Otočím klíčem a vstoupím do potemnělého bytu. V chodbě nahmatám vypínač, abych rozsvítil. Nic se nestane. Preventivně s ním ještě několikrát cvaknu nahoru a dolů a pak to vzdám. Po tmě skopnu boty a pomalu klopýtám do kuchyně. I tam se marně pokouším rozsvítit. Výborně! Nejde proud. Tenhle měsíc už po třetí. Shodím ze sebe bundu a zamířím do obýváku. Tam by mělo být aspoň o trochu více světla, protože okna vedou ven na ulici, kde stojí lampa. Její otravné světlo dokáže proniknout i zataženými závěsy a opravdu. Jakmile vstoupím do obýváku, lampa matně osvětluje pokoj jako každou noc.

V mém oblíbeném křesle někdo sedí a mě se sevře srdce. Během vteřiny však poznám ty oči. Andělská tvář jenom lehce vystupuje z temnoty ozářená nemotorným světlem pouliční lampy. Oči jako dvě zářící hvězdy mě propalují pohledem.

„Proč si odešel?" zeptá se a já si mezitím opatrně sednu naproti němu na pohovku.

„Proč jsem měl zůstat?"

Jeho ústa zůstanou vážná, jen oči se usmějí. Teprve teď si všimnu jeho dlouhého, koženého kabátu, který leží na zemi vedle křesla. Když ho má na sobě, vypadá starší. Teď z něj je - navzdory jeho nesmrtelným očím - skoro obyčejný kluk v šedém triku a černých džínech.

„Abys mi pomohl," promluví konečně.

„Jak bych ti mohl pomoci? Jsem jen člověk."

„A já ne?"

„Ne. Ani ten druhý není."

„Co tedy jsme?"

„Já nevím."

„A co si myslíš?"

„Ty víš, co si myslím. Umíš číst myšlenky."

„Ne," zavrtí hlavou Michael. „Tobě ne."

Opravdu to neumí nebo mě chce jenom uklidnit? Ten druhý, zelenooký, to uměl. Četl v mé mysli jako v otevřené knize. „Říkal jsi, že chceš mou pomoc. K čemu ji potřebuješ?"

„Abych ho porazil."

„Co zmůžu proti němu?"

„Víc než si připouštíš."

„A co Anna Trojanská? Co s tím má společného?"

„Připletla se do našeho boje. Nemohl jsem ji zachránit."

„A Nela?"

„Nevím nic o nějaké Nele."

„Někdo ji zabil dnes v noci. Mohl to být ten druhý?"

„Možná," pokývá hlavou chlapec. „Takže mi pomůžeš?"

Vstává z křesla a lehce kráčí směrem ke mně. Stále sedím na pohovce a on se zastaví až těsně přede mnou. Zvednu hlavu, abych mu viděl do obličeje. Znovu jsem schopen vnímat jen ty oči. Nedokážu od nich odtrhnout pohled. Jsou teď tak blízko a třpytí se snad ještě víc než obvykle.

„Ano, chci ti pomoci," odpovím konečně. Jak bych ho mohl odmítnout? Jak bych mohl odmítnout tu nádhernou tvář a ty kouzelné oči. „Co ode mě potřebuješ?"

Posadí se na stůl těsně naproti pohovce. Jeho obličej se nakloní ke mně, oči mají stále ten křišťálový lesk, ve kterém se míhá nejasný odraz mé vlastní tváře. Vidím jeho rty, když docela tiše vysloví. „Potřebuji tvoji víru, tvoji mysl, tvoji sílu, tvoji smrtelnost."

Nenacházím slova, která bych mohl říct. Jeho blízkost mě zbavuje rozvahy a rozumného uvažování. Nepřeji si nic jiného než tu tvář tupě následovat a udělat všechno co si bude přát. Přesto je tu něco, co jsem si přál ještě víc. Hluboko v mé mysli je pohřbená myšlenka - nepřístojná a zapovězená, ale kterou nedokážu dostat z hlavy. Ano, je tu něco, co bych chtěl udělat ze všeho nejvíc. Na co hluboko ve svém srdci myslím pokaždé, když vidím tu tvář. Tvář, která mi nedá spát. Kterou vídám, kdykoli zavřu oči. Tvář, které se ze všeho nejvíc toužím dotknout.

K mému zklamání se však chlapec odtáhne a přistoupí k oknu. Prohlížím si ho, sleduji jeho štíhlou postavu, pružné pohyby a lehké kroky. Světlé vlasy mu padají kolem uší na krk, neposlušné prameny mu občas sklouznou i do obličeje. Dívám se na něj, jak roztahuje závěsy, jak otevírá okno, jak shlíží dolů na ulici. A když na něj teď hledím, vidím jenom chlapce. Žádná nadpozemská bytost, žádný anděl nebo démon, kteří mluví v myšlenkách, žádné nebeské stvoření. Jen chlapec...skoro ještě dítě. Chlapec, který se opírá o parapet okna v mém obýváku, a který žádá můj život.

„Co chceš výměnou za to, že mi pomůžeš?" Ozve se konečně, aniž by se na mě otočil. Dál hledí ven z okna na pustou ulici, na kterou dopadnou první kapky deště. V dálce se zableskne a temnota kolem se na okamžik změní na žhavý přelud dne.

„Nechci nic."

„Ne," zašeptá a pomalu se otočí. Po temném nebi přejede blesk a pomíjivé světlo ozáří jeho tvář, která teď má zamyšlený výraz. I když na mě znovu upíná své nadpozemské oči, stále v něm vidím jen obyčejného kluka.

„Žádej cokoliv. Protože až přijde čas, budu já žádat všechno od tebe."

„Ne, já nechci nic," trvám na svém, protože to jediné po čem toužím, se žádat neodvážím.

„Jak chceš," pokrčí Michael rameny a já si uvědomím, že bouřka se mezitím přesunula nad město. Hromy se ozývají čím dál častěji, čím dál blíž. Blesky křižují oblohu a ozařují pokoj jeden za druhým.

„Pokud nic nechceš, pak tedy budu žádat já," pronese za dunění hromů a na chvíli obrátí pohled ven na ulici. Tam se strhl prudký déšť, který proniká otevřeným oknem i do pokoje a zmáčí Michaela. Ale ten nevnímá provazce deště, které mu namáčí oblečení i vlasy, nevnímá ani vodu, která teče po zdi a prosakuje na koberec.

Nechá okno, kterým na podlahu a závěsy dál proudí přívaly deště, otevřené a několika kroky se přemístí zpět ke křeslu a uvelebí se v něm. Venku zuří bouře, kterou jsem už dlouho nezažil. Rachot a dunění hromů je skoro ohlušující. Tabule skla v oknech se třesou. Blesky projíždějí oblohou jeden přes druhý, na zlomky vteřin protrhávají temnotu.

Vstanu a zamířím k oknu, abych ho zavřel. Michael mlčí. Sedí schoulený v křesle a okouzleně naslouchá zvukům bouře. Zabouchnu okno a vytáhnu ze skříně deku, kterou pak podám Michaelovi. Chvíli se na mě dívá skoro nechápavě, ale pak si tu deku vezme. Přehodí si ji přes ramena, zavře oči a dál naslouchá bouři. Na tváři se mu objeví krátký úsměv a já si všimnu, že bouře se ještě více přiblížila. Dunění se stupňuje až není slyšet nic jiného. Neustává ani na okamžik. Jeden ohlušující hrom střídá druhý.

Michael otevře oči a zadívá se přímo na mě. Stojím u okna a sleduji běsnění venku.

„Pojď sem," vyzve mně, a já na okamžik zaváhám. „Prosím," dodá, když vidí, že se nehýbám.

Udělám těch několik kroků ke křeslu. Oslnivé záblesky křižující se v horečném chaosu tam venku ozařují pokoj téměř v pravidelném sledu. Sednu si na zem naproti němu a tázavě se na něj zadívám.

„Co chceš?"

„Buď u mě," jeho nebeské oči se lesknou, v andělské tváři se zračí podivný výraz, „Mám strach."

„Z bouřky?" zeptám se, i když vím, jak je to hloupé. Jak by se on - nesmrtelná bytost přežívající po celou věčnost - mohl bát něčeho tak nicotného jako je bouřka.

„Ne," zavrtí hlavou a nebesky se usměje. „Já miluju bouřku."

„Čeho se tedy bojíš?"

Nakloní svou tvář k mé a zašeptá. „Bojím se, že od tebe žádám příliš mnoho."

Vteřinu přemýšlím, co tím myslí, když v tom zvedne svou ruku ještě vlhkou od deště a dotkne se mé tváře. Pak už ucítím jeho ústa na svých. Je to však jen okamžik. Jen letmý dotek jeho rtů, které se hned zase vzdálí.

Podívám se na něj - šokován i fascinován tím co udělal - a hledám v jeho očích odpověď. Usmívá se. Spokojeně a trochu potměšile. Sleduje, co udělám. Nechává mně, ať sám rozhodnu, co bude dál. Ať se poperu s myšlenkami, které jsem ještě před několika minutami považoval za nepřípustné. Nechá mě napospas mé touze, která se jistě musí zrcadlit i v mých očích, a čeká, jestli jí podlehnu.

A já neodolám. Nakloním se až k němu a políbím ho. Ne tak krátce a jemně jako on mně. Ne. Dám do toho polibku všechnu svou zapovězenou vášeň.

Mělo to trvat jen krátce , ale najednou si nedokážu představit, že se naše rty někdy rozdělí. Jako by byly stvořeny jen pro tento okamžik, pro tuto chvíli, pro tohle objetí, pro tenhle jediný prokletý polibek.

Líbáme se dál, hladově, vášnivě a já pomalu ztrácím pojem o skutečnosti. Připadá mi, že je to jen sen, ze kterého se musím probudit. Který je příliš krásný na to, aby trval třeba jen o vteřinu déle.

Beru Michaela za ramena a aniž by se naše rty rozpojily, stáhnu ho k sobě dolů na zem. Deka z jeho ramen sklouzne, když ho pozvolna pokládám na koberec. Stále slyším sílící bouři, která je jakousi ozvěnou mých vlastních pocitů. Vzdáleně si uvědomuju údery blesků, světelnou smršť za okny i dunění prudkého lijáků.

Ucítím Michaelovy ruce, které mi sklouznou z krku, jak bloudí po mém těle. Nikdy jsem si nepředstavoval, že to dojde až tak daleko, ale teď už nemohu udělat krok zpět. A i kdybych mohl, já nechci.

Naše rty se konečně rozpojí, ale jenom na několik okamžiků, abych si mohl stáhnout triko přes hlavu. Sleduji, jak Michael následuje mého příkladu. Poté se naše rty do sebe se stejnou vášní znovu zaklíní, jazyky se setkají bloudíce v ústech toho druhého. Nedočkavě si navzájem pomáháme zbavovat se svršků. Nenasytně se dotýkám toho dokonalého těla. Nemohu se ho nabažit. A ani v Michaelově chování není stopa po jakékoli zdrženlivosti, obavě nebo váhání, které bych býval čekal vzhledem k jeho věku - tedy aspoň tomu zjevnému - a našemu prapodivnému vztahu. Ale on se mě dotýká se stejnou jistotou a vášní jako já jeho. Nikdy bych si nepomyslel, že to takhle dopadne. Nikdy bych neměl tu drzost a smělost udělat něco takového, kdyby on nezačal. Kdyby on nechtěl to, co já si neměl odvahu ani připustit. Teprve později mě napadlo přemýšlet nad tím, co ho k tomu vedlo, a čím za to zaplatím já.