Vzhledem k tomu, že jsme neměli nejmenší ponětí, kdy má Jakub narozeniny – a několik dní zpět jsme ani netušili, že přijde, nebo že vůbec existuje –, co se týče dárků byli jsme na tom dost bledě. Mamka sfoukla do sámošky pro bonboniéru a já na druhou stranu města do cukrárny pro dort nebo alespoň nějaké zákusky, aby se neřeklo. Děda pouklidil a než jsme se sešli zpět, Jiřinka s Jakubem už otevírali vrátka plotu do zahrady. Nervózně jsem si povzdechla, oslavy nikdy nebyly mým šálkem kávy.

Došli jsme si sednout na terasu, kde příjemně protahoval vánek a rozhodli se, že se tu i najíme. Narozdíl od baráku, kde bylo dusno na padnutí, se tu alespoň nechalo dýchat.

Bez otálení se rovnou začalo. Děda přinesl skleničky a ještě než se pořádně stihl zeptat, zda si oslavenec hodlá dopřát jeho burčáku z Moravy vyhraněného na zvláštní příležitosti, nebo je spíš na klasická vína, Jakub mu připomněl, že alkohol nepije.

„Ale jednou za čas to člověku nic neudělá," mínil děda zaraženě a věnoval Jiřince dlouhý pohled, až jsem měla pocit, že po ní chce, aby mu přikázala vypít alespoň jednu skleničku.

„Já vím, já vím," dodal hned Jakub. „Ale mně to vážně moc nechutná."

„Vždyť jsi to ještě neochutnal." Mračil se děda. Jiřinka mu položila dlaň na předloktí. „Nech ho. Kubajz pití nikdy moc nedal, je spíš na přeslazený limonády, viď?"

„Ty jsou nejlepší," broukl rozmrzele, ale dobře jsem na něm poznala, že byl rád, že děda nepokračoval s nabízením ze svých zásob.

Hned na to, mě mamka poslala do lednice, že si taky nějaké v obchodě pořídila a Jakub by si mohl vybrat z těch. Vděčně se na ni usmál a hned mě následoval zpět do baráku.

„Proč nepiješ?" zeptala jsem se, jakmile jsme se ztratili za rohem.

„Prostě na to nejsem."

„Na ucucnutí si u přípitku?" divila jsem se. „Vždyť to nic není a nikdo po tobě přeci nechce, abys vymlaskl celou láhev."

„Vsadím se, že tvůj děda by chtěl," odporoval mi a podržel mi dveře.

Kývla jsem. „Jo, to by asi chtěl," musela jsem uznat.

„Mezi námi," špitl a pokračoval do kuchyně, „pil jsem vážně dost a dostat ze z toho nebylo snadný, takže to nechci pokoušet – ani přípitkem."

Zarazila jsem se. To dávalo smysl. A vlastně mě nic takového vůbec nenapadlo. Dost možná to souviselo i s tím, proč měl tak vysokou absenci na gymplu a maturitu si musel dodělávat až letos. Zbavování se závislosti nebývá chvilkova záležitost. Taky jsem chápala, že vysvětlovat tohle dědovi se mu úplně nechtělo, a rozhodla se, že ho při dalším takovém nátlaku podpořím. A že ještě několik nabídek koštovat z jeho vinařské sbírky přišlo.

Něco mi na tom ale nesedělo. Jakub se mi nezdál jako někdo, kdo by sklouzl do problémů s alkoholem, a ještě divnější se mi zdálo, že už by z toho byl venku. Na druhou stranu, já ho znala sotva pár dní, neměla nejmenší tušení, čím si za svých třiadvacet let prošel, kromě osiření, a po všech těch odstrašujících případech, jimiž nás krmili na občankách a v televizi, mi tohle nejspíš jen připadalo až příliš rychlé.

Jakub mi víc neřekl, vybral si Sprite a spokojeně se nesl zpátky. Už na nás všichni čekali.

Babička mu popřála, ať se na jeho příští narozeniny sejdou ve zdraví a opět s dobrou náladou, a zdálo se, že spolu měli zvláštní emotivní chvilku, kterou jsme nikdo nechtěl vyrušit. Pak radostně popotáhla, nad tím, jak rychle vyrostl, dala mu mateřskou pusu a nechala nás ostatní, abychom se předvedli se svými improvizovanými gratulacemi. Docela se mi ulevilo, že mu nevrazila do rukou nějaký veledar, vedle kterého by naše bonboniéra, Míša řezy a vnucená láhev bílého, vypadali ještě ubozeji, než skutečnost, že jsme o jeho narozeninách do včerejšího večera vůbec nevěděli.

První mu začala třást pravačkou mamka. Pronesla takovou tu klasiku, ať se mu daří, hodně štěstí, zdraví, a podle jejího vzoru jel i děda. Já, originálně, jsem si s ním namísto potřesením rukou ťukla pěstí, broukla všechno nejlepší a popřála, ať má lepší prázdniny, než jaké mám já. Jsou poslední, mohly by stát alespoň za něco... U nás obou.

Jiřinka mi konečně nabídla tykání, když jsem jí podávala talířek se zákuskem, a následně jsme dali do plánování příštího pátku, kdy jsem musela jet do Prahy podepsat smlouvu k bytu. Nemohla jsem se dočkat, až bude oficiálně můj a já se tam začnu stěhovat. Mamka s Jakubovou babičkou mi kladly na srdce, abych si všechno pořádně přečetla, zeptala se na každou drobnost, co mi nebude jasná a nenechala se zatlačit do podepsání, pokud si nebudu stoprocentně jistá. Jenže to já byla. Už na prohlídce jsem se do bytu zamilovala a čím víc jsem o něm přemýšlela, tím jasněji jsem měla. Když jsem se tam jela podívat minulý týden jak probíhá výměna podlah, utvrdila jsem se ve svém rozhodnutí o to víc, a potom, co mě majitel bytovky provedl nejbližším okolím, si byla jistá, že by se mi tam líbilo žít. Zvlášť, když jsem to měla tak blízko k nakladatelství.

„Nejraději bych jela s tebou," zakroutila hlavou mamka. „Alespoň bych měla jistotu, že se mi tam někde neztratíš."

Strčila jsem si lžičku s řezem do pusy a zahuhlala: „Tak bychom se ztratily spolu."

„Fakt mě mrzí, že mě Péťa nepustila z práce, alespoň bych taky viděla ten tvůj byt," jela si dál svou, aniž by zpozorovala, že raději pojedu bez ní. Určitě se všichni obejdeme bez slz v realitní kanceláři a na loučení a objímání budeme mít ještě času víc, než dost.

Usmála jsem se. „Já tě pak mileráda pozvu na kafe," slíbila jsem.

A zatímco jsem byla vydána na milost mateřským obavám, děda se zvedl a mávl na Jakuba ať jde s ním. Zpozorněla jsem a doufala, že ho zase nebude chtít nalejvat. Podle jeho výrazu očekával totéž.

„Pojď, dojdeme pro utopence – ty snad jíš. Z toho hubolepu, co přinesla Andrejka, bych jinak dostal cukrovku."

Jakub okamžitě pookřál. „Buřt na kyselo s cibulí? To neodmítnu!"

„Já chci taky!" zavolala jsem za nimi, když mamka začala rozebírat na jak velký peníze přijde takový život v Praze.

„Vezmeme pro všechny," uklidňoval mě děda. „Neboj."

Neboj... Jenže já nechtěla utopence, ale vypadnout s nimi.

K večeru, když už jsem měla od návštěvy, ale i mamky a dědy, klid, jsem zavolala Janě, abych zjistila, kdy se uráčí vrátit. Ne, že bych jí všechno to cestování a užívání volna nepřála, ale jinou společnost, než své rodiny nebo Jiřinky a Jakuba, bych vážně ocenila. A se spolužáky ze zakládky jsem si neměla moc co říct už tenkrát, natož teď, takže ona byla jedna z mých posledních nadějí.

Zvedla mi to snad po prvním zatroubení. Tím mě docela překvapila, psychicky jsem se připravila na to, že jediná reakce, co dostanu, bude patřit operátorovi, který mi sdělí, že se jí mám zkusit dovolat později.

„Andy!" zavřískala do mikrofonu tak silně, že z repráků vylezl jen podivný pískot. „Povídej, jak se máš? Proč voláš?"

„Abych ti vynadala, že jsi mě nezabalila do kufru a nevzala sebou," uchechtla jsem se a rozvalila se po posteli.

„Takhle hrozný to tam je, jo?" ptala se jako kdyby to nevěděla nejlíp. Byla tu jedním z mála záchytných bodů, co jsem tu měla. Znaly jsme už od plenek, na základce jsme se sice moc nebavily, jelikož jsme se dostala každá do jiné školy a Jana pak propadla, ale na umělce se naše přátelství docela zpevnilo. I když šla studovat obor fotografie, na který naše třída každou chvíli vymýšlela nějaké vtipy a parodie. Ještě teď mě mrzelo, že jsme spolu neskončily i na intru a ona musí celou dobu dojíždět. „Každopádně za mnou bys teď nechtěla," zasmála se.

„Proč by ne?" podivila jsem se. „Válet se na pláži, to je moje."

„My už se z Egypta vrátili," objasnila mi. „Teď jsem s Markem na Slovensku, u jeho rodičů."

Očividně jsem nepostřehla nalezení její nové spřízněné duše.

„Kdo je Marek?"

„Posílala jsem ti tak tunu hlasovek," vytkla mi. „To jsi je neposlouchala?"

Poslouchala... tak první čtyři, pak jsem u toho usnula.

„Ale poslouchala," zalhala jsem pohotově, vzhledem k tomu, že už to bylo déle než dva týdny, mohla se nade mnou slitovat, „jen si žádného Marka nevybavuju – takže?"

V rychlosti mě seznámila s tím, že ten druhák z multimédií, který se občas zdržoval na počítači v učebně, když měli fotografové základy produkční grafiky, a vykecával s Janou, se odhodlal, napsal jí a zřejmě jejich konverzace byla natolik dechberoucí, že se dali dohromady a dokonce spolu začali trávit prázdniny takhle ve velkém.

„Jo, to dává smysl," řekla jsem, abych nezůstala bez reakce, protože jsem vážně nevěděla, co jí na to říct, „ten po tobě pokukoval už na začátku druhého pololetí."

Asi? Nevím. Viděla jsem ho sotva párkrát.

„No, že jo!" zase zapištěla a já si vzpomněla, proč jsem se odnaučila telefonovat s mobilem u ucha. „Když jsme u pokukování, viděla jsi teď někdy Káju?"

„Karla?" Úsměv mi zmrzl na rtech. „Ne, ale mamka jo. Proč?"

„Tak mu koukni na instáč, má novou kérku, od krku až po břicho, je skvělá."

Jasně, až na to, že má soukromý účet a já ho nesleduji, protože bych se nedostala k ničemu jinému. Teď jsem toho zalitovala, protože mě vážně pobláznila zvědavost nad tím, jaký motiv si nechal zvěčnit tentokrát.

„Pošli mi screen," požádala jsem jí a doufala, že víc ho rozebírat nebudeme.

„Ne, začni ho sledovat," odsekla a já poznala, že se na druhé strašně škodolibě uculuje. Není nad to mít kamarádku, která umí podpořit. „Stejně, není trošku zbytečný chovat zášť kvůli měsíčnímu rádoby vztahu?"

Zakroutila jsem hlavou. „Nechovám zášť, jen vím, že by to dopadlo zase stejně."

„Druhé šance jsou fajn," podotkla a zařvala něco mimo mikrofon telefonu, takže k mým uším dolehlo jen podivné rachtání. „Proč že jste se rozešli?"

Protože to mezi námi bylo divný. Jako kdybych se z ničehonic stala přítelkyní Ryana Reynoldse a teprve pak začala zjišťovat, s kým to vlastně jsem. Bez společných zájmů, bez ničeho. S Karlem nás spolu drželo jen kamarádství, které zesílilo až na nezdravou úroveň, ale víc jsme mezi sebou neměli. Nejspíš proto to bylo tak bolavé téma.

„To je jedno," broukla jsem s náladou na bodě mrazu.

Jana cosi zahuhlala, načež se ozvalo další podivné šuměmí a ona zajásala: „Už jsem na wifině! Vole, měla jsem pocit, že jsem bez internetu roky."

„Markovi rodiče nemají internet?" divila jsem se. „A ty máš přeci data."

„Nemám, všechny jsou v čudu. Jsem si nevšimla, že přes ně jedu na youtůbku. Akorát Karla jsem stihla omrknout a pak už ani ťuk!"

Bože, to je teátr. Ale už jsem chápala, proč si stále nepřečetla mé stížnosti na nového vzdáleného bratrance, nebo co to vlastně budeme, pokud to dědovi a Jiřince vyjde. Jako kdyby mi četla myšlenky vyjekla: „Tys mi psala? Kdo je Jakub?"

Její telefon začal cinkat, aby ji upozornil na další mé zprávy a já se s každým dalším otravným zvukem proklínala, že jsem jí své strasti nemohla shrnout do jedné zprávy.

„Takže náhrada za Káju?" popíchla mě, když si zprávy přečetla.

„Jistě, vidím to na vztah až do konce života – toho jeho určitě, protože občas je fakt na zabití."

„Ale prosím tě," smála se Jana, „copak udělal tak hrozného?"

To byla vlastně moc dobrá otázka. Jakub sám o sobě neudělal vůbec nic. Vlastně se ke mně choval i docela hezky. Problém tkvěl nejspíš jen v tom, že mi svou přítomností udělal čáru přes rozpočet, musela jsem se o svůj čas dělit s ním a navíc měl stejnou výbavu na kousavé odpovědi jako já. Sem tam jsem si nebyla jistá, zda si vyhrožujeme nebo spolu flirtujeme. Buďto něco mezi nebo od každého trochu.

„Všechno," zamumlala jsem, abych dostala šanci se vyvztekat a případně si od své kamarádky vyslechnout i nějakou velemoudrost. „Tak víš co, chtěla bys dělat chůvu nějakýmu cizímu klukovi?"

„Záleží jak by vypadal," chrochtla smíchy.

Obrátila jsem oči v sloup a doufala, že ještě něco dodá.

„Takže tě štve, jak říká pančitel Anderle, zprava doleva, nahoru dolů?"

„Jo!" souhlasila jsem okamžitě a vzpomněla si na výraz našeho češtináře, když se snažil zůstat slušný a namísto nadávek používal tohle. Díky tomu se stal terčem našich parodií. „A mnohem víc. Kolem celé Zeměkoule mě štve. Tam, zpátky a ještě jednou dokola."

Jana se zasmála. „Aby ses do toho nezamotala."

Postěžovat si na návštěvu mi kupodivu docela pomohlo. Jana ocenila fotky andulky, kterou Jakub zachránil, a když zjistila komu uletěla, neodpustila si poznámku, že její majitelka byla vždycky tak trochu – hodně – levá. Probraly jsme staroušky a to, jak vůbec vypadá navazování známostí po šedesátce, vyslechla jsem si všechny detaily o Markovi, bez kterých bych nemohla existovat, a musela dát Janě zapravdu, že z Jakubovy přítomnosti se nechá vytřískat víc, než jen sarkastické poznámky, chce se to jen dostat na stejnou vlnu a odpustit si dětské popichování. To bude těžké pro nás oba.

Když jsme se loučily, nemohla jsem se dočkat, až bude srpen a my se zase uvidíme.

Další den, ve středu, si mamka u snídaně usmyslela, že vůbec nic nepodnikáme, stále sedíme doma a civíme do telefonů a tak bychom mohli vzít naši milou návštěvu na houby. Všimla jsem si, že jsme s Jakubem nahodili oba stejně nadšený ksicht. Ani nečekala na souhlas, protestům nedala jedinou šanci a vydala se hledat košíky. K mé smůle se nebylo moc na co vymlouvat. Tady rostly houby snad i v lednu a lepší plány opravdu k mání nebyly. Otráveně jsem zůstala civět na škraloup kakaa a modlila se, aby ji nadšení z houbaření brzy opustilo.

„Udělám pak omáčku," zavolala z ložnice a já se zaškaredila znovu.

„Nemáš ráda houbovou omáčku?" zeptal se Jakub a zvedl se, aby mohl odnést nádobí.

„Nemám ráda houby," povzdechla jsem si. „Tu chuť jo, ale ta jejich hmota... ble." Otřásla jsem se. „Když se omáčka udělá z mletých hub nemám jedinou výhradu, ale jakmile tam ty potvory plavou celý, ne, to nedávám."

Jiřinku jsem svou obhajobou očividně dost pobavila a naklonila se k dědovi s poznámkou, že tohle ještě neslyšela.

„Já to mám taky tak. Houbu v celku sním jedině jako řízek," přiznal jí ochotně a zadoufal, že už se urodili nějací masáci.

„No a co kdybychom poslali na houby omladinu a my se došli jen tak projít?" navrhla Jiřinka a nasadila prosebný kukuč, jemu děda mohl jen sotva odolat.

„Horší jak puberťáci," popíchl jí Jakub. „Jestli chcete klid, tak to prostě řeknete. Jsme tu všichni dospělí, určitě to pochopíme."

Takže jsme šli nakonec jen my dva a mamka. Jiřinka s dědou se rozhodli projít do nedaleké vesnice, kde měl kamaráda řezníka, a rozhodl se, že přinese nějaké lahůdky a maso a společně s houbami se z něj vykouzlí dršťková. Jak jsem to tak poslouchala, usoudila jsem, že já dneska budu o hladu. Jestli tedy nezbyly nějaké ty Míša řezy.

Vyrazili jsme hned po snídani. Děda ve stoletých kalhotách a Jiřinka v moderním sportovním úboru a se značkovým batohem. Při pohledu na ty dva, jak vypadali úplně rozdílně, jsem nemohla pochopit, jak se dali dohromady. Zjevně se jim oběma zamlouvala odlišnost toho druhého, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. Když jsme jim zmizeli z dohledu, neodolala jsem a Jakuba se zeptala, zda se babička zmínila, proč se rozhodla jít do mého dědy. Jak jsem tušila, díky odlišnosti. Jeho dědeček byl prý právník jak povoláním, tak povahou. Samé pravidlo a jejich striktní dodržování, rád ostatním ukázal, že je jak se říká „z lepšího" a nemohl si vzpomenout, že by ho někdy zažil neformálně. Prý i na jejich chatě u Budějovic nosil košili a kalhoty, takže s mým dědou v monterkách a pantoflích byli jako černá a bílá. S každým jeho slovem jsem měla pocit, že se mu můj děda zamlouvá tisíckrát víc, než ten jeho.

Opatrně jsem se zeptala, jak dlouho už spolu nejsou a doufala, že tím neotevřu nějakou starou ránu. Těch možností, proč je single nezůstávalo zase tolik.

„Je to pět let, co umřel," sdělil mi Jakub jako kdyby o nic nešlo. „Měl rakovinu. Nebylo to hezký, takže jsme to všichni brali jako vysvobození."

„To mě mrzí," kuňkla jsem a doufala, že se zase nedozvím nějakou moudrost, jako že můj soucit je mu houby platný.

Mamka se od nás vzdálila, aby se mohla podívat po modrácích v louce u cesty, a my pokračovali dál k lesu.

„A co tvoje babi? Nebo táta? Přijde mi, že těch rodinných příslušníků taky moc nemáš," mínil a zatočil košíkem na prstě, až něj vyletěl malý nožík.

„Na babi si nepamatuji," přiznala jsem a zahanbeně si uvědomila, že byl celou dobu děda víceméně sám a já bych jeho štěstí s Jiřinkou měla fandit o něco víc. „Táta žije v Olomouci, takže se moc nevídáme."

„Nejezdíš za ním?"

„Dřív jsem jezdila," kývla jsem, „ale co se oženil a s manželkou si přitáhl i její dceru, úplně jsme se odcizili."

Nadzvedl obočí. „Nesedly jste si?"

„S Monikou ještě jo. Sice docela fiflena, ale v hlavě to má srovnané. Jenže ta její dcera je děsná pinda."

„Nejspíš si tohle myslí i ona o tobě."

Pokrčila jsem rameny. „Když jsme se viděly poprvé a naposledy málem jsem jí ustříhla culík, takže hádám, že jo."

Následně jsem mu musela povyprávět, co mi má nevlastní sestra udělala tak hrozného, že jsem se jí rozhodla vylepšit vizáž. Schválně mi zničila úkol z písma, nad kterým jsem se mořila tři večery. Že nešlo o omyl jsem věděla s úplnou jistotou: byl zacákaný červenou tuší a my museli vždy dělat jen s černou.

„Zlatě, že jsem jedináček," pochvaloval si.

„Vidím to stejně," přitakala jsem a ukázala na několik suchohřibů u kořenů dubu. Takový úspěch jsem ani nečekala. Spíš jsem počítala s tím, že najdeme několik červy prolezlých ubožáčků, co nebudou stát za to, abychom je táhli domů.

Mamka nás zanedlouho dohnala s plným košem modráků. Měla jsem chuť se s tak úspěšným lovem vydat zpět, ale ona byla názoru, že musíme zaplnit všechny košíky, a tak nás táhla až na kopec, ze kterého jsme viděli do údolí, kam šel děda s Jiřinkou k řezníkovi.

„Budu večer úplně hotová," postěžovala si mamka, sedla si na pařez a promnula si nohy, když jsme z kopce slezli zase dolů a s Jakubem probrali, co všechno bychom jedli raději, než houby. Téměř všechno. „Už teď nemám sílu ani na gravitaci."

„Tak si pak odpočineš. Můžeme si pustit nějaký film," navrhla jsem.

Kývla k souhlasu. „To bychom mohly. Už dlouho jsme si spolu nesedly k nějaké slaďárně."

Naposledy minulý týden, když dávali Pretty Woman.

„Nebo najdeme nějakou komedii, aby se mohl přidat i Kuba, co?" Podívaly jsme se jeho směrem a zjistily, že mu naše plánování holčičího večeru přišlo úsměvné.

„Co je?"

Zakroutil hlavou. „Nic, nic. Mně se jen líbí jaký dopad mají tyhle romanťárny na holky, které pak čekají, že zažijí něco takového."

Mamka zakroutila hlavou. „Já se jen ráda vysmívám osudové lásce."

Plácla jsem si s ní jako se svou vrstevnicí. „To je ten nejlepší humor."

„V pohodě," zasmál se Jakub, který nám zřejmě nevěřil půl slova a čekal, že budeme bulet do toaleťáku. „Muži se zase takhle nechávají klamat pornem."

Pomohla jsem mamce zpět na nohy. „Já bych si klidně pustila tu slaďárnu. Ale dobrý vědět, čím se nechá večer klamat on."

Na mou poznámku nereagoval, jen mávl rukou a pokusil se zamaskovat úsměv.

K večeru, když jsem chystala popcorn k filmu, jsem se konečně odhodlala a stiskla tlačítko sledovat u Karlova profilu. Srdce mi u toho bušilo ještě víc, než před maturitní komisí. Aniž bych si to pořádně promyslela a uvážila skutečnost, jak divně bude vypadat, když za ním teď začnu dolejzat, jsem to prostě udělala. Moje překvapené nadávky, co ze mě lezly, když jsem si uvědomila, že jsem to vážně udělala, museli slyšet snad i staroušci na terase, kde cukrovali nad řízky z masáků, nebo Jakub na hotelovém pokoji. Mamka na mě z obýváku dokonce zavolala, zda se mi nic nestalo. No, ano i ne.

Když se ani o několik vteřin později svět nezhroutil, došla jsem k názoru, že není třeba se tím nějak zvlášť stresovat – ne, že bych se toho dokázala držet – a pokusila se sledovat děj komedie Jsem božská. A právě ve chvíli, kdy nám u filmu tekly slzy smíchu, já kopala nohama ve vzduchu, abych udržela močový měchýř zamknutý, a mamka sotva popadala dech, se ozvalo pípnutí instagramového upozornění.

Karel: Ahoj :)

Srdce mi vynechalo několik úderů.

Ale žádost o sledování jsem stále schválenou neměla. To je pech.

Ahojte, jak se máte?

V nové kapitole jsme se dozvěděli opět několik novych věcí a já mám hrozně důležitý dotaz!

Kdo má rád houby? 😏

Já jsem na tom jako Andrejka – máme tu podobného podivína?

Vyjde to dědovi a Jiřince?

Komu fandíte víc, Karlovi nebo Jakubovi?

Máte někdo tip, proč si Kubajz nechal vytetovat smajlíka?

Mějte se krásně ❤️