Moc jsem nevěřila, že by Karel na Jakubovu fintu mohl skočit, ale on se chytil i s navijákem. Sotva jsem odložila telefon, abych se mohla rozloučit s Jakubem a Jiřinkou, které čekala cesta vylepšená o pořádný slejvák, už mi psal s otázkou, kam že se to přesně stěhuji a že když budeme v podstatě sousedi, mohli bychom spolu sem tam někam vyrazit. Třeba na pozdní snídani do kavárny. Prý věděl o jedné, kde dělají prvotřídní vafle a ještě lepší plněné bagely.

Karel: Úplný brunch. :D

Já: Jen jestli ty to nepřeháníš s Jak jsem poznal vaši matku.

Karel: Z toho seriálu jsem si odnesl víc, než že jsou brunche cool.

Já: A co přesně?

Jen jsem se modlila ať nezmíní sukničkáře Barneyho. Prosím. I když patřil mezi mé nejoblíbenější postavy, vážně se mi příčila představa, že by se s ním chtěl Karel ztotožňovat. Prosím...

Karel: Že na tu pravou se vyplatí čekat. To je snad jasný.

Jo, tak to bych nehádala ani omylem.

Já: No, nakonec matka nebyla ta pravá, ale Robin, se kterou se znal celou dobu.

Karel: Ne, pravá byla matka, jenže ta umřela na rakovinu, takže se Ted musel vrátit k osvědčený klasice.

Já: Sám jsi osvědčená klasika.

Karel: To si piš.

„Už cukrujete?" Strčil hlavu do pokoje Jakub a laškovně nadzvedl obočí.

Leknutím jsem telefon upustila a pro jistotu ho i zamkla. Aby ho náhodou nenapadlo ověřovat si pravdivost mého tvrzení. „Ne."

„Jo tak né," zasmál se a zřejmě měl dokonale jasno, jak se věci mají.

„Ne," trvala jsem si dál na svém a pro jistotu telefon ještě schovala pod polštář a začala se hrabat z postele ven. „Už odcházíte? Abych se stihla s tvojí babi rozloučit."

Jakub mávl rukou a ve tváři se mu usadil šibalský pohled. „Ona by to bez tvého zamávání určitě zvládla, ale k tvému neštěstí venku vážně strašně chčije, takže nám bylo nabídnuto, že přespíme u vás."

Úsměv mi na tváři zmrznul. I ten falešný. „Cože?" zamrkala jsem a doufala, že jsem se jen hodně přeslechla.

„Ještě řekni, že nás tu nechceš!" Teatrálně si položil hřbet ruky na čelo a okamžik parodoval mdloby.

„A kde budeš jako spát?"

Jakub se na mě otráveně podíval. „Ve tvojí posteli ne, to buď klidná. Tvůj děda říkal, že roztáhneme gauč."

Gauč v obýváku, co sousedí s mým pokojem. Měla jsem problémy s paranoiou, nebo bylo jasné, že se jeho přespávačka neobejde bez nějaké provokace?

„Nadšení z tebe úplně sálá."

Zakroutila jsem hlavou. „Já si jen dávám dohromady dvě a dvě: předpokládám, že na gauči nebudeš spát s babičkou, ale sám."

Jakub hrdě kývl a zazubil se.

„A žádné jiné místo pro hosty tu není, takže tvoje babička bude spát u dědy," dokončila jsem myšlenku a abych ho ještě víc pobouřila, dodala jsem: „Fakt doufám, že nebudu muset poslouchat vrzající postel. Ale já jsem na tom ještě dobře, mě od ložnice dělí dvě stěny obýváku."

„Jsi potvora," procedil skrz zuby a dřepnul si na mojí postel. „Při nejhorším prostě spáchán sebevraždu."

„Až nastane tvůj čas, dej mi vědět."

Obrátil oči v sloup. „Ještě kameru ti přinesu, ať máš něco na památku."

„Hlavně ať je nabitá."

„Já se zatím budu uklidňovat tím, že ve věku tři sta a více nemají na takové věci už ani pomyšlení."

Pokrčila jsem rameny. „Víš, jak se to říká, láska kvete v každém věku."

Jakub se zaškaredil. „Proti kvetení nikdo nic nemá. Ale třeba budou tím dnešním gamblingem příliš znavení nebo prostě jen ohleduplní k mému psychickému zdraví."

„Doufej," ušklíbla jsem se a vyndala vibrující telefon.

„To je stíhačka," prohlásil a sedl si ke mně na postel. „Nicméně mě těší, že moje pikle takhle vychází."

Zvedla jsem k němu oči, ale hned je zase sklopila k telefonu a nedočkavě ho rozsvítila, abych se mohla podívat na náhled zpráv.

„Já bych nemohl, kdyby to bylo jen upozornění," rýpnul si. „Fakt mě baví, jak to prožíváte."

Nechápavě jsem se na něj podívala. „Prožíváme?"

„No, tak se na sebe podívej," ukázal na mě dlaní. „Mobil pípne a ty jsi jak na trní. A ten tvůj určitě taky. I když toho asi teď víc trápí, proč už jsi tři a půl minuty neodpověděla. Co když jsi zase s tím klukem? To jsou muka!"

„Jsi komediant," zakroutila jsem hlavou.

Karel: Neměla jsi teď někdy jet do Prahy kvůli tomu bytu?
Karel: Bychom mohli jet spolu, já tam mám nějaké zařizování a ty se alespoň nebudeš muset táhnout vlakem.
Karel: Co říkáš?

Nedokázala jsem se ubránit úsměvu.

„Co se tlemíš?" smál se mi Jakub a následně nacpal hlavu k mému telefonu, aby si to mohl zjistit sám. „Rozkošný. Doufám, že mě pozveš na svatbu."

„Myslíš, že by tam o tebe někdo stál?"

„Karel rozhodně."

Karel: Nebo neříkej nic a strávíme mládí čekáním na odpověď... :)

Fakt stíhačka.

Já: Jedu v pátek. Hodí se?

Jakub mávl rukou a lehl si vedle mě a pod hlavu si nacpal všechny polštáře, co jsem měla na posteli. „Takže bude rande?"

Karel: V pátek zrovna ne... Jsem v práci. Co jiný den?

Já: Nemůžu. Mám to domluvené na pátek už dlouho.

Karel: Tak to se budeš muset táhnout tím vlakem.

„Nebude," hlesla jsem zklamaně a namísto vysvětlování jsem mu podala mobil, ať si to přečte sám. Popravdě jsem mě a Karla už viděla, jak mi ukazuje Prahu, já jemu, kde budu bydlet, a úplnou náhodou zjistíme, že to máme jen kousek od sebe a přesně v polovině cesty jeden k druhému stojí ten čupr podnik s bagely. Tak, mám oficiálně zákaz romantických komedií, člověk pak rychle ztratí pojem o realitě.

Jakub cosi zabručel a vrátil mi mobil, načež se zase rozvalil v polštářích. „Tak pojedeme spolu."

„Cože?"

„No co," zacukal rameny. „Já se tam vyznám, ty ne. Plus když si uděláme zase nějakou dechberoucí fotečku a ještě v Praze, Karel bude pěkně žárlit, o to přeci jde."

Odfrkla jsem si. „Ty jsi tak ochotný."

„To jsem," pochválil se, „prostě dobrota sama."

Pohotově jsem ho odmítla, že si určitě zvládnu poradit, ale v hloubi duše se mi ta jeho finta docela zamlouvala. Na Karla prozatím fungovala skvěle, odepisoval okamžitě a já byla ochotna prohlásit, že jsme si za poslední tři hodiny vyměnili víc informací, než za celý čvtrťák. A když nám nevyšel pátek, zkoušel navrhnout jiné setkání. A ne jen v Praze.

Po večeři, kdy se mamka rozloučila s tím, že jde usnout u audioknihy, jsme se všichni odebrali nahoru do obýváku, že si večer zpestříme nějakým filmem, když už se počasí uklidnilo natolik, aby děda souhlasil se zapojením televize. Zpestření netrvalo vůbec dlouho, ještě před půl devátou začala Jiřinka zývat, že už by to šla taky zalomit. S Jakubem jsme po sobě hodili otrávený pohled, že jim to divadýlko nebaštíme, a sotva se za ní zavřely dveře, děda se už taky hnal na kutě.

Karel: Už se těším, až půjdu do knihkupectví a na knize bude napsáno: Ilustrovala Andrea Vlčková.
Karel: Si jí nechám podepsat a budu sběratel tvých knih.

Já: No, já těch ilustrací nejspíš moc dělat nebudu. Hlavně ty obálky a předtiskovku...

Karel: A teď česky prosím pěkně.

Já: Přípravu k tisku.
Já: Young adult kromě map většinou moc ilustrací nemá.
Já: Pokud nepočítáš obálku.

Karel: Stejně si je od tebe nechám podepsat.
Karel: Proč mít podpis od autora, když ho můžeš mít od ilustrátora?

Já: Grafika. Ale jasně, já ti tam klidně autogram naškrábu. Už se těším, až budeš mít byt plný dívčích románků.

„Pf, tady je to samý romantik," broukl Jakub a natáhl se pro ovladač, aby mohl tu hrůzu, co ti dva vybrali, přepnout. „Co ty, nějaký pokrok?"

Zvedla jsem k němu hlavu a hodila si nohy přes opěradlo křesla. „Žádný."

Protočil oči v sloup. „Proč ne?"

Zamkla jsem telefon a složila si ruce do klína. „Co já vím?"

„A co tedy řešíte?" zajímal se a dokonce ztlumil televizi.

Mávla jsem rukou. „Knížky."

„Tak to chápu, že se neděje žádný pokrok. Proč sakra řešíte knížky?"

Tady měl někdo očividně odpor ke čtení. Hodila jsem po něm otrávený ksicht. „Protože se mi snaží lichotit, jak je moje budoucí práce důležitá."

Na okamžik jsem věřila, že jsem v jeho očích zahlédla jiskru vzrušení. „A pak, že jste se nikam neposunuli! Jestli ti lichotí, už tě v podstatě zase balí. Teď bych vytáhl nějakou úžasnou historku, třeba o nějakém pěkném spolužákovi, který byl super model na akty, což jen přidá na žárlivosti."

Ironicky jsem přikývla. „No jasně."

Jakub si rozpustil culík a prohrábl si světlé vlasy oběma rukama. „Nebo se můžeš zmínit, jak jsem hrdinně zachraňoval andulku."

„A malém jí utopil."

„Mohla jsi přijít s lepším nápadem," odsekl, ale vzápětí se ušklíbl. „O mně se teď radši nezmiňuj."

Pobaveně jsem se podívala jeho směrem. „A já zrovna tolik chtěla."

„O tom vůbec nepochybuji," naparoval se, „ale počkej si, až začne on. Abys to nepřehnala a jemu nedošlo, že na něj hrajeme habaďůru."

„Mluvíš jak nějaký vztahový poradce," odpověděla jsem a odepsala Karlovi.

Jakub pokrčil rameny. „Byl bych skvělý. A určitě bych měl stoprocentní úspěšnost."

„V rozchodech?"

„Ty jsi milá. Hele, na to, že jsi zadaná, se mu věnuješ trochu moc, nemyslíš?"

Zamračila jsem se. „Jak zadaná?"

„Přeci jsme šťastný páreček," protočil očima. „To bych asi nebyl moc dobrý přítel, kdyby sis tolik dopisovala s jiným klukem."

„To nebyl," přitakala jsem s drzým úsměvem.

„Takže si dej na chvíli pauzu," rozkázal. „Musí to vypadat, že si s ním ráda povídáš, ale nestojí na tom tvůj život."

„Nestojí," bránila jsem se.

Jakub se uculil, zvedl se a telefon mi sebral. „Ale prosím tě."

„Hej!" okřikla jsem ho okamžitě a pevně rozhodnuta dostat svůj mobil zpět vystartovala na nohy, ale Jakub si ho pohotově schoval do kapes u kalhot a s parodií rodičovského napomenutí, že bych si neměla kazit oči civěním do displeje, odešel do koupelny.

„Alespoň si od něj na chvilku odpočineš," ozvalo se ještě z chodby.

Do koupelny jsem se ho rozhodla nepronásledovat. S mým štěstím a hlavou v oblacích by z toho nevzniklo nic dobrého. Jedině tak parádní trapas a vysvětlování, proč jsme byli v koupelně společně. Místo toho jsem si došla do ložnice pro tablet a sledovala náhledy příchozích zpráv. Nicméně jsem se pevně zařekla, že odpovídat nebudu, maximálně mu popřeji dobrou noc. Ať se mi to protivilo sebevíc, Jakub měl v tomhle pravdu: náš podvod musel zůstat uvěřitelným a to se s mým těšením na každou zprávu dalo jen těžko zvládnout.

Zprávy mi přišly už jen čtyři a to jedna z nich byla oprava autokorekce.

Karel: Btw. Na tu slezinu s lidmi se zakládky půjdeš?
Karel: Já jsem na vážkách...
Karel: Že bych potřeboval vidět ty ksichty no nevím, ale zase se bude výt.
Karel: Pít. I když jestli Lukáš přitáhne tolik chlastu jako vloni, výt se bude určitě taky. :D

Na setkání se spolužáky ze základky se mi nechtělo ani v nejmenším, ovšem kdyby se tam ukázal i Karel, asi bych o tom začala uvažovat. Ano, když půjdeš ty. Mohla bych vyznít ubožeji? Vážně jsem nechápala, čím si mě u sebe drží tak blízko i po tom, co jsme to spolu zkusili.

Zprávy jsem nechala nezodpovězené, přesně jak jsem si slíbila, ale nad odpovědí upřímně přemýšlela. Na sraz se mi nechtělo, s většinou z lidí jsem stejně neudržovala kontakt a neměla jsem si s nimi co říct tenkrát, natož teď. A představa, že se budu muset dívat, jak si Mirka nebo Jolana umane, že tentokrát Karla už vážně sbalí, se mi příčila nejvíc.

Nechala jsem zprávy zprávami s tím, že na ně odpovím zítra, a raději si otevřela nedokončený fanart. Když mě kreslení nepřivede na jiné myšlenky, alespoň budu mít s čím se pochlubit těm pár zájemcům o mou tvorbu. A přesně to se stalo. V hlavě mi neustále lítaly scénáře, co by se mohlo stát, ať už odpovím jakkoli a přistihla se, že nejvíc doufám v ten, že pokud odmítnu jít, odmítne i on. Hodně naivní, já vím, jenže té mojí nejmenší části, kterou ještě nestihl zamořit pesimismus, to smysl dávalo. Přeci když tak žárlil na Jakuba, mohl by přijít s náhradním plánem, co dělat, když jsme se na bývalou třídní vyprdli. A nebo si taky nejde někoho, kým mě může potrápit. Tahle úvaha se mnou prohnala jako kus ledu.

„Jsi nějaká pobledlá," oznámil mi Jakub, když se vrátil. „Absťák po telefonu?"

Zvedla jsem k němu oči. „Ne, ale začínala jsem se bát, jestli ses neutopil."

Pohodil mokrými vlasy. „Bát jo?"

„No jasně," povzdechla jsem si. „Dokážeš si představit ten humbuk kvůli mrtvole?"

„Navíc by každý podezíral tebe, to by byl pech... Asi se utopím."

„Proč mě?" nechápala jsem.

„Jsi z umělky, umělci takoví věci dělají," odpověděl rychle a já si chvíli nebyla jistá, jestli pokračujeme v sarkasmu, nebo sdílí veřejné mínění, že umělci jsou narušení.

„Nebo sérioví vrazi."

„To vyjde nastejno." Vážnou tvář se mu naštěstí nepovedlo udržet dlouho. „Ale těší mě, že jsi bez telefonu přežila."

„Bylo to jen tak tak."

Zalovil do kapsy a podíval se na příchozí zprávy. „Ani jsi o moc nepřišla."

„Já vím, že ne," zabručela jsem. „Vrať mi ho."

Jakub si mě prohlédl. „Jak víš?" zeptal se, načež jeho pohled padl na tablet v mém klíně. „To je pak k ničemu ti brát mobil, když můžeš odepisovat odtud."

Mobil mi hodil, ale zůstal nade mnou stát jako přísný kantor čekající vysvětlení, proč nemám domácí úkol.

„Já mu neodpovídala," přiznala jsem. „Jen jsem byla zvědavá."

Nic neříkal, jen se na mě díval. Úplně jinak, než doteď. Byla bych ochotna tvrdit, že jsem mu ve tváři zahlédla pochopení.

„Jsem blbá, já vím," zasmála jsem se a pokusila se odlehčit nepříjemnou situaci. Tablet jsem vypla a rozvalila se na křesle, abych vypadala, že to vlastně vůbec neprožívám.

„Ne," řekl Jakub zcela vážně, „jen zamilovaná."

Protáhla jsem obličej, když mi došlo, že žádné zesměšňování nepřijde. „Vždyť to říkám."

Cítila jsem se trapně. Nechtěla jsem aby viděl, že pro mě kapitola Karel nebyla vůbec tak uzavřená, jak jsem tvrdila a vlastně tomu i věřila. Zůstala otevřená dokořán a já přeskakovala z jedné stránky na druhou a do toho všem tvrdila, že mě nějaký kluk jen tak rozházet vážně nedokáže.

„Ber to z tý lepší stránky," usmál se a rozvalil se na gauči, kde měl připravené nocování. „Na vidlákov tu máte super věci."

Zamračila jsem se. „Jako co? Houby, les nebo krávy?"

„Ne, to je jen vidlákov," připomněl mi. „Ale ten fešný prděč mýdla mě vážně dostal."

Zůstala jsem na něj zírat. „Cože?"

„Ten dávkovač. Jak ti vyfluše rovnou pěnu. To je docela boží. K čemu kluk, když když máš flusíka?"

„Pravda, nekoukám na to dostatečně pozitivně," přikývla jsem s takovou dávkou ironie, že by mohla kde koho otrávit.

„Přesně."

Zhruba okolo jedenácté mě přemohla únava. Vzdala jsem boj s těžkými očními víčky a Jakubovi v pauzách mezi zíváním oznámila, že jdu spát. Zombie krokem jsem se dobelhala k sobě, ale sotva jsem zapadla do peřin, bylo mi jasné, že jen tak neusnu. Oči mě pálily, vyzkoušela jsem milion a čtyři polohy, zkusila se napít, otevřít okno, zavřít okno, obrátit polštář, pak i deku, ale nic nepomáhalo. Honily se mi hlavou nejrůznější myšlenky a já už nevěděla, co si s nimi počít. Váhala jsem, zda nenapsat Karlovi, jestli není náhodou ještě vzhůru, ale to jsem vzápětí zamítla, jelikož jsem sama neodpověděla a ještě jsem se nechtěla vyjadřovat k účasti na třídním srazu. Napadlo mě se vrátit zpět do obýváku, tak nějak jsem ovšem tušila, že Jakub už to dávno zalomil a vážně se mi nechtělo čelit jeho rádoby vtipným otázkám, proč ho v noci šmíruji. Zůstala jsem tedy v posteli a na ukrácení doby, než mě přemůže spánek a na unavení očí si vzala telefon s tím, že alespoň omrknu Janiny nové příspěvky. Zdálo se, že s Markem prožívala léto snů. Alespoň někdo.

Taky jsem s potěšením zjistila, že mi Karel konečně povolil žádost o sledování a zatímco jsem si znovu prohlížela jeho nové tetování, hádala jsem se sama se sebou, zda to udělal kvůli Jakubovi, nebo ne. Vzhledem k tomu, že to potvrdil před pár hodinami, klidně bych sázela na tu první možnost. Scrollovala jsem jeho profilem dál a proklínala každý lajk na jeho fotkách, který patřil holce. A že jich holkám patřila naprostá většina.

Jakub: Spíš?

V první chvíli jsem sebou trhla leknutím nad pípnutím esemesky a hned vzápětí se snažila zjistit, zda je to realita nebo jsem už propadla do říše snů. Pak nechápu, proč by se mi zdálo zrovna o Jakubovi... Znovu jsem zamžourala na náhled zprávy a jakmile jsem si byla jistá, že jsem se nepřehlédla, vyhrabala jsem se z postele a namířila si to rovnou do obýváku. Přeci si nebudeme esemeskovat přes zeď.

Do chodby se odráželo světlo od televize, já se plížila jak největší zločinec a už jen čekala, kdy se rozrazí dveře dědovy ložnice, v nichž budou stát oba staříci a ptát se, co teď máme jako v plánu. No co, zasouložit si, to je jasné... Uchechtla jsem se při představě matčina pobledlého obličeje, kdyby se tomhle nočním dostaveníčku dozvěděla.

Strčila jsem hlavu do dveří, abych obhlédla situaci, ale než jsem stačila syknout a zeptat se, co mi chtěl, už jsem vyletěla pomalu už do stropu dalším leknutím. Obývákem se rozlehl řinčivý zvuk budíku a to tak nahlas, že bych se nedivila, kdyby nevzbudil nejen celý tenhle barák, ale i sousedy Bílkovi vedle.

„Co blbneš?!" špitla jsem a zavřela za sebou dveře. „Sis nastavil budík, kdybys náhodou usnul?"

Jakub se na mě otráveně podíval, už tichý telefon schoval pod polštář a z kapsy kalhot položených vedle gauče vytáhl platíčko s nějakými tabletami. „Ne, ale nařídil jsem si upomínku na prášky."

„Co proboha bereš v noci za prášky?" hlesla jsem a svalila se do křesla. Bylo to mou únavou nebo už vážně všechno přestalo dávat smysl?

„Buď v klidu, modrý nejsou," popíchl mě a zapil je.

„To mě asi trápí nejmíň," zakoulela jsem očima a povzdechla si. „Na co je bereš? Na ten tlak?"

Namísto odpovědi mávl rukou.

„Tak si to nech."

„Nechám," přitakal. „Taky nemůžeš spát?"

Zakroutila jsem hlavou a zadívala se na televizi, kde stejně běžely jen reklamy. „Co jsi mi chtěl?"

„Vědět, jestli jsi vzhůru."

„To mi z tý zprávy došlo," odsekla jsem.

„Tak přesně to jsem chtěl," drze se uculil.

Spolkla jsem všechnu chuť pokračovat v dohadování se a zeptala se na důvod.

„Napadlo mě, že ponocovat můžeme spolu."

„Sladký."

Nadšeně se nadechl. „Prostě celý já."

Zůstala jsem mlčet a čekala, až – jestli – bude pokračovat.

„Nudím se," dodal, „můžeme si povídat."

„Chceš do mě rýt," odtušila jsem.

Jakub si promnul ruce. „To by bylo ještě lepší, ale vystačím si s obyčejným rozhovorem."

„No tak povídej," vyzvala jsem ho a sebrala mu jednu deku, abych si jí mohla hodit přes nohy.

„Napsala jsi mu ještě?"

„Ne, ne, ne," zarazila jsem ho. „Řeklo se žádný rýpání."

„Neměl jsem v plánu rýpat, ale ok," přikývl. „Kde že sis vybrala ten byt? A prosím, neříkej, že v Praze."

Stručně jsem mu přiblížila, kde zhruba se nachází nakladatelství, popsala okolí, protože se svým orientačním smyslem jsem se na víc než pár záchytných bodů nezmohla, a zmínila, že byteček je od práce jen pár minut cesty.

Jakub kývl. „Asi tuším, kde to je. Zhruba."

„Když na to přijde, můžu do práce chodit pěšky. Místo kodrcání se tramvají si střihnout malou ranní procházku."

„Máš úžasnej slovník," zakroutil hlavou. „Sem tam se musím vážně snažit, abych ti rozuměl."

„Já mám problém ti rozumět i bez cizích slov," vrátila jsem mu popíchnutí a nacpala si do pusy několik křupek. „Strašně sis chtěl povídat, tak povídej."

„Vypadám jako krabice na témata? To musíš nechat vyplynout."

Protáhla jsem obličej a gestem ruky mu naznačila, ať tedy začne vyplývat.

„Měla jsi nějaký náhradní plán, kdy ti nevyšla práce v nakladatelství?" zeptal se po chvíli přemýšlení.

Pokrčila jsem rameny. „Konkrétní ne, doufala jsem, že to vyjde. Když by ne, někde bych se zašila a zatím hledala jiné příležitosti. I když je pravda, že jsem jednu dobu zvažovala si udělat tatérský kurz."

Jakub překvapeně zamrkal. „Prosím?"

„No," rozhodila jsem rukama, „jednou jsem ve škole dostala do ruky strojek a byla to docela sranda."

„Nejvíc ten výsledek."

„Zkoušela jsem to do umělé kůže. Ale možnost to byla taky. Kreslit umím a se strojkem bych se časem určitě naučila."

Pobaveně vyzvedl koutek rtů k úsměvu. „Možná, ale vůbec to k tobě nejde."

„Ale prd. Každopádně, když už jsme u tetování, co to tvoje?"

Jakub se nechápavě zamračil.

„Ten smajlík," ukázala jsem si na zápěstí. „Proč zrovna smajlík?"

„Proč ne?" Otočil ruku nahoru, aby se na symbol mohl podívat. „Přišlo mi fajn si nechat udělat připomínku toho, že se najde vždycky něco, co za úsměv stojí, a je třeba si toho vážit."

„Jak filozofické," broukla jsem. „Ale pěkný, ta myšlenka."

„Měla by sis taky něco nechat vytetovat," navrhl mi, „třeba zrovna smajlíka. Mám pocit, že tobě by se hodil."

Nadzvedla jsem obočí. „Že bychom měli BFF tetování?"

„To je sen," pronesl ironicky.

Povídali jsme si až do rána. Dozvěděla jsem se o jeho andulkách, o kterých mi řekl, když jsme vzpomínali na tu od rybníka. Prý nezažil lepší společníky. Ta první – Eda – mu uletěla a druhá Lila létat nemohla, takže o to hlubší s ním měla vztah. Když o nich mluvil tvářil se úplně jinak. Jako kdyby všechny naše rozhovory doteď pluly mimo něj a on do nich občas přimíchal nějakou tu emoci. Při pohledu na něj jsem poznala, že mu chybí, ovšem na dotaz, zda si je zase pořídí, přišla negativní odpověď.

„Proč ne?" divila jsem se.

Smutně se usmál. „Prostě ne. Alespoň zatím. Moc se mi to teď řešit nechce."

Dále jsme probírali prarodiče. Připadala jsem si jako dohazovačka z televizní show, když jsme hodnotili, jak moc se k sobě hodí. Při mé poznámce, že se ale nesmí vzít, protože Jiřinka Jindřišková zní vážně zvláštně, Jakub vyprskl smíchy a nezapomněl dodat, že jméno Petr Jindřiška taky zrovna drsný není. Musela jsem s ním souhlasit, zlatě Vlčková po tátovi.

Pak jsme se dostali zase ke školám. Neopomenula jsem několik urážek na účet gympláků, jimiž jsme se na střední bavili, a Jakubovi povyprávěla o několika nezapomenutelných začátcích z osmihodinovek kresby. Třeba o tom, jak jsem si vzala kozačky na vysokém podpatku v den, který jsme celý trávili na nohou u stojanu. Nebo jak si kluci udělali zábavu z tipovačku na barvu kalhotek naší učitelky knižního designu.

„To spala se studenty, nebo jak to zjišťovali?" zarazil se Jakub, než jsem se stihla dostat k pointě.

„Byla to taková strašně cool čtyřicátnice. Nosila nejnovější módní výstřelky, croptopy a tak, ale nejvíc se jí líbily roztrhané džíny. Pravidelně nosila jedny, co měly díru na stehnu hned pod zadkem a stačilo vážně málo, abys viděl její spoďáry."

„Doufám, že to byly alespoň pořádný bombarďáky se srdíčky nebo tak," uchechtl se.

Zakroutila jsem hlavou. „Ani náhodou. Byla bych ochotna se vsadit, že ve volném čase dělá dominu."

„A pak nemají být lidi z umělky narušený."

„Pořád lepší než vy z gymplu," mrkla jsem na něj. „Pořád nemáš šajna, co budeš dělat?"

Tahle změna tématu jej očividně zaskočila. Jenže mě vážně zajímala. Už první den se zmínil, že nemá konkrétní nebo vůbec nějaké plány do budoucna, ale že by o tom vůbec nepřemýšlel se mi věřit nechtělo. Přeci i on, takový ten typ „žiju přítomností, co se má stát, stane se" musel být nervózní z toho, že nic nemá. I když působil trochu jako lajdák, ani trochu jsem nevěřila, že by chtěl zůstat viset babičce na krku.

Namísto odpovědi pokrčil rameny.

„Asi by mi drblo nemít žádný plán, nevědět, co se mnou bude. Minimálně bych obcházela pohovory."

Znova pokrčil rameny a ledabyle pohodil vlasy. „Já ale vím, co se mnou bude."

„Fantazírování o tom, že si tě vezme miliardářka, se nepočítá," napomenula jsem ho.

„To taky nemyslím."

Zpozorněla jsem. „A co s tebou tedy bude?"

Povýšeně vystrčil bradu. „Nic, co bys chtěla vědět."

„Takže pornoprůmysl."

„Řekněme," zasmál se.

Probudila jsem se za svítání zkroucená ve křesle. Malá ručička hodin postávala mezi pětkou a šestkou, když mě jekot ptáků venku probral natolik, abych se vzpamatovala, kde jsem to vlastně usnula. Jakub hlasitě oddechoval otočený zády ke mně a zdálo se, že pro něj je hluboká noc. Při pohledu z okna na vylézající slunce zpoza kopců mi bylo jasné, že společně s ním zanedlouho začne vylézat i děda jako správné ranní ptáče, a tak jsem se rychle vymotala z deky a nejtišeji, jak jsem svedla, se proplížila zpět do svého pokoje. Kdyby někdo zahlédl, jak se kradu chodbičkou, sotva by mi uvěřil, že jsme si jen povídali. Zapadla jsem do postele a následující dvě hodiny, než přišel čas na snídani, strávila pokusy o narovnání bolavých zad.

Když jsem dorazila do kuchyně, všichni už seděli za stolem. S přáním hezkého rána a hrnkem kávy jsem zaujala své místo vedle mamky, kde se na mě už těšila banánová buchta.

„Vypadáš jako bys toho moc nenaspala," prohlásil rýpavě Jakub, jakmile jsem si zívla.

Samozřejmě, že jsem tak vypadala, když jsem spala tak tři hodiny. Musela jsem mít pytle pod očima tak velké, že by se do nich vešla měsíční zásoba brambor.

„Moc ne," přitakala jsem a dala se do vymýšlení výmluv, proč jsem asi tak nespala. Šum deště, Jakubovo chrápání, až se zdi otřásaly, nebo to svést na vetřelce v našem domě?

„Ani já ne," přihlásila se hned mamka. „Nebyl náhodou úplněk?"

S prohlášením, že se mrknu, jsem rozsvítila telefon, ale namísto hledání fází měsíce v počasí jsem zůstala zírat na novou zprávu.

Karel: Měli bychom se vídat víc.

Napsal to ani ne před hodinou. Srdce mi nejspíš vynechalo několik úderů. Proč mi něco takového psal? Mohlo za to setkání s Jakubem? Nebo se mu stejně jako mě naše chatování líbilo a mrzelo ho, že náš vztah tak ochladl?

S očima přišpendlenýma k displeji jsem jen tak tak zaslechla mamku, jak opakuje svou otázku o úplňku. Namísto odpovědi jsem se podívala Jakubovým směrem. „Rozmyslela jsem si to," řekla jsem, „vlastně budu ráda, když mě do Prahy doprovodí někdo, kdo se tam vyzná."

Přeji krásný večer, drazí a milí! Jak se vám daří?

Jak se vám líbila tato kapitolka? Andrejka nám prozradila víc o Karlovi, ale taky jsme se dozvěděli nějaké novinky o Jakubovi: kdopak je váš favorit? Myslíte, že na Karla jejich finta vyjde nebo se do toho akorát zamotají? Copak se asi stane v Praze?

Mějte se krásně a budu ráda, když mi tu zanecháte nějaký ten názor. 😏