěkné bych stáhla k sobě pod deku."

Jakub protočil očima a odešel otevřít okno z ventylačky na plno, aby se tu trochu vyměnil vzduch. Cestou okolo mé knihovny přes celou stěnu nezapomněl poznamenat: „Ty jsi vážně nerd, co?"

Určitě ho zabiju.

Po neuvěřitelně trapné snídani, kdy jsem se ostatním snažila vysvětlit, že mi není dvakrát příjemné, aby mi někdo lezl do pokoje, zvlášť když hrozí, že nejsem oblečená, se děda rozhodl, že není nutné, abychom trávili každý den v baráku a že si uděláme výlet k nedalekému rybníku. Viděla jsem to spíš tak, že měl chuť na tatarák z hospůdky poblíž, ale rozhodla jsem se nadšeně souhlasit. Vlastně to nebyl vůbec špatný nápad. Už ráno se teplota vyšplhala nad třicítku, u vody se bude nepochybně dýchat o něco snesitelněji a dost možná tam potkám i nějakou tu známou tvář.

Nakonec jsem jich tam potkala víc než dost; kromě Martiny snad i zbytek třídy ze zakládky.

Zabrali jsme jedno z mála posledních míst ve stínu kousek od hospody proslulé tataráky, kam mě děda hned poslal pro pěkně vychlazenou dvanáctku. Hned ve dveřích jsem se srazila s Evou, spolužačkou z prvního stupně, se kterou jsem seděla v lavici až do konce páté třídy, kdy nás pak rozdělili do tříd A a C. Proběhlo krátké obětí, hodně rychlé sdělení, jak se kdo má a pak jsme se vydala každá svým směrem. Takhle bych mohla popsat setkání víceméně se všemi. Někdy jsme jen sotva navázali oční kontakt a kývli si na pozdrav. Trochu mě zamrzelo, jak chatrné vazby jsem tu měla, když jsem viděla všechny ty vysmáté partičky, které rozhodně nevypadaly, že by jim tohle léto prošlo nudné. Zhluboka jsem se nadechla a připomněla si, že na tom nezáleží, protože v Praze bych jich stejně nevyužila a v nakladatelství byl kolektiv dobrý víc než dost. Snad. Vzala jsem jedno točené i pro sebe a vrátila se dřív, než bych stihla potkat někoho, s kým by mě ztráta kontaktu mohla doopravdy mrzet.

Podala jsem dědovi pivo a sama se s tím svým rozvalila na osušce. Pod ní na mě čekala schovaná knížka a já tušila, že právě v její společnosti to tu bude nejsnesitelnější.

„Proč si nevzala jedno i Kubovi?" huboval děda a už rozepínal peněženku, že mi dá drobné na další.

„Vždyť nechtěl, ptala jsem se," bránila jsem se, otřela si pěnu z horního rtu a sklenici podala mamce.

„Já pivo nemusím," objasnil nám rychle Jakub a začal se ovívat Jiřinky slamákem. „Nejsem fanoušek alkoholu celkově."

Cosi mi na tom znělo neupřímně.

Děda se nespokojeně zaksichtil, ale více se k tomu nevyjadřoval a navrhl alternativu kofoly s ledem; ta už se mu zamlouvala víc.

Jiřinka se nespokojeně podívala na svého vnuka. „Jsi vařený, tak se svleč. To je nápad, brát si v takovém vedru dlouhé kalhoty."

Jakub jí věnoval otrávený pohled. „Třeba nechci, aby mi tu všichni okukovali mou postavu do plavek." Chochtla jsem smíchy, načež se podíval na mě. „Nebo možná chci schovat ty tržné rány, co jsem si odnesl z tvého pokoje."

„Tržné rány? Z mého pokoje?" Podivila jsem se a dopřála si pár loků studeného piva. „Myslíš, jak jsem tě vyhnala pomocí zavazování od plavek?"

„Tak tak. Zešvihala si mě jako otroka a to jsem ti jen chtěl říct, ať pohneš, protože si všichni stěžovali, že ti to trvá," vymlouval se, ale v jeho tónu jsem dobře poznala, jak ho to baví. K tomu ještě zaúpěl: „Proč mi pořád ubližuješ?"

Usmála jsem se, jak nejjedovatěji jsem svedla. „Jsem sadista, nemůžu si pomoc."

Zdravíčko, jak se máte?
Užili jste si Nový rok? Já ho prospala 🤦🏻‍♀️😁

Co říkáte na novou kapitolku? Máte rádi pivo? A tatarák? Tak co myslíte, sednou si Jakub s Andreou nebo si budou jen věčně odsekávat jedovatými poznámkami? Ááá co Karel, objeví se taky? Kámošíte stále se svými spolužáky ze zakládky nebo se už neznáte?

Díky za podporu a milé komentáře. ❤️