Ke svému překvapení jsem zvládla neodepsat. Sice jsem si film neužila tak jako mamka – která měla vážně co dělat udržet svůj močový měchýř – a neustále vymýšlela scénáře, o čem bychom se mohli bavit a jak by naše konverzace dopadla, zahrnující verze, že se dopracujeme k rozhodnutí to zkusit znovu, ale taky to, že bude nejlepší, když přerušíme náš kontakt úplně, ale neodepsala jsem. Brala jsem to jako malou výhru, i když vzhledem k tomu, že jsem zbytek večera nemohla myslet na nic jiného, nepochybně vyhrál on. Zase. Mohla jsem jen doufat, že ho šance na konverzaci znervózněla alespoň z poloviny tolik jako mě.

Žádost o sledování mi nepovolil, což jsem si při přemýšlení v posteli přebrala tak, že bez povídání si s ním, ho nemám dovoleno okukovat. Nebo jsem si jen moc fandila a on chtěl vědět, proč jsem najednou tak zvědavá na jeho fotky a bez odpovědi mi k nim odmítal dát přístup.

K jedné ranní jsem Janu stejně ukecala, aby mi poslala screenshot a tak jsem se nakonec mohla jeho nejnovější fotkou pokochat i bez jeho požehnání. Nechal si vytetovat mapu. Přesně jak má kamarádka tvrdila, nová kérka se mu táhla od krku až po břicho. A přesně jak jsem čekala, vypadalo to skvěle.

Ach jo.

V pátek nastoupil déšť, který nám zůstal dělat společnost i po zbytek víkendu. Ještě dopoledne si děda pochvaloval, že se konečně taky zatáhlo a alespoň si všichni odpočineme od těch úmorných veder a když trochu sprchne, jedině dobře. Sprchlo... my si odpočinuli od horka, dědův s láskou udržovaný trávníček nabral trochu sil, a jakmile se hodinová ručička posunula na dvanáctku, osvěžující spršku nahradil rachot krup. Máma okamžitě volala z práce, ať jí schováme muškáty z parapetů, jinak z nich zůstane... nezůstane nic.

A z nadšení nezůstalo taky vůbec nic. Liják sílil stále víc, takže tanečky v dešti a skákání do louží nehrozilo, a o pár hodin později si k tomu začala vyzpěvovat bouřka a oblohu namísto slunce rozjasnily blesky.

Jelikož počasí v telefonu hlásilo, že takový nečas vydrží nejméně do zítřka, museli jsme naše plány s Jiřinkou a Jakubem krapet pozměnit. Výlet ke kostelu na kopci nad městem a oběd v restauraci U Švejka se holt přesunul na příští týden a děda rozhodl, že si tak zamračený den zpestříme kartami. Vypojil ze zásuvky snad vše kromě ledničky – prý aby to blesky nezničily – a poslal mě najít máminy voňavé svíčky, že si posvítíme těmi. Nevím, zda šlo vážně o strach o elektriku, nebo snahu o navození atmošky. Jakmile jsme měli vše připravené: osvětlení jak z doby Marie Tudorovny, čtyři misky křupek, čipsů a popcornu na stole, zkontrolováno, že v kartách na prší i žolíky nechybí ani jediná, děda se nadil do větrovky a s deštníky se vydal pro návštěvu k hotelu. Gentleman, uchechtla jsem se a zapnula si data, abych nezůstala úplně odříznutá od zbytku světa. Ani WiFi router nezůstal ušetřen.

„Vám už taky vypadla elektrika?" ozval se Jiřinky hlas, jen co bouchly dveře.

„Ne," uklidnil jí děda a došel mi se smíchem ukázat, jaký cedník zůstal z deštníku. „To vypadá jako ze šatníku americké pop hvězdy," zazubil se a s deštníkem zamával, takže voda lítala všude a potrhaná látka to vzdala úplně.

Vyprskla jsem smíchy Colu zpět do skleničky a s nohama křížem sledovala, jak děda paroduje s rozpadlým deštníkem pózy na molo.

„Úplná Heidi Klum," pronesl Jakub, když s babičkou zavítali do kuchyně a mně kývl na pozdrav.

„To je nějaký zpěvák?" zeptal se zaskočený děda, že ty jeho šaškárny viděli.

„Topmodelka."

Děda pohodil imaginárními loknami, popohnal hosty ke stolu a došel uklidit ten ohoz slavných.

Jiřinka se rozhlédla po místnosti plné svíček a zasněně se usmála. „To je krásné. Úplně to ve mně oživuje vzpomínky, jak jsem s prababičkou držela černou hodinku a povídaly jsme si."

„Není to černá hodinka od toho, že se nesvítí vůbec?" rýpnul si do ní Jakub s drzým úsměvem a prsty zmáčkl knot jedné ze svíček.

„Ty máš ale den," okřikla ho babička a obrátila oči v sloup.

„Já bych řekl, že jeden z těch dobrých."

Ironicky kývla. „To rozhodně. Ještě pořád zvažuji, že ti podstrčím svoje prášky na spaní. Vypadají stejně jako ty tvoje," vyhrožovala mu a než jsem se stihla pořádně nadechnout a vyzjistit, co za prášky Jakub bere, sama mi to řekla: „Ten kluk už taky neví, co si vymyslet. Bere prášky na tlak – věřila bys tomu? Nevím, jestli jsem stará babka já nebo on."

Při pohledu na něj i věřila. Zůstával většinu času dost pobledlý a někdy se zvedal na dvakrát, problémy s tlakem jsem nějak podvědomě očekávala. Kdybych se o to tedy zajímala...

„Já se velice omlouvám, že nejsem jak reklama na pojišťovnu," odsekl Jakub a svázal si vlasy do culíku.

Uculila jsem se a do jeho vysvětlování babičce, proč zvolil takové přirovnání, jsem se raději nezapojovala. Zřejmě neměla smysl pro tenhle druh humoru. Mě ovšem dost bavil.

Pomohla jsem dědovi rozlít vychlazené pití a nanosit jej na stůl, načež zaujal místo vedle Jiřinky a začal míchat karty. Na prší. Docela mě překvapilo, že se shoda počasí a jména karet obešla bez komentáře. Každý jsme dostali po čtyřech kartách a dle dědova uculování jsem to odhadovala na nějakou tu sedmu v zásobě. Spiklenecky jsem na něj mrkla a těšila se, až je Jakubovi začne sázet. Jiřinka se zase nadšeně zasnila nad atmoškou a pak si postěžovala, že to venku vypadá na devátou večerní a ne na tři odpoledne.

„Mně se to líbí," namítla jsem a prolétla vějíř karet pohledem, zda nemám nějaké srdce nebo krále. „A venku to krásně voní." Kývla jsem k pootevřenému oknu a zaposlouchala se do šumu deště.

„Radši si lízni," zasmál se děda a mně, vzhledem k tomu, že jsem neměla žádnou kartu, co bych mohla vyhodit, nezbylo než poslechnout.

„S očuchávači deště jsem seznámený," mínil Jakub a protočil oči, když mu děda poslal eso, „ale co vidíš na tmě po poledni?"

Pokrčila jsem rameny. „Mám ráda bouřku."

„Hromy a blesky, miluju vyhozenou elektriku, dětský pláč a spálený pojistky." Pokusil se o zesměšnění mé obliby k tomuto počasí.

„A nezapomínej na wifinu, když funguje všechno jak má, není to ono."

„Jakou radost by ti pak udělalo tornádo," uchechtl se a zakroutil hlavou.

Povzdechla jsem si. „Už od mala jsem ho chtěla, ale vždycky jsem dostala nějaký barvy a věci do školy, tričko max."

„Úplně zanedbaná," souhlasil sarkasticky.

„Taky si říkám."

Děda s Jiřinkou naše pošťuchování sledovali s nechápavým výrazem, ale s takovým zaujetím, že zapomněli na celou hru.

„Až se někde budou zajímat o tvé újmy, nezapomeň to zmínit," doporučil mi a z našich zmatených prarodičů si vůbec nic nedělal.

„Že jsem dostávala krabice s mašlí a ne nějakou katastrofu?"

Mrknul na mě a přebil dědovu sedmičku. „Přesně."

Takže jsem si brala další čtyři karty.

Nevím, jestli si ti dva proti mě nahrávali úmyslně, nebo šlo o shodu náhod, ale dostávala jsem jednu horší kartu za druhou. Potom, co Jiřinka vyhrála a poslala tak do balíčku další karty a já je kvůli následujícím dvěma sedmičkám musela vybrat, jsem jich měla v ruce víc, než děda s Jakubem i balíčkem dohromady. Moje šance na jiné místo, než prohru, byly tatam. Poraženě jsem karty složila, když děda s měničem a slovem „borůvky" ukončil hru a zvažovala, zda mám požadovat změnu míst nebo ne. Ti dva byli vražedná kombinace. Ale třeba děda rozdal jen nezamíchané karty z poslední hry. S povzdechem jsem začala každému rozdávat po jedné kartě, abych měla co největší jistotu, že se kombinace karet nebudou opakovat,

„Víš jak to je," ukázal na mě Jakub dlaní, „neštěstí ve hře, štěstí v lásce."

Obrátila jsem oči v sloup jak to jen šlo. „Na lásku ti prdí pes."

Nechápavě zamrkal. „To je nějaký vidlácký pořekadlo nebo co?"

„To je moje snaha zůstat slušná," odpověděla jsem a složila karty, načež začala hrát Jiřinka.

Kecy o lásce byly to poslední, co jsem potřebovala... S povzdechem jsem si vzpomněla, že na mě čeká ještě jedna zpráva vyžadující odpověď, a než ke mně doběhla řada s kartami, přemýšlela jsem, zda pokračovat v hraní mrtvého brouka, nebo se Karlovi ozvat zpět. Muselo mu být jasné, že jsem si jeho pozdravu už všimla a vysvětlovat, proč jsem se vybodla mu odepisovat, se mi taky moc nechtělo. A přerušit s ním kontakt úplně? Nikdo by mi neuvěřil, že to tak chci, ani on, ani já.

Zahrála jsem spodka a zadívala se na telefon, jako kdybych doufala, že mi zrovna teď napíše znova. Možná i trochu ano, ale stál mi za to ten další infarkt? Rozhodně. Prej štěstí v lásce...

Po dalších čtyřech kolech, z nichž jsem dvě prohrála a dvě skončila na předposledním místě jen tak tak, jsme prší zabalili – narozdíl od počasí – a vytáhli žolíky s tím, že ty snad nebudu prohrávat tak rychle. Vzhledem k tomu, že jsem je naposledy hrála v druháku cestou autobusem do Paříže, jsem na to moc nesázela. A jelikož mi muselo přeskočit a během výpravy pro křupky do spižírny jsem Karlovi odpověděla, svou šanci na výhru jsem odepsala úplně.

Vrátila jsem s velkým pytlem sýrových koulí a protože se na mě všichni starostlivě zadívali, nejspíš jsem si přinesla i vystrašený výraz na pobledlém obličeji.

„Pak kdo tu potřebuje prášky na tlak," vysmál se mi Jakub a od křupek mi ochotně pomohl.

„Jsi tam viděla ducha nebo co?" utahoval si ze mě děda, když se ujistil, že jsem si odtamtud nepřinesla žádnou psychickou újmu.

„Ne," zakroutila jsem hlavou, „ale prázdný poličky na samožerky."

„Tak to jsou obavy na místě," uculila se Jiřinka.

Se slovy, že napíšu mamce, aby přivezla nějaké zásoby, jsem zapadla na své místo a odemkla telefon, abych se mohla ujistit, že mi za těch pětatřicet sekund od odeslání odpovědi na pozdrav, nestihl odepsat. Ne, ale už se u jeho profilovky rozsvítila zelená tečka, jež mi prozradila, že je aktivní. Hrozba přečtení a následný pokus o konverzaci byli tedy na místě. Nejspíš jsem zbělela ještě víc.

Jeden by řekl, že se není čeho bát a ono vážně nebylo: Karel mi jen sotva mohl přijít utrhnout hlavu za to, že jsem se mu dokopala napsat až teď, ale zcela upřímně jsem se děsila scénáře, ve kterém se zeptá, proč mi to tak trvalo, když stejně vysedávám na mobilu pomalu 24/7. No, víceméně. Hodně víceméně, ve stresu ráda přeháním. U matury jsem se takhle vysmála učiteli technologie, když jsem si vytáhla jednu z mála otázek, kterou jsem věděla – suché kresebné prostředky a předtisková příprava – a ke svému nemalému štěstí se tak vyhnula fotografii, ve které jsem plavala.

Nějaká nadpozemská síla mě donutila na Karlův kontakt kliknout a pak už jsem jen v transu sledovala, jak pod mou odpovědí běží upozornění píše. Kdybych v tu chvíli dokázala alespoň trochu myslet, vyskočila bych z našeho chatu, aby neviděl, že jsem si to přečetla okamžitě a nevypadalo to, jako že jsem od odepsání zůstala čekat na jeho reakci, ale jelikož mi racionální uvažování ukázalo prostředníček, nepřestávala jsem sledovat nápisy u jeho profilovky oznamující mi, jak se to na druhé straně má.

Karel: Á, paní umělkyně si taky našla čas odpovědět. Jak se máš?

Hrklo ve mně. Přesně toho jsem se bála. Jakmile jsem ale svůj mozek probrala trochou vzduchu, došlo mi, že první věta vůbec nebyla otázkou. Přesto jsem se k ní rozhodla vyjádřit, aby ho nenapadlo se k tomu vracet.

Já: Jen tak tak, přišla mi nová tužka k tabletu, tak jí musím prubnout.

Nepřišla. Vlastně jsem začínala být nervózní, zda jsem té podivně levné stránce nenaletěla a nehodila dva tisíce nějakému podvodníkovi rovnou do klína.

Já: Mám se dobře, co ty, jak žiješ?

Děda něco nespokojeně zabrblal a než mi Karel stihl vylíčit, jak dokonalé léto snů vede ve společnosti těch nejkrásnějších slečen, telefon jsem vypnula a nasadila omluvný výraz. „Jen jsem odepisovala."

„Já se radši ani nebudu ptát."

„Tak přeci jen jsou ty prohry ke štěstí v lásce dobré?" popíchla mě Jiřinka a já měla vážně co dělat, abych jí neodsekla a zůstala slušná.

„Až to zjistím, dám vědět." Pokrčila jsem rameny a doufala, že víc se k tomu nikdo vyjadřovat nebude.

Děda nezklamal. „Jestli jde o Káju, doufám, že ne."

Karel: Nudím se tu. Ale naštěstí trávím většinu času v Praze, takže pohoda.

Náhled jsem smazala, aby mě nepokoušel a dědu neprovokoval, a rozhodla se, že naši konverzaci přesunu na později. Třeba až se vrátí mamka, návštěva se odebere zpět do hotelu a moje červené tváře nebudou pro smích každému, kdo se na mě podívá.

V žolíkách jsem nebyla až tak marná. Vlastně mi to docela šlo a až na dvě hry jsem všechna kola vyhrála. S tím štěstím v lásce to asi nebude tak horké.

K večeru, chvíli předtím, než přijela máma, se déšť venku uklidnil a než se setmělo, dokonce ustal úplně. Toho děda hned využil k tomu, aby měli s Jiřinkou taky chvíli o samotě a s jeho peněženkou nás vyslal do sámošky pro nějaké maso k večeři. Moje námitky, že ho přiveze máma spolu s celým nákupem, byly v mžiku smeteny ze stolu s tím, že na ni už může čekat hotová večeře. „A my alespoň budeme mít klid od vás puberťáků," dodal a zazubil se, čímž mi jasně prozradil, odkud vítr fouká.

Jakub se dotčeně zamračil, že on už žádný puberťák vážně není, ale raději se zvedl a následoval mě ven. Čím dřív se vrátíme, tím větší je šance, že se vyhneme pokračování lijáku. Počasí v telefonu měnilo názory ze vteřiny na vteřinu a jak už se dneska přesvědčil děda, deštníky byly na takový nečas krátké.

Vyhrabala jsem z hlubin botníku pogumované boty, vyprskla smíchy, když jsem uviděla ty bílé Jakubovy, jak vystřižené z časopisu Jen pro parádu, které po tomhle slejváku nejspíš pozbydou veškeré životnosti, a zmačkala do tašky dvě pláštěnky. Ne, že by nám v případě slejváku nějak výrazně pomohly, ale pro dobrý pocit stačily. Když jsme uslyšeli klapnutí dveří a dědovu otázku, zda si dá jeho přítelkyně skleničku červeného nebo bílého, věděli jsme, že je nejvyšší čas zmizet. Jakub se zaškaredil nad jejich sbližováním a pokusit se vypadnout jen o trochu rázněji, ve dveřích by po něm zbyla jen díra tvaru jeho siluety.

„To tě staroušci tolik zneklidňují?" uchechtla jsem se mu u ucha, jakmile jsem ho dohnala. Ty jeho dlouhé nohy uměly dělat pěkně rychlé kroky.

Hraně se znechucením otřásl. „Tebe ne?"

Protáhla jsem obličej. „Asi to nijak zvlášť neprožívám. Děda je dlouho sám, přeju mu to."

„Tady nejde o to, že bych jim to nepřál, přeju, ale ty projevy náklonnosti si můžou nechat jinam." Zakroutil hlavou a zabořil ruce do kapes. „Představ si, že by to bylo naopak. Já bych přijel za tebou. Asi by taky nebyli nadšení, kdybychom se před nimi ocucávali a tak."

Překvapeně jsem zamrkala.

Jakub tiše pokračoval v cestě a jakmile si všiml mého zaskočeného výrazu, dodal: „Říkám kdyby."

„Já vím," odbila jsem ho a zamyslela se. „Děda by ale nadšený byl."

Vítězně se ušklíbl a vyprsil se. „Jo? Až takový dobrý dojem jsem udělal?"

Mávla jsem rukou. „Byl by nadšený z kohokoli, kdo není Karel."

„A kdo to vůbec je?" zajímal se. „Přítel?"

„Ne."

„Crush?" hádal dál a zdálo se, že ho totožnost Karla vážně zajímá.

„Řekněme," kývla jsem.

„Řekněme?"

Kývla jsem a povzdechla si. „Je to kamarád, známe se v podstatě od narození a stejně dlouho se spolu přátelíme."

„A on tě nechce nebo co?" zeptal se narovinu.

„Velmi taktní," podotkla jsem. „A nevím, radši to ani vědět nechci."

Jakub se pohrdavě ošil. „Jak holčičí." Obrátil oči v sloup a předběhl mě, aby mi viděl do obličeje. Vzhledem k tomu, že jsem odmítla zastavit, musel se rozejít pozadu. „Ale zajímá mě to – proč to s ním nezkusíš? Nic horšího než odmítnutí se stejně nestane."

„A co zničení přátelství?" navrhla jsem, ale ještě než ze sebe stihl vysoukat nějakou výmluvu, pověděla jsem mu pravdu: „Vlastně už jsme to spolu zkoušeli."

„Ahá," procedil mezi zuby. „Takže přátelství už vzalo za své."

„Víceméně."

„Bolavej rozchod?" vyptával se dál a jelikož ho můj milostný život dostal natolik, narazil do sloupu brány mezi kavárnou a Čokoládovým rájem, která vedla na náměstí. Palcem ukázal na dveře kavárny. „Když už tu jsme, mohl bych tě zase zlít, ne?"

Přeměřila jsem si ho pohledem. Normálně bych řekla, že jde o srandu, ale u něj jeden nikdy neví. „Je sobota, takže nemohl."

„Kurňa!" zaklel a stoupl si zpět vedle mě. „Ale pokračujeme – bolavej rozchod, ze kterého se tvé srdíčko nemůže vzpamatovat?"

Zle jsem se na něj podívala.

„Promiň, nebudu sarkastickej v takových věcech," slíbil, ale hned mě zase popíchl. „I když jsem si myslel, že ty sarkasmus ráda."

Prohrábla jsem si vlasy a upravila si na hlavě látkovou čelenku. „Umění sarkasmu spočívá v jeho načasování, víš? Bez načasování jsi jen necitlivý vůl." Věnovala jsem mu jízlivý úsměv a namířila na druhou stranu náměstí, kde se v ulici za Vietnamci krčila malá sámoška.

„To jsem si zasloužil," souhlasil a teatrálně se chytl za hrudník. „Teď už mě nemuč a povídej: Karel."

„Co tě to tak zajímá?" zakroutila jsem hlavou, ale odpověď raději nechtěla. „To je fuk. Prostě to bylo divný. Nemáme nic moc společného a cítila jsem se, jako kdybych chodila s někým, koho neznám."

„To je kravina."

Nechápavě jsem se na něj otočila.

„No, když jste kamarádi tak dlouho, tak ho přeci musíš znát, ne?"

Zásah.

Jeho slova mě docela vyvedla z míry. Měl pravdu. Karel byl jako kamarád jedním z mých nejbližších, pravděpodobně nejbližším vůbec, proč to ve vztahu vypadalo, jako kdybych ho neznala? Možná to tak vůbec nebylo a já tím omlouvala, proč nám to nevydrželo.

„Prostě to bylo divný," zamumlala jsem.

„To z kamarádství do vztahu vždycky," utrousil, „ale já bych spíš řekl, že jste se nevymanili ze škatulky ,přátelé' a proto to bylo divný."

Třeba jo.

Pokrčila jsem rameny.

„A kvůli tomu jste se rozešli?"

„My se ani nerozešli. Nejspíš jsme neměli ani ten vztah. Prostě mi dal jednou pusu, chvíli jsme to tak vedli, pak jsme se shodli, že je to divný, a to je vše."

Jakub vypadal, že nemá daleko od toho se mi vysmát. „Zlatej Shakespeare."

„To mi povídej."

„Ale stejně tam muselo být něco víc, když tě to furt drží. Skvělej sex, souznění, nebo tak něco," zasmál se a strčil do mě ramenem.

Obrátila jsem oči v sloup. „Asi jen představa."

„Ty bývají nejsilnější," přitakal a mně se na okamžik zdálo, že jsem v jeho tváři zahlédla soucit a pochopení. Nicméně jsem neměla čas tomu věnovat nějak zvlášť velkou pozornost, jelikož další, co jsem zahlédla, byl sám Karel.

To je snad zlej sen.

Nesl se z obchodu, kam jsme měli namířeno. Pod ramenem držel toastový chleba, v igelitce měl dva balíčky uzenin, a zrovna trhal obal krabičky cigaret. Nejdřív si nás téměř nevšiml. Zápasil s ochranným obalem a já si několik okamžiků myslela, že nás mine bez povšimnutí – doufala jsem v to, ale pár metrů před námi, ke mně zvedl oči a zastavil se. A ještě než jsem se stihla nadechnout k pozdravu, svůj pohled zabodl do Jakuba. Dost nevraživý pohled.

„Ty jsi taky mimo dosah toho kreslícího tabletu, jo?" zeptal se na místo pozdravu a rozpřáhl ruce, aby mě objal.

Že bych snila?

Bez zaváhání jsem ho k sobě přitiskla a dlaněmi mu přejela po těch jeho dlouhých zádech. „Musím se jít taky vyvětrat, ještě bych k němu přirostla," špitla jsem a neochotně ho pustila, aby to naše obětí nevypadalo jinak, než přátelsky.

„Myslel jsem, že už se stalo," popíchl mě a strčil si mezi rty cigaretu. „Není šance, že bych tě našel mimo wifinu."

Založila jsem si ruce přes prsa. „To není pravda, tuhle jsme byli na houbách."

Nadzvedl obočí. „Jsme?"

Polil mě studený pot. Karel se na mě pokřiveně usmíval, ale pod tím jeho fešáckým strništěm jsem dobře poznala, že dobrou náladu vážně neměl.

„Ano," potvrdila jsem, „my dva a... a mamka."

„No tak to potom jo," hlesl a střelil po mé společnosti další nepříjemný pohled. Ta k němu natáhla dlaň a představila se: „Jakub."

S ním to ale ani nehlo. Ruku mu nepodal, sám se nepředstavil, jen se podíval zpět na mě. „Potáhnu, tak se měj. Snad se uvidíme, až nebudeš... tolik zaneprázdněná."

„Jasně," kývla jsem.

„Zatím, Andy."

Musela jsem se hodně přemáhat, abych se za ním neotočila, a pomalu se vydala dál. Co to jako bylo? Promnula jsem si obličej a doufala, že to byl vážně jen zlý sen.

Jakub dlouho neváhal a začal: „Neřekl bych do tebe, že budeš na takový badboye. Chápu, proč se tvému dědovi nelíbí."

„To, že je potetovaný a kouří, ještě neznamená, že je badboy," namítla jsem.

„Pro staroušky jo," zazubil se. „Ale ze mě tedy moc nadšený nebyl, co?"

„To já taky ne," odsekla jsem mu s tím nejmilejším úsměvem, jaký jsem svedla.

„To zabolelo," vytkl mi. „Skoro jako Karla myšlenka, že už za něj máš náhradu."

Zamračila jsem se. „Cože?"

Jakub se na mě otráveně podíval. „Ještě mi řekni, že sis toho nevšimla. Ten kluk si myslel, že jsem tvůj novej šamstr, proto byl tak protivnej."

„Taky bych byla," mínila jsem kousavě, ale musela jsem s jeho výrokem souhlasit. Na jednu stranu mě to těšilo: kdyby nežárlil, znamenalo by to, že s nekamarádskými city mám problém jen já.

„Nevíš o čem mluvíš," broukl sebevědomě, vytáhl mobil a namířil na nás přední kameru. „Tvař se šťastně a ne jako by ti někdo přejel žábu."

„Cože?"

Nechápavě pokrčil rameny. „Čemu nerozumíš? Té žábě?"

„Co se chytáš dělat," upřesnila jsem a podezíravě si ho prohlédla.

„Rád dělám do charity, takže ti pomůžu," rýpnul si do mě. „Uděláme si dechberoucí fotku, Karel jí uvidí a jestli tě má tak rád, tak se začne snažit."

„Nebo to vzdá." Pobaveně jsem zakroutila hlavou. „Ani omylem."

„Proč ne?" zarazil se.

„Protože mu okamžitě dojde, že to není pravda, a protože to prostě dělat nechci?"

Svou otázku zopakoval znova.

Povzdechla jsem si. „Protože kdyby se snažit chtěl, už by to udělal."

Jakub zakroutil hlavou. „Nemyslím si. A co by tomu nevěřil? Nejsem snad snem každé ženy?"

Prskla jsem smíchy. „Bojím se, že by tě má odpověď mohla urazit."

Nakonec jsem se s ním ale vyfotit nechala. Jen jsme s tím počkali na jiné místo, protože ulice před sámoškou byla jasným trucem. Jakub fotku bez zaváhání a se spoustou přespříliš pozitivních hashtagů okamžitě zveřejnil a já jí po dlouhém přemlouvání nasdílela do stories.

Karel si ho zobrazil během pěti minut.

Zdravíčko, jak se máte? Už byste taky chtěli léto? Já tedy žádný velký milovník léta nejsem, ale už mě štve, jak mi venku mrzne... zadek. No, v létě je člověk zase zpocený, to si nevybereš. 🤣

Co říkáte na novou kapitolu? Konečně jsme se seznámili a Karlem, Andrejky velkou láskou. Objeví se ještě? Zabere na něj Jakubova fotka?
Komu fandíte víc?

Budu se těšit na názory!❤️

.