Některé dny měly něco do sebe.

Třeba ty, když jsem si zařizovala lejstra a potvrzení do práce, přičemž jsem se nepřestávala těšit. Dny, kdy jsem si balila nejméně potřebné věci a sháněla jiné do nového bytu, kam jsem se během následujících tří měsíců měla nastěhovat. Dny, kdy jsem ho navštěvovala, abych omrkla rekonstrukce, a poklábosila s milým pronajímatelem, který mi ochotně ukázal dokonce i nejbližší okolí. Nevím, zda jsem měla na čele napsáno, že vlastním horší orientaci, než kdejaký slepec bez psa, nebo mu jen bylo jasné, že se holka z prdelákova v Praze ztratit prostě musí. Sem tam se mi o zábavu postarala i kamarádka Jana, která jinak lítala snad po celém světě – nejdřív s jedním rodičem k moři a pak na hory s tím druhým. Někdy jsem zůstala celý den s očima přišpendlenýma ke stránkám knihy a jindy si k nim jen tak pro zábavu i procvičení dělala obálky a ilustrace. Našly se chvíle, kdy jsem si volno a nedostatek aktivit užívala, jak jsem řekla; některé dny měly něco do sebe.

A některé dny do sebe neměly vůbec nic. Těch zůstávala bohužel drtivá většina. Prázdniny se nezdály jako prázdniny ale úplné mrhání časem. Přestože bylo jen a jen na mě, jak své poslední dva měsíce volna strávím, jeho nevyužití jsem si nedávala za vinu. Zkrátka jsem neměla do čeho píchnout. Tudíž ani důvod převlékat se z pyžama.

A právě v tom jsem se vydala do města.

Už ani nevím, zda jsem si rozhodla zkrátit čekání na doručení pencilu k tabletu a koupit si alespoň levný stylus u Vietnamců, aby mi práce nestála, zpestřit si den jiným kafem, než bylo to z mamky kávovaru, nebo lidem ukázat, jak vypadá absolvent umělky a že jít ven bez spodního prádla se vážně nebojí. Jo... šla jsem naostro. Hledání kalhotek ve skříni metr od postele bylo tak, tak – namáhavé? Zbytečné? Poslední kapku soudnosti jsem vypotřebovala na přehození kardiganu přes ramena a obutí tenisek namísto dědových pantoflí.

Nad mým vystylovaným outfitem se nikdo moc nepozastavil, to spíš nad třemi modrými pastelkami trčícími mi z rozhrabaného drdolu, takže jsem neměla důvod se cítit trapně za ohoz nedostačující na červený koberec. Podle vymódění některých slečen bych tu nějakou takovou akci vážně i čekala. Skoro mě až zamrzelo, že jsem ty pantofle do kotelny přeci jen nevzala provětrat. Třeba bych dostala i nějakou tu cenu za vkus; pokusit se zmuchlané bílé tílko a pruhované kraťasy od pyžama, ve kterých jsem se vyhrabala z postele, vylepšit černým kardiganem, chtělo přeci jen odvahu. Případně nezájem.

Na náměstí bylo divně pusto. Normálně se tu mačkala hlava na hlavě ve frontách u všech zmrzlin, ale dneska jsem potkala sotva pár lidí. Na jednu stranu mě to štvalo – všichni měli letní plány, užívali a já neměla do čeho píchnout —, ale na tu druhou jsem se alespoň nemusela obávat dlouhého čekání u pokladny; stylus jsem sehnala hned. Kdybych si návštěvu v obchodu stopovala, dost možná by se vešla pod minutu. Vytáhnutí plastové propisky s gumovým koncem z misky vedle kasy a podání milé prodavače osmdesát korun netrvalo vážně dlouho. Zkoušejíc tu napodobeninu objednaného pera na telefonu jsem se rovnou vydala do kavárny u nábřeží. Měli tam tu nejlepší ledovou kávu plnou zmrzliny a já si nějak musela vykompenzovat to mizerné léto.

S povzdechem jsem si uvědomila, jak jsem se svými posledními prázdninami nakládala; největší terno byla návštěva kavárny a přilepený nos k obrazovce tabletu na kreslení.

Dveře podniku s mým příchodem zacinkaly, aby znuděná baristka stihla schovat telefon a vykouzlit falešný úsměv pro mou maličkost. Já bych se s ani jedním nejspíš neobtěžovala. Kavárnu měla sice plnou, ale jak to tak vypadalo, půlka zákazníků si přišla jen sednout do klimatizované místnosti a zabírat místo bez úmyslu si objednat. Když mě zpod rozcuchaných vlasů poznala, s úsměvem protočila očima. „A já už se lekla, že sem jde opravdový zákazník!"

„Jako třeba tihle?" Ukázala jsem palcem za sebe a zašklebila se. „Neřekla si mi, že budeš přes léto tady, to bych se zastavila už dávno."

Martina si povzdechla a obešla pult, aby mě mohla obejmout, jak to holky při setkání vždy dělají. „Neudělala jsem češtinu, takže se někde musím upíchnout, než přijde druhý pokus."

„To zvládneš," řekla jsem hned konejšivě, ale moc velké přesvědčení jsem o tom neměla. Martina byla hodná holka, taková ta jak šmudlí každého psa, co potká, fotí si kytky, plánuje se zasadit o světový mír a nosí hadříky jako drahá panenka z nejvyšší police v hračkářství, ovšem co se inteligence týče, té bohužel probrala stejně jako ona plastová postavička.

„Jo, snad jo," kývla a strčila si kostku ledu do pusy, aby se ochladila. „Co ty? Jak se vede? Od konce devítky jsem tě skoro neviděla."

„Budu se stěhovat do Prahy."

Led mi málem přistál ve výstřihu. Martina překvapeně zakašlala a jelikož nemohla popadnout dech, mávnutím ruky mi naznačila, ať pokračuju.

„Střední jsem dodělala, na vysokou se mi nechtělo, takže jsem poslala životopis do jednoho pidi nakladatelství a ono to kupodivu vyšlo. V půlce září nastupuju. A žít tady, měla bych to do práce vážně z ruky, takže tak."

Martina pokývala hlavou. „A co tam budeš dělat? Nějaký ty obrázky?"

Vzhledem k tomu, že se jednalo o nakladatelství specializující se na Young a New Adult literaturu, s ilustracemi bych si tam moc dlouho nevystačila, ale neměla jsem dost energie dalšímu člověku vysvětlovat, co to znamená dělat grafiku, a tak jsem jí nějaký ty obrázky odkývala a pro svůj lepší pocit k tomu přidala i obálky. To už se realitě blížilo docela obstojně.

„To je hustý." Rozchroupala další kostku ledu.

„Je to splněný sen," pousmála jsem se a doufala, že se má práce ukáže přesně taková, jakou jsem si ji představovala.

Martina si povzdechla. „Já chtěla na ekonomku, ale vidíš no, bůhví, jak to dopadne. Jak jinak užíváš prázdniny?"

Á rovnou do živého.

„Léto snů, romantika jak z knížky, kluci z přehlídky z Hollywoodu, kempování u rybníku či dovolená, se vůbec nekoná. Stojí to za houby."

Má spolužačka ze základky se zachichotala, když si uvědomila, jakou nadávku slovo houby krylo. „Ani mi nemluv. Já čekala jak budu shánět věci na vejšku a místo toho tvrdnu tady a opakuju jazyk." Ten svůj vyplázla, aby umocnila své opovržení z nepovedené zkoušky.

Vzápětí jej zase rychle schovala a zabodla oči kamsi za mě. Otočila jsem se, abych se mohla podívat, co ji tak překvapilo – s novým zákazníkem, jehož bychom tu svým tlacháním pohoršovaly, jsem nepočítala, přeci jen se to protivné cinkaní neozvalo. No, nejspíš jsem ho jen neslyšela, jelikož pár kroků za mnou postával o něco starší kluk a ze svého čekání vypadal už docela zpruzele.

Zamračila jsem se; kde se tu vzal? Zdálo se, že už náš duchaplný rozhovor chvíli trpět musel. Odkašlal si a předběhl mě. „Poprosím vás jeden banánový koktejl a osm tamtěch muffinů."

Martina se na něj zaraženě podívala. „Jo, jasně. Samozřejmě. Já jen tady obsloužím tu... byla tu před vámi."

„Zdržuji snad?" Obrátil se na mě a mile se usmál. „Už si tu chvíli povídáte, tak snad to nebude vadit."

Pokrčila jsem rameny. „Jo, klidně."

„Díky, já budu rychle."

„To slibuješ často?" Nedalo se nevyužít příležitosti. Jen jsem nepočítala s tím, že kluk přede mnou nebude jediný, kdo nabere rudý odstín. Tváře mi vzplály horkem. Jenže jsem nepočítala ani s tím, že by dotyčný mohl vlastnit stejně dobrou výbavu na kousavé odpovědi jako já: „Vidíš mě prvně a na to hned myslíš? Vlastně mi lichotíš."

Na mou odpověď nečekal a obrátil se zpátky k Martině, která naši šarvátku tiše pozorovala. Taky s ruměncem. Jestli my nejsme puberťáci.

Zopakoval svou objednávku a zdálo se, že za větší pozornost jsme mu ani jedna nestála. Takže zatímco Martina připravovala koktejl a balila citronové muffiny, já zvažovala, zda mám vytasit ještě nějakou velemoudrost, nebo ho nechat odejít s tím, že měl poslední slovo. O milisekundu později jsem se rozhodla, že si nemohu nechat zkazit své mínění sama o sobě neodražením jeho poznámky a stoupla si mu za záda, abych, jakmile se otočí, mu mohla vmést do tváře improvizovanou odpověď.

Už jsem se nadechovala, otevírala pusu, abych svou poznámku o jeho vytrvalosti mohla doplnit něčím stejně kousavým, jenže jak se otočil vzad a mou maličkost nečekal, vyklopil celou svou objednávku přímo na mé pyžamo. Jeden banánový koktejl a osm muffinů – naštěstí v pytlíku – mi sklouzlo od hrudníku dolů.

Mohlo to být v pohodě, rtuť se v teploměru vyšplhala docela vysoko a já nebydlela daleko, jenže to by mi nesmělo chybět to spodní prádlo.

Ahoj, zdravíčko, jak se máte?
Já s dalším dokončeným příběhem konečně rozhodla vydat začátek tohoto – jak se líbila úvodní kapitola?

Můj první počin z naší malé zemičky, to jsou věci.

Co od tohoto příběhu čekat? Letní atmošku, něco málo z práce grafika, uchvátanou lásku, ale silnou lásku, prarodiče, kteří chytili druhou mízu, a prázdniny, co by neměly nikdy skončit.