Spím krátce a neklidně. Sny, které mě pronásledují, mi nedopřejí oddechu. Znovu vidím ty oči, dva modré drahokamy zasazené do stříbra, oči, které ke mně promlouvají beze slov. A nemohu se zbavit myšlenky na tu nádhernou bytost, které ty oči patří. Vidím představy a touhy ukryté hluboko v mé mysli, ty které jsou dovolené jen v mých snech. Představy, které bych si nikdy nepřipustil za denního světa, které by nikdy nevypluly na povrch mého vědomí, kdybych byl vzhůru.

Je to ještě chlapec! Přesto se ne něj nedokážu tak dívat. Není to člověk. Ta myšlenka se mi stále vrací. Není to člověk. Jenomže pokud není člověk, co tedy je?

Probudí mě až vyzvánění mého mobilu. Pomalu a dost neochotně otevírám oči a nahmatám telefon.

„Ano?"

„Co je s tebou, Tome? Kde si?" Daniel. Podívám se na hodinky, které leží na nočním stolku. Je skoro deset. Do hajzlu!

„Trochu jsem zaspal," prohodím do telefonu, zatímco se pokouším vyhrabat z postele.

„Hoď sebou a rychle přijeď."

„Mám pro tebe novinky," pochlubím se a potlačím zívnutí. „Včera večer jsem zjistil nové informace o Trojanské."

„I já mám novinku. Špatnou. Před chvílí jsme objevili další mrtvou ženu."

„Cože?!" najednou jsem dokonale probuzený. „Kde?"

„V jedné opuštěné ulici poblíž místa, kde jsme našli Trojanskou. Posílám ti souřadnice. "

„Kdo je to?"

„Zatím nevíme."

„Kde jsi?" ptám se Daniela a jednou rukou si natahuju džíny na holé tělo.

„Na místě vraždy. Zajišťujeme to tady. Rychle přijeď!"

„Za čtvrt hodiny jsem tam."

*

Trvá mi to víc než čtvrt hodiny, když dorazím na místo činu, je skoro jedenáct. Proderu se davem čumilů i přes policejní zátaras a obhlížím situaci. Všude je plno krve. Samotné tělo spatřím ležet kousek ode mne. Je přikryté plachtou a nad ním postává Daniel, který se právě dohaduje s dalším detektivem z našeho oddělení. Když mě uvidí, zamíří za mnou.

„Takže, co jste zjistili?" přivítám ho otázkou.

„Zatím nic moc."

„Co ta krev všude kolem?"

„Někdo ji několikrát z blízkosti zasáhl do hrudi a jednou do hlavy. To víš, to kolem sebe trochu nastříká," poznamená suše Daniel a já jeho černý smysl pro humor radši nekomentuju.

Mezitím mě dovede až k tělu, skloní se a odtáhne zakrvácenou plachtu.

„PROBOHA!" vyhrknu a odvrátím pohled. To ne! To ne! Pořád si v duchu opakuji, že to snad není možné. To není skutečnost. Jenomže je to ona. Je to Nela!

V první vteřině ji skoro nepoznávám. Je to hrozný pohled, rozstřelená hlava, tvář roztříštěná, obličej celý od krve. Kdo ji to mohl udělat? A kdy? Vždyť jsem s ní včera v noci byl. Vždyť já...

„Co se děje, Tome? To tě to tak sebralo?"

„Já jí znám," vydechnu roztřeseně a podívám se na Daniela.

„Cože? Jak? Kdo je to?"

„Jmenuje se Nela, dál nevím. Potkal jsem ji včera v tom klubu, kam si mě poslal. V noci jsem byl u ní a teď..."

„Tome! Ty si byl u ní? Kdy?" vyhrkne náhle pobledlý Daniel.

„Asi do dvou ráno. Pak jsem odjel. Vůbec to nechápu."

„Tome, co všechno se včera v noci stalo? Do telefonu si říkal něco o informacích."

Podívám se na Daniela a stále ještě v šoku mu začnu vyprávět o událostech minulé noci.

*

Celý den nedokážu myslet na nic jiného než na Nelu. Znovu a znovu si v hlavě přehrávám ten večer - minutu za minutou, slovo za slovem. Vzpomínám na každého, kdo byl v tom baru, s kým jsme mluvili, koho jsme potkali. Hledám nějakou stopu, nějakou věc, která by dala celé té šílenosti smysl. Stokrát se prokleju za to, že jsem s ní nezůstat až do rána. Vzpomínám, že jsem jí navrhoval, abychom jeli ke mně. Ale ona odmítla. Jenomže proč jsem tam tedy nezůstal? Proč jsem se chtěl tak nutně vrátit? Kdybych zůstal, byla by ještě živá.

Myslím na toho zelenookého muže z baru. Může to být on? Může být vrahem Nely i Trojanské? Jaký motiv by měl? Co mají ty vraždy společné? Obě ženy byly před smrtí v tom samém baru a u obou případů se objevil na scéně ten zelenooký cizinec. Pak tu je ten muž, s kterým odešla Trojanská tu noc. Muž, jehož tvář si nikdo nepamatuje, nikdo ji neviděl. A nad tím vším se vznáší přízrak mého mladého návštěvníka, který mi nabízí klíč k řešení.

Celé mi to připomíná velký, barevný cirkus, ve kterém se účinkující střídají, mizí a objevují bez jakéhokoli řádu, a kde nikdo neví, co přijde v příští minutě.

Asi před hodinou jsem společně s Danielem prohledal Nelin byt. Aspoň jsme nemuseli moc dlouho zjišťovat, kde bydlela - byl jsem tam v noci. Nenašli jsme nic neobvyklého. Nechápu, jak se Nela dostala na tu ulici. Když jsem odcházel, skoro spala a nevypadala na to, že by měla náladu se v noci někde toulat. Kdyby ji někdo zabil v bytě a pak ji odtáhl na ulici, dávalo by to aspoň trochu smysl. Ale podle všeho odešla sama a dobrovolně. Byla zabita na místě, kde jsme našli tělo. Nikdo ji tam neodnesl už mrtvou, jak jsem si původně myslel. A vražednou zbraň jsme taky nenašli. Ale kam šla? Kam mohla jít ve dně ráno?

Sedím za stolem ve své kanceláři a marně se pokouším na něco přijít. Mohli jsme něco přehlédnout? Co víc se dá udělat? Prolezli jsme s Danem okolí, prohledali místo činu a já sám jsem znovu šel do toho baru. Znovu jsem mluvil s tím mladým barmanem, marně se pokoušel zjistit, kdo je ten muž se zelenýma očima. Nikdo ho neznal, nikdo ho tam předtím neviděl. Prověřili jsme všechny pravidelné návštěvníky klubu, vyzpovídali jsme je a snažili shromáždit informace. Dozvěděli jsme se jen něco málo o Nele. Přestože tam chodila dost často, nikdo toho o ní moc nevěděl. Zjistil jsem jen to, že pracovala jako servírka v nedaleké restauraci. I tu jsme společně s Danem prověřili, ale ani tam jsme nepochodili.

A pak je tady ještě ten tip od toho chlapce. Dnes o půlnoci. Skoro to vypadá jako past. Je to past. Ale i tak jsem rozhodnutý, že tam dnes v noci půjdu. I kdyby z toho nemělo být nic jiného než to, že znovu uvidím ty modré oči a jejich majitele.

Dveře do mé kanceláře se otevřou a dovnitř vejde Dan. Na jeho obličeji se už začíná podepisovat únava, ale přesto je to stále ten stejný Daniel. Jeden z nejlepších vyšetřovatelů ve městě a já děkuji své šťastné hvězdě, že spolupracuju zrovna s ním. Dveře se znovu otevřou a dovnitř nakoukne mladá asistentka. Prohodí s Danielem jen pár slov a podá mu nějaké dokumenty. Neslyším, o čem spolu mluví, ale neunikne mi obdivný pohled, který mladá žena mému parťákovi věnuje. Ne že bych se něčemu divil. Dan je sympatický, milý, vypadá dobře. Rychle se stal objektem zájmu většiny žen v našem oddělení. A nejen jich. Musím připustit, že i já jsem o něm dřív přemýšlel v docela jiných souvislostech než by se na kolegu z práce slušelo. Daniel se mi líbí, dokonce bych řekl, že mě přitahuje. Jenomže co s tím můžu dělat? Musí mi stačit, že jsme přátelé. A já to nechci pokazit.

„Něco nového?" zeptám se ho.

„Smrt způsobila hned ta první rána do hlavy. Zemřela okamžitě."

„Pořád ji vidím před očima. Vůbec nechápu, jak se to stalo. Proč šla ven?"

„Nenašli se žádné stopy po zápasu," pokračuje opatrně Daniel. „Vypadá to, že ji vrah překvapil."

„Máš představu, kdo to mohl udělat?"

„Myslíš, že to má souvislost s vraždou Trojanské?"

„Já vážně nevím." Cítím se unavený. Strašně unavený. „Nic nedává smysl." Třeba se dnes v noci dozvím víc, napadá mě. O mém modrookém informátorovi jsem Danovi ani nikomu z oddělení neřekl. Nenechali by mě tam jít samotného a já tam musel jít sám. Nebojím se. Něco uvnitř mě se na to setkání těší.