Odešel a já po celý zbytek dne přemýšlím o tom, co říkal. Byl velice přesvědčivý. Měl bych mu věřit? Měl bych odejít? Ne. To nedokážu.

Den ubíhá a pomalu se stmívá. Tolik se upínám k myšlence, že Michael dnešní noci přijde, že bych nedokázal překousnout zklamání, kdyby se neobjevil.

 Jak noc ubíhá moje naděje, že spatřím svého malého anděla, se zmenšuje. Znovu rozdělám oheň v krbu, abych se na chvíli zaměstnal něčím jiným než myšlenkami na to, co udělám, když Michael nepřijde. Stejně jako minulé noci i teď ležím po tmě natažený na dece před blikajícím krbem a bezmyšlenkovitě upínám pohled do plamenů. 

A Michael nepřichází. 

Nechci usnout, abych ho zase nepromeškal. Jsem připraven bdít klidně až do rána. Ale za další hodinu marného čekání to pomalu vzdávám. Mé odhodlání zůstat celou noc vzhůru zakolísá. Jsem unavený, ale hlavně se nechci dál týrat marným čekáním.

 Zklamání z toho, že Michael zase nepřišel, se snažím rychle zahnat neklidným spánkem, do kterého se během několika minut ponořím.

*

Zdá se mi o nebeských očích, o andělské tváři a rudých rtech. Zdá se mi o bytosti nevýslovné krásy. Zdá se mi o vášnivém objetí, o pronikavém laskaní, o nádherném hříchu. Vím, že je to jen sen a přeju si, abych se nikdy neprobudil. Nebo abych otevřel oči a zjistil, že se ten sen stal skutečností.

Z překrásného snění mě vytrhne letmý dotek na mých nahých zádech. Otevřu oči, které dokáží jen částečně proniknout okolní temnotou, a pocítím hluboké rozčarování nad ztrátou toho úžasného snu. Aspoň v prvních chvílím. Po pár vteřinách pochopím, že už nejsem sám. A můj sen se skutečně změnil v realitu. Obrátím hlavu a zadívám se na temnou siluetu postavy, která leží vedle mě, a lehce přejíždí svými prsty po mých zádech...opatrně obratel po obratli.

„Michaeli?"

„Jsem u tebe," zašeptá a mně se zatají dech nevýslovnou radostí. Je tady! Vrátil se! Na ničem jiném nezáleží. Stačí jediný jeho dotek, jeho slovo, a já zapomínám na všechno, co se mi pokoušel navykládat ten druhý.

Ve tmě nejsem schopen rozeznat tahy v jeho tváři, ale ty oči vidím jasně. Ty nedokáže překrýt žádný stín. Natáhnu ruku a dotknu se Michaelových rtů. Prsty přejíždím po jeho tváři až dolů ke krku. Přitáhnu si ho k sobě a nedočkavě líbám ty rty, stejné jako jsem viděl ve snu. 

V temnotě jen mlhavě rozeznávám obrysy jeho těla, ale mé ruce netápají. Je nahý. Musel se svléknout ještě dřív, než vklouzl ke mně do postele, a já cítím, jak se mi zrychluje dech, když i on ze mě pomalu stahuje zbytek oblečení. 

V Michaelově náručí okamžitě zapomínám na veškeré pochybnosti. Jestli jsem vůbec někdy váhal na čí stranu se přiklonit, teď jsem pevně rozhodnut zůstat s ním do konce. Jsem připraven nabídnout mu svou pomoc, ať bude žádat cokoliv.

*

„Zítřejší noc se s ním utkáme," Michael leží vedle mě s hlavou opřenou o moje rameno a prsty se mi zamyšleně probírá vlasy.

„Ještě si mi neřekl, co mám udělat."

„Budeme mít dost času, abych ti to ukázal."

„Včera tady byl."

„Co ti říkal?" zeptá se opatrně Michael, který okamžitě pochopí, o kom mluvím.

„Abych ti nevěřil. Abych ti nepomáhal, protože mě jenom využíváš a až ti pomůžu vyhrát, zbavíš se mě. Říkal, že si zabil Annu, že si ...démon."

Ty blankytně modré oči se na mě zadívají a já v nich čtu úžas, nejistotu a snad i vztek.

„Věříš mu?" Upře na mě rozčarovaný a trochu smutný pohled.

„Samozřejmě, že ne," prsty se jemně dotknu jeho tváře. „Jak bych mu mohl věřit něco takového?"

„Zkusí všechno, aby nás rozdělil," řekne Michael a vděčně se na mě usměje. „Nesmíš mu věřit, Tome."

„To víš, že mu nevěřím," natáhnu se k němu a spojím naše rty v krátkém polibku. „Nikdy bych tě nezradil."

Někde hluboko v mém srdci se vynoří myšlenka. Strašlivá a děsivá. Uvědomím si, že už mi na pravdě nezáleží. I kdyby byl Michael doopravdy démon, stejně bych s ním zůstal. Protože opustit ho nedokážu.

„Zítra to skončí. Porazíme ho a on už se mezi nás nebude plést."

Mlčky si prohlížím tu nádhernou tvář přede mnou. Co se asi stane po zítřejší noci? Co se stane, až boj skončí? Co udělá Michael? V hloubi mé duše se vynořuje odpověď, kterou si nechci připustit. Co udělá Michael? Opustí mě.

„Na co myslíš?" zeptá se a palcem mi jemně přejede po spodním rtu. Pohled do jeho tváře mě ještě více rozesmutní. On odejde. Vím to.

„Miluju tě," zašeptám slova, která jsem za ty roky skoro zapomněl říkat. Neodpoví. Jen se nádherně usměje a políbí mě.  

*

Pomalu se rozednívá. Temnotou začíná opatrně pronikat světlo, které přináší rozbřesk. Pouliční lampy za okny jedna po druhé zhasínají. Přichází nový den a já se v duchu ptám, co mi přinese.

Nemohl jsem spát. Na rozdíl od mého mladého společníka, který se zavřenýma očima tiše oddychuje v mém náručí. Dívám se na něj, prohlížím si každý detail jeho obličeje. Jak málo o něm vím. Jak málo znám jeho myšlenky, přání a touhy. Nemám ponětí o jeho životě, nedokážu ani pochopit, co vlastně je. V duchu si přeji, aby byl Michael člověk. Chci, aby byl jako já. Obyčejný člověk, abych ho měl jen pro sebe. Ale není to možné a já to vím.

Svítá. Za okny se objeví první paprsky slunce, které se vynořují mezi šedí pochmurného města. Bez valného zájmu sleduji, jak do pokoje pomalu proniká narudlé ranní světlo, ale krásná hra barev mě ani trochu neupoutá. Žádná krása světa se nemůže rovnat té, která právě teď tiše spí v mém náručí.

Vyklouznu z postele a opatrně, abych ho neprobudil, zamířím do zchátralé koupelny. Připadá mi jako zázrak, že tady teče voda. Opláchnu si obličej a zadívám se na svou tvář do popraskaného zrcadla, které visí nad zašedlým umyvadlem. Není toho moc k vidění. Můj obličej je pořád stejný, jenom já mám pocit jako bych za těch posledních pár dní zestárl o dvacet let.

Vyjdu z koupelny a vrátím se do pokoje k Michaelovi. Pořád spí. Snad nikdy nevypadal tak nevinně a bezbranně jako právě teď. Posadím se na zem k vyhaslému krbu a dívám se, jak tiše oddychuje. Chci si do paměti zapsat každý tah, každý rys toho obličeje. Chci si do mysli vypálit jeho obraz, protože vím, že se z pohledu na něj nebudu těšit dlouho. 

Možná mám poslední příležitost. 

Možná už dnešní noci odejde. 

Možná dnešní noc nepřežiju.

„Tome?" Posadí se na posteli a jeho nebeské oči se rozhlédnou kolem. Když mě spatří, usměje se. „Co tam děláš?"

„Přemýšlím."

„O čem?" Všimnu si, jak se otřese zimou. Je tady skutečně trochu chladno, ale já si to uvědomím až teď.

„O tobě," odpovím krátce a vstanu ze země.

Jeho oči se usmívají, vypadá šťastně a spokojeně. Natáhne se pro další deku a zabalí se do ní.

„Je ti zima?" Zamířím k němu a celou dobu z něj nespustím pohled.

Pořád mlčí a sleduje, jak se posadím k němu na okraj postele. Stále si ho prohlížím, jako by to bylo poprvé, co ho vidím.  

Jak tam tak sedí s pomněnkovýma očima a plavými, trochu rozcuchanými vlasy, které mu lemují tvář, vypadá opravdu jako anděl. Skoro mám strach se ho dotknout. Jako by byl pouze nádherný přízrak ze snu, který se musí rozplynout. 

On však není žádný přelud. 

Je skutečný a co víc – patří mi. 

Zatím.