Náš ďábelský plán přinesl ovoce: Karel mi k večeru — konečně — potvrdil žádost o sledování. Ne, že bych si toho v tu dobu všimla, jelikož mě plně zaměstnávalo pozorování Jakubových kreslících dovedností. Nebudu lhát: docela mi vyrazily dech.

Zůstali jsme nahoře v mém pokoji zavření snad celou věčnost. No, několik hodin rozhodně. Jakub mi obsadil tablet a bez předlohy vyfiknul skicu Johnnyho Deppa v roli Williho Wonky a zatímco jsme sledovali, jak šikovně si počínal s mým novým pencilem, probrali jsme snad úplně všechno.

Vyzvídala jsem, proč se nechtěl věnovat umění, když mu kreslení šlo tak od ruky – žádný z jeho argumentů o nízkém uplatnění a lenosti trénovat na talentovky mi nepřišel upokojující, ale to se vzhledem k tomu, že já tím žila, nechalo čekat. Probrali jsme výhody digitální malby a proč ji lidi berou jako něco podřadného nebo dokonce jako techniku, ke které není potřeba umět kreslit. U toho jsem se zvlášť rozvášnila a vztekle prskala, že takové pindy mohou mít opravdu jen ti, kteří si to nikdy nezkusili. A nakonec jsme se vrátili k jednomu z našich prvních témat a to Jakubovým plánům, až skončí prázdniny.

„Jsi tím úplně posedlá, co?" uchechtl se, když jsem na to zavedla téma, a dal se do vybarvování cilindru.

Vrhla jsem po něm naštvaný pohled a pokračovala ve scrollování na telefonu. Ani jsem obsahu sociálních sítí nevěnovala pozornost. „Nejsem posedlá, jen zvědavá," bránila jsem se okamžitě.

„Tak to má tvoje zvědavost smůlu, odpověď je stejná jako minulý týden."

„Tak trochu jsem čekala, že si to s tím pornoprůmyslem rozmyslíš," pokusila jsem si rýpnout, když už jsem nevěděla, co odpovědět.

Jakub ke mně na okamžik zvedl oči od displeje. „S mým božským tělem? To by byl hřích."

„Alespoň sebevědomí ti nechybí."

„A všechny rozvedené maminy mi za to budou vděčné."

Namísto odpovědi jsem předvedla zvuk napodobující ublinknutí. Čtyřikrát. Vždy jsem se na něj na chvilku zadívala a zopakovala ho.

„No," broukl a zvětšil tah tužky, „alespoň nějakou emoci v tobě vzbuzuju."

„Myslíš, že jen tuhle?" Nadzvedla jsem obočí.

Se zájmem se na mě obrátil.

„Je jich víc."

„Jo?" ušklíbl se.

Kývla jsem. „No jistě."

„Povídej."

„Samé negativní. Chceš je vyjmenovat?"

Obrátil oči v sloup. „Podle abecedy, prosím."

„Absolutní zhnušení," začala jsem, „brutální pohoršení... mám pokračovat?" Slabě jsem se pousmála a jakmile mi došlo, jak by to mohlo vyznít, úsměv jsem okamžitě zamaskovala.

„Asi se bez toho obejdu," uklidnil mě a poplácal po koleni. Vrhla jsem po něm zlý pohled alá nesahej na mě! a o kousek se odsunula.

Jakub se zazubil. „Děláš jako kdybys ode mě měla něco chytit. Buď klidná, žádnou přenositelnou nemoc fakt nemám."

Už jsem se chtěla vytáhnout s poznámkou, že tomu nevěřím, protože vypadá chorobami úplně prolezlý, ale to, jak to pronesl, mě zaskočilo.

„A nějakou jinou?" zeptala jsem se vážně.

Něco málo by to vysvětlovalo...

„Nepovažoval bych absolutní dokonalost za nemoc, ale chápu, že tobě to tak připadat může."

Ne, vysvětlovalo to jen to, že je namachrovaný blbeček.

Povzdechla jsem si. „Bože."

„Ne, že bych na takovém oslovení trval, ale pro tebe klidně udělám výjimku."

„Jsi tak velkorysý."

Mého tónu, jakým jsem to prskla, si vůbec nevšiml a jel si dál svou: „Navíc jsem slyšel, že tam nějaká společná podoba je, takže chápu, že má společnost může být pro některé matoucí."

„Není to rouhání?"

Vybral si štětec a tmavorůžovou barvu a dal se do prvních tahů modelace obličeje. „Takové drobnosti Bůh neřeší."

„Stejně jako co bude dělat po prázdninách," neodpustila jsem si.

„Jak říkám, drobnosti."

Ve čtvrtek odpoledne jsem začala být jako na trní a to se s každou další minulou blížící se k pátku jen stupňovalo. Ani nevím proč – co je na podepsání smlouvy k bytu?

K překvapení sebe samé jsem na večer už nedokázala vydržet sama a tak jsem došla za dědou na zahradu nachytat zbytky slunečních paprsků ve společnosti dvou dobře vychlazených lahváčů. Vděčně se na mě usmál, když jsem mu jeden vmáčkla do dlaně a podala mu otvírák. Sama jsem se schoulila do houpacího vajíčka opodál a nastavila obličej příjemně teplému večernímu větru. Krásně to tu zavonělo létem. Letní večery měly vždy tu nejkrásnější vůni, neznala jsem lepší.

Děda mi podal otvírák a upravil si antitrombotickou ponožku. Usmál se na mě, ale nic neříkal. Čekala jsem nějakou poznámku, že se diví, že jsem se taky rozhodla opustit ten svůj brloh, ale z něj nevypadla ani hláska. Kam se poděly všechny ty poznámky o kažení očí displejem nebo nedostatku pobytu venku, zatímco jsem zalezlá u knížky?

Protáhla jsem si záda, lokla si piva a spokojeně zavřela oči. Dusné vedro bylo konečně tatam. Bosé nohy, do kterých mě šimrala tráva, jsem složila do tureckého sedu a v duchu si vynadala, že jsem si tu knihu nebo tablet nevzala sebou. Teď bych na to tady měla ideální podmínky. I když s tím, jak se mnou cloumala nedočkavost a nervozita ohledně zítřka, bych nejspíš ani jednomu moc nedala. Promnula jsem si obličej. Jen aby mi tahle nepoužitelnost nevydržela moc dlouho...

Podívala jsem se na dědu, který mě očividně pocelou dobu pozoroval. Pod zastřiženými vousy mu pohrával slabý spokojený úsměv.

„Ano?" zeptala jsem se a přemýšlela, zda mě neminula nějaká otázka.

Zakroutil hlavou. „Nic, nic," zasmál se. „Jen se mi líbí, jak se tváříš."

„Jak se tvářím?"

Odolala jsem pokušení nadzvednout obočí a se zájmem čekala, co se dozvím. Jen prosím ne další poznámku o líbení a podobných nemístnostech.

„Takhle."

Takhle.

„To jsi mi to upřesnil," popíchla jsem ho. „Vůbec nevím, co si pod tím mám představit."

„To jsme dva, Andrejko."

To vyznělo víc vážně, než bych čekala. Raději jsem jakékoli pokusy to rozvést nebo si domýšlet, co za mým výrazem je, ukončila slovy, že jsem jen nervózní ohledně zítřka. Což ani nebyla lež. Dokonce jsem se i otřásla až mi naskákala husí kůže a to se teplota držela stále lehce nad pětadvaceti stupni.

Děda k mé úlevě nic nenamítal a jen poznamenal, že si ani nevšiml, že už máma přišla z práce. Byla bych na tom stejně, kdybych na ni nenarazila, jak se vyřízeně plazí z koupelny do ložnice. Místo pozdravu si jen dala prst před pusu, aby mi naznačila, že jediné, co chce, je ticho a zmizela. Očividně měla v krámu hodně náročný den. Mně tam stačilo zajít pro nákup a měla jsem vymluvenou díru do hlavy a ona tam musela být dvanáct hodin. A zítra znovu. Povzdechla jsem si a ještě se napila piva. Moc jsem jí přála, aby si našla nějakého zazobance, díky kterému by nemusela hnout prstem. Ne, že to vydržela. Ne, že by tady měla samci nějakého potkat.

„V kolik se plánujete zítra vracet?" ozval se dědův hlas po několika minutách, kdy jsme si užívali zpěv ptáčků a šumění listů švestek a třešní vedle nás. „Ať vím jak s večeří."

Pokrčila jsem rameny. „Myslím, že se tím vůbec nemusíš trápit. Buďto si dáme něco než půjdeme na vlak, nebo si tu pak něco ulovím."

„Dobře, dobře. Snad bude z čeho. V kolik ráno potáhnete?"

Nešťastně jsem protáhla obličej. „Brzy."

Ne, žádné ranní ptáče jsem opravdu nikdy nebyla.

„Takže?"

Už jen z té myšlenky jsem byla unavená. „Budík mám na pátou. V půl sedmé nám to jede."

„Proč tak brzy? Vždyť si říkala, že to máš podepsat někdy odpoledne."

„To mám," přikývla jsem, „v jednu, ale pak mi to jede už jen tak, že bych měla jen tři čtvrtě hodiny se tam dostat a mně se nechce nic riskovat."

Když už jsme plánovali zítřek, rozhodla jsem se napsat Jakubovi a zeptat se, zda je psychicky připraven na brzké vstávání. Třeba mě ještě pošle do háje a pojedu sama, pomyslela jsem si a zprávu odeslala. Jakmile jsem to udělala, uvědomila jsem si, že jsem si docela naběhla a on určitě hned přijde s nějakými poznámkami o tom jak to bez něj nemůžu vydržet a tak jsem si pro jistotu začala připravovat chytré odpovědi. Nevěřila jsem, že setkání s podobnou povahou bude takové. Na mém talentu mít okamžitě odpověď – pokud možno pořádně kousavou — na všechno, jsem si  poměrně zakládala a v soutěžení v něm s Jakubem jsem velkou převahu neměla. Jestli vůbec nějakou.

Andreo, seber se.

„Tak já vám připravím snídani," nabídl se děda.

Vděčně jsem se usmála, ale následně jsem se zarazila – nám?

„Předpokládám, že sem za tebou ráno Kuba dojde, nebo snad ne?" odpověděl mi, když jsem se zeptala.

„To asi jo, ale nemyslím, že bude mít čas snídat."

„Proč?"

Pokrčila jsem rameny. Vlastně jsem ani nevěděla. Nebo jsem zkratka nechtěla, aby u nás bys nasáčkovaný nonstop.

Jakub: Já vstávám brzy běžně. Neměj strach. :)

Já: Nemám, jela bych sama.

Jakub: Ještě by ses ztratila.

Já: Budu tam žít, naučit se to musím.
Já: A stejně se dřív nebo později ztratím.

Jakub: Fakt mě mrzí, že u toho nebudu.

Já: Třeba na tom budu tak špatně, že ti budu volat o pomoc.

Jakub: Zkusit to můžeš. :)
Jakub: Pokud to tvá hrdost unese.

Já: Moje hrdost ochotně přizná, že v orientaci jsem marná.

Jakub: Klid. Nikdo není dokonalý.

Já: Jsem naprosto v klidu.
Já: Žádný dodatek, že nikdo není dokonalý, až na tebe?
Já: Zírám.

Jakub: Tak to je všeobecně známá věc. B)
Jakub: Nebo to musím pořád připomínat?

Já: Sem tam, abych s tebou náhodou nejednala jako s obyčejným člověkem. Nevím, zda bys to přežil. :)

Doufala jsem, že ten smajlík vyzní přesně tak jízlivě, jak jsem chtěla.

Jakub: Vzhledem k tomu, že se ke mně chováš jako k otrokovi, tak to přežiju určitě. B)

Já: Nemám bič.

Jakub: Stačí ti plavky.

Já: Tak jako... ještě jsi nepomohl postavit ani jednu pyramidu, ale jídlo dostáváš pořád.

„Co se tak culíš?" zeptal se děda a prázdnou láhev položil na stolek.

Zamrkala jsem, abych se vrátila myšlenkami sem, a zamkla telefon. „Jana konečně odepsala, tak jsme něco málo zdrbly."

„Tak drbejte," zvedl se a poplácal mě po rameni, „já to jdu zalomit. Dobrou noc."

„Dobrou," pousmála jsem se a ruku mu stiskla.

Nezůstala jsem venku o moc déle. Čím víc se stmívalo, tím víc komárů se rozhodlo si ze mě udělat terč a tak jsem se schovala do svého pokoje za protihmyzovou síť, která mi dovolovala mít celou noc otevřené okno, aniž bych měla strach z nedobrovolného dárcovství krve.

Nastavila jsem si tisíc a jeden budík, abych nezaspala a se sluchátky v uších zapadla do postele. Ještě než jsem usnula, vzpomněla jsem si, že mě Karel konečně poctil možností sledovat jeho účet a tak, abych mu připomněla, že jsem na něj nezapomněla, lajkla poslední fotku, kde se chlubil s novou kérkou. Ne, že bych ji díky Janě neměla uloženou v telefonu. Jsem ubohá, blbá...

Jen zamilovaná.

Jako bych Jakuba slyšela. A musela jsem mu dát zapravdu. Pokud bych z toho byla venku, takhle směšně by to se mnou nemlátilo a neproklínala bych každé srdíčko, které jeho fotkám dala nějaká holka. Bohužel lajků od holek zde byla naprostá většina.

Ráno jsem vstala dokonce ještě před zazvoněním budíku. Samotnou mě to překvapilo natolik, že jsem čas zkontrolovala několikrát. Nicméně 4:28 odpovídalo i rozednívání se a tak jsem si užila několik minut lenošení v posteli se zavřenýma očima a představama o dnešku v Praze, načež jsem nakráčela do koupelny a pokusila ze sebe udělat člověka. Nebo alespoň něco jemu podobného.

Dala jsem si rychlou sprchu, jelikož v noci bylo snad ještě větší horko než přes den, že bych mohla vlasy ždímat do fritézy s hranolkami. Jakmile jsem vylezla, zkontrolovala jsem počasí, jak má v Praze být, hodila na sebe připravené tílko a šortky, při pohledu do zrcadla si připomněla, že i nevysportované holky s velikostí L mohou nosit takové svršky, a vrátila se do koupelny. Vlasy jsem jen rozčesala a navlékla si na zápěstí gumičku, kdybych si náhodou později chtěla udělat culík a po měsíci, možná déle, se rozhodla se namalovat. Do školy jsem nosila orámované oči stínovými linkami, ale tady mi malovat se přišlo stejně zbytečné jako... převlékat se z pyžama. Uculila jsem se, když jsem si vzpomněla, jak mi ho Jakub zlil koktejlem, a doufala, že to se štětcem na oční stíny ještě umím. Za poslední dobu jsem sáhla jen na ty interaktivní.

V kuchyni na mě už čekal děda s připravenou snídaní. Udělal mi kakao, takže jsem se cítila jako malá, kdy jsem sem chodila jen na návštěvy, protože naši žili ještě spolu, a k tomu mi nakrájel bábovku, kterou včera mamka přinesla z práce. Ta se nejspíš začne vychystávat až už budu na cestě na nádraží. Prohodili jsme několik ranních frází, i přes své protesty jsem dostala kapesné na ten vejlet do velkoměsta a když jsem se zvedla, že si jdu vyčistit zuby a pobalit, rozrazil dveře Jakub. Zjevně už tu byl jako doma... Zabručela jsem cosi na pozdrav a zmizela tak rychle, že jsem stihla zaslechnout jen: „Kakao? Moc rád!"

Obrátila jsem oči v sloup, ulevila si nadávkou, aby se z něj všichni neposrali, a zaplula do koupelny. Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem odcházela, měla jsem hnědou rtěnku.

V kuchyni se mezitím objevila i mamka v županu a vypadala, že do hrnečku před sebou každou chvíli spadne a utopí se. Kývla mi na pozdrav a dál pozorovala vír na hladině, který dělala lžičkou.

Hodila jsem si batoh přes rameno, pak ho zase sundala, abych se přesvědčila, že v něm mám peněženku a další nezbytnosti, a zeptala se, zda můžeme vyrazit.

Jakub se zvedl jedním skokem. „No měli bychom. Jinak nám to ujede. A budeme muset autobusem."

„Ne, to si radši počkám na ten další vlak."

„Tak padáme!" zavelel, rozloučil se se širokým úsměvem a vyklusal z domu.

Máma se zasmála. „Ten kluk je fajn, ale takhle po ránu až moc pozitivní."

To mi povídej.

Venku jsme přidali do kroku, abychom vážně nemuseli čekat na další vlak a Jakub se hned přihlásil s otázkou, co mám proti autobusům.

„Nic."

„Tak proč ty cavyky, že jedině vlakem?" podivil se a následoval mě směr nádraží. Alespoň že to nebylo daleko. Na dvacetiminutovou cestu jsme měli půl hodiny.

„Protože proč jet busem, když můžeš mít celé kupíčko pro sebe?" usmála jsem se a přidala do kroku. Pro jistotu.

„Na tom něco je," připustil. „Takže do kupíčka ses takhle vyfikla, jo?"

Jasný, bez poznámky o rtěnce by se to neobešlo.

Pokrčila jsem rameny. „Nemusím dělat zapadákovu ostudu, že jo."

„A fakt si myslíš, že tomu rtěnka pomůže?" Zazubil se.

Protočila jsem oči v sloup. „Umíš být vůbec milý?"

„Umím, ale nedělám to rád."

„Proč ne?"

„Lidi pak mají očekávání. Nerad plním něčí očekávání."

Měla jsem pocit, že je to narážka na mé otázky ohledně toho, co bude dělat po prázdninách.

„Každopádně, když jsem u toho být milý," vzal mě za paži a zastavil mě, „máš rozmazanou pusu."

Zamračila jsem se. „Kde?"

„Mohu, nebo se budeš zase cukat, že se tě nesmím dotknout?"

Kývla jsem k souhlasu, načež k mému obličeji pomalu zvedl ruku a palcem právě ruky mi přejel po kůži pod spodním rtem. Dvakrát. Jen jsem doufala, že mu mohu věřit, že mi rtěnku otřel a ne sám rozmazal. Jakmile se odtáhl, řekla jsem to i nahlas. S bezstarostným úsměvem, pochopitelně.

„Moc hezké mínění o mně máš," broukl a zakroutil hlavou. „Nemusíš mít strach."

„Tak víš jak, nečekala bych, že budeš řešit takové drobnosti."

„Drobnosti," pousmál se a pravděpodobně si stejně jako já vybavil náš rozhovor nad mým tabletem. „Někdy se bůh pozastaví i nad těmi. Jdeme, jinak nám to vážně ujede."

Jakub byl jako písnička I'm Gonna Be (500 Miles). Před lety jsem si jí stáhla, protože jsem milovala scény, kdy ji Ted a Marshall zpívali. K mému překvapení, když jsem si ji pustila mimo seriál, vůbec se mi nelíbila. Nechápala jsem, jak v tom může být takový rozdíl a zjistila, že se ji nemohu vystát. Co by se na ni taky mohlo někomu líbit? Ale čím víc jsem ji poslouchala, tím víc mě okouzlovala. Během několika dní se stala mou nejoblíbenější a neodmyslitelně patřila ke každému létu i cestě, kterou jsem trávila ve společnosti sluchátek. Na to, jak jsem jí ze začátku nemohla vystát, rychle jsem se do ní zamilovala. Až po uši.

Ahoj všem - jak se máte? Po roce se hlásím s novou kapitolou (dala jsem si načas, já vím), jak se vám líbila?

Těšíte se na výlet v Praze?

Znáte písničku, o které Andrejka na konci mluví? Celý tento odstavec je má zkušenost a zajímalo by mě, zda to má někdo taky tak. :)

Mějte se krásně,

TB