Část 5

Domů se dostanu až v sedm hodin a to už jsem tak strašně unavený, že si nedokážu představit, že budu muset ještě dnes o půlnoci někam ven. Natáhnu se na gauč, zavřu oči a snažím se trochu relaxovat. Nejde to. Události dnešního dne mi nenechají chvilku klidu. V hlavě se mi stále honí myšlenky, které bych si z ní nejraději vymlátil kladivem.

Vřískavý zvuk zvonku u dveří mě probudí z otupělosti. To snad ne! Kdo zase otravuje? Daniel, kdo jiný, napadne mě okamžitě. Velice neochotně vstanu a zamířím ke dveřím. Když je otevřu, na prahu spatřím toho barmana z klubu. Martin Stein je jeho jméno, pokud si dobře pamatuji.

„To jste vy?" přivítám ho s nepříliš nadšeným výrazem.

„Musím s vámi mluvit," začne a sám se pozve do mého neuklizeného bytu.

„Jak jste zjistil, kde bydlím?" zeptám se, zatímco ho vedu do obýváku.

„Volal jsem na stanici a tam mi dali vaší adresu."

V duchu si poznamenám, že musím nechat vyhodit sekretářku.

„Tak co mi potřebujete tak nutně říct?" ptám se a vybídnu ho, aby se posadil.

„Jde o toho muže, na kterého jste se mě dnes vyptával. Černovlasý se zelenýma očima."

„Co s ním?"

„Neřekl jsem vám dnes dopoledne všechno. Včera v noci jsem ho viděl. Bylo to kolem třetí. Odcházel jsem z klubu."

„A kde jste ho viděl?" ptám se skepticky, protože jeho historka se mi už od začátku nezdá.

„Potloukat se v ulici, kde jste našli tu mrtvou," pokračuje a já hledím na jeho ruce složené v klíně. Lehce se mu zachvějí. Lže. Vím, že lže. Ale netuším proč.

„A co jste tam dělal vy?"

„Šel jsem domů," vysvětlí rychle. „Mám to při cestě. Bydlím o dva bloky dál než Nela."

„Aha," přikývnu skepticky. Když jsme ho dopoledne s Danem vyslýchali, tak tvrdil, že Nelu moc neznal. A teď najednou ví, kde bydlela? Hodně podezřelé.

„Nevěříte mi?!" rozkřikne se najednou. Nevím, co ho tak rozhodilo, ale když už je to venku?

„Sám musíte uznat, že ve Vašem vyprávění je spousta nesrovnalostí," poukážu naprosto klidně.

„Nemusel jsem za vámi vůbec chodit!" vyhrkne a prudce vstane. „Chtěl jsem vám pomoct a to mám za svou snahu."

Dívám se, jak mizí za dveřmi a nechám ho jít. Kdybych ho nutil zůstat, co bych získal? Zaslechnu, jak prásknou vchodové dveře. A je pryč.

Sáhnu po svém bloku a udělám si několik poznámek. Musím si toho Martina Steina zítra pořádně prověřit. Něco mi na něm nesedí.

Je něco po deváté hodině, mám ještě trochu času, než se vydám na tu půlnoční schůzku. Zamířím k oknu a trochu odtáhnu závěs, abych se podívat ven na ulici. Zahlédnu Steina, který právě vychází z mého domu. Před vchodem se zastaví a rozhlédne se kolem. Všimnu si další nejasné postavy, která se vynoří ze stínů. Barman neváhá ani na okamžik a vyrazí k ní. Nedokážu rozeznat, s kým se baví. Sleduju ty dva a všimnu si, že je Stein z toho setkání dost nervózní. Divoce gestikuluje, rozhazuje rukama a několikrát zabloudí pohledem k mému oknu. Stáhnu se ještě víc za závěs a dál pozoruji dění. To jeho podivné chování vyburcuje moji zvědavost. A já už neváhám. Popadnu bundu, služební pistoli, svůj mobil a vyrazím ven.

Než seběhnu po schodech dolů, nikdo už tam nestojí. Periferně zaregistruju obrys nějaké postavy, která se mihne a ztratí za rohem ulice. Rozběhnu se tam, a když nahlédnu za roh, poznám Steina, který rychle kráčí ulicí nahoru. Ale už je sám. Kam se asi vytratil ten druhý? Sleduju mladíka ještě několik ulic, ale brzy je mi jasné, že míří zpět k baru. Lituju, že se mi ztratil ten jeho tajemný společník. Kdo to tak mohl být? Na mysl mi přichází myšlenka, jestli ho nakonec ten druhý za mnou neposlal.

Vzdám to a vracím se domů.

Nesledoval jsem čas během své zbytečné honičky, ale ani mě nenapadlo, že může být tak pozdě. Když dorazím do bytu, s hrůzou zjistím, že je skoro půl dvanácté. Kvůli hloupému a hlavně bezvýznamnému sledování ještě propásnu domluvenou schůzku. Nemám už příliš času, ale vím, že na motorce to lehce stihnu, pokud zopakuji sebevražednou jízdu z minulé noci.

*

Silnice jsou pusté stejně jako včera večer a když dorazím na určené místo, připadá mi ještě opuštěnější než zbytek města. Nikde nikdo. Špinavá ulice je prázdná a tichá. Snad až příliš. Slezu z motorky, sundám si přilbu a rozhlížím se kolem. Moc toho nevidím. V ulici svítí všehovšudy tři lampy, všechny ostatní rozbité. Páchne to tu hnilobou, zvratky a močí. Všude se povalují odpadky a na oprýskaných zdech se to hemží přisprostlými nápisy. O několik metrů dál povlávají ve větru zbytky igelitových pásku, kterými policie ohraničila místo zločinu.

Podívám se na mobil. Jsou tři minuty po půlnoci. A nikde nikdo. Začíná to opravdu vypadat na špatný vtip. Rozhodnu se, že počkám čtvrt hodiny a pak se vrátím.

Položím přilbu na sedadlo motorky a vytáhnu klíčky ze zapalování. Vyrazím nahoru ulicí, abych se tady trochu porozhlédl. V chabém světle jedné z funkčních lamp spatřím malé pohybující se stíny cupotajících krys. Nevšímám si jich a pozvolným krokem pokračuju nahoru. Naprosté ticho mi nahání husí kůži. Jediný zvuk, který se ozývá, je staccato mých kroků. Znovu se podívám na displej telefonu. Sedm minut po půlnoci. Skoro se v duchu modlím, aby nikdo nepřišel a já se mohl klidně vrátit domů. Přepadá mě podivná úzkost. Ve vzduchu se vznáší kromě odporného zápachu hnijících odpadků ještě nasládlý pach krve a smrti. Odporné místo!

Z dálky sem dolehne vřeštivé zamňoukání polodivokých koček. Při tom zvuku mi přejede mráz po zádech a já znovu kontroluju čas, jestli už konečně uběhla mnou stanovená lhůta čtvrt hodiny a já budu moct vypadnout z tohohle prokletého místa. Je přesně patnáct minut po půlnoci a já už na nic nečekám. Ještě naposledy se rozhlédnu a vyrazím zpět ke své motorce. V kapse bundy nahmatám klíčky a už se nemohu dočkat, až nastartuju a to hnusné ticho kolem přeruší řev motoru mého miláčka.

Dojdu skoro až k motorce, než pochopím, že už nejsem sám.

Temná silueta postává v koutě, kam světlo lamp nedopadá. Několik metrů za místem, kde jsem nechal motorku, se opírá o zeď jednoho oprýskaného domu. Stojí tam jako vytesaná z kamene, nepohne se ani nepromluví.

S neurčitým strachem opatrně vykročím k ní.

Stůj!

Ta myšlenka mi pronikne do mysli jako úder blesku a já uposlechnu ještě dřív, než v mém mozku dozní poslední hlásky toho příkazu.

Postava vystoupí ze stínu. V mihotavém světle lamp rozeznám tu tvář. Je to on. Ten muž z baru. Zelenooký cizinec. Prohlížím si ho, studuju rysy jeho tváře. Jenomže jeho zvláštní krása i ty smaragdové oči, které mě tak upoutaly včera v baru, pro mě ztratily své kouzlo. Nedokázal jsem už ocenit jinou krásu než tu, kterou jsem včera v noci spatřil na prahu svého domu.

On tě sem poslal.

Zní to napůl jako otázka a napůl jako tvrzení.

„Ano," vypravím ze sebe. Nechápu, jak se mnou může takhle mluvit v myšlenkách. Znervózňuje mě to, jsem z toho zmatený. Nejsem zvyklý odpovídat na cizí otázky, které se objevují uvnitř mé hlavy samy od sebe.

„Je to takhle lepší?" zeptá se a tón jeho hlasu mi silně připomíná rozhovor s tím chlapcem. Uvědomím si, že mi dokáže číst myšlenky. Přesto je mi příjemnější bavit se s ním obyčejným způsobem než tou prapodivnou telepatií.

Napadá mě, kolik společného má tento muž s mým mladým nočním návštěvníkem. Ten hlas, ty oči a...oba nejsou lidé. Ta myšlenka pronikne do mé mysli silou nabroušeného nože a já si uvědomím, že jsem se zapletl do něčeho, co je nad moje chápání.

„Máš pravdu, Tome. Nejsme lidé." Odpoví na mou myšlenku a já se nad tím skoro ani nepozastavím.

„CO tedy jste?" Jeho zelené oči se zabodnou do mých. „A kdo je ten druhý? Ten co mě sem poslal."

„Můj nepřítel," řekne jen. Pak trochu natočí hlavu a zadívá se někam dozadu přes moje rameno. Nemám čas se ohlédnout, když zaslechnu jeho myšlenky. Nepatří mně, ale přesto je slyším.

Věděl jsem, že přijdeš.

Prudce se otočím. Vím, koho uvidím. Doufám, že ho uvidím.

Stojí tam. Několik metrů od nás. Jeho modré oči září jako dvě hvězdy, jeho obličej je strnulý a odhodlaný. Dívá se na toho druhého muže vedle mě a já nemohu jinak než uhnout stranou ke zdi, když zelenooký cizinec projde kolem mě chlapci vstříc.

Oba muži stojí naproti sobě uprostřed tmavé ulice a provrtávají se pohledy. I teď jsem schopný zachytit část jejich rozhovoru, který spolu vedou ve svých myslích. Jsou to však jen útržky. Síla a rychlost, s kterou se střídají jejich myšlenky, je ohromující, několikanásobně větší než když mluví se mnou. Dokážu zachytit jen zlomek. Třeští mě hlava, bolí jako střep a já se sotva mohu nadechnout. Mentální smršť, kterou na okamžik pocítím, mě srazí na kolena. Beru svoji hlavu do dlaní, zavírám oči a obrním svou mysl před nárazy duševní bouře tam venku. Stále vnímám zlomky vět, slova, která nedávají smysl.

...nechci...

...ten muž...zbytečný

nebudu bojovat...zabít......nevinného...

...duše...

odejdi...

Nerozumím tomu, co se tady děje, ale aspoň získám určitou představu, kdo jsou ti dva. Proč spolu musí bojovat. Proč je jejich zápas věčný a donekonečna se opakující. Boj trvající po celou historii lidstva, boj dobra a zla, ať už představuje cokoliv, ať už s jakýmkoli výsledkem.

Boj, jemuž jenom oni dva dokáží plně porozumět a naprosto chápou jeho rozsah a význam.

Potřebuju jen vědět, jak do toho všeho zapadám já, vražda Anny Trojanské a smrt Nely.

Proč mě sem ten chlapec poslal? Chtěl snad, abych poznal toho druhého, který zabil Annu? A byl to skutečně on? Jenomže, kdo jiný? A Nela? Kdo je zodpovědný za její smrt? Taky ten zelenooký muž?

Oba protivníci stále nepolevují ve smršti myšlenek a slov, ale já už nemám sílu naslouchat. A nemám ani sílu zůstat. Vyhrabu se na nohy a rozeběhnu ke své motorce. Nikdo se mě nepokusí zastavit. Naskočím na svou Hondu a v další vteřině jsem už venku z té odporné ulice. Jedu domů tak rychle, jak jen dokážu, a pokouším se nemyslet na to, co se tam odehrálo. Nemám ponětí, jak tohle všechno zítra vysvětlím Danielovi.

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top