Z nudy se snažím vylepšit svůj nucený příbytek. Kusem deky zakryju rozbité okno a přerovnám zbytky polorozpadlého nábytku v pokoji. Sundám z postele staré povlečení a hodím na matrace několik dek, které vypadají zachovaleji než napůl shnilé prostěradlo. Nakonec se vrhnu do odklízení kusů omítky a prachu z dřevěné podlahy.

Mohl bych rozdělat oheň ve starém krbu, napadá mě. Je docela zima a topení v téhle zřícenině nefunguje. Dám se do prohledávání domu, abych našel co nejvíc dřeva na podpal. 

Za půl hodiny ho mám dostatek, abych mohl rozdělat. Zbytky rozpadlého nábytku, odpadlé rámy ode dveří, všechno skončí v krbu. Oheň se rozhoří, a když zhasnu i to jediné ubohé světlo v pokoji, mihotavá záře plamenů se rozlije po místnosti a příšeří aspoň trochu skryje oprýskané zdi a zaprášenou podlahu.

Přitáhnu si ke krbu deku a uvelebím se na ní. Pohled do žhavých plamenů mě pomalu uspává. Jsem k smrti unavený, ale snažím se s tím bojovat. Chci počkat, až přijde Michael. Snad se vrátí brzy. Slíbil to. Jenomže minuty ubíhají, mění se v hodiny, a Michael nikde. Oči oslepené blikajícím ohněm se mi samy zavírají.

*

Když se vzbudím, je jasný den. Plameny v krbu dávno vyhasly a líné sluneční paprsky pomalu pronikají oknem do mého příbytku. Michael tu není. Spolknu trpkou porci zklamání a pokouším se zaměstnat své myšlenky něčím jiným. Protáhnu se a rozhlížím se po místnosti. 

Na zchátralém stole stojí dvě papírové tašky, které tam ještě ráno nebyly. Je v nich jídlo a nějaké láhve s vodou. Srdce se mi skoro zastaví, když si uvědomím, co to znamená. Michael tady v noci byl! Vrátil se, když jsem spal, a přinesl jídlo. 

Mrzí mě, že jsem ho minul. Kdybych tak neusnul. 

Proč znovu odešel? 

Kdy se vrátí? 

Proberu podrobně obě tašky, jestli tam není vzkaz, ale najdu pouze jídlo a pití. Jen těžko překousnu zklamání.

Nechce se mi zůstávat v tomhle zchátralém domě další den, ale ukázat se na ulicích by nebylo moudré. Dan a ostatní po mě určitě pátrají.
Možná jsem neměl utíkat. Teď to vypadá, že s tou vraždou mám opravdu něco společného. 

Co jsem mohl dělat? Michael si pro mě přišel. Musel jsem jít za ním.
V duchu se skoro děsím nad svými myšlenkami.
Musel jsem jít za ním.
To není správné.
Vím to, ale nemám sílu to změnit. Vždy půjdu tam, kam on. Musí to tak být.

Nedělej nic, co nechceš.

Už zase! 

Je tady! 

Znovu se mi vetřel do myšlenek. Nesnášel jsem ten nadpřirozený způsob rozhovoru. A nesnášel jsem i jeho.
Je to nepřítel, můj a Michaelův.

„Můžeme mluvit i takhle."

Prudce se otočím po hlase. Stojí tam a upíná na mě své zelené oči. Ale ani ty mě nedokáží připravit o rozvahu. Teď už ne. Mám Michaela a jakkoli mi ten záhadný cizinec mohl imponovat v minulosti, teď se mnou jeho nadpřirozená krása nic nedělá.

„Zmiz!" zasyčím nenávistně.

„Chci si s tebou promluvit."

„Ale já nechci mluvit s tebou." 

Možná bych z něj měl mít strach, ale já se nebojím. Cítím jen vztek, protože nejsem dost silný, abych ho zastavil. To dokáže jen Michael.

„Nemáš pravdu. Ani s tvojí pomocí mě Michael nebo jak si říká, neporazí. On nevyhraje."

Nesnášel jsem, jak mi četl myšlenky. 

„Ne! To ty nemůžeš vyhrát. On je..."

„Démon," doplní a já mám chuť mu skočit po krku. Jsem vzteky bez sebe.

„ZMIZ!"

„Tome, prosím, nech mě domluvit."

„Ne! Nezajímají mě tvoje lži!"

Zadívá se na mě skoro ukřivděně a opatrně přistoupí o několik kroků blíž. Chci uhnout, ale nohy mě neposlouchají. Stojím jako zařezaný a bez dechu sleduji jeho ruku, která se natáhne k mé tváři a opatrně se jí dotkne. 

Nemohu popřít, že i on je nádherný, i když úplně jiný než Michael. Je rozhodně starší než on, může mu být přibližně jako mě, černé, lehce zvlněné vlasy mu lemují dokonale symetrický obličej s ostrými lícními kostmi a ty smaragdové oči jsou skoro stejně tak krásné jako ty Michaelovy.

„Tomáši, poslouchej, prosím," jeho prsty stále lehce přejíždějí po mojí tváři. „To Michael zabil Annu. Chtěl, aby mu pomohla. Ona byla jeho vyvolená. Bohužel když se mi podařilo, ji od něj odvést, nestrpěl to. Raději ji zničil. A teď si našel náhradu. Tebe. Jsi v nebezpečí. Nesmíš mu pomáhat."

„Měl bych pomáhat tobě?"

Nevím, proč se s ním vůbec bavím. I on má však kolem sebe zvláštní auru, která mě nutí k respektu a pokoře. Když se na něj teď dívám, nedokážu si představit, že by někoho zabil. Ovšem stejně nemyslitelná je i možnost, že by to udělal Michael. 

Do čeho jsem se to proboha zapletl?

„Nežádám tě o pomoc. Snažím se tě chránit. Jestli zůstaneš s ním, nakonec se tě zbaví. Až tě nebude potřebovat, odhodí tě jako kus hadru. Odejdi, nepomáhej mu. Pojď se mnou a já tě ochráním."

„Annu si ochránit nedokázal," namítnu potichu, přestože mu nevěřím.

„Ano," zachmuří se a odtáhne ode mne. „Annu jsem zachránit nedokázal. Nečekal jsem, že by se obrátil proti ní. Potřeboval ji. A teď si vybral tebe. Nerozumím tomu."

Snažím si přebrat to, co říká. Zní velice přesvědčivě.

Ucítím, jak se snaží dostat do mé mysli. Vnímám cizí pohyb, který bloudí mými myšlenkami. Chci se vzepřít té síle, ale než to udělám, sama se vytratí.

„Kdyby si vybral jiného vraha, zabijáka bez slitování," pokračuje zamyšleně ve svém monologu, „ale On si vybral tebe," zabodne pohled do mých očí. „V tvých myšlenkách nevidím ani stopu po nečestnosti nebo špatnosti. Jsi nevinný. Ty mu přece nemůžeš pomoci."

Nechci ho dál poslouchat. Nelíbí se mi, jak mluví o Michaelovi.

„Nemáš ani ponětí, o co tu jde."

V tom jediném má pravdu. 

„Tak mi to řekni. O co jde?"

„O vítězství."

„O vítězství? Takže pro vás je to jen hra, nezáleží na těch lidech, co zemřeli."

„My lidi nezabíjíme, lidé se zabíjejí sami. My je můžeme jen postrčit."

V duchu se ušklíbnu. Sám se zapletl do svých lží. 

„Ale tvrdíš, že Michael Annu zabil."

„Ona byla jiná. Vyvolená. Měl nad jejím životem absolutní moc. Dobrovolně mu ji dala. Zaslíbila svoji duši peklu," povzbudivě se na mě usměje. „Takovou moc nad tebou nemá. Nikdy nebude, pokud mu to nedovolíš."

Z toho, co mi tady říká, jsem čím dál víc zmatený. Nerozumím jim. Ani jednomu z nich. Vím jen, že si musím vybrat stranu.

„Neměl bych se s tebou vůbec bavit. Chceš mě jen zmást." 

Pro ně je to jen hra. Hra s lidskými životy.

„Ano, je to hra. Důležitá hra." 

Znovu se ke mně přiblíží. Ty smaragdové oči se vpíjí do mých a já nevím, co mám dělat. Ničemu...ničemu nerozumím. 

„Proč mu vůbec pomáháš?"

„Protože..." zarazím se. 

Mohl bych tvrdit, že mi jde o spravedlnost, o to najít vraha Anny Trojanské, ale sám vím, že už to dávno není pravda.

„Protože ho miluješ?" doplní a stále se na mě upřeně dívá. Ty oči mi vidí až do duše a já nedokážu lhát.

„Ano," přiznám a sklopím pohled.

Láska. Zajímavé. Tak tím tě k sobě připoutal. Zvláštní způsob pro někoho jako je On.  

Poslední větu už nevysloví nahlas.  Vtiskne se mi do mozku silou rozžhaveného drátu. 

Musím jít.

Rozhlédnu se po bytě. Je pryč. Přesto stále vnímám slova, která se mi objevují v mysli.

Pokud si to rozmyslíš, stačí, když mě zavoláš, a já ti pomohu.