Za celou noc nejsem schopný usnout, podivné myšlenky mi ani na okamžik nedopřejí oddechu a pronásledují mě i v těch prchavých chvílích, kdy konečně upadnu do spánku. Přemýšlím nad svým dosavadním životem, nad svými skutky a činy a uvažuju, jak jsem dospěl až sem, k tomuhle bodu v mém životě, kdy v mé posteli klidně oddechuje chlapec, kterému nemůže být víc než patnáct.

Už dřív jsem spal s muži, vždycky když jsem potřeboval změnu. To všechno mi teď připadá tak strašně dávno. Poslední roky mého života byly k pláči osamělé a já nedokázal z té prázdnoty vystoupit.

Prohlížím si tu klidnou, spící tvář. Ten kluk musí být nejméně o deset let mladší, možná o víc. Je to děsivé. Vypadá skoro jako dítě, ale já vím, že je to jen klam. On není člověk. A mé oči mě marně přesvědčují o opaku.

Není člověk.

Co ode mě asi bude žádat? K čemu jsem se to zavázal? K čemu jsem se upsal? A proč? Kvůli jeho očím, které se nedají odmítnout. Pro jeho tvář, na kterou bych se vydržel dívat věky. Pro jeho nádherné, dokonalé tělo, které mi v noci odevzdal.

Nedokážu od něj odtrhnout pohled. Opatrně natáhnu ruku a lehce ho pohladím po čele. Otevře oči, podívá se na mě a spokojeně se usměje.

„Jsi pořád tady," pronese a dotkne se moji tváře.

„A kde bych měl být?" podivím se jeho otázce.

Prstem ukáže na hodiny, které visí na protější zdi. Je půl desáté a já se teprve teď plně vracím do reality. Po včerejších událostech se nedokážu zabývat ničím jiným, ale teď si uvědomím, že jsem měl být už hodinu a půl v práci. Jenomže k čemu? Já už svého vraha našel. Ale zastavit ho nesvedu. Ne sám.

„Myslím, že případ je vyřešen. Teď jen musíme najít a zneškodnit vraha. Ty ho musíš zastavit."

„S tvoji pomocí," usměje se na mě Michael sladce.

„Co chceš dělat?"

„Všechno ti vysvětlím, až přijde čas," natáhne se a vezme mou dlaň do své. „Musíme počkat na vhodnou dobu."

„Kdy nastane vhodná doba?" zeptám se a sleduji, jak si pohrává s mou rukou.

„Co nejdřív. Ale zatím budeme čekat."

„Zůstaneš tady?" vyhrknu otázku, která mě celou dobu nejvíc tíží.

„Jistě," přikývne a jeho nebesky modré oči se na mě zadívají. „Kam bych měl chodit?"

Nevím proč, ale čekal jsem, že ode mě odejde a vypaří se stejně zázračně, jako se v noci objevil. Když teď říká, že zůstane, skoro nevěřím, že to myslí vážně.

„Nebo chceš, abych odešel?" zeptá se s nevinným pohledem na tváři.

„Ne!" vykřiknu okamžitě a sleduji, jak se zasměje. „Ne," zopakuji potichu. „Ty přece víš, že chci, abys zůstal."

Pomalu se ke mně přiblíží. Přejede mi dlaní po tváři až dolu k bradě a prsty se jemně dotkne mých rtů. Pozoruji jeho počínání a nemohu se nabažit pohledu na jeho tvář, která je teď pouze několik centimetrů od mé. Skloním se k němu, abych ho políbil, ale on se s úsměvem odtáhne. Místo toho zvedne mou ruku, kterou stále ještě svírá, ke svým rtům. Pomalu a s přehnanou pečlivostí bere do úst jeden z mých prstů za druhým. Celou dobu se jeho čarokrásné oči vpíjejí do mých a já nevím, co mě vyvádí z míry víc, jestli můj prst v jeho vlhkých ústech nebo pohled těch nadpozemských očí.

Vřískavý zvuk zvonku u dveří.

Chvíli mi trvá, než se proberu z opojení a uvědomím si, co to znamená. S lítostí sleduju, jak Michael propustí mou ruku ze svého sevření.

Vyhrabu se z postele a za neustálého vřeštění zvonku hledám svoje kalhoty. Najdu je až v obýváku a v rychlosti si je natahuju. Když konečně otevřu, za dveřmi stojí Daniel. Čekal jsem, kdy se ukáže.

„Dane, já vím, že jsem už měl být..." V rychlosti vymýšlím výmluvu.

„Obleč se Tomáši," řekne Dan a na tónu jeho hlasu mi něco nesedí. „Musíš se mnou na stanici."

„Stalo se něco?"

„Dneska ráno jsme objevili další tělo."

„Kdo to je?" dostanu ze sebe teprve po nějaké chvíli, kdy si plně uvědomím, co to znamená.

„Ten barman z klubu. Martin Stein."

„Pane bože," vydechnu šokovaně a musím se opřít o dveře. „Jak se to stalo?"

„To bys mi měl říct ty. Oběť byla zastřelena stejnou pistolí jako Nela. A je to stejný typ pistole jako máš ty."

Několik vteřin mi trvá, než dokáži vstřebat to, co mi řekl. „Cože?" vyhrknu. „Myslíš, že jsem to byl já?"

„Prosím tě, Tome, nedělej mi to těžší. Musím tě přivést k výslechu a tvá zbraň bude poslána na prozkoumání. Určitě zjistí, že to není vražedná zbraň, jde jenom o preventivní opatření. Taky se mi to nezdá. Jenomže někteří lidé od nás si myslí, že na tom může něco být, protože si s Nelou tu noc byl."

„A včera večer tady byl i Stein," přiznám odevzdaně

Dan se na mě překvapeně zadívá. Pak unaveně zavrtí hlavou. „Jsi v pěkným průšvihu, Tome."

„Já o těch vraždách nic nevím, musíš mi věřit."

„Tome, já chci věřit, že jsi v tom nevině, ale musíš mi dát nějaké vysvětlení. Byl jsi s Nelou tu noc, co byla zavražděna. A teď tohle s tím klukem. Nedáváš mi na vybranou. Obleč se. Musíš se mnou."

Přivřu dveře a beze slova zamířím zpět do obýváku, abych se oblékl. Tam zahlédnu Michaela. Stojí u okna opřený o parapet pořád ještě nahý a dívá se na mě.

„Odcházíš?"

„Musím. Stala se další vražda. Myslí si, že jsem to udělal já." Z podlahy sbírám zbytek svých svršků.

„Co jim řekneš?"

„Co můžu říct? Neudělal jsem to. Musel to být ten druhý. Ten, co zabil Trojanskou."

„Možná," pokývá hlavou Michael.

„Musím jít," prohodím směrem k němu a pocítím trpkou lítost nad tím, že ho opouštím.

Neodpoví, jen se na mě dívá a mlčí. Ve tváři zvláštní výraz, jeho oči přejíždějí po mém obličeji a já v nich čtu znepokojení. Odvrátím od něj pohled a zamířím ven ke dveřím, kde na mě čeká Dan. To, abych se na toho modrookého anděla ještě jednou neotočil, mě stojí víc přemáhání, než jsem si ochoten přiznat.

*

Už několik hodin jsem zavřený v kanceláři a čekám, až přijdou výsledky. Mám všeho po krk. Místo, aby hledali skutečného vraha, drží mě tady jako nějakého kriminálníka. Pokoušel jsem se Danovi vysvětlit mou teorii o tom zelenookém muži z baru, který je patrně ten zabiják, ale nevěnoval mi pozornost. Je z analýzy mé pistole nervóznější než já. Samozřejmě jsem ani na okamžik nezapochyboval, že výsledek balistické zkoušky bude negativní.

Do kanceláře vstoupí Dan a v ruce nese nějaká lejstra. Podívá se na mě a z jeho pohledu mi přejede mráz po zádech.

„Máme už výsledky," řekne pohřebním hlasem a já ztuhnu, protože začínám chápat, že to nejsou dobré zprávy.

„Co zjistili?" odhodlám se zeptat.

„Tome, tvá pistole byla zbraň, která zabila Nelu a Martina Steina," oznámí mi a uhne pohledem. „Musím tě zadržet pro podezření z dvojnásobné vraždy."

„To...to přece není možný," vypravím ze sebe. Ničemu nerozumím. „Já to neudělal! Možná někdo použil mou pistoli, ale Danieli, snad mě znáš a víš, že bych to neudělal."

„Tome, dělám, co můžu, abych tě z toho dostal, ale důkazy..."

„Vždyť já neměl žádný důvod, abych zabil Nelu nebo toho barmana. Skoro jsem je neznal," přeruším ho ostře.

„Zítra přijede vyšetřovatel, kterému byl přidělen tvůj případ, a vyslechne tě. Zavolej si právníka nebo ti nějakého seženu já."

„Nestojím o právníka!" utrhnu se na něj rozčíleně. „Jsem nevinný. Rozumíš? Někdo to na mě ušil!"

„Na zbrani byly jenom tvoje otisky."

„Vrah mohl mít rukavice."

„Možná," připustí Daniel opatrně, ale vidím na něm, že už mi nevěří.

„Ty si vážně myslíš, že bych byl schopen někoho chladnokrevně zabít?"

„Já nevím, Tomáši," Dan se na mě už ani nepodívá a já si uvědomím, že jsem v tom až po uši.